ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.440.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 440/2018- 22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 o dovolání obviněného J. M. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 68 To 359/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 218/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 1 T 218/2015, byl obviněný J. M. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 16. 9. 2015 okolo 13:45 hodin v obci L., okr. Š., po místní komunikaci ulice D. ve směru od ulice 7. k. řídil osobní automobil zn. Škoda YETI, kde se u prodejny místní pekárny s vozidlem Škoda Yeti rozjížděl a vyjížděl od levého okraje komunikace v jeho směru jízdy, kdy s vozidlem následně nepřejel co nejblíže k pravému okraji komunikace v jeho směru jízdy, ale při objíždění u levého okraje komunikace zaparkovaného vozidla pokračoval v jízdě středem komunikace, kde se střetl s protijedoucí, na jízdním kole značky Sprinter jedoucí cyklistkou J. B., která jela ve směru k ulici 7. k. a taktéž objížděla stejné zaparkované vozidlo, následkem čehož došlo k pádu cyklistky J. B. na komunikaci a k jejímu zranění spočívající dle lékařské zprávy ve zhmoždění hrudníku s hematomem a odřenině levého kolene, což si vyžádalo lékařské ošetření v Nemocnici Šumperk, a. s., a následné domácí léčení nejméně od 19. 10. 2015, s bolestivostí hrudníku pod dobu 3 týdnů a s výrazným omezením v obvyklém způsobu života po dobu 1 týdne, kdy způsobem své jízdy porušil důležitou povinnost uloženou mu v ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., zákon o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů.
Za uvedený přečin uložil Okresní soud v Šumperku obviněnému podle §148 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 14.452 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 1 T 218/2015, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 68 To 359/2016 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 68 To 359/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný nejprve rozsáhle zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů, a jaké uplatnil námitky v rámci podaného odvolání a jak se s těmito vypořádal soud druhého stupně.
Následně vymezil dovolací námitky, když konkrétně namítá, že podle §22 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., byla povinna poškozená dát přednost vozidlům přijíždějícím zprava, což bylo jeho vozidlo. Soud druhého stupně se s touto námitkou nijak nevypořádal, ačkoliv byla uplatněna právně relevantním způsobem. Dále zdůrazňuje, že pokud by vyjížděl z místa, kde parkoval na místní komunikaci s nedostatečnou opatrností, tak by porušil prevenční povinnost zakotvenou v §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, přičemž porušení této povinnosti nemá povahu důležité povinnosti ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku. Dále poukazuje na uplatněné skutkové námitky týkající se nesouhlasu se závěry znaleckého posudku Ing. Krejsy, se kterými se soud druhého stupně řádně nevypořádal, když pouze obecně konstatoval, že závěry znaleckého posudku jsou správné a že vypracování revizního znaleckého posudku je nadbytečné. Tyto vady jsou natolik závažné, že zasahují do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky Olomouc ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 68 To 359/2016, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 16. 2. 2018, sp. zn. 1 NZO 135/2018, nejprve zrekapitulovala, o jaký dovolací důvod se podané dovolání opírá a jaké konkrétní dovolací námitky obviněný uplatnil. Podle státní zástupkyně uplatněné námitky nesměřují proti konkrétnímu právnímu posouzení věci, ale proti skutkovému základu výroku o vině. Navíc se věcné důvody, kterými dovolatel podepírá formálně uplatněný dovolací důvod, pohybují v oblasti odkazu na použité odvolací námitky s tím, že soud druhého stupně se s jejich důvodností nevypořádal. Protože jsou ovšem předmětné výhrady vyjádřeny i v odůvodnění dovolání, jsou obsahové náležitosti dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. splněny.
Z obsahu uplatněné dovolací argumentace je pak zřejmé, že je založena na zpochybnění samotné příčiny dopravní nehody, která byla zjištěna na základě provedeného dokazování a není tedy spojena s námitkou vady aplikování hmotněprávního předpisu, ačkoliv jim příslušné porušení zákona č. 361/2000 Sb., nepochybně je. Obviněný ovšem při výtce nesprávné volby ustanovení, jehož nerespektování se mělo stát příčinou dopravní nehody, vychází z jiné, než zjištěné dopravní situace a z toho, že zpochybňuje závěry znaleckého posudku z oboru dopravy znalce Ing. Krejsy.
Dovolatel se fakticky omezil jen na skutkové výtky proti způsobu vyhodnocení provedeného dokazování a teprve na podkladě těchto výtek dospěl ke zpochybnění skutkového posouzení skutku, aniž by ovšem vyložil, že v jeho případě je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09). Takto vymezená argumentace nemůže naplňovat žádný kvalifikovaný dovolací důvod.
Podle státní zástupkyně byl v dané věci zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou dány důvodné pochybnosti, který byl soudem prvního stupně vyhodnocen v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně následně přijal skutkové závěry a poté právní závěry, které byly vyloženy naprosto transparentním způsobem a odpovídají požadavkům §125 tr. ř.
Nad rámec těchto úvah poukazuje na skutečnost, že příčinou dopravní nehody bylo porušení ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, podle kterého se na pozemní komunikaci jezdí vpravo a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak. Předmětnou zákonnou povinnost dovolatel porušil, jestliže z levého okraje vozovky vjížděl na pozemní komunikaci v protisměrném jízdním pruhu, ve kterém se střetl s poškozenou. Konal takto, přestože neměl dostatečný výhled do prostoru za dodávkové vozidlo před ním zaparkované, čímž porušil povinnost patřičné míry a ohleduplnosti vůči ostatním účastníkům silničního provozu. Obviněný tedy porušil §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, čímž postupoval způsobem ohrožujícím ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích (blíže viz §25 odst. 6 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu). Porušení obecné prevenční povinnosti spolu ve spojení s ohrožením ostatních účastníků silničního provozu našlo odpovídající výraz v porušení důležité povinnosti podle §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o pozemních komunikacích, v důsledku čehož se obviněný dostal do protisměru a došlo k dopravní nehodě. Z jeho strany se jednalo o porušení natolik důležité povinnosti, jež zakládá odpovědnost podle §148 odst. 1 tr. zákoníku.
Ve vztahu k námitkám spočívajících v porušení §22 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ze strany poškozené uvedla, že tyto vychází z jiné dopravní situace.
V závěru podaného vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání z důvodu uvedeného v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenované v §265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i s učiněním jiného rozhodnutí v neveřejném zasedání.
V dané věci je třeba uvést, že trestní věc obviněného byla již jednou předložena Nejvyššímu soudu s jeho dovoláním proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky Olomouc ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 68 To 359/2016, kterým bylo jeho odvolání podle §253 odst. 3 tr. ř. odmítnuto. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 608/2017 tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky Olomouc ze 13. 12. 2016, sp. zn. 68 To 359/2016, jakož i rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě – pobočce Olomouc přikázal, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Důvodem zrušení bylo procesní pochybení spočívající v porušení ustanovení §253 odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje z tvrzení, že to byla poškozená, která porušila zákon č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, konkrétně ustanovení §22 odst. 2 tohoto zákona, že neporušil důležitou povinnost a v nesouhlasu se závěry znaleckého posudku znalce z oboru dopravy.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace lze uzavřít, že obviněný částečně uplatnil dovolání právně relevantním způsobem, byť s jistou dávkou tolerance. Jedná se o námitku spočívající v porušení důležité povinnosti jako znaku skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku.
Ve vztahu ke zbývajícím námitkám obviněného lze uvést, že tyto nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný zvolenou argumentací v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně (ohledně příčiny dopravní nehody, závěru znaleckého posudku znalce Ing. Krejsy), kdy polemizuje s hodnocením důkazů soudy a předestírá vlastní verzi skutkového děje, a následně na podkladě vlastní verze události dospívá k závěru, že se trestné činnosti, pro kterou byl uznán vinným, nedopustil a že tedy neměl být uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale toliko hodnocení důkazů. Proto takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy jej usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 3–4 rozsudku). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, kdy ovšem neodkázal pouze na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou částečně totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 3-5 rozhodnutí). Tento soud rovněž řádně rozvedl, z jakých důvodů považuje požadavky obviněného na doplnění dokazování spočívající v provedení rekognice dopravní nehody a vypracování revizního znaleckého posudku za nadbytečné (viz str. 3-4 usnesení). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry je vhodné a žádoucí konstatovat následující. Soud prvního stupně si byl vědom obhajoby obviněného, který spáchání trestné činnosti popírá a za této situace se při formulování skutkového stavu nespokojil pouze s listinnými důkazy, zejména protokolem o nehodě v silničním provozu, a výpovědí poškozené, nýbrž provedl doplnění dokazování v tom směru, že rozhodl o přibrání znalce z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, za účelem vypracování znaleckého posudku. Následně pak znalce osobně vyslechnul u hlavního líčení a dal tak zároveň možnost jak obhajobě, tak i obžalobě klást znalci otázky. Ze znaleckého posudku a vyjádření znalce je pak nepochybné, že příčinou dopravní nehody byl zcela jednoznačně způsob jízdy obviněného, který se rozjížděl ze stání u levého okraje odstavné plochy směrem vlevo, kdy v době rozjezdu stál v protisměru jízdy a jel v podstatě do protisměru, přičemž přes stojící dodávkové vozidlo neviděl do protisměru, kam najížděl. Podle znalce pak neměla poškozená žádnou vinu na vzniku předmětné dopravní nehody. V dané souvislosti je třeba uvést, že i samotný obviněný připustil, že poškozenou neviděl, což nakonec odpovídá i výpovědi poškozené, která rovněž potvrdila, že vozidlo obviněného neviděla. Při posuzování průběhu dopravní nehody pak není možno pominout, že výpovědi poškozené, která uvedla, že objížděla stojící vozidlo ve směru její jízdy ve svém jízdním pruhu, nakonec odpovídají i zajištěné stopy podle protokolu o nehodě v silničním provozu a pořízená fotodokumentace. Pokud obviněný namítá, že poškozená porušila ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, tak je třeba uvést, že obviněný ve vztahu k této námitce vychází z jiného skutkového základu, než k jakému dospěl soud prvního stupně a proto nemůže tato argumentace naplňovat zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž vychází ze skutkového stavu založeného na tvrzení, že z jeho strany se jednalo o průjezd křižovatkou, což je v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Přesto je možno z pohledu argumentace obviněného uvést následující. Ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, upravuje průjezd křižovatkou. Podle §2 písm. w) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, křižovatka je místo, v němž se pozemní komunikace protínají nebo spojují; za křižovatku se nepovažuje vyústění polní nebo lesní cesty nebo jiné účelové pozemní komunikace na jinou pozemní komunikaci. Podle §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou "Dej přednost v jízdě!" nebo "Stůj, dej přednost v jízdě!" musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nevyplývá-li přednost v jízdě z ustanovení odstavce 1, musí dát řidič přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím zprava nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím zprava. Základním předpokladem použití tohoto ustanovení je ovšem skutečnost, že vozidlo, které má na křižovatce přednost ať již podle odstavce 1 či 2 §22 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, jede po pozemní komunikaci, která je za pozemní komunikaci považována, když za pozemní komunikace se považuje dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti (viz §2 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když obviněný nejel po pozemní komunikaci (konkrétně nepřijížděl z ulice 7. k.), nýbrž vyjížděl z místa mimo komunikaci, kde parkoval. Takže se nejednalo o průjezd křižovatkou. Proto odkaz na ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o pozemních komunikacích, lze považovat za zcela nepřípadný, vycházející z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn.
Rovněž námitky obviněného týkající se nesouhlasu se závěry znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční doprava, nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, když směřují proti způsobu hodnocení tohoto důkazu soudy nižších stupňů. Jak již bylo naznačeno shora, soud prvního stupně se nespokojil pouze s přečtením znaleckého posudku znalce Ing. Krejsy postupem podle §211 odst. 5 tr. ř., nýbrž znalce u hlavního líčení velmi podrobně vyslechnul a to i z pohledu obhajoby obviněného, když znalec přesvědčivým způsobem vysvětlil, z jakých podkladů vycházel při formulování znaleckých závěrů (jednalo se zejména o protokol o nehodě v silničním provozu, pořízenou fotodokumentaci, stopy zanechaných na vozovce po střetu). Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ohledně rozsahu dokazování ztotožnil, když ve vztahu k závěrům znalce rozvedl i své úvahy z pohledu námitek obviněného (viz str. 4 usnesení). Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že narozdíl od obviněného, má za to, že závěry znaleckého posudku Ing. Krejsy jsou přesvědčivé. Znalec byl slyšen ke svým závěrům v rámci hlavního líčení, když vyložil, na základě jakých skutečností a důkazů dospěl ke svým znaleckým závěrům. Lze tedy konstatovat, že soud prvního stupně při hodnocení znaleckého posudku a závěrů znalce, když znalecký posudek představuje důkaz jako každý jiný, hodnotil celý proces utváření znaleckého důkazu, průběh znaleckého zkoumání a věrohodnost jeho závěru i z pohledu dalších provedených důkazů, přičemž kriticky hodnotil i úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec použil při svém zkoumání a formulování svých závěrů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). Pokud následně shledal, že závěry znalce jsou přesvědčivé, nelze v tomto hodnotícím postupu shledat nějakou nelogičnost či závadnost. V dané souvislosti je třeba uvést, že podle §109 tr. ř. jsou-li pochybnosti o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Teprve kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný. Jinak řečeno, důvodem vypracování nového znaleckého posudku je skutečnost, že i po výslechu znalce je znalecký posudek nadále nejasný a neúplný, nikoliv skutečnost, že obviněný se se závěry znaleckého posudku neztotožnil. Nad rámec těchto úvah je nutno uvést, že soud druhého stupně své úvahy ohledně hodnocení správnosti znaleckého posudku Ing. Krejsy i řádně odůvodnil (viz str. 3-4 usnesení) včetně důvodu nadbytečnosti provedení revizního znaleckého posudku.
Jak již bylo uvedeno, za námitky uplatněné právně relevantním způsobem lze považovat řešení otázky, zda se ze strany obviněného jednalo o porušení důležité povinnosti, byť část argumentace vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vycházely soudy nižších stupňů, když obviněný hovoří toliko o případném porušení §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a zcela pomíjí, že porušení důležité povinnosti je dovozováno z porušení ustanovení §11 odst. 1 tohoto zákona. Protože ovšem porušení důležité povinnosti představuje jeden ze znaků skutkové podstaty podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, je možno mít za to, že obviněný se dovolává nesprávného právního posouzení skutku. Jinak řečeno, obviněný uvádí, že protože neporušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, nemohl se dopustit přečinu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Obecně lze uvést, že za porušení důležité povinnosti nelze považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. R 11/1964, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 30/2017). Současně se vyžaduje, aby mezi porušením této důležité povinnosti a následkem trestného činu byla příčinná souvislost (srov. R 31/1966, obdobně viz R 39/1963). Jestliže trestní zákoník v ustanovení §148 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit, a to s ohledem na povahu znaku „porušení důležité povinnosti“, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. rozhodnutí č. 36/1984 Sb. rozh. tr.). Platí, že v případě řidiče motorového vozidla se jedná o důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, pokud její porušení má zpravidla za následek vznik reálného nebezpečí pro lidský život a zdraví (srov. č. 45/2005 - II. Sb. rozh. tr., obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1046/2009). Z těchto naznačených východisek bylo nutno přistupovat k námitkám obviněného.
Lze konstatovat, že obviněný porušil ustanovení §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, podle kterého při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Jedná se o prevenční povinnost pro účastníky silničního provozu, kterou nepochybně obviněný porušil, když vjížděl z místa mimo pozemní kumunikaci na silnici za situace, kdy přes stojící zaparkované vozidlo neměl přehled o dopravní situaci na vozovce. Současně obviněný porušil ustanovení §25 odst. 6 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, podle kterého řidič vozidla, které zastavilo nebo stálo a opět vyjíždí od okraje pozemní komunikace nebo od chodníku, musí dávat znamení o změně směru jízdy a nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Obviněný dále porušil ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, podle kterého se na pozemní komunikaci jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak. Obviněný totiž prokazatelně jel v době střetu v blízkosti středu komunikace. Porušení předmětných ustanovení nepochybně naplňuje znak porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, když obviněný se jednak nechoval ohleduplně a ukázněně při provozu na pozemních komunikacích a prokazatelně vjel na pozemní komunikaci za situace, kdy mu v řádném výhledu bránilo stojící vozidlo, přičemž vjel do protisměru a nejel při pravém okraji vozovky. Takto jednal za situace, kdy dopravní situaci v místě znal, věděl, že se nachází v obci, kde lze důvodně očekávat vyšší provoz na pozemních komunikacích, včetně chodců a cyklistů, takže si musel být vědom toho, že vzhledem k porušení uvedených povinností reálně hrozí, že může snadno dojít k ohrožení lidských životů účastníků silničního provozu, což se i v dané věci stalo. Z těchto důvodů neshledal námitky obviněného Nejvyšší soud důvodné.
Obviněný dále namítá porušení práva na spravedlivý proces a to v souvislosti s tvrzenými procesními vadami. Obecně je třeba uvést, že pokud namítá obviněný porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, je povinností dovolacího soudu v takovém případě na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Platí, že jen v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány) by bylo možno prolomit kritéria vymezující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1271/2017). O takovou situaci se v dané věci nejedná, když obviněný toliko vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů, které ovšem podle Nejvyššího soudu mají svůj odraz v provedeném dokazování. Z hlediska práva na spravedlivý proces je třeba zdůraznit, že klíčový je požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Nejvyšší soud má na rozdíl od obviněného za to, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů těmto požadavkům dostálo.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které odpovídají ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová