ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.597.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 597/2018- 28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2018 o dovolání obviněné R. V. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017 č. j. 13 To 400/2017-509 v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 34/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017 č. j. 13 To 400/2017-509 a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 9. 2017 č. j. 14 T 34/2017-450 zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. věty druhé se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-západ přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 9. 2017 č. j. 14 T 34/2017-450 byla obviněná R. V. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „jako soudem ustanovená opatrovnice své nesvéprávné matky B. V., která byla omezena ve způsobilosti k právním úkonům rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 2. 1995 č. j. Nc 603/94-44, pravomocným dnem 7. 3. 1995, a jíž byla usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 1. 1999 sp. zn. P 57/95 ustanovena opatrovnicí k hájení jejích zájmů, jednala v rozporu s rozsudkem Okresního soudu v Chomutově, vydaným dne 4. 1. 2012 pod č. j. 14 P 116/2011-69, jenž nabyl právní moci dne 25. 1. 2012, kterým soud schválil za nesvéprávnou B. V., právní úkon, kdy sjednala právní úkon - kupní smlouvu ze dne 7. 7. 2011, týkající se prodeje spoluvlastnického podílu nesvéprávné ve výši ½ na budově v obci S. a na pozemku v obci S., vše zapsáno na LV u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P. –v., za sjednanou kupní cenu 550.000 Kč, přičemž následně uzavřela s kupující L. V., dne 1. 3. 2012 v R. u P., a to bez souhlasu soudu, dohodu o vrácení části kupní ceny, kterou byla původní kupní cena snížena z celkové částky 1.100.000 Kč na částku 700.000 Kč, kdy vyplacená peněžní částka v celkové výši 700.000 Kč jí byla svěřena a měla povinnost část kupní ceny ve výši 350.000 Kč uhradit poškozené nesvéprávné B. V., což však neučinila, a to žádným způsobem, nýbrž svěřené finanční prostředky ve výši 350.000 Kč si úmyslně ponechala pro vlastní potřebu a nakládala s nimi jako s věcí vlastní, čímž poškozené nesvéprávné B. V., způsobila škodu ve výši 350.000 Kč“. Za to byl obviněné podle §206 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Poškozenou B. V., bytem S. K. N., V., zastoupenou opatrovníkem Městem V., soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněné a státního zástupce (který je podal v neprospěch obviněné a zaměřil je výhradně do výroku o trestu shora citovaného rozsudku) rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2017 č. j. 13 To 400/2017-509 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná R. V. následně dovoláním , v němž uplatnila důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění namítla, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily její jednání jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, když vycházely z chybných skutkových závěrů, že poškozená jí neudělila souhlas k prodeji své nemovitosti „pod cenou“ a předem nesouhlasila ani s tím, aby si celý výtěžek z prodeje domu ponechala pro svou potřebu a potřeby své rodiny. V uvedené souvislosti dovolatelka připomněla, že odvolací soud neprovedl obhajobou navržený důkaz písemnou korespondencí, kterou s poškozenou vedla v roce 2011 a z níž jednoznačně vyplývá, že stran prodávané chalupy se v rodině do budoucna počítalo s výlučným vlastnictvím dovolatelky, neboť ji měla dostat jako „věno“. Z jednotlivých dopisů lze dovodit také to, že poškozená jí udělila předchozí a nikoliv až následný souhlas s případným ponecháním si finančních prostředků za její prodej. Pokud nedošlo k převodu vlastnického práva k nemovitosti na dovolatelku, stalo se tak jen kvůli nečekané smrti jejího otce. Z hlediska posouzení její viny je pak naprosto irelevantní, zda ji prodala za cenu původní nebo sníženou a neodpovídající tržní hodnotě, jak zdůraznily soudy. Podstatné je, že si se souhlasem poškozené mohla ponechat všechny utržené finanční prostředky. Ačkoli poškozená nebyla k takovému úkonu způsobilá z pohledu civilního práva, provedeným znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že jej byla schopna učinit vážně a srozumitelně a že jej učinila dobrovolně. Následné jednání dovolatelky tedy postrádalo protiprávnost jako základní znak trestného činu.
Proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017 č. j. 13 To 400/2017-509, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 9. 2017 č. j. 14 T 34/2017-450, a podle §265m odst. 1 tr. ř. ji zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“), který se s námitkami obviněné ztotožnil. Úvodem poukázal na specifika posuzované trestní věci, kdy se poškozená jako osoba s počínající demencí v jisté době rozhodla darovat své dceři (dovolatelce) vlastní podíl z prodeje společné nemovitosti. Dcera si tento podíl v částce 350.000 Kč přivlastnila, aniž by si předtím vyžádala souhlas opatrovnického soudu, který pak věc oznámil orgánům činným v trestním řízení. Takový postup podle státního zástupce vzbuzuje dojem, že účelem trestního stíhání bylo spíše potrestat obviněnou za její nepochybně nepřípustné jednání právě vůči opatrovnickému soudu, než za zkrácení majetku její matky. Prokázáno jí bylo jen klamání soudu, nikoli zmocnění se částky 350.000 Kč z majetku poškozené bez jejího souhlasu. V uvedené souvislosti státní zástupce připomněl genezi samotného trestního řízení, kdy již policejní orgán v závěru návrhu na podání obžaloby projevil nedůvěru k tomu, že by celá věc měla být vůbec žalována, aby se následně přiklonil k návrhu obhájce na zastavení trestního stíhání obviněné. V následných soudních rozhodnutích byl její skutek, v němž je spatřován trestný čin zpronevěry, shodně vymezen tak, že jednala v rozporu s rozsudkem opatrovnického soudu o schválení prodeje společné nemovitosti za 1.100.000 Kč, když její cenu na nátlak kupujících svévolně snížila na 700.000 Kč, a po prodeji domu své matce neuhradila její podíl ve výši 350.000 Kč. Trestnost jednání dovolatelky však byla dovozována pouze z druhé části takto popsaného skutku a nikoli z ponížení kupní ceny a tím i podílu své matky. Odvolací soud ve svém prvním kasačním rozhodnutí tyto dílčí kroky dovolatelky při řešení otázky jejího zavinění nesmyslně smísil. V dalším řízení již oba soudy opakovaně zdůrazňovaly, že při svém postupu nerespektovala rozhodnutí opatrovnického soudu, jakoby se již tím měla dopustit nějakého trestného činu podle zvláštní části trestního zákoníku. Od počátku trestního stíhání však bylo zřejmé, že za vinu ji lze klást toliko přivlastnění si částky 350.000 Kč ke škodě její matky a že ostatní její počínání pouze dokresluje širší okolnosti skutku, aniž by se mohlo odrazit v jeho právní kvalifikaci. Pro právní posouzení věci bylo klíčové zjištění, zda si dovolatelka ponechala celý výtěžek z prodeje nemovitosti s předchozím kvalifikovaným souhlasem poškozené či bez něj. K tomu byly na osobu poškozené vypracovány znalecké psychiatrické posudky a jejich zpracovatelé následně vyslechnuti v hlavním líčení. Po zhodnocení těchto důkazů dospěl soud prvního stupně při svém opětovném rozhodování k závěru, že poškozená dopředu věděla o prodeji nemovitosti, zároveň souhlasila s tím, že si dcera ponechá veškeré finanční prostředky z prodeje domu pro sebe a že tím „projevila svou skutečnou vůli“. Přesto však takové svolení poškozené nepovažoval za okolnost, která by měla za následek zánik trestnosti jednání dovolatelky, což odůvodnil tím, že poškozená se až dodatečně dozvěděla o snížení prodejní ceny domu na 700.000 Kč. Předmětnou úvahu považuje státní zástupce za nelogickou. Poukázal na to, že pokud mělo být jednání obviněné zpronevěrou poloviny výtěžku z prodeje domu, bylo zcela nerozhodné, za jakou cenu byl dům dříve úspěšně či neúspěšně nabízen. Samotné ponížení kupní ceny znaky zpronevěry nenaplňuje. Za splnění dalších podmínek by mohlo být teoreticky posuzováno jako trestný čin porušení povinností při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, kde by se ovšem jen těžko dovozoval úmysl obviněné, neboť ponížení kupní ceny zasáhlo i ji samotnou a zlomyslným ponížením kupní ceny by byla rovněž sama proti sobě. K případné právní kvalifikaci ponížení ceny podle §221 tr. zákoníku by pak chyběl znak značné škody. Okresní soud nicméně shledal, že jestliže neexistoval předchozí souhlas poškozené s ponížením kupní ceny, nelze přihlížet ani k jejímu předchozímu souhlasu s tím, aby si dovolatelka ponechala obě její poloviny. Nesouhlas poškozené s okolností právně bezvýznamnou tak užil k negaci jejího souhlasu s okolností právně relevantní. Zjevné nelogičnosti takové úvahy si podle mínění státního zástupce povšiml i soud odvolací, a proto učinil zásadní posun ve skutkových zjištěních potud, že poškozená předchozí souhlas své dceři s tím, aby si ponechala celý výtěžek z prodeje domu, ve skutečnosti vůbec neudělila. K revizi skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně přitom přistoupil, aniž by ve veřejném zasedání provedl jakýkoli důkaz. Takový postup obecně odporuje ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. a §263 odst. 7 tr. ř. a porušuje ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. Další nelogičnost spatřuje státní zástupce i v úvaze, že již ze samotného neinformování opatrovnického soudu dovolatelkou po prodeji domu je patrno, „že nelze uvažovat ani o důvodně předpokládaném souhlasu poškozené, byť se obžalovaná o svou matku stará (na rozdíl od jejího syna R. z prvního manželství)“. Odvolací soud přitom nijak nevysvětlil, proč nedostatečná a nepravdivá komunikace dovolatelky s opatrovnickým soudem měla dokládat, že jí matka ve skutečnosti svoji polovinu výtěžku z prodeje domu nehodlala ponechat.
Státní zástupce tak v závěru konstatoval, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně nebylo možno kvalifikovat jako čin soudně trestný, jestliže shledal, že zde existoval předchozí souhlas poškozené s tím, aby si dovolatelka ponechala celý výtěžek za prodej společně vlastněné nemovitosti. Navíc, i kdyby zde takový souhlas poškozené chyběl, jedná se o „učebnicový“ případ pro užití zásady subsidiarity trestní represe. Jestliže byla poškozená podle shodného závěru obou znalců způsobilá dceři darovat 350.000 Kč, není důvod používat na její ochranu trestního práva, i kdyby takový souhlas udělila až později. Současně vyvstává otázka, proč by opatrovnický soud neměl k tomuto běžnému darování udělit souhlas, když by s ohledem na další zjištěné skutečnosti (zejména pak dlouhodobý nezájem dalšího dítěte poškozené o její osobu) nebylo v rozporu se zákonem ani dobrými mravy. Jestliže odvolací soud vyvozoval společenskou škodlivost jednání dovolatelky s poukazem na nutnost chránit poškozenou jako „osobu zvlášť zranitelnou“, pominul fakt, že je nejvíce zraněna právě trestním stíháním své dcery.
Státní zástupce uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i veškerá další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pak vyjádřil souhlas s tím, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
Obviněná R. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku, kterým byla uznán vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněná opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázala.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané trestní věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Praze projednal podaná odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl o nich po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo obviněnou namítanými vadami zakládajícími existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnila.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Určitý průlom do výše rozvedených obsahových východisek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v minulosti přinesla judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení zařadil Ústavní soud i tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v každé konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Pokud obviněná R. V. namítla, že soudy z obsahu provedeného dokazování vyvodily nesprávný skutkový závěr o absenci předchozího kvalifikovaného souhlasu poškozené (její matky) s tím, aby si ponechala pro svoji potřebu veškeré finanční prostředky získané prodejem nemovitosti ve společném vlastnictví, a v důsledku toho následně dospěly k chybnému hmotněprávnímu závěru, že nejednala za okolnosti vylučující protiprávnost činu ve smyslu §30 odst. 1 tr. zákoníku, uplatnila deklarované dovolací důvody právně relevantně. Nejvyšší soud zároveň zjistil, že jde o námitky důvodné .
Úvodem je namístě v obecné rovině připomenout, že zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, jež mu byla svěřena, tímto jednáním způsobí na cizím majetku vetší škodu a takový čin spáchá jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného.
Lze souhlasit se státním zástupcem činným u Nejvyššího státního zastupitelství, pokud ve svém vyjádření poukázal na to, že z hlediska naplnění výše uvedených znaků objektivní stránky trestného činu, jímž byla dovolatelka uznána vinnou, byla relevantní pouze ta část jejího jednání popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku, podle níž jako soudem ustanovená opatrovnice své matky B. V. nedostála své povinnosti uhradit jí polovinu výtěžku z prodeje společně vlastněné nemovitosti ve výši 350.000 Kč, který si jako cizí věc ponechala pro vlastní potřebu a měla s ním tedy ke škodě poškozené naložit v rozporu s účelem svěření. Další skutečnosti popsané ve skutkové větě rozsudku (zejména „svévolné“ ponížení původně schválené kupní ceny nemovitosti opatrovnickým soudem bez jeho souhlasu) neměly z hlediska soudem použité právní kvalifikace žádný význam. Jednání bez souhlasu či přivolení soudu nebo v rozporu s jeho rozhodnutím za majetkový trestný čin (zde zpronevěru) pokládat nelze. Přesto bylo v podstatě nadbytečně pojato nejen policejním orgánem do formulace skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 219 spisu), ale s minimálními kosmetickými úpravami také do znělky obžaloby podané státním zástupcem Okresního státního zastupitelství Praha-západ. Zavádějící popis skutku z obžaloby pak převzal do výroku odsuzujícího rozsudku i soud prvního stupně, jehož rozhodnutí následně jako věcně správné aproboval soud odvolací. Již z toho je zřejmé, že soudy si v konečném důsledku náležitě neujasnily, co je pro vyřešení otázky případné viny dovolatelky skutečně podstatné, a co naopak nemá z hlediska posouzení trestnosti jejího jednání žádný význam.
Dovolatelka se od počátku trestního řízení hájila tím, že své matce žádné peníze nezpronevěřila, neboť ještě před prodejem domu od ní měla svolení k tomu, aby si všechny utržené peníze ponechala pro sebe. Byla tedy přesvědčena, že pokud poškozené její podíl neodevzdá, ničeho protiprávního se nedopustí. Na soudech bylo, aby se s touto její obhajobou důsledně vypořádaly jak po stránce skutkové (tj. zda poškozená své dceři opravdu předem „věnovala“ svůj podíl z výtěžku za prodávaný dům), tak po stránce právní (tj. zda svolení poškozené splnilo veškeré podmínky, aby je bylo možno považovat za okolnost vylučující protiprávnost jednání obviněné ve smyslu §30 tr. zákoníku). Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že poškozená skutečně ještě dříve, než se prodej domu realizoval, souhlasila s tím, aby si její dcera do budoucna veškeré takto získané peněžní prostředky ponechala pro potřeby své a svých dětí. V rámci své výpovědi v procesním postavení svědka zároveň hodnověrně vysvětlila, co jí k tomuto kroku vedlo. Protože šlo zároveň o osobu částečně omezenou ve svéprávnosti, a to i pokud jde o nakládání s finančními prostředky, bylo nutno posoudit, zda poškozená mohla s ohledem na svou rozumovou a volní způsobilost posoudit význam a následky takového svého rozhodnutí. K tomu byly na její osobu vypracovány hned dva znalecké psychiatrické posudky a jejich zpracovatelé vyslechnuti před soudem. Oba znalci se přitom shodli na závěru, že poškozená při své osobnostní výbavě v okamžiku, kdy dceři udělila shora uvedený souhlas, jeho smysl, význam i následky schopna posoudit byla . Šlo o předchozí souhlas, který byl dán dobrovolně, bez donucení, vážně, určitě a srozumitelně a z tohoto pohledu splňoval všechny obsahové a časové podmínky předpokládané v ustanovení §30 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
Přesto jej soud prvního stupně jako zákonnou okolnost vylučující protiprávnost jednání dovolatelky nakonec neposoudil. Závěr o její vině trestným činem přitom opřel o argument postrádající logiku, že pokud poškozená podle svého vyjádření dopředu nevěděla o tom, že dcera dům nakonec prodá za nižší částku, než původně zamýšlela, nemohla jí předem udělit souhlas ani s tím, aby si ponechala celý výtěžek za takto uskutečněný prodej. Soud tedy zjevně uvažoval tak, že dovolatelka sice dopředu disponovala kvalifikovaným svolením poškozené, aby si „beztrestně“ ponechala i jejích 550.000 Kč, které měly podle předpokladů představovat poloviční podíl ze soudem schválené prodejní ceny domu, ale o tento souhlas se posléze připravila tím, že si od poškozené bez jejího předchozího dobrozdání nebo bez schválení soudu nechala v důsledku ponížení kupní ceny „darovat“ o 200.000 Kč méně.
Krajský soud šel následně ve svých úvahách ještě dál, když dokonce dovodil, že obviněná žádný předchozí souhlas ze strany matky, aby si ponechala celý výtěžek z prodeje společné nemovitosti, neobdržela. Přitom se stejně jako okresní soud opíral o zjištění, že „… poškozená nedala předem souhlas k prodeji domu pod cenou …“, a dále zdůraznil chování obviněné po prodeji nemovitosti, kdy ujišťovala opatrovnický soud o tom, že své matce její podíl vyplatí ve splátkách, aniž by se zmiňovala o tom, že si jej ponechala po dohodě s poškozenou. Tím však implicitně změnil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, přestože ve veřejném zasedání sám neprovedl jediný důkaz. Takový postup nelze hodnotit jinak než jako flagrantní porušení zákonných pravidel omezujících odvolací soud při změnách skutkového stavu (§263 odst. 7 tr. ř.), a tím i zásad spravedlivého procesu zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí z něj vzešlé pak nese atributy nepředvídatelnosti, překvapivosti a nepřípustné libovůle.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro výše konstatované vady řízení a právního posouzení jednání dovolatelky nemohou napadená rozhodnutí soudů obou stupňů obstát a na jejich právní moci nelze spravedlivě trvat. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto kasačního usnesení. Zároveň Nejvyšší soud nemůže nevyjádřit podiv nad postoji obou nižších stupňů státního zastupitelství v této věci.
Věc se tím vrací do stadia, kdy soud prvního stupně bude muset znovu přistoupit k projednání obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ, podané dne 22. 2. 2017 pod sp. zn. ZT 93/2016. Při dalším postupu bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby si znovu ujasnil, zda vůbec a jakým konkrétním jednáním dovolatelka mohla naplnit znaky některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku. Pokud by i nadále uvažoval o právní kvalifikaci žalovaného skutku podle §206 tr. zákoníku, zaměří se pouze na ty dílčí úkony obviněné, které charakterizují formální znaky trestného činu zpronevěry. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vrácení části kupní ceny za dům svědkyni V. bez souhlasu opatrovnického soudu a bez vědomí poškozené, k němuž dovolatelka přistoupila ve snaze nemovitost „za každou cenu“ prodat, nepovažuje za okolnost, která by z hlediska soudy aplikované právní kvalifikace měla jakýkoli význam. Jestliže soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že poškozená byla způsobilá dát a také dala své dceři předchozí dobrovolné, vážné určité a srozumitelné svolení k tomu, aby si ponechala i její podíl z výtěžku za prodej domu ve výši 550.000 Kč, těžko mohl dovolatelce klást za vinu, že si neoprávněně ke škodě své matky z téhož titulu přisvojila pouze 350.000 Kč, protože za původně požadovanou a opatrovnickým soudem schválenou kupní cenu nemovitost prodat nedokázala. Taková úvaha jednoduše odporuje elementární logice. Okresní soud by si měl ujasnit především to, komu bylo ponížení kupní ceny vlastně na škodu, pokud měl na základě předchozího uznaného svolení poškozené celý výtěžek z prodeje domu připadnout obviněné. Kdyby i poté setrval v názoru, že její jednání nese znaky majetkového trestného činu, bude muset posléze řádně vyřešit i otázku společenské škodlivosti činu a zvážit aplikaci zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) na projednávaný případ, a to s přihlédnutím ke všem jeho specifikům, včetně postoje poškozené k celé záležitosti a zejména trestnímu stíhání své dcery, která se o ni v rámci svých finančních a časových možností dosud vzorně starala a projevovala o ni trvalý zájem.
Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu potřeboval souhlas stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu