ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.623.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 623/2018- 27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2018 o dovolání obviněného K. V. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. 9 To 406/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 2 T 200/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. V. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 21. 6. 2017 sp. zn. 2 T 200/2015 uznal obviněného K. V. vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 14. května 2015 kolem 12:50 hodin na křižovatce silnice č. I/6 a ulice P. silnice v km 117,866, okres K. V., řídil automobil – minibus typu Mercedes Benz Sprinter, ve kterém cestovalo 19 cestujících, na křižovatku přijel po silnici č. I/6 ve směru od P. a měl v úmyslu v křižovatce odbočit vlevo a pokračovat v jízdě po ulici P. silnice směrem do K. V., část H., při odbočování vlevo bez vážného důvodu nedal přednost v jízdě protijedoucímu osobnímu automobilu typu Mitsubishi Space Star 1.3, řidiče J. P. přijíždějícímu na křižovatku po silnici č. I/6 ve směru od K. V. v pravém krajním jízdním pruhu, a najel s vozidlem Mercedes do jízdní dráhy vozidla Mitsubishi, v důsledku čehož došlo v křižovatce přes intenzivní brzdění poškozeného J. P. ke střetu pravého boku vozidla Mercedes s přední částí vozidla Mitsubishi; při střetu utrpěl poškozený J. P. závažná zranění, kterým na místě podlehl, dále došlo ke zranění pěti osob v minibusu Mercedes, a to A. S., I. D., E. D., O. B. a Z. B., uvedené osoby utrpěly lehká zranění bez omezení v obvyklém způsobu života a po ošetření byly propuštěny bez dalšího léčení.
Za to byl obviněnému podle §143 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli poškození A. Č., I. Š., J. P., R. P., N. L., M. V., A. S., M. K. a spol. Auto Betty, Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním obviněný, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. 9 To 406/2017 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, v němž nejprve rekapituloval znění rozhodnutí soudů v předchozím řízení a posléze obsahově vymezil uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval ustanovení §21 odst. 5 zákona č. 361/200 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve spojení s ustanovením §2 písm. q) téhož zákona. Tento soud sice v zásadě správně zjistil závěry znalce obhajoby, aby vzápětí tyto závěry zcela převrátil. Jeho závěr je tak v extrémním nesouladu se závěry znalce Ing. Bartoně, a soud tento rozpor nijak nevysvětluje. Právní úvahy odvolacího soudu jsou též v rozporu s ustálenou interpretací pravidel provozu na pozemních komunikacích týkajících se zejména dání přednosti v jízdě a míře bdělosti řidičů jedoucích po hlavní silnici v případě, kdy jiný účastník provozu jim má dát přednost, resp. odbočuje vlevo. K tomu obviněný poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004 sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. 5 Tdo 10/2008).
Podle dovolatele soud druhého stupně dále odůvodňuje právní posouzení skutečnostmi, které jsou jak v rozporu s výslovnými závěry znaleckého posudku obhajoby, tak i v rozporu se zjištěními učiněnými oběma soudy v odůvodnění jejich rozhodnutí. Ze znaleckého posudku Ing. Bartoně jasně vyplývá, že obžalovaný nevytvořil poškozenému zcela nečekanou překážku, stejně jako že poškozený se střetu mohl vyhnout vybočením ze směru jízdy vlevo nebo vpravo. Závěry soudů jsou tak v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a zjištěnými skutečnostmi.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný rovněž poukazuje na nesprávné právní úvahy ohledně zavinění. Zjištění obsažená ve skutkové větě výroku o vině musí být podložena skutkovými zjištěními učiněnými na základě v řízení provedeného dokazování; obviněnému nelze přičítat zjištění, o nichž přetrvávají pochybnosti, či jsou dokonce vyvráceny jinými důkazy. Ve vztahu k závěru o zavinění jsou podstatné i obhajobou označené svědecké výpovědi průvodkyně a prvního v řadě stojícího řidiče za obviněným.
Obviněný považuje za vhodné připomenout, že v řízení nebyly řádně zjišťovány skutečnosti ohledně jednání poškozeného a jeho stavu, zejména fakt věnování se provozu a situaci před vozidlem a jeho ovlivnění utlumujícími léky. Nelze tak opomenout zásadu, že jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného.
Poškozený mohl a měl předpokládat, že obviněný svůj odbočovací manévr dokončí. Ani jízda po hlavní silnici nezbavuje účastníka provozu povinnosti podle §18 zákona o provozu na pozemních komunikacích jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Ještě v moment, kdy i podle znalců vozidlo obviněného již nepochybně křížilo dráhu jízdy poškozeného, mohl poškozený zvolit plynulý manévr (dle výpočtů znalce Ing. Bartoně) a pokud by udělal cokoli, resp. neudělal vůbec nic, ke střetu by nedošlo. Na základě toho obhajoba dospěla k názoru, že poškozený ignoroval odbočující vozidlo, když na něj nijak nereagoval.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. 9 To 406/2017 zrušil a z logiky jeho dalšího vyjádření lze dovodit, že též navrhuje, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. byla věc přikázána soudu druhého stupně k dalšímu projednání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v rámci možného vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Nicméně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. 9 To 406/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Nejvyšší soud po prostudování podaného dovolání jakož i předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ve skutečnosti v něm převážně napadá soudy učiněná skutková zjištění, resp. jimi provedené hodnocení důkazů, takže v tomto ohledu nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky mají jednoznačně charakter námitek skutkových, resp. procesních a jako takové je nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Také je třeba konstatovat, že obviněný se v podstatě domáhá toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů, než bylo učiněno předchozími soudy, byl odlišně zjištěn i skutkový stav věci, a tento byl v konečném výsledku i jinak právně posouzen. Takový postup v dovolacím řízení ovšem není možný. Dovolací soud je v zásadě povinen vycházet ze skutkových závěrů, jak je v předchozím řízení učinily soudy nižších stupňů. Pouze v situaci, kdyby bylo zjištěno, že postupem soudů došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, byl by dovolací soud oprávněn a zároveň povinen zasáhnout. V tomto ohledu ale v této věci nic takového shledáno nebylo, jak bude ještě rozvedeno níže.
Pokud pak zároveň dovolatel zpochybnil výklad a též aplikaci některých ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích, jak je v předchozím řízení učinily nižší soudy, a z toho vyvozuje svoji nevinu, Nejvyšší soud při vědomí, že v tomto ohledu jsou tyto námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, pokládá za potřebné zdůraznit následující.
Spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií se smrtelným následkem. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.
Řidič vozidla, který má přednost v jízdě, není povinen měnit směr nebo rychlost jízdy, jestliže nic nenasvědčuje tomu, že by hrozil střet s vozidlem, jehož řidič je povinen dát mu přednost v jízdě. Tuto povinnost a povinnost zabránit tak střetu vozidel má jen tehdy, když včas a na dostatečnou vzdálenost zjistí, že řidič vozidla, který mu má dát přednost v jízdě, svou povinnost nesplnil, popř. si počínal tak, že je zřejmé, že ji nesplní.
Jak již bylo výše zdůrazněno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, případně když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo pokud skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem v Karlových Varech v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Krajský soud v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná.
Pro úplnost je možno uvést, že Krajský soud v Plzni interpretaci ustanovení §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ze kterého jasně vyplývá, že řidič odbočující vlevo musí dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým vozidlům, ve spojení s ustanovením §2 písm. q) tohoto zákona, který definuje pojem dát přednost v jízdě jako povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy, provedl zcela správně a ve smyslu uvedeného zákona. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný musel, resp. bez nejmenších pochybností měl a mohl vidět přijíždět vozidlo poškozeného. To mimo jiné vyplývá i z výpovědi svědka S., který stál až jako třetí nebo čtvrtý v pořadí za odbočujícím obviněným, a sám vozidlo poškozeného viděl a považoval za neuvěřitelné a nepochopitelné jednání obviněného. Obviněný tudíž nedbal obecné opatrnosti a postupoval proti výše uvedenému znění §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve spojitosti s §2 písm. q) téhož zákona. Svým počínáním výrazně omezil protijedoucího poškozeného, který náhle musel změnit rychlost jízdy, o čemž svědčí i značná brzdná dráha vozidla poškozeného. Je také nutno poznamenat, že poškozený nejel extrémní rychlostí, jak se od začátku trestního řízení snažil tvrdit obviněný, ale rychlostí kolem 90 km/h, a obviněný jej měl a mohl vidět přibližně ve vzdálenosti 100 m od svého vozidla. Obviněný tak měl dostatek informací i času, aby správně vyhodnotil, zda dokáže se svým vozem bezpečně odbočit vlevo, aniž by ohrozil protijedoucí vozidlo poškozeného, kterému byl povinen dát přednost v jízdě. Ukázalo se, že jeho úvaha a následná reakce byly prokazatelně nesprávné a vedly k fatálnímu následku.
Ze závěrů dvou usnesení Nejvyššího soudu, na něž obviněný v dovolání poukázal v rámci výkladu pravidel provozu na pozemních komunikacích, není možné žádným způsobem vycházet. Tyto se vztahují na úplně jiné případy a obviněný navíc nesprávně interpretuje jejich výklad. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004 sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 obviněný poukazuje na část odůvodnění, kde je uvedeno: „ Jak vyplývá již z výše uvedeného a také z logického výkladu pravidel provozu na pozemních komunikacích, řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy .“ Z tohoto usnesení je zřejmé, že řidič nemusí dávat přednost v jízdě všem vozidlům, které vidí ve svém zorném poli a které jsou v libovolné vzdálenosti od křižovatky. To se týká ovšem pouze vozidel, které jsou v tak velké vzdálenosti, že řidič může bezpečně odbočit, aniž by vyvolal nutnost změny směru nebo rychlosti jízdy protijedoucího vozidla. Tuto argumentaci tak rozhodně nelze vztáhnout na posuzovaný případ. Zde se nejednalo o takovou vzdálenost a rychlost vozidla poškozeného, při které bylo možné zvládnout odbočovací manévr, aniž by tím bylo vyvoláno nebezpečí nutné změny směru nebo rychlosti jízdy poškozeného.
Stejně tak na daný případ nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. 5 Tdo 10/2008, na nějž obviněný též poukazuje. Konkrétně pak na část odůvodnění, kde je uvedeno: „ …podle názoru Nejvyššího soudu nelze po řidiči vozidla zejména za popsané situace požadovat, aby se při odbočování nepřetržitě či průběžně, jak uvádí nalézací soud, díval za sebe a nevěnoval se náležitě odbočovacímu manévru, jakož i nesledoval, co se děje ve směru jeho jízdy, což je též velmi podstatné. Přitom je nutné zdůraznit, že vozidla jedoucí za odbočujícím vozidlem, které má řádně zapnutý směrový ukazatel ohlašující změnu směru jízdy, si mají počínat tak, aby na tuto změnu stihly za normálních okolností zareagovat včas… “. Odkaz na toto usnesení Nejvyššího soudu tak nemá nejmenší relevanci, jelikož se jedná o zcela odlišný případ. V uvedeném usnesení Nejvyšší soud uvádí, že není možno po řidiči požadovat, aby se při odbočování díval za sebe a sledoval, co se děje ve směru jízdy odbočujícího řidiče. Na zapnutý směrový ukazatel ohlašující změnu jízdy má poté reagovat každý řidič, který jede za odbočujícím vozidlem. Nic z výše uvedeného se netýká protijedoucích řidičů, kterým je odbočující řidič povinen dát přednost v jízdě a umožnit jim bezpečný průjezd, aniž by protijedoucí řidič musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy.
V obecné rovině sice lze dát za pravdu obviněnému v tom, že řidič musí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na jakou má rozhled. To se ovšem vztahuje na běžnou, normální situaci v dopravním provozu. Nikoli pak na nenadálé situace jako je např. vběhnutí divokého zvířete či osoby do vozovky nebo neočekávané vjetí jiného vozidla do dráhy řidiče, jako tomu bylo v tomto případě. Po poškozeném není a nebylo možné spravedlivě požadovat, aby automaticky presumoval, že obviněný se rozhodne svým vozidlem překřížit jeho jízdní dráhu asi ve vzdálenosti 50 m a v časovém úseku 2,2 sekundy před kolizí. Tím méně pak na něj bylo možno klást požadavek, aby to byl on, kdo v nastalé situaci měl odvrátit střet vozidel a pokud tak neučinil, měl by být jediným viníkem havárie poškozený a měl by to být také on, kdo odpovídá za vzniklé následky. Taková představa obviněného (resp. jeho obhájce), je absurdní a vymyká se běžnému uvažování.
Pokud jde o další námitky, tak nelze souhlasit s argumentem obviněného, že nebyly řádně zjišťovány skutečnosti ohledně jednání poškozeného a jeho stavu. Ze svědecké výpovědi ošetřující lékařky poškozeného MUDr. Tvrdkové Říhové je zřejmé, že poškozený trpěl ekzémem, jinak byl ovšem ve velmi dobré zdravotní kondici, měl i dobrý vísus, tedy zrak. Svědkyně poškozenému dne 18. 3. 2015 předepsala jedno balení Lexaurinu, kdy byl výsostně upozorněn, že pod vlivem tohoto léku nesmí řídit. Nelze se domnívat, že by poškozený, který navíc pracoval jako letec, voják, ještě v době po dvou měsících užíval uvedený lék, kdy mu ošetřující lékařka předepsala pouze jedno balení. Stejně tak z výpovědi znalců, kteří prováděli pitvu, je zřejmé, že nic nenaznačovalo tomu, že by měli provádět vyšetření na přítomnost tohoto léčiva v krvi poškozeného. Z důkazů je navíc patrno, že poškozený se střetu snažil zabránit (před kolizí intenzivně brzdil) ihned, jak zjistil, že obviněný začal křížit jeho silniční pruh, tedy asi cca 2,2 sekundy před kolizí. Oba znalci navíc potvrdili, že tohle byl nejbližší časový okamžik, ve kterém poškozený mohl na danou situaci reagovat. Nelze se tak domnívat, že by byl pod vlivem léčiva, které by omezovalo jeho reakční schopnosti, případně že by vedlo k ignoraci odbočujícího vozidla, jak uvedl v dovolání obviněný.
Jestliže bylo zároveň shledáno, že poškozený nebyl při jízdě připoután bezpečnostními pásy, tak to v žádném případě nemohlo obviněného vyvinit. Tuto skutečnost totiž zohlednil již nalézací soud, jenž nekvalifikoval jednání obviněného podle §143 odst. 2 tr. zákoníku (porušení důležité povinnosti uložené podle zákona), ale pouze podle odst. 1 a to právě vzhledem k určité míře spoluzavinění poškozeného stran nastalého následku, když tento řídil své vozidlo nepřipoután, ač k tomu neměl žádný zdravotní důvod. V tomto ohledu soudy nižších stupňů postupovaly zjevně ve prospěch obviněného, když z výpovědí znalců provádějících pitvu obviněného je zřejmé, že nebylo možno vyloučit, že by nedošlo k takto fatálnímu následku i v případě, kdyby poškozený byl připoután bezpečnostním pásem.
Pokud jde o oba znalecké posudky z oboru dopravy, které byly k případu vypracovány, tak tyto se prakticky shodují ve vypočítané rychlosti vozidla poškozeného, jeho vzdálenosti od křižovatky, kdy začal obviněný odbočovat, i v reakční době, ve které na nastalou situaci poškozený reagoval. Liší se ovšem v tom závěru, kdy znalecký posudek obhajoby tvrdí, že poškozený mohl střetu zabránit tím, že by strhl směr řízení vlevo či vpravo, přičemž tento závěr naopak vylučuje druhý znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. Kešnerem.
Ze znaleckých posudků plyne, že obviněný vjel do koridoru pohybu vozidla poškozeného v čase cca 2,2 sekundy před střetem, kdy se vozidlo poškozeného pohybovalo rychlostí asi 90 km/h a nacházelo se asi 50 m před místem střetu. Je zřejmé, že poškozený mohl reagovat až v tuto dobu. Není možné požadovat, aby v situaci, ve které se poškozený nacházel, měl též předpokládat, že se obviněný bude snažit zahájit a též dokončit odbočovací manévr. Poškozený mohl před tímto okamžikem pouze očekávat, že obviněný si najede k hranici svého jízdního pruhu, kde přibrzdí a vyčká, až poškozený projede.
Nejvyšší soud má za to, že reakce poškozeného na danou situaci byla přiměřená a adekvátní. Rozhodujícím faktorem je zde časový úsek, jaký měl na svoji reakci. Jelikož teprve v době cca 2,2 sekundy před střetem byl schopen odhadnout, jak se obviněný zachová, mohl začít adekvátně reagovat až v tento časový okamžik. Takovýto časový úsek, tedy asi 2,2 sekund, je velice krátký na to, aby vyhodnotil veškerá pro a proti, pokud jde o jednotlivé varianty reakcí na nastalou situaci. V případě, že se na cestě objeví jakákoli překážka, je základní intuicí každého řidiče začít co nejintenzivněji brzdil, čímž se poškozený řídil a o tom bezesporu svědčí výrazné brzdné stopy učiněné jeho vozidlem.
Z výpovědí svědkyně G. a svědka C., na které odkazuje obviněný ve svém dovolání, si nelze dostatečně vyhodnotit skutkový stav, jelikož oba shodně uvedli, že situaci na vozovce nevěnovali pozornost a zbystřili až poté, kdy došlo ke kolizi vozidel poškozeného a obviněného. Z jejich výpovědí tedy nelze žádným způsobem vycházet v tom ohledu, zda poškozený jel nepřiměřenou rychlostí a nacházel se nebezpečně blízko křižovatky nebo zda jel přiměřeně rychle a byl v dostatečné vzdálenosti od křižovatky, a jednání obviněného ho tak nemohlo ohrozit. Naopak skutkový stav, tak jak jej popsal v odůvodnění nalézací soud, je v souladu s výpovědí svědka S., který uvedl, že celou situaci viděl a hodnotí ji jako neuvěřitelnou událost. Svědek navíc zcela explicitně sdělil, že nechápe, proč se obviněný se svým vozem rozjel přímo do jízdního pruhu před poškozeného a vjel mu tak do cesty. I z této výpovědi je zřejmé, že obviněný jednal v rozporu s ustanovením §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve spojení s §2 písm. q) tohoto zákona, a svým jednáním tak poškozeného bezprostředně ohrozil.
Ve svém výsledku se tak jedná bez jakékoli pochybnosti o hodnocení důkazů, které zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotněprávní posouzení skutku, přičemž v žádném případě nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ani práva rovnosti účastníků soudních sporů. Je nutno si uvědomit, že poškozený měl velice krátký časový okamžik, kdy se musel rozhodnout pro jednu z možných variant. Je také vhodné podotknout, že pokud by se poškozený rozhodl učinit úhybný manévr směrem doleva, mohl se střetnout s dalšími vozy stojícími v odbočovacím pruhu. Stejně tak, kdyby se rozhodl pro úhybný manévr směrem doprava, střetnul by se s vozidlem obviněného, který do tohoto místa odbočoval z hlavní komunikace. Z tohoto hlediska je tak možno vyhodnotit počínání poškozeného jako adekvátní a odpovídající řešení nastalé situace, kterou obviněný svým jednáním zavinil.
Z výše uvedeného tak lze závěrem uvést, že zavinění obviněného zahrnuje všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a následkem trestného činu. Obviněný nesprávně vyhodnotil danou situaci a jednal tak, že odbočoval vlevo, i když v protisměru po hlavní komunikaci jel s vozidlem poškozený v takové blízkosti, kdy obviněný nemohl dokončit odbočovací manévr, aniž by poškozený nemusel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Následkem tohoto jednání obviněného byla srážka obou vozidel, při které poškozený zemřel. Kauzální nexus mezi jednáním a následkem je tak zcela očividný. Kdyby obviněný vyhodnotil situaci správně a postupoval v souladu s předpisy, tedy dal poškozenému přednost v jízdě (jak byl konečně povinen), ke kolizi a úmrtí poškozeného by nedošlo. Stejně tak je zde naplněna i subjektivní stránka trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, kdy obviněný věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoníku porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, a jednal tak v nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z výše uvedeného pak bylo možné učinit jediný závěr, a to ten, že část obviněným uplatněných námitek není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Ostatní námitky, které pod něj podřadit bylo možné, jsou pak s ohledem na výše vyslovené závěry zcela neopodstatněné. Vzhledem k těmto stručně uvedeným důvodům (§265i odst. 2 tr. ř.) tak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného K. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu