ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.648.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 648/2018- 22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné M. R. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 6 To 387/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 46/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 6 To 387/2017.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 7. 2017 sp. zn. 6 T 46/2017 uznal obviněnou M. R. M. vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že dne 6. 8. 2016, kolem 12:45 hod., v P., ulici N., byla kontrolována hlídkou Policie ČR, při řízení motorového vozidla tov. zn. Toyota Aygo, ačkoliv si byla vědoma toho, že dosažením 12 bodů v bodovém hodnocení pozbyla řidičské oprávnění, a to na základě oznámení Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. S-MHMP-DSC 1273906/2015, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy sp. zn. S-MHMP 1273906/2015, č. j. MHMP 1445583/2015 ze dne 12. 8. 2015, s nabytím právní moci dne 11. 9. 2015, které převzala dne 26. 8. 2015, jimiž byly zamítnuty námitky obžalované.
Za to byl obviněné podle §337 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a s §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních dávek po 100 Kč, celkem tedy 10 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání jednoho roku.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadly odvoláními obviněná i státní zástupkyně (v neprospěch obviněné proti výroku o trestu). Na podkladě odvolání obviněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 6 To 387/2017 podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a postoupil věc Magistrátu hl. m. Prahy, neboť by skutek mohl být posouzen jako přestupek.
Odvolání státní zástupkyně pak zamítl podle §256 tr. ř.
Toto usnesení soudu druhého stupně napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním v neprospěch obviněné, přičemž je opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce namítá, že se nelze ztotožnit s právními závěry odvolacího soudu. Skutková zjištění totiž podporují závěr, že jednání obviněné bylo namístě posoudit podle ustanovení trestního zákoníku, která aplikoval nalézací soud.
Smyslem právní úpravy bodového hodnocení porušení povinností stanovených řidiči zákonem o silničním provozu je přitom eliminovat ze silničního provozu řidiče, kteří opakovaně porušují pravidla silničního provozu, čím ohrožují jeho ostatní účastníky. Není důvodu v tomto směru jakkoli rozlišovat mezi řidičem, který je držitelem českého řidičského průkazu, a řidičem který má řidičský průkaz jiného státu. V tomto směru lze podpůrně poukázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1511/2011. Tento závěr je nutno uplatnit i ve vztahu k běhu lhůty, po kterou řidič pozbývá řidičské oprávnění, resp. právo řídit na území České republiky motorové vozidlo, a která činí u držitele českého i cizího řidičského průkazu jeden rok. Nelze přitom souhlasit se závěrem odvolacího osudu, že právní úprava je nedokonalá za určitých okolností umožňuje zvýhodnění řidičů – držitelů řidičských průkazů vydaných cizím státem.
Ze slovního znění §123c odst. 7 zákona o silničním provozu vyplývá, že mechanismus popsaný v §123c odst. 7, 8 zákona o silničním provozu je spojen s držením „zahraničního“ řidičského průkazu v době samotného dosáhnutí příslušné bodové hranice, nikoli v době uzavření správní procedury spojené s oznamováním bodové sankce. Není proto důvodu, aby tento mechanismus byl na stanovení běhu lhůty, po kterou řidič pozbývá právo k řízení motorového vozidla na území České republiky, zpětně uplatňován i v případě, že řidič dosáhl počtu dvanácti bodů jako držitel řidičského průkazu České republiky a teprve následně se stal držitelem „zahraničního“ řidičského průkazu. Zmíněný výklad by v praxi vedl ke zcela nelogickým důsledkům. Řidič – držitel českého řidičského průkazu by totiž ve smyslu §123c odst. 3 zákona o silničním provozu v případě „vybodování“ pozbýval řidičského oprávnění až uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo oznámení o dosažení počtu dvanácti bodů doručeno, popř. i později, pokud by, jak ostatně učinila obviněná M. R. M., po dosažení celkového počtu 12 bodů využila práva podat námitky proti provedenému záznamu. Pokud by se však takový řidič před skončením příslušné správní procedury stal držitelem zahraničního řidičského průkazu, vznikla by podle názoru Městského soudu v Praze fikce, podle níž ve smyslu §123c odst. 8 zákona o silničním provozu mu doba jednoho roku, po kterou pozbyl práva řídit na území České republiky motorové vozidlo, počala běžet již ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku nebo trestném činu, a to bez ohledu na skutečnost, že po určitou dobu, a to do uplynutí lhůt podle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu a po dobu případného rozhodování o námitkách, ještě byl oprávněn motorové vozidlo řídit na základě českého řidičského průkazu. Fakticky by tak docházelo ke zkrácení jednoroční lhůty a neodůvodněnému zvýhodnění určité kategorie řidičů, kteří jsou držiteli českého řidičského průkazu, a současně mají po „vybodování“ možnost opatřit si řidičský průkaz cizího státu.
Obviněná dosáhla hranice 12 bodů dne 10. 7. 2015, to znamená v době, kdy byla výlučně držitelkou řidičského průkazu České republiky. V době doručení oznámení o dosažení 12 bodů a v době doručení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy o odmítnutí námitek byla obviněná rovněž držitelkou pouze řidičského průkazu České republiky. Doléhala na ni tedy úprava podle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu ve spojení s §123f odst. 3, 4 téhož zákona. Lze tudíž dospět k jednoznačnému závěru, že obviněná na území České republiky pozbyla (a nemohla nabýt) řidičské oprávnění v době od 11. 9. 2015 do 11. 9. 2016. Skutečnost, že obviněné byl dne 7. 9. 2015, tj. cca až dva měsíce po dosažení hranice 12 bodů, na základě její žádosti vyměněn řidičský průkaz České republiky za řidičský průkaz Slovenské republiky, je v tomto směru bez významu. Obviněná musela být přinejmenším srozuměna s tím, že pokud bude po tuto dobu na území České republiky řídit motorové vozidlo, bude vykonávat činnost, pro kterou pozbyla příslušné oprávnění.
Jestliže tudíž Městský soud v Praze dospěl k závěru, že skutek, pro který byla stíhána obviněná M. R. M., nevykazuje znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a mohl by být posouzen toliko jako přestupek, spočívalo jeho rozhodnutí v nesprávném právním posouzení skutku. Pokud na základě tohoto právního názoru rozhodl o postoupení věci k projednání Magistrátu hl. m. Prahy, pak rozhodl o postoupení věci, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 6 To 387/2017 je tak zatíženo vadami uvedenými v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 6 To 387/2017, současně aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Obviněná nevyužila svého práva a žádným způsobem se k podanému dovolání nejvyššího státního zástupce nevyjádřila.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 6 To 387/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal nejvyšší státní zástupce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 6 To 387/2017, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř . uplatněný nejvyšším státním zástupcem je naplněn v případech, kdy nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým soud přesto rozhodl. Dovolacím důvodem je v tomto případě tedy namítána nesprávnost rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu. Dovolací důvod lze spatřovat např. v tom, že soud rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, o jiném správním deliktu či o kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování soudu o postoupení věci již nelze takové jednání projednat jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění, neboť uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud obžalovaného zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný nejvyšším státním zástupcem je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Námitky nejvyššího státního zástupce, které lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., spočívají v jeho tvrzení, že obviněná měla být uznána vinnou ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci a na vykázání, které se podle novelizované úpravy již neděje rozhodnutím, ale pouze opatřením. Trestněprávní ochrana je tímto ustanovením poskytována nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná (např. rozhodnutí o předběžném opatření vydané v občanskoprávním řízení, které je vykonatelné, jakmile je doručeno povinnému bez ohledu na to, kdy nabude právní moci).
Rozhodnutím se zde myslí nejen rozhodnutí ve formálním smyslu, např. rozsudek v trestním nebo v občanském soudním řízení, ale i rozhodnutí v materiálním smyslu, např. některá rozhodnutí ve správním řízení nazvaná jako výzva, oznámení, příkaz, opatření apod. Tato otázka byla již v minulosti v praxi diskutována zejména v souvislosti s odnětím či pozbytím řidičského oprávnění na základě dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení porušení povinností stanovených zákonem č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k tomu, že zákon č. 361/200 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, je předpisem správní povahy, je třeba při výkladu pojmu rozhodnutí vyjít především ze správně právní teorie a judikatury. Individuální právní akt – rozhodnutí – lze chápat buď materiálně, nebo formálně. Formální pojetí chápe jako rozhodnutí pouze právní akt, který je takto explicitně označen. Materiální pojetí chápe rozhodnutí jako individuální právní akt, který zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá [srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3187].
V současné době nejen judikatura správních soudů a Ústavního soudu, ale i výklad správního řádu v uznávané literatuře jednoznačně preferují materiální pojetí rozhodnutí (viz VEDRAL. J. Správní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: Polygon, 2006, s. 396.). Lze tedy shrnout, že pojem rozhodnutí je třeba chápat jako jakýkoli individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci z pozice jeho vrchnostenského postavení. Ve světle tohoto výkladu pojmu rozhodnutí nevzniká pochybnost, že negativní rozhodnutí o námitkách podaných podle §123f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., je rozhodnutím, a to nejen po formální stránce, neboť obsahuje náležitosti rozhodnutí podle §68 a §69 správního řádu, ale i po stránce materiální, protože v jeho důsledku ztrácí řidič oprávnění řídit motorové vozidlo. To odráží i možnost podat proti tomuto rozhodnutí odvolání a posléze i správní žalobu. Stejně vyznívá i judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 9 As 96/2008 nebo rozsudek ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 5 As 26/2010.
Podle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu, příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností při provedení záznamu bodů, kterým řidič dosáhl celkového počtu 12 bodů, neprodleně písemně nebo elektronickou cestou oznámí tuto skutečnost řidiči a vyzve jej k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Řidič pozbývá řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení doručeno.
Podle §123c odst. 7 zákona o silničním provozu, dosáhne-li řidič, který je držitelem řidičského průkazu členského státu, řidičského průkazu vydaného cizím státem, mezinárodního řidičského průkazu vydaného cizím státem, celkově počtu 12 bodů, pozbývá právo k řízení motorového vozidla na území České republiky po dobu jednoho roku. Ministerstvo sdělí, po obdržení podkladů zaslaných příslušným obecním úřadem obce s rozšířenou působností, tuto skutečnost orgánu, který řidičský průkaz vydal.
Podle §123c odst. 8 zákona o silničním provozu, lhůta jednoho roku uvedená v odstavci 7 počíná běžet ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku nebo trestného činu, spáchaným jednáním zařazeným do bodového hodnocení, na jehož základě řidič dosáhl celkového počtu 12 bodů.
Podle §123f odst. 4 zákona o silničním provozu, podá-li řidič po dosažení celkového počtu 12 bodů námitky proti provedenému záznamu bodů, běh lhůt stanovených v §123c odst. 3 téhož zákona se přerušuje ode dne doručení námitek příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do dne, v němž rozhodnutí podle odstavce 3 nabude právní moci.
Z provedeného dokazování nalézacího soudu je zřejmé, že obviněné dne 22. 7. 2015 bylo doručeno oznámení o skutečnosti, že dosáhla celkového počtu 12 bodů podle bodového hodnocení porušením povinností stanovených zákonem o silničním provozu. Zároveň byla obviněná vyzvána, aby odevzdala řidičský průkaz v důsledku ztráty řidičského oprávnění. Obviněná byla také poučena, že uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž jí bylo toto oznámení doručeno, pozbývá řidičské oprávnění, pokud si proti provedení záznamu bodů nepodá písemné námitky. Stejně tak bylo obviněné sděleno, že pokud si podá proti provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, písemné námitky, běh lhůt stanovených v §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. se přerušuje ode dne doručení námitek Magistrátu hl. m. Prahy do dne, v němž rozhodnutí o námitkách nabude právní moci. Tohoto obviněná využila a proti provedenému záznamu podala řádně a včas námitky. Ty však byly rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 12. 8. 2015 zamítnuty a provedený záznam 12 bodů byl potvrzen. Toto rozhodnutí bylo poté obviněné doručeno dne 26. 8. 2015 a nabylo právní moci 11. 9. 2015. Obviněná byla v tomto rozhodnutí výslovně upozorněna, že po nabytí právní moci pozbude řidičské oprávnění ve smyslu ust. §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. (viz č. l. 50 spisového materiálu).
Obviněná v rámci své obhajoby nepopírala skutečnost, že předmětný den, tedy 6. 8. 2016 osobní motorové vozidlo tov. zn. Toyota Aygo řídila. Stejně tak potvrdila, že si je vědoma, že v České republice existuje tzv. „bodový systém“ a že v registru dosáhla již 12 bodů. Měla ovšem za to, že řídit může, jelikož měla platný řidičský průkaz Slovenské republiky, který dne 7. 9. 2015 vyměnila za řidičský průkaz České republiky.
Z výpisu z evidenční karty řidiče na č. l. 81 a 82 spisového materiálu pak vyplývá, že obviněná má v evidenční kartě řidiče zaevidovanou blokaci řidičského oprávnění, a to od 11. 9. 2015 do 11. 9. 2016. Jako důvod blokace je uvedeno „bodové ohodnocení“.
Nejvyšší soud se nemůže ztotožnit se závěry odvolacího soudu. Základním interpretačním nedostatkem, kterého se odvolací soud ve svém odůvodnění dopustil, je záměna termínů pozbytí řidičského oprávnění a pozbytí řidičského průkazu. Odvolací soud poukazuje pouze na pozbytí řidičského průkazu, nikoli řidičského oprávnění. Podle §103 zákona o silničním provozu je řidičským průkazem veřejná listina, která osvědčuje řidičské oprávnění držitele a jeho rozsah a kterou držitel prokazuje své jméno, příjmení a podobu, jakož i další údaje v ní zapsané podle tohoto zákona. Oproti tomu řidičské oprávnění podle §80 zákona o silničním provozu opravňuje jeho držitele k řízení motorového vozidla zařazeného do skupiny vozidel, pro kterou mu bylo řidičské oprávnění uděleno. Řidičský průkaz je naproti tomu pouhým osvědčením o udělených řidičských oprávněních a sám o sobě právo řídit motorová vozidla nezakládá. Odebrání řidičského průkazu je tedy pouze doprovodným úkonem při pozbytí řidičského oprávnění. Lze si tak představit situaci, kdy osoba, která pozbyla řidičské oprávnění, neodevzdala řidičský průkaz a stále řídí motorová vozidla. V takovém případě tato osoba páchá přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož byla zbavena řidičského oprávnění, tedy samotného práva řídit motorová vozidla po určitou vymezenou dobu na území České republiky. Samotná držba řidičského průkazu neopravňuje řidiče řídit motorová vozidla, pokud pozbyl řidičské oprávnění.
V případě akceptace argumentace odvolacího soudu by také byl zcela změněn smysl tzv. „bodového systému“. Zavedením bodového systému zákonodárce sledoval jasný cíl, a to, předcházet porušování pravidel provozu na pozemních komunikacích formou hrozby ztráty řidičského oprávnění, a také eliminovat ze silničního provozu řidiče, kteří opakovaně porušují pravidla silničního provozu, čímž ohrožují jeho ostatní účastníky. Neznamená to tedy, že získáním 12 bodů řidič pozbývá pouze řidičský průkaz, ale hlavně ztrácí na určitou dobu řidičské oprávnění k řízení motorových vozidel na území České republiky. Pokud by tedy v situaci, kdy tzv. vybodovaný řidič pozbyl řidičský průkaz České republiky, a tedy řidičské oprávnění, mohl i nadále řídit na daném území, protože má také řidičský průkaz jiného státu, byl by tím absolutně zmařen jeden z hlavních účelů bodového hodnocení a to eliminace řidičů ze silničního provozu, kteří se opakovaně dopouští přestupků (recidivistů). Pro řidiče, který má také řidičský průkaz jiné země, by pak nemělo dosažení 12 bodů žádný dopad, což je zcela nelogické, když podstatou tzv. vybodování není odebrání řidičského průkazu, ale ztráta řidičského oprávnění. Tímto by také docházelo k diskriminaci, a tedy porušení lidských práv a svobod, řidičů, kteří mají pouze jeden řidičský průkaz (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1511/2011).
Smyslem právní úpravy tak není samotné odevzdání řidičského průkazu, nýbrž ztráta řidičského oprávnění jako důsledek za opakované neukázněné chování řidiče, a výchovné působení na takové řidiče. Proto je bezpředmětné, zda řidič, kterému bylo odňato řidičské oprávnění, má také řidičský průkaz jiné země. Tento ho sice opravňuje k řízení motorových vozidel, ale výhradně mimo území ČR.
V dané věci bylo oznámení o dosažení 12 bodů a výzva k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění vydáno Magistrátem hl. m. Prahy dne 15. 7. 2015 a obviněné bylo doručeno 22. 7. 2015. Proti tomu podala obviněná v zákonné lhůtě námitky, které Magistrát hl. m. Prahy dne 12. 8. 2015 zamítl a potvrdil tak provedený záznam 12 bodů ke dni 10. 7. 2015, přičemž toto rozhodnutí bylo obviněné doručeno dne 26. 8. 2015 a nabylo právní moci dne 11. 9. 2015. K samotné výměně řidičského průkazu došlo až dne 7. 9. 2015 jako reakce na zamítnutí námitek.
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněná dosáhla hranice 12 bodů prokazatelně v době, kdy měla řidičské oprávnění a byla pouze držitelkou řidičského průkazu České republiky a žádného jiného. Stejně tak byla držitelkou pouze řidičského průkazu České republiky v době doručení oznámení o dosažení 12 bodů a odebrání řidičského oprávnění, i v době doručení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy o odmítnutí námitek. Je tak nutno souhlasit s argumenty nejvyššího státního zástupce, že na obviněnou nedoléhala právní úprava podle §123c odst. 7, 8 zákona o silničním provozu, jelikož mechanismus popsaný v §123c odst. 7, 8 zákona o silničním provozu je spojen s držením „zahraničního“ řidičského průkazu již v době samotného dosažení příslušné bodové hranice, nikoli v době uzavření správní procedury spojené s oznamováním bodové sankce. Obviněná by tedy musela držet řidičský průkaz Slovenské republiky již v den, kdy spáchala poslední přestupek a dosáhla hranice 12 bodů, tedy dne 10. 7. 2015. Na příslušnou situaci tedy dopadá úprava podle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu ve spojení s §123f odst. 3, 4 téhož zákona. Nejvyšší soud se tak přiklání k závěru, že obviněná pozbyla řidičské oprávnění na území České republiky na dobu od 11. 9. 2015 do 11. 9. 2016, jak je uvedeno v evidenční kartě řidiče. Naopak se z těchto důvodů nemůže ztotožnit s odůvodněním odvolacího soudu, podle kterého lhůta jednoho roku skončila dne 10. 7. 2016, jelikož začala běžet již dne 10. 7. 2015, tedy v době, kdy obviněná spáchala přestupek a dosáhla hranice 12 bodů v bodovém systému. S takovýmto závěrem nelze souhlasit, jelikož obviněná v té době byla majitelkou pouze řidičského průkazu České republiky, který osvědčoval její řidičské oprávnění.
Dále je třeba uvést, že pokud by se řidič před skončením příslušné právní procedury při rozhodování o oprávněnosti podaných námitek stal držitelem zahraničního řidičského průkazu, vznikla by podle názoru vysloveného odvolacím soudem fikce, podle níž ve smyslu §123c odst. 8 zákona o silničním provozu mu doba jednoho roku, po kterou pozbyl právo řídit na území České republiky motorové vozidlo, počala běžet již ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku nebo trestném činu, a to bez ohledu na skutečnost, že po určitou dobu, a to do uplynutí lhůt podle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu a po dobu případného rozhodování o námitkách, ještě byl oprávněn motorové vozidlo řídit na základě českého řidičského průkazu. Tento výklad právních norem je zcela nelogický a v rozporu s jejich smyslem. Fakticky by tak docházelo ke zkrácení jednoroční doby, po kterou řidič ztrácí řidičské oprávnění, a neodůvodněnému zvýhodňování určité kategorie řidičů, kteří jsou držiteli českého řidičského průkazu, a současně po vybodování mají možnost opatřit si řidičský průkaz jiného státu. Reálně by tak obviněné byla doba jednoho roku, po kterou ztrácí řidičské oprávnění na území České republiky, zkrácena o 2 měsíce, jelikož od spáchání posledního přestupku do doby o rozhodnutí o námitkách uplynuly cca 2 měsíce, během kterých měla ještě řidičské oprávnění, jež osvědčoval řidičský průkaz České republiky. Běh lhůt stanovených v §123c odst. 3 cit. zákona se totiž přerušuje ode dne doručení námitek příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do dne, v němž rozhodnutí nabude právní moci.
Nelze proto přisvědčit námitce obviněné, že měla za to, že může řídit motorová vozidla, když je zřejmé, že věděla, že jí bylo odňato řidičské oprávnění pro řízení motorových vozidel na území České republiky, o čem svědčí skutečnost, že převzala oznámení Magistrátu hl. m. Prahy. Nejvyšší soud považuje obhajobu obviněné, kterou uplatnila během celého trestního řízení, za ryze účelovou, když je zjevně nelogické, aby řidič, který na základě opakovaných přestupků dosáhl 12 bodů, čehož důsledkem je právě ztráta řidičského oprávnění, byl i poté účastníkem silničního provozu na základě řidičského oprávnění jiné země. Stejně tak za ryze účelové je nutno považovat jednání obviněné, která si dne 7. 9. 2015 vyměnila řidičský průkaz České republiky za řidičský průkaz Slovenské republiky, tedy až poté, co jí dne 26. 8. 2015 bylo doručeno rozhodnutí o zamítnutí námitek proti provedenému záznamu. Je tak zřejmé, že obviněná chtěla využít toho, že je občankou jiného státu než je Česká republika a může se tak stát držitelkou „zahraničního“ řidičského průkazu, o jehož výměnu požádala více než za dva měsíce po dosažení hranice 12 bodů. Tento celý účelový postup obviněné je mimo jiné i patrný z časové posloupnosti jednotlivých aktů. Hlavním impulsem obviněné pro výměnu řidičského průkazu České republiky za řidičský průkaz Slovenské republiky bylo seznámení se obsahem rozhodnutí o zamítnutí jejích námitek. Z obsahu tohoto rozhodnutí obviněná věděla, že od nabytí jeho právní moci, pozbude řidičské oprávnění na dobu jednoho roku, tedy od 11. 9. 2015 do 11. 9. 2016. Musela tak být srozuměna s tím, že pokud by řídila motorové vozidlo na území České republiky, bude vykonávat činnost, pro kterou pozbyla příslušné oprávnění. Obviněná se tak tím, že si nechala vyměnit řidičský průkaz České republiky za řidičský průkaz Slovenské republiky, snažila obejít systém nastavený v České republice, aby i nadále mohla řídit motorová vozidla, i když základním účelem bodového systému v České republice je právě eliminace řidičů, kteří opakovaně porušují pravidla silničního provozu, tedy právě takových jako je obviněná. Pokud tedy obviněná při vědomí, že má v České republice zaevidovanou blokaci řidičského oprávnění ode dne 11. 9. 2015 do 11. 9. 2016, řídila osobní motorové vozidlo dne 6. 8. 2016, naplnila bez jakýchkoli pochybností znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným a proto zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 6 To 387/2017, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.).
V rámci nového odvolacího řízení v předmětné věci odvolací soud opětovně zhodnotí zjištěný skutkový stav, posoudí námitky vznesené odvolateli a o jejich důvodnosti znovu rozhodne a to při vědomí, že je ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Tedy jinými slovy ve svém výsledku rozhodne, zda obviněná svým jednáním naplnila skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu