ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.697.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 697/2018- 25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2018 o dovolání obviněného J. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 7 To 459/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 102/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 24 T 102/2017, byl obviněný J. D. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněnými F. H. a P. K. Uvedeného zločinu se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustili tím, že:
v době okolo 16:30 hodin dne 8. 7. 2017 za hřbitovní zdí v prostřední části úvozové cesty spojující ulice M. a Ž. v L., opakovaně udeřili pěstí a kopali do hlavy a horní poloviny těla P. M., až několikrát upadl na zem, přitom po něm požadoval obž. H. peníze, následně ho prohledali a odcizili mu z kapsy kraťasů pouzdro s mobilním telefonem zn. Sencor Element P001 a finanční hotovost ve výši 500 Kč, přičemž mu způsobili frakturu nosních kůstek a podlitiny v obličeji a na pravé paži.
Za uvedený zločin Okresní soud v Litoměřicích uložil obviněnému J. D. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Pro výkon uloženého trestu obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému F. H. uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Výkon trestu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku uložil obviněnému F. H. povinnost, aby se zdržel požívání alkoholických nápojů. Obviněnému P. K. uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Výkon trestu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku uložil tomuto obviněnému rovněž povinnost, aby se zdržel požívání alkoholických nápojů.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost společně a nerozdílně s obviněnými F. H. a P. K. nahradit poškozené VZP ČR, regionální pobočce v Ústí nad Labem, pobočce pro Liberecký a Ústecký kraj, škodu ve výši 550 Kč a poškozenému P. M. v částce 550 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal poškozeného P. M. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 24 T 102/2017, podal obviněný J. D. a státní zástupkyně odvolání. Odvolání státní zástupkyně směřovalo do výroku o uložených trestech u obviněných J. D. a F. H. a bylo podáno v neprospěch obviněných. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 7 To 459/2017 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaného odvolání státní zástupkyně zrušil výrok o trestech u obviněných J. D. a F. H. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému J. D. uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému F. H. uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. pak odvolání obviněného J. D. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 7 To 459/2017, podal obviněný J. D. prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný vyjadřuje přesvědčení, že jeho jednáním nedošlo k naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že pro naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže se vyžaduje nejen použití násilí vůči poškozené osobě, popř. bezprostřední pohrůžky násilí, ale současně musí být násilí či pohrůžka bezprostředního násilí užita v úmyslu zmocnit se cizí věci. Takový závěr ovšem nebyl v řízení prokázán, když bylo zjištěno, že příčinou napadení bylo nevhodné chování poškozeného, takže násilí nebylo použito v úmyslu zmocnit se cizí věci. Zvolená právní kvalifikace je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Navíc byl odsouzen jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, aniž by ovšem skutkové okolnosti případu odůvodňovaly závěr, že se všichni pachatelé dopustili zločinu loupeže, neboť nebylo prokázáno, že byl srozuměn s tím, že násilí bude použito ke zmocnění se jakékoliv věci poškozeného. Nebyla rovněž prokázána existence nějaké konkludentní dohody, a pokud spoluobviněný F. H. požadoval po poškozeném vydání nějakých peněz, nelze toto klást jemu k tíži.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 7 To 459/2017 zrušil a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 1 NZO 392/2018, nejprve zrekapitulovala průběh řízení před soudy nižších stupňů a jaký uplatnil obviněný dovolací důvod, včetně důvodů jeho naplnění. Následně podrobně rozvádí, kdy je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dospívá k závěru, že obviněný toliko opakuje obhajobu, kterou uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s jeho obhajobou řádně vypořádaly.
Poté odkazuje na výpověď poškozeného, který velmi podrobně popsal průběh incidentu, kdy z jeho výpovědi je nepochybné, že obvinění byli vedeni zištným úmyslem a že to byl právě obviněný, který poté pronesl větu „doufám, že nebudeš volat policajty“. Má tedy za to, že obvinění naplnili všechny znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
V závěru podaného vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby předmětné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ jiného rozhodnutí vyjádřila souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje z nesprávné právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že násilí vůči poškozenému bylo použito v úmyslu zmocnit se cizí věci a z toho, že nebyla prokázána existence konkludentní dohody mezi ním a ostatními obviněnými ohledně zmocnění se cizí věci za použití násilí, konkrétně věci poškozeného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace lze uzavřít, že obviněný uplatněnými dovolacími námitkami naplnil zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť s jistými výhradami. Konkrétně naplnění zvoleného dovolacího důvodu spočívá v argumentaci vztahující se k naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně k otázce spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, když takto uplatněnou dovolací argumentací obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku.
Za právně relevantním způsobem nelze považovat uplatněnou tu část argumentace, jejímž prostřednictvím obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů o průběhu konfliktu mezi obviněnými a poškozeným. Obviněný totiž vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů, že důvodem napadení byla snaha získat od poškozeného peníze, když podle jeho tvrzení bylo příčinou napadení nevhodné chování poškozeného. Ve vztahu k těmto námitkám je třeba konstatovat, že obviněný jen zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, takže jeho námitky mají procesní charakter a nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. Takto formulované námitky primárně směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný v podstatě vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a předestírá vlastní verzi události, která je pro něj příznivější. Obviněný tedy fakticky neuvádí žádné konkrétní hmotněprávní argumenty vztahující se ke skutkovému základu zjištěnému soudy nižších stupňů, pouze soudům vytýká především vadné řízení spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů a následně vadná skutková zjištění. Jak již bylo naznačeno, touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný.
Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně se obhajobou obviněných řádně zabýval. Soud prvního stupně své skutkové závěry opírá o provedené důkazy, zejména výpovědi spoluobviněných, když obviněný využil svého zákonného práva k věci nevypovídat. Uvedený soud k věci vyslechnul spoluobviněné, poškozeného a svědka K. a provedl listinné důkazy, zejména lékařskou zprávu o zranění poškozeného a pořízenou fotodokumentaci. Následně na základě provedených důkazů formuloval skutkový stav, tak jak je uveden v popisu skutku, když shledal, že spoluobvinění se k trestné činnosti doznali, přičemž s jistými nepatrnými rozdíly jejich výpověď odpovídala výpovědi poškozeného (blíže viz str. 3 rozsudku soudu prvního stupně). Soud tedy dospěl k závěru, že došlo k fyzickému napadení poškozeného, když v průběhu napadení po něm byly požadovány peníze, přičemž právě v souvislosti s tímto napadáním jim poškozený nejprve vydal 200 Kč a poté ho prohledali a vzali mu mobilní telefon s částkou 300 Kč. Pokud obviněný namítá, že důvodem napadení poškozeného bylo jeho nevhodné chování, tak se jedná o jeho verzi události, když z výpovědí spoluobviněných a poškozeného nevyplývá, že by je snad poškozený napadal a skutečnost, že se snad měl zeptat na svého bratra, nesvědčí o jeho nějakém nevhodném chování. Rovněž soud druhého stupně se s obhajobou obviněného řádně vypořádal, když obviněný v podaném odvolání v podstatě uplatnil stejnou argumentaci jako v podaném dovolání. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Nejvyšší soud má za to, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů těmto požadavkům zcela dostálo.
K námitce obviněného, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je třeba konstatovat následující. Jak již bylo naznačeno, zvolenou argumentaci lze považovat za uplatněnou právně relevantním způsobem, když obviněný v podstatě namítá, že byl odsouzen jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, aniž by ovšem byla prokázána existence nějaké, byť konkludentní dohody mezi ním a ostatními spoluobviněnými ohledně použití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Obviněný tedy vyjadřuje nesouhlas se spolupachatelstvím ve smyslu §23 tr. zákoníku na uvedeném trestném činu. Jedná se o námitku, kterou lze pod zvolený dovolací důvod podřadit.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. V dané věci z provedeného dokazování vyplývá, že obvinění se zmocnili cizí věci, konkrétně částky 500 Kč a mobilního telefonu poškozeného za použití násilí, když poškozeného opakovaně fyzicky napadli. Sluší se poznamenat, že z výpovědi spoluobviněného P. K. vyplývá, že telefon poškozenému vzal obviněný poté, co spoluobviněný F. H. řekl poškozenému, aby dal „výpalné“, přičemž poté ho obviněný J. D. kopl a vzal mu telefon. Spolupachatelství pak upravuje §23 tr. zákoníku. Podle něj byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 283/2016 ze dne 23. 3. 2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 3 Tdo 604/2014 ze dne 11. 6. 2014). Jinak řečeno, pro závěr o spolupachatelství se nevyžaduje, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330).
V dané věci se nepochybně jednalo o společné jednání všech tří obviněných, když poškozeného napadli všichni tři, přičemž z hlediska naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku není podstatné, kdo fyzické napadení poškozeného začal. Jednáním obviněných byla tedy naplněna objektivní podmínka spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Současně je třeba mít zato, že byla naplněna i subjektivní podmínka spolupachatelství, tj. společný úmysl směřující ke spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Platí, že společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která ani není vyžadována – postačuje dohoda konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 275/2017, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 238/2016).
Zde je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování vyplývá, že nejprve došlo k fyzickému napadení poškozeného, když poté obviněný F. H. požadoval po poškozeném peníze, přičemž následně obviněný J. D. poškozeného kopl a vzal mu mobilní telefon. Za této důkazní situace je nepochybné, že obviněný J. D. měl společný úmysl se zbývajícími spoluobviněnými zmocnit se za použití násilí cizí věci. Obviněný J. D. přestože si musel být vědom výzvy spoluobviněného F. H., tedy skutečnosti, že tento po poškozeném požaduje nějakou blíže neurčenou finanční částku, nedal nijak najevo nesouhlas s tímto jeho požadavkem, naopak poškozeného sám napadl a odcizil mu mobilní telefon. Z faktického jednání dovolatele je zřejmé, že byl srozuměn s tím, že se zmocní věci poškozeného za použití násilí, byť skutečně žádnou výslovnou úmluvu s ostatními spoluobviněnými neuzavřel. Samotná skutečnost, že požadavek na vydání blíže nespecifikované částky vůči poškozenému vyslovil toliko spoluobviněný F. H., nikoliv obviněný J. D., není rozhodující, neboť dle konstantní judikatury o společné jednání jde i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 277/2016). Za naznačené situace není rozhodné, zda se na této „akci“ dovolatel s ostatními spoluobviněnými předem domluvil, což v dané věci nebylo skutečně prokázáno, anebo zda začal spontánně spolupracovat až na základě vzniklé situace – právní kvalifikace činu spáchaného formou spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku je i tak pevně daná. Proto lze uplatněné námitky považovat za sice uplatněné právně relevantním způsobem, ovšem za zjevně neopodstatněné.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová