ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.790.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 790/2018- 24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2018 o dovolání obviněného A. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 23. 1. 2018 č. j. 55 To 360/2017-372 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 55/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 6. 2017 č. j. 1 T 55/2015-333 byl obviněný A. T. uznán vinným jednak přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že „v L., ul. K., dne 21. 9. 2014 v blíže nezjištěné době od 15.00 hodin do 16.00 hodin sdělil P. F., majiteli domu, v němž bydlel, že ho zabije a dům podpálí, pokud se bude dál snažit z domu ho vystěhovat“ (bod 1/ výroku o vině), a dále přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v L., N. P. B., dne 24. 9. 2014 kolem 20.00 hodin, v přízemním bytě vlevo, který užívala Z. Š., se slovy „nazdar mrdko, já ti říkal, že si tě najdu“, přistoupil k J. B., který seděl na gauči v obývacím pokoji bytu, rukou sevřenou v pěst ho udeřil do hlavy, až jej srazil na zem, kde jej nejméně dvakrát rukou sevřenou v pěst opět udeřil do hlavy a jednou kopl do hrudníku, následně jej uchopil za levou ruku, položil ji na konferenční stolek s tím, že mu páčil ukazovák směrem vzhůru, přičemž ho donutil podepsat bloček se směnkou na nezjištěnou finanční hotovost, a poté mu vzal mobilní telefon zn. IPhone S4 16 GB v hodnotě 3.000 Kč, který poškozenému při pádu na zem vypadl z kapsy“ (bod ad 2/ výroku o vině).
Za to byl obviněný podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud zároveň zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 11. 2015 č. j. 3 T 243/2014-113, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby zaplatil poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10, IČ 47114304, na náhradě škody částku 962 Kč.
Týmž rozsudkem byl současně obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, když soud dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Předmětné rozhodnutí soudu prvního stupně napadli odvoláním obviněný i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci. Obviněný zaměřil svůj řádný opravný prostředek vůči odsuzující části rozsudku včetně výroku o náhradě škody. Státní zástupkyně jej podala v neprospěch obviněného jednak proti výroku o trestu a také proti zprošťujícímu výroku rozsudku. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, o nich rozhodl rozsudkem ze dne 23. 1. 2018 č. j. 55 To 360/2017-372, jímž z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, nově odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 11. 2015 č. j. 3 T 243/2014, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn. Odvolání obviněného pak bylo samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti shora citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný A. T. následně dovolání , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že trestné činy, jimiž byl uznán vinným, nespáchal. V obou případech učinily soudy závěr o jeho vině na podkladě skutkových zjištění, jež neměla potřebnou oporu v provedených důkazech. Byla s nimi naopak v extrémním nesouladu. Pokud jde o skutek ad 1) výroku o vině, dovolatel potvrzením psího útulku Archa, kam odevzdával zatoulaného psa, a zejména výpovědí svého otce S. T. hodnověrně doložil, že dne 21. 9. 2014 byl od 14:00 hodin na pravidleném nedělním obědě u svých rodičů. Nemohl se tedy s P. F. setkat mezi 14:00 a 15:00 hodin, jak tento poškozený uvedl v hlavním líčení. Poškozený přitom jeho trestní stíhání neinicioval poprvé. V jiné trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 T 47/2016 ho křivě obvinil, že mu z bytu, který obýval na základě nájemní smlouvy, odcizil vestavěnou kuchyňskou linku. Jak se ovšem později ukázalo, byl to právě dovolatel, kdo tuto linku zakoupil a nainstaloval, a k jeho odsouzení za trestný čin krádeže tak nakonec nedošlo. Již tato skutečnost značně oslabuje důvěryhodnost osoby poškozeného i jeho výpovědi v nynější trestní věci.
Dovolatel nadále trvá i na tom, že se nedopustil ani jednání popsaného v bodě ad 2) výroku o vině. Připomněl, že i v tomto případě byl odsouzen výhradně na základě výpovědi poškozeného, tentokrát J. B., který v kritické době zneužíval návykové látky pervitin a marihuanu a důkazní hodnota jeho výpovědi tak byla opět výrazně snížena. Dovolatel přitom nebyl uveden jako pachatel napadení v lékařské zprávě o ošetření svědka. Z. Š. jakožto klíčová svědkyně a nájemnice bytu, v němž mělo k incidentu dojít, při hlavním líčení vypověděla, že poškozený B. sice byl jednou večer po 20. hodině u ní v bytě na kávě, ale protože byl nepříjemný, poslala ho pryč. S dovolatelem se zde nikdy nesetkala a dokonce uvedla, že ho nezná. Prokázáno nebylo ani to, že by dovolatel poškozenému odcizil mobilní telefon. Po údajném spáchání činu u něho žádný nalezen nebyl a soud si ani patřičně neujasnil, o jaký typ přístroje vlastně mělo jít. Výpověď J. B. i v tomto směru vykazovala podstatné rozpory a především zůstala jako důkaz zcela osamocena.
Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný A. T. alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání nejprve podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 23. 1. 2018 č. j. 55 To 360/2017-372 zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí „na něj obsahově navazující“, a poté aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu opětovné projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, podle nějž ke spáchání stíhaných skutků nedošlo, nebo v uvedeném smyslu podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám zprošťujícím výrokem.
Součástí dovolání učinil obviněný i podnět předsedkyni senátu soudu prvního stupně, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhla Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody uloženého napadeným rozsudkem. Takový postup nicméně předsedkyně senátu Okresního soudu v Liberci při předložení dovolání a spisového materiálu nezvolila.
Opis dovolání byl v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k případnému vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 25. 5. 2018 pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že tohoto svého oprávnění využít nehodlá a k dovolání se po stránce věcné vyjadřovat nebude. Omezil se pouze na výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i v situaci předpokládané v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je vhodné připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obviněný A. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné jednak podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozsudku soudu druhého stupně, kterým byl obviněnému uložen trest, a současně podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť je jím napadán i výrok téhož rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu je v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, projednal odvolání obviněného a státní zástupkyně ve veřejném zasedání a rozhodl o nich po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo obviněným namítanou vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil. Z obsahu podaného dovolání lze usoudit, že dovolatel spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v postupu odvolacího soudu ve smyslu druhé alternativy.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Dovolací soud není třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právního posouzení stíhaných skutků jako dvou přečinů vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu opřel primárně o výtky vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak fakticky založil na zpochybnění ve věci učiněných skutkových zjištění, domáhal se jejich zásadního přehodnocení (revize) ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání v rozporu s jeho věcným zaměřením uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k tomuto závěru při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených procesních vad však Nejvyšší soud v postupu okresního soudu ani krajského soudu neshledal. Nemá za to, že by byla obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jež splňují kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním dospěly na základě jednostranného, neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů. Již soud prvního stupně se s nimi vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, a poté přesvědčivě zdůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Jestliže odmítl obhajobu obviněného spočívající v podstatě na tvrzení, že se žádný ze skutků nestal, ani jednoho z poškozených fyzicky nenapadl, nikomu z nich nic neodcizil a že ze strany P. F. i J. B. se jedná pouze o křivá a účelová obvinění, nelze jeho úvahám obsaženým na str. 4 a 5 písemného vyhotovení rozsudku z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) vypořádal také odvolací soud. Pokud vůči skutkovému stavu, jak jej zjistil okresní soud, neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil na str. 6 dole až 8 shora napadeného rozsudku přesvědčivě, v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud nezjistil, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nedostatečně, povrchně či tendenčně a rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) ˗ l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného A. T. dospěl k závěru, že jeho námitky obsahovému vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému ze zákonných důvodů dovolání neodpovídají, nepřicházelo ani v úvahu, aby došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud proto rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu