ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1139.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1139/2018-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný F. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 6 To 86/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 4/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného F. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 81 T 4/2017, byl obviněný F. P. uznán vinným přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byl podle §260 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců s podmíněným odkladem podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu tří let. Dále soud prvního stupně podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 50 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu „poškozené České republice částku 30 597,60 Kč a poškozené Evropské unii částku ve výši 173 387 Kč, to vše k rukám Ministerstva práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2“.
2. Trestná činnost obviněného spočívala podle zjištění soudu ve stručnosti v tom, že jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona s přiděleným IČ: … podal dne 27. 10. 2014 v O. u krajské pobočky Úřadu práce České republiky žádost o poskytnutí mzdového příspěvku na podpořené pracovní místo v operačním programu Lidské zdroje a zaměstnanost (OP LZZ, dále též „žádost“), jejíž součástí byla i tzv. Charakteristika podpořených pracovních míst, v níž obviněný uvedl, že uchazeče o pracovní místo zaměstná na pozici administrativní asistentky, její pracovní náplň vymezil tak, že povede veškerou korespondenci, pokladní knihu, bude rozřazovat účetní doklady klientů a povede veškerou administrativu. Na základě této žádosti dne 3. 11. 2014 obviněný uzavřel s Úřadem práce České republiky Dohodu o poskytnutí mzdového příspěvku na podpořené pracovní místo (podle režimu minimis) č. 142/2014/ŠPV (dále též „Dohoda“), na jejímž základě bylo u podnikatelského subjektu ˗ obviněného ˗ vytvořeno podpořené pracovní místo formou poskytnutí příspěvku ze strany úřadu práce na mzdové náklady zaměstnavatele u osoby, která byla zapojena jako účastník do regionálního projektu pod názvem „Šance pro vyučené v Olomouckém kraji“. Na tomto pracovním místě byla ode dne 3. 11. 2014 zaměstnána (tedy měla vykonávat všechny výše uvedené činnosti) svědkyně K. K. Obviněný veškeré uvedené dokumenty s krajskou pobočkou Úřadu práce České republiky v Olomouci, resp. se svědkyní sjednal, ačkoli si byl vědom, že pro ni fakticky není schopen zajistit práci odpovídající vymezení náplně práce podle tzv. Charakteristiky podpořených pracovních míst, protože pracovní místo, resp. zaměstnance ve skutečnosti nepotřeboval. I přesto si nechal na základě předkládaných měsíčních vyúčtování mzdových nákladů v období od 3. 11. 2014 do 30. 10. 2015 neoprávněně vyplácet mzdový příspěvek v celkové výši 203 985, 60 Kč, kdy z Evropského sociálního fondu obdržel 173 387 Kč a ze státního rozpočtu České republiky částku ve výši 30 597,60 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními jednak obviněný F. P., a to proti všem výrokům napadeného rozsudku, jednak v neprospěch obviněného též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci, který je omezil na výrok o trestu. Z podnětu řádného opravného prostředku státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 6 To 86/2017, tak, že napadený rozsudek krajského soudu doplnil podle §259 odst. 2 tr. řádu o výrok, jímž obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal. Odvolání obviněného vrchní soud podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Vymazala, které založil na dovolacím důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Dovolatel „nesprávné právní posouzení správných skutkových zjištění“ spatřuje v tom, že ačkoli odvolací soud na mnoha místech svého rozhodnutí konstatoval, že svědkyně K. K. v „nějakém“ rozsahu a alespoň po nějakou část pracovní doby administrativní činnost popsanou v tzv. Charakteristice podpořených pracovních míst vykonávala, i přesto tento soud nakonec uzavřel, že obviněný v dokumentech předložených úřadu práce uvedl nepravdivé údaje, a tím tak naplnil objektivní stránku přečinů podle §212 odst. 1 a §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Přinejmenším v rozsahu činností (a alespoň v části pracovní doby) přitom svědkyně vykonávala práci odpovídající obsahu žádosti o poskytnutí dotace a souvisejícími dokumenty. Proto považuje obviněný výrok o vině za nesprávný, neboť v předložených podkladech neuvedl nepravdivé údaje. Ve vztahu k obsahu dokumentů předkládaných krajské pobočce úřadu práce za účelem poskytnutí mzdového příspěvku se obviněný rovněž ohradil, že je pouze podepsal, přičemž jejich obsah vytvořila svědkyně J. Š., jeho sestra.
6. Dovolací důvod spatřoval obviněný rovněž v extrémním nesouladu mezi některými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, neboť podle jeho mínění soudy „činí z jedné série důkazů dva navzájem se vylučující skutkové závěry“ , a to zejména pokud připustily, že svědkyně pro obviněného reálně některé z činností, pro jejichž výkon obviněný dotovanou pracovní pozici zřídil, vykonávala, přesto nakonec konstatovaly, že tomu tak vůbec nebylo. Rozsudek vrchního soudu proto obviněný označil za nepřezkoumatelný.
7. Dalšího pochybení se podle obviněného soudy obou stupňů dopustily tím, že neaplikovaly zásadu subsidiaritu trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, k tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Nezohlednily totiž, že pracovní místo pro svědkyni skutečně vytvořil, zadával jí práci, byť v určitých případech jiného druhu, než která byla souladná s náplní práce uvedenou v tzv. Charakteristice podpořených pracovních míst, a řádně jí vyplácel mzdu. Podle přesvědčení dovolatele tak byl naplněn dotační program „Šance pro vyučené v Olomouckém kraji“, pokud dlouhodobě nezaměstnanou osobu vedenou v evidenci Úřadu práce České republiky zaměstnal. Je navíc zjevné, že zaměstnance potřeboval, neboť svědkyně pro něho pracovala ještě několik měsíců poté, co čerpání dotace skončilo. Pracovní místo pro svědkyni tak nemohlo být vytvořeno pouze „formálně“ za účelem vylákání dotace. Obviněný na svoji obhajobu dále uvedl, že provedenou kontrolou ze strany úřadu práce nebylo vyjma drobných administrativních pochybení zjištěno stran čerpání dotace a plnění podmínek Dohody její závažnější porušení, což dokládá i to, že nebyl ze strany správního orgánu ani nikterak sankcionován. Právě vzhledem k této skutečnosti, soudy nesprávně přistoupily k vyvození trestní odpovědnosti na základě trestních předpisů, když k jeho postihu postačovalo použití mimotrestních prostředků. Vyslovil přitom své přesvědčení o „…de facto nulové společenské škodlivosti svého činu“ . Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas s názorem vrchního soudu, podle něhož lze z povahy věci uplatnit princip subsidiarity trestní represe jen u méně závažných trestných činů, což nepřichází v úvahu u těch, kde je ze zákona soudem prvního stupně krajský soud.
8. Výrok o náhradě škody označil obviněný F. P. za nesprávný, neboť jeho povinnost nahradit poškozeným poskytnuté plnění mělo být sníženo o hodnotu prací, které pro něho svědkyně K. K. v rámci své pracovní doby a v souladu s náplní práce administrativní asistentky skutečně vykonala.
9. Závěrem svého dovolání obviněný navzdory svému povědomí o procesním charakteru této námitky vyjádřil pochybnosti o zákonném postupu soudů při vyhodnocení důkazů v podobě výslechů svědků v přípravném řízení, neboť obviněnému nebylo orgány činnými v trestním řízení umožněno se těchto úkonů účastnit a klást svědkům otázky. Podle něj navíc soud prvního stupně tyto „neprocesní a nepoužitelné“ výpovědi ve skutečnosti prováděl a vycházel z nich při formulaci svých skutkových zjištění, činil tak přitom takovým způsobem, kdy přímo parafrázoval to, co bylo v přípravném řízení řečeno např. svědkyní K. K. Tím, že odvolací soud postup krajského soudu aproboval, došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
10. Ze všech shora rozvedených důvodů proto obviněný F. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, a aby tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegla (dále jen „státní zástupce“), který nejprve reagoval na námitky neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Jedná se o údajná procesní pochybení soudů, dále pak o skutková tvrzení obviněného, podle nichž „papíry“ sepsané jeho sestrou J. Š., které sloužily jako předloha pro přiznání a následné vyplácení dotací, pouze podepsal, a to pro svoji naivitu. Státní zástupce k tomu doplnil, že z hlediska trestní odpovědnosti není podstatné, kdo dokumentaci sepsal, nýbrž to, že obviněný její správnost stvrdil svým podpisem (byt by ji vůbec nečetl).
12. Ostatní uplatněné námitky obviněného státní zástupce považuje za podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod včetně tvrzení, podle něhož údaje v dokumentaci předložené Úřadu práce České republiky ˗ krajské pobočce v Olomouci nebyly údaji nepravdivými ve smyslu §212 odst. 1, resp. §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Státní zástupce však poukázal na rozhodné skutkové okolnosti, podle nichž žádost o dotaci podal obviněný coby podnikající fyzická osoba. Podle jejího obsahu měla svědkyně K. K. na podpořeném pracovním místě vykonávat činnost administrativní asistentky v rozsahu 40 hodin týdně. Ve skutečnosti však, pokud vůbec nějakou administrativní činnost vykonávala, činila tak pouze v minimálním rozsahu ˗ roztřídění zhruba padesáti účetních dokladů za měsíc a další činnosti prezentované v žádosti nekonala vůbec. Ostatní práce, které prováděla, nejenže nebyly pracemi administrativními, ale ani nijak nesouvisely s podnikáním obviněného. Dovolatel navíc od počátku věděl, že s ohledem na minimální rozsah své podnikatelské činnosti nepotřeboval žádnou administrativní pracovnici, jednalo se tak o pracovní pozici uměle vytvořenou. Pokud v žádosti, resp. v dokumentaci s ní související oznamoval, že svědkyně bude vykonávat práci administrativní asistentky, zcela zjevně uvedl nepravdivé údaje ve smyslu §212 odst. 1 a §260 odst. 1 tr. zákoníku. Podle státního zástupce je pro trestní odpovědnost obviněného bezpředmětné jeho tvrzení o extrémním rozporu spatřovaném v údajné rozdílnosti v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, zda svědkyně K. K. administrativní činnost vykonávala v nepatrném rozsahu, anebo vůbec.
13. Státní zástupce označil za nedůvodný požadavek dovolatele na posouzení jeho věci mimo prostředky trestního práva odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha, podle níž nelze dovodit trestní odpovědnost v případě, že existuje možnost vyvození odpovědnosti mimotrestní, v daném případě odpovědnosti podle sankčních ustanovení dohody o poskytnutí mzdového příspěvku, je podle státního zástupce scestná. Skutečnost, že kontrola provedená poskytovatelem dotace podvodné jednání obviněného neodhalila, ostatně svědčí o tom, že použití mimotrestních prostředků bylo k ochraně zákonem chráněných zájmů nedostačující. Státní zástupce sice obviněnému přisvědčil v tom, že zařazení některých trestných činů mezi trestné činy, o kterých vede podle §17 tr. řádu v první instanci řízení krajský soud, samo o sobě nevylučuje uplatnění §12 odst. 2 tr. zákoníku. V daném případě však dovolatel spáchal trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie v kvalifikované skutkové podstatě podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž odvolací soud správně neshledal žádné výjimečné okolnosti, pro které by společenská škodlivost činu nedosahovala škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících případů daných trestných činů. Za okolnost snižující škodlivost činu pod spodní hranici škodlivosti trestného činu v jeho formálním pojetí nelze považovat ani to, že svědkyně „nějaké“ práce v průběhu pracovní doby 40 hodin týdně vykonávala a že jí za to obviněný hradil mzdu. Nedůvodnými jsou podle státního zástupce i námitky dovolatele směřující proti výroku o náhradě škody, u obou trestných činů totiž škodu představuje výše celého poskytnutého mzdového příspěvku, který obviněný pro svědkyni získal na základě uvedení nepravdivých údajů. Vzhledem k tomu, že dosud žádnou část příspěvku dobrovolně nevrátil, bylo nutné rozhodnout o jeho náhradě v adhezním řízení, a to bez ohledu na to, zda svědkyně K. K. některé administrativní práce skutečně konala.
14. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného F. P. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. Přitom dospěl k závěru, že některé z nich se sice týkají právního posouzení skutku, ale nemají opodstatnění.
16. Obviněný se domáhal přezkumu dovolacím soudem z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K jeho naplnění proto může dojít pouze v těch případech, kdy skutková zjištění soudů nižších stupňů byla právně posouzena v rozporu s normami trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních ustanovení jiných právních odvětví. Totéž platí o jiné skutkové okolnosti, která by byla posuzována podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Nejvyšší soud je přitom zásadně vázán skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, v dovolání není přípustná polemika se skutkem, jak je popsán ve výroku napadených rozhodnutí, event. doplněn v jejich odůvodnění, pokud je výsledkem obsahu provedeného dokazování. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno ani na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, tudíž je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí soudů prostřednictvím některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Současně není možné, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem skutečně odpovídaly. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
17. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnil námitky, které bylo možné pouze zčásti podřadit pod uplatněný dovolací důvod, ve zbývající části jejich obsah dovolacímu důvodu neodpovídal. Za argumentaci způsobilou naplnit zákonné vymezení ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze s určitou mírou tolerance považovat pochybnosti o naplnění objektivní stránky obou přečinů, pokud obviněný tvrdil, že část údajů předložených v souvislosti se žádostí o poskytnutí dotace, byla pravdivá, dále pak chybné stanovení výše škody, jíž mu soud uložil nahradit, pochybnosti o osobě pachatele a nesprávná aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
b) K dovolacím námitkám obviněného
1) Objektivní stránka přečinů podle §212 a §260 tr. zákoníku
18. Zásadní právní námitkou obviněný F. P. učinil tvrzení, podle něhož údaje uvedené v dokumentu nazvaném „Charakteristika podpořených pracovních míst“ byly zčásti pravdivé, proto nemohlo dojít k naplnění objektivní stránky přečinů podle §212 odst. 1 a §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku. S tímto se však Nejvyšší soud z důvodů níže vyložených nemohl ztotožnit.
19. Trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
20. Trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo takové doklady nebo údaje zatají, a tím umožní nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu. Přísněji bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 větší škodu (srov. §260 odst. 3 tr. zákoníku).
21. V rámci právního posouzení skutku ve vztahu k oběma přečinům podřadily soudy skutková zjištění alternativě znaku jednání spočívající v tom, že jako pachatel uvedl v žádosti o poskytnutí dotace nepravdivé údaje. Za nepravdivé údaje ve smyslu §212 a §260 tr. zákoníku jsou přitom považovány takové údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnosti, resp. skutečnému stavu, o němž je podávána informace v žádosti o poskytnutí dotace, resp. v přílohové dokumentaci, a to byť jde jen o některé důležité skutečnosti pro poskytnutí této dotace (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 2123 a 2651). Naopak, za nepravdivé údaje nelze zúženě považovat pouze fyzické sepsání nebo vyplnění žádosti o dotaci, ale i jednání bezprostředně související s touto činností, které fakticky určí nepravdivý obsah žádosti o dotaci (srov.usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1463/2013), navíc tyto nepravdivé údaje obsažené v dokumentaci vztahující se k výdajům z rozpočtů spravovaných Evropskou unií musí být způsobilé vyvolat hrozbu nesprávného použití finančních prostředků některého z evropských rozpočtů.
22. Je třeba doplnit, že oba citované přečiny jsou ohrožovacími delikty, v nauce označované za tzv. předčasně dokonané delikty, k jejichž dokonání postačuje pouhé ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, v daném případě poskytování dotací a jejich účelové určení a ochrana finančních zájmů Evropské unie, aniž by skutečně musela být konkrétní dotace poskytnuta, resp. žadateli vyplacena. Obě základní skutkové podstaty těchto přečinů dopadají rovněž na takové případy, kdy pachatel např. uvede nepravdivé údaje v žádosti, na jejímž základě následně získá dotaci, resp. příspěvek, a použije je na stanovený účel, který bude mít společensky prospěšný efekt (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 2124). Následek těchto deliktů spočívá ve vyvolání situace, při níž hrozí reálné nebezpečí, a chybí jen jeden nebo několik málo aktů k tomu, aby nastala porucha, k níž vyvolaný stav směřuje. U obou základních skutkových podstat úmyslných přečinů není třeba, aby došlo ke vzniku škody, a tedy k jejímu způsobení ani nemusí směřovat úmysl pachatele.
23. V posuzovaném případě je třeba zmínit především rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů při rozhodování o vině obviněného za jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině. Obviněný dne 27. 10. 2014 podal u Úřadu práce České republiky, krajské pobočky v Olomouci, Žádost o poskytnutí mzdového příspěvku na podpořené pracovní místo v Operačním programu lidské zdroje a zaměstnanost („OP LZZ“), k níž byl povinen připojit mimo jiné i dokument nazvaný „Charakteristika podpořených pracovních míst“ (dále též „charakteristika“; viz č. l. 150 a násl. trestního spisu). V této příloze dovolatel prohlásil, že žádá o příspěvek na jím zřizované pracovní místo pro zaměstnance, svědkyni K. K. na pozici administrativní asistentky, do jejíž náplně práce bude spadat: vedení veškeré korespondence, pokladní knihy, rozřazování účetních dokladů klientů a vedení veškeré administrativy, a to v rozsahu 40 hodin týdně, s pracovní dobou denně od 8:00 do 16:30 hod. v místě bydliště obviněného, které je místem jeho podnikání jako fyzické osoby. Veškerou dokumentaci (žádost i charakteristiku) obviněný vlastnoručně podepsal a připojil k ní své razítko s obchodní firmou (srov. č. l. 167 trestního spisu).
24. Obviněný začlenil tyto údaje do pracovní smlouvy, kterou se svědkyní uzavřel dne 3. 11. 2014 (viz č. l. 194 trestního spisu). Následně se veškerá dokumentace stala podkladem pro uzavření Dohody o poskytnutí mzdového příspěvku na podpořené pracovní místo (podle režimu minimis) č. 142/2014/ŠPV, v níž obviněný opět deklaroval, že vytvoří pracovní místo pro osobu zapojenou do regionálního individuálního projektu s názvem „Šance pro vyučené v Olomouckém kraji“ a dostojí povinnostem plynoucím z žádosti o poskytnutí dotace, za což měl v souladu s čl. III této Dohody přijímat příspěvek na mzdu zaměstnance ve výši skutečně vyplacených mzdových nákladů na tohoto zaměstnance, včetně pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, přičemž 85% mzdového příspěvku mělo být hrazeno z prostředků Evropského sociálního fondu a 15% ze státního rozpočtu České republiky.
25. K poskytování tohoto příspěvku na podpořené pracovní místo docházelo v termínu od 3. 11. 2014 do 31. 8. 2015, resp. po prodloužení až do 31. 10. 2015, zpětně (viz č. l. 122 a násl. a 140 a násl. trestního spisu). Za celé toto období bylo obviněnému vyplaceno celkem 203 985,60 Kč. Podle čl. IV. Dohody byl úřad práce oprávněn provádět kontroly za účelem ověření plnění závazků ze strany příjemce dotace. Sankcemi za porušení podmínek plnění Dohody bylo její vypovězení a vrácení poskytnutého příspěvku jeho příjemcem (viz č. l. 125 a násl. trestního spisu).
26. Navzdory vymezení pracovní náplně administrativní asistentky v dokumentech sloužících pro přiznání, resp. následné vyplácení dotace na mzdový příspěvek zaměstnance z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný si např. pod pojmem „vedení veškeré administrativy“ nedokázal nic představit. Stejně jako doposud komunikoval se svými obchodními zákazníky sám, pokladní knihu nevedl a poštovní korespondenci téměř neprováděl (viz výpověď obviněného ze dne 22. 9. 2016 na č. l. 35 trestního spisu). Úkolem svědkyně K. K. bylo tedy výlučně třídit pokladní doklady, případně přebírat doručovanou poštu, resp. balíky (asi 2x týdně). S ohledem na nevelký rozsah podnikatelské činnosti obviněného, v jejímž rámci vyprodukoval asi kolem 50 kusů účetních dokladů týdně, ani nemohla svědkyně vyplnit jejich tříděním celou pracovní dobu v rozsahu 8 hodin denně, 5 dnů v týdnu, jak bylo uvedeno v dokumentaci, na jejímž základě byla obviněnému poskytována účelová dotace. Sama svědkyně navíc ve vztahu k náplni své pracovní doby vypověděla, že na svém pracovišti nesetrvávala po celou pracovní dobu, resp. během všech pracovních dnů v týdnu. V době od 3. 11. 2014 do začátku roku 2015 (tedy do měsíce ledna, případně do února), pokud se na pracoviště dostavila, tak mimo třídění účetních dokumentů (asi 15 ks) a výjimečné přijímání doručované pošty trávila svoji pracovní dobu tím, že kouřila, pila kávu, poklidila si pracoviště, případně prováděla nějaké domácí práce v domě obviněného, anebo si povídala s jeho manželkou, která je z důvodu své nemoci trvale v domácnosti (byla proto např. schopna přebírat poštovní zásilky, jak potvrdila sama svědkyně K. K.). V předestřené náplni „práce“ svědkyně pokračovala až do okamžiku, kdy se obviněný názorově rozešel se svojí sestrou J. Š., jež mu do té doby měla vést účetní dokumentaci. Dohodl se tedy se svědkyní J. V., že mu bude zpracovávat účetnictví, což jmenovaná podmínila uspořádáním účetních podkladů za dobu od roku 2012. Touto činností pak byla pověřena právě svědkyně K. K., a to přibližně od února 2015, přičemž nová účetní si dokumentaci převzala v červnu 2015. Nicméně ani v tomto období necelých pěti měsíců, nebyla svědkyně K. K. prací na utřídění účetních podkladů vytížena natolik, aby touto činností vyčerpala celou pracovní dobu 8 hodin denně, jak sama svědkyně J. V. potvrdila (viz č. l. 62 trestního spisu). Navíc účetnictví do té doby obviněný nevedl elektronickou formou, pouze v písemné podobě. Svědkyně J. V. odhadla, že v průběžném období jí práce pro obviněného trvá přibližně dva až tři dny včetně elektronické evidence. Přestože lze přiznat menší zkušenost K. K. s tímto druhem agendy, lze jednoznačně vyloučit, že i v době svého „většího“ pracovního vytížení vyvolaného potřebou seřazení podkladů pro novou účetní, nemohla taková činnost vyplnit celou pracovní dobu, nakonec sama ve svých výpovědích, jak byly připomenuty shora, takový závěr potvrdila.
27. Přestože obviněný v žádosti a dalších souvisejících dokumentech sloužících jako podklad pro poskytnutí mzdového příspěvku na zaměstnance svědkyni K. K. deklaroval, že má pro ni jako svou administrativní asistentku, zajištěn uvedený druh pracovní činnosti, a to v rozsahu 40 hod. týdně po celou dobu, během níž mu měla být poskytována dotace, evidentně tomu tak nebylo. Sám navíc připustil, že „zaměstnance vyloženě nepotřeboval“ (viz č. l. 34 trestního spisu). Jeho tvrzení podporují i výpovědi svědkyň J. V. a K. K., jakož i provozování podnikání ve středně malém rozsahu, které s sebou evidentně nepřinášelo větší administrativní zátěž, o čemž svědčí mj. fakt, že do doby přijetí svědkyně K. K. neměl obviněný žádného zaměstnance a pokud následně nějakého potřeboval, byla to v podstatě jen účetní, která nahradila činnost jeho sestry. Z výsledků provedeného dokazování proto nelze mít žádné pochybnosti o tom, že údaje uvedené v dokumentech sloužících jako podklad pro přiznání a následné čerpání dotace byly údaji nepravdivými ve smyslu výkladu tohoto právního pojmu, jak je uveden výše v bodě 21. tohoto usnesení Nejvyššího soudu. Obviněný se mýlí, pokud se domnívá, že jeho trestní odpovědnost nebyla soudy dovozena ve správném rozsahu, dokonce se domáhá jejího vyloučení s poukazem na to, že určitou část prací popsaných v příloze dohody o poskytnutí dotace, v tzv. Charakteristice podpořených pracovních míst, svědkyně K. K. skutečně pro něho v rozhodném období vykonávala. V základních skutkových podstatách obou přečinů podle §212 odst. 1 a §260 odst. 1 tr. zákoníku, jak byly již interpretovány shora, představuje uvedení nepravdivých údajů v žádosti o poskytnutí dotace ze státního rozpočtu České republiky, resp. v dokladech vztahujících se k výdajům ze souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií jeden z alternativních způsobů protiprávního jednání. S ohledem na zákonné vymezení a formulaci této varianty objektivní stránky obou přečinů nelze mít pochybnost o tom, že podmínkou jejich naplnění není, aby se jednalo o nepravdivé údaje v celém textu žádosti o dotaci ze státního rozpočtu České republiky či v přiložených podkladech, resp. ve všech dokladech sloužících pro čerpání peněz Evropské unie. Pachatel se těchto přečinů dopustí i tehdy, pokud jen některé z předkládaných údajů nejsou pravdivé, významná je pouze ta okolnost, že pokud by šlo o informace odpovídající realitě, příslušný orgán či úřad by dotační prostředky neposkytl, pachateli by na ně nevznikl nárok, neboť by jako žadatel o poskytnutí dotačních prostředků nesplnil obecně poměrně přísně nastavená pravidla pro jejich čerpání. Navíc v posuzované věci bylo jasně prokázáno, že naprostá většina údajů adresovaných poskytovali dotace na podpořené pracovní místo, které obviněný předložil Úřadu práce v Olomouci, byly údaji nepravdivými. S výjimkou doby necelých pěti měsíců, kdy svědkyně K. K. třídila účetní doklady pro novou účetní a kdy měla „náročnější“ pracovní náplň (ani tehdy však nebyla vytížena v plném rozsahu stanovené pracovní doby), výjimečně přebírala poštu, event. zakládala běžné evidenční doklady, ve zbytku pracovní doby buď nebyla na pracovišti vůbec, či se věnovala jiné činnosti než administrativě související s podnikáním obviněného. Po celé období od 3. 11. 2014 do 31. 10. 2015 jí přitom dovolatel vyplácel (či alespoň měl vyplácet, o čemž sice soudy měly pochybnost, avšak nepovažovaly ji za vyvrácenou) měsíční mzdu ve výši 12 700 Kč, která ve svém souhrnu dosáhla výše 203 985,60 Kč, jejíž stoprocentní krytí bylo zajištěno ze státního rozpočtu České republiky a fondu Evropské unie. Vzhledem k tomu, že obviněný zaměstnance fakticky vůbec nepotřeboval a pracovní pozici pro svědkyni K. K. zřídil pouze formálně, když tato nevykonávala práci prezentovanou v dokumentech, na jejichž podkladě byla průběžně čerpána účelová dotace, dostaly se do dispozice obviněného finanční prostředky, k jejichž poskytnutí by v opačném případě nedošlo (srov. vyjádření odpovědné pracovnice úřadu práce J. K. na č. l. 312 trestního spisu, který byl u hlavního líčení dne 19. 7. 2017 soudem prvního stupně proveden jako důkaz v souladu s §213 odst. 1 tr. řádu).
2) K výši náhrady škody způsobené jednáním obviněného
28. Soudy tedy zcela v souladu se zákonnou úpravou zohlednily povahu obou přečinů podle §212 a §260 tr. zákoníku a určily dobu jejich dokonání dnem 27. 10. 2014, kdy obviněný vlastnoručně podepsané dokumenty obsahující nepravdivé údaje v žádosti o poskytnutí mzdového příspěvku z dotačního programu, jejíž součástí byla tzv. Charakteristika podpořených pracovních míst, doručil krajské pobočce Úřadu práce České republiky v Olomouci. V příčinné souvislosti s jeho jednáním navíc došlo ke vzniku škody na majetku státu v podobě částky 30 597, 60 Kč vyplacené ze státního rozpočtu České republiky a částky 173 387 Kč hrazené z Evropského sociálního fondu, tedy v celkové výši 203 985,60 Kč. Na tomto místě je třeba doplnit, že v době rozhodování soudů obou stupňů nebylo ještě přijato sjednocující stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017, uveřejněné pod č. 1/2018 Sb. rozh. st., které by se nyní promítlo do právní kvalifikace přečinu dotačního podvodu tak, že by obviněný musel být uznán vinným nejen jeho spácháním v základní skutkové podstatě podle §212 odst. 1 tr. zákoníku, ale též podle přísnější trestní sazby podle odstavce 4 tohoto ustanovení. Nejvyšší soud se totiž v uvedeném stanovisku zabýval možností jednočinného souběhu trestných činů dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku a přiklonil se k názoru, že jednočinný souběh těchto trestných činů je možný. Dále též dovodil, že je-li při naplnění znaků obou těchto trestných činů skutek spáchán zčásti ke škodě Evropské unie a zčásti ke škodě jiného subjektu (zpravidla České republiky nebo územního samosprávného celku), je třeba pachateli klást za vinu v rámci ustanovení §212 tr. zákoníku celou způsobenou škodu, tj. součet obou dílčích částek, zatímco v rámci ustanovení §260 tr. zákoníku jen její dílčí část způsobenou ve vztahu k finančním prostředkům Evropské unie. V projednávané věci obviněného však již nemohlo dojít ke změně právní kvalifikace v souladu s názorem vysloveným v citovaném stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu u přečinu dotačního podvodu, jímž při součtu obou částek obviněný způsobil škodu převyšující 50 000 Kč, která je ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku považována za větší škodu. Správně by tak výše citovanému výkladu přičítání škody u trestného činu dotačního podvodu musel být zjištěný skutek kvalifikován podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku, čímž by však došlo k nedovolenému zhoršení postavení obviněného F. P. (zákaz reformationis in peius ), čemuž při podání dovolání pouze obviněným brání ustanovení §265p odst. 1 tr. řádu, resp. §265s odst. 2 tr. řádu.
29. Soud prvního stupně nepochybil, pokud v souladu s výrokem o vině uložil obviněnému v adhezním řízení povinnost nahradit způsobenou škodu celkem 203 984,60 Kč, a to ve výši 15 % z této částky, tj. 30 597,60 Kč poškozené České republice, a ve zbývajících 85 % poškozené Evropské unii, tj. 173 387 Kč, to vše k rukám Ministerstva práce a sociálních věcí. Jak bylo již vysvětleno v tomto usnesení, shodně se též vyjádřil k totožné námitce odvolací soud, obviněný obdržel finanční prostředky z dotačního programu cíleného na vytvoření pracovního místa pro nezaměstnané uchazeče neoprávněně, neboť v žádosti a v jejích přílohách nepravdivě tvrdil skutečnosti týkající se jak samotného zřízení pracovní pozice „administrativní asistentky“ (z jeho strany účelové jednání), tak zajištění pracovní náplně v souladu s tím, k čemu se vůči poskytovali dotace zavázal. Obviněnému se tak dostaly do dispozice finanční prostředky, na které by mu nevznikl nárok, pokud by nepravdivé údaje nezahrnul do podkladů vyžadovaných podmínkami přidělení dotace na mzdové prostředky, a to v celém jejich rozsahu. Z těchto důvodů nelze přijmout náhled obviněného, který se domáhal snížení náhrady škody v rozsahu skutečně „odpracovaných hodin“ svědkyní K. K., neboť celková částka, která mu byla poukazována na základě měsíčně předkládaných vyúčtování mzdových nákladů jmenované svědkyně, představovala pro něho neoprávněný příjem.
3) Subsidiarita trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku
30. Podle vyjádření obviněného soudy obou stupňů v dané trestní věci dále nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, když nezohlednily, že pro svědkyni K. K. jako osobu dlouhodobě nezaměstnanou a vedenou v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce vytvořil pracovní místo, za odvedenou práci jí řádně hradil mzdu a při kontrole provedené za účelem správnosti čerpání dotace nebyla v místě jeho podnikání zjištěna žádná zásadní pochybení.
31. Ani v tomto směru však Nejvyšší soud nemohl dát obviněnému za pravdu. Je nutné připomenout, že použití zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu teprve poté, kdy je najisto postaveno, že obviněná osoba naplnila všechny obligatorní znaky některé ze skutkových podstat trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. V projednávané trestní věci, obviněný F. P. zjištěným jednáním vyjádřeným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny formální znaky skutkových podstat přečinů právně kvalifikovaných jako dotační podvod podle §212 odst. 1 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Současně bylo v posuzované věci zcela správně soudy aplikováno též ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio , neboť jednání obviněného F. P. odpovídá svým charakterem běžně se vyskytujícím případům tohoto typu trestné činnosti. Při formálním pojetí trestného činu, na němž je založen trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky určité skutkové podstaty některého z trestných činů zařazených do trestního zákoníku, je takovým trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost pachatele za jeho spáchání. Soudy obou stupňů (zejména soud druhého stupně v reakci na shodnou námitku obviněného v bodě 38. napadeného rozsudku) pečlivě zvažovaly okolnosti významné pro rozhodnutí o podané obžalobě, vážily zjištění vyplývající z obsahu provedeného dokazování a správně je vyhodnotily tak, že obviněného je nutné postihnout prostředky trestního práva poté, co byly splněny formální znaky skutkových podstat obou přečinů, za něž byl následně odsouzen. Ani v jednom případě se nejedná o tak výjimečný skutek slovy obviněného „vykazující de facto nulovou společenskou škodlivost“ , u něhož by přicházelo v úvahu postihnout obviněného jiným způsobem, tzn. podle jiného právního předpisu, případně pouze sankcemi (vrácení příspěvku) vyplývajícími z Dohody o poskytnutí mzdového příspěvku na podpořené pracovní místo. Postup soudů obou stupňů lze proto považovat za zcela legitimní a odpovídající též výkladu zásady subsidiarity trestní represe, jak byla formulována ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., na jehož znění je možné odkázat.
32. V souvislosti s kontrolou provedenou pracovnicemi krajské pobočky Úřadu práce v Olomouci se záměrem odhalit případné nedodržování obsahu dokumentů, na jejichž základě byla obviněnému poskytována dotace z fondů České republiky a Evropské unie lze ještě doplnit, že z protokolu o kontrole příjemce veřejné finanční podpory ze dne 30. 10. 2015 (tato byla provedena den předtím, než skončilo poskytování příspěvku na mzdu svědkyně; viz dodatek č. 1 k Dohodě na č. l. 140 trestního spisu) se podává, že jejím účelem bylo především zjišťování případných nedostatků při vedení a uchovávání všech listinných dokumentů vztahující se k celému období, po které byla dotace poskytována (viz č. l. 181 a násl. trestního spisu). Předmětem kontroly tudíž nebylo zjišťovat, zda svědkyně K. K. skutečně vykonávala všechny deklarované činnosti specifikované v žádosti o mzdový příspěvek, resp. v jiných příslušných dokumentech vzhledem k tomu, že v průběhu jejího konání nic nenasvědčovalo tomu, že zaměstnání svědkyně K. K. je čistě formální. Pokud by totiž mělo dojít k odhalení protiprávního postupu obviněného již v této době, musel by kontrolní orgán pověřit určitého pracovníka prakticky na každý z pracovních dní v týdnu, aby je trávil na pracovišti společně se svědkyní K. K., protože jedině tímto způsobem bylo možné skutečně prověřit rozsah a konkrétní obsah její pracovní náplně (srov. správné úvahy soudu prvního stupně na str. 15 rozsudku) a posoudit, zda odpovídá dohodnutým podmínkám. Na druhou stranu je možné upozornit na přijetí vhodných opatření za účelem důslednější provádění kontrol přidělovaných dotačních prostředků tak, aby se eliminoval počet případů jejich zneužívání příjemci, resp. žadateli. Nicméně tato společenská situace nemůže vést k vyvinění obviněného z posuzované trestné činnosti, neboť bylo výlučně jeho odpovědností, aby předkládané podklady odpovídaly realitě, aby byly pravdivé.
4) K osobě pachatele trestného činu podle §212 tr. zákoníku
33. Hájí-li se obviněný tím, že obsah tzv. Charakteristiky podpořených pracovních míst nesepsal, ale pouze podepsal, když jejím autorem byla jeho sestra svědkyně J. Š., nemá jeho tvrzení žádnou relevanci, jak již správně dovodily soudy obou stupňů. Pro vyvození trestní odpovědnosti pachatele za jednání vyjádřené v tzv. skutkové větě výroku o vině zákon nevyžaduje tzv. konkrétní či speciální subjekt ve smyslu §114 tr. zákoníku, proto jím může být kdokoli. Nejvyšší soud se již v několika svých rozhodnutích týkajících trestného činu dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku zabýval otázkou osoby pachatele, přičemž přijal závěry, z nichž vyplývá, že jím může být jak ten, kdo vyplní jednotlivé (nepravdivé) údaje do žádosti o poskytnutí dotace, dále kdo takovou žádost podepsal a je si vědom, že v ní jsou uvedeny nepravdivé údaje, stejně jako ten, kdo připravuje podklady, které je nutné přiložit k žádosti a bez kterých o ni nemůže příslušný úřad rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1463/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1117/2016). Obviněný tak nemusel konkrétně „vyplňovat“ jednotlivé údaje v dokumentech, pro jeho pachatelství je významné, že jednak vystupoval jako „žadatel“ příslušné dotace, dále svým podpisem stvrdil jejich obsahovou správnost a navíc byl rovněž jejich primárním příjemcem. Vystupoval v postavení podnikající fyzické osoby, která podpořené pracovní místo v sídle svého podnikání pro osobu zařazenou do projektu „Šance pro vyučené v Olomouckém kraji“ účelově zřídila, a v jeho prospěch mu byl po celé stíhané období mzdový příspěvek na základě měsíčních výkazů o mzdových nákladech také poskytován. V tomto smyslu tak nevznikají žádné pochybnosti o správném určení obviněného jako subjektu obou přečinů v souladu s podanou obžalobou.
5) K namítanému extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutečnostmi
34. Pokud dovolatel dále argumentoval tím, že v posuzované trestní věci nastal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutkovými okolnostmi popsanými ve výroku o vině, resp. jejich následném právním posouzení, je nutné jeho tvrzení odmítnout jako nedůvodné. Při hodnocení jednotlivých důkazních prostředků se žádný ze soudů obou stupňů nedopustil deformace jejich obsahu, není zřejmá ani tendence soudů klást důraz jen na některé skutečnosti z nich vyplývající, natož, že by z nich soudy dokonce vyvodily protichůdné, tedy vnitřně rozporné závěry. Ani dovolací soud neshledal na podkladě obsahu trestního spisu žádné známky těch případů, u nichž byl v soudní praxi konstatován především v rozhodnutích Ústavního soudu extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním obecných soudů, v jehož důsledku byla nesprávně určena právní kvalifikace a tím došlo k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 ve svazku č. 74 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
6) K ostatním námitkám neodpovídajícím uplatněnému dovolacímu důvodu
35. Zcela nad rámec možností dovolacího přezkumu se Nejvyšší soud ve stručnosti vyjádří ke zbývajícím námitkám, které nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a týkají se provádění výslechů svědků K. K., J. Š., J. V. a F. P. ml., v přípravném řízení. Obviněný se rovněž ohradil proti tomu, jak soudy obou stupňů hodnotily tyto důkazní prostředky. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 19. 7. 2017 vyplývá, že soud prvního stupně si byl vědom skutečnosti, že z obsahu spisového materiálu není zřejmé, zda obviněný byl vyrozuměn o konání výslechů těchto svědků v přípravném řízení, případně zda se těchto procesních úkonů osobně účastnil (nejednalo se o případ nutné obhajoby). Nicméně je významné, že soud prvního stupně všechny jmenované osoby předvolal k hlavnímu líčení, ty se také k němu dostavily a byly za přítomnosti obviněného i jeho obhájce předsedou senátu vyslýchány. V případě svědkyň K. K. a J. V. v rámci jejich výpovědí předseda senátu v souladu s §212 odst. 1 tr. řádu předestřel části jejich výpovědí z přípravného řízení obsahující rozpory, přičemž obhajobě bylo umožněno klást svědkům otázky či v souladu s §214 tr. řádu uplatnit k jejich tvrzením připomínky. Tak tomu bylo i v případě svědků J. Š. a F. P. ml. Obviněný tak měl dostatečný prostor pro uplatnění svých procesních práv v řízení před soudem prvního stupně v souladu s §2 odst. 13 tr. řádu, a to při respektování zásad ústnosti a bezprostřednosti (viz §2 odst. 11, 12 tr. řádu). Ke shodné námitce obviněného se také velmi podrobně vyjádřil odvolací soud na stranách 10 a 11 napadeného rozsudku. Nad rámec správných argumentů, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožnil, je možné pouze doplnit, že těžiště dokazování spočívá podle procesních pravidel zejména na soudu prvního stupně, který k určitým pochybnostem o zachování práv obviněného orgány činnými v přípravném řízení při zkoumání skutkového stavu dostatečnou měrou zjednal určitou nápravu a učinil tak adekvátním způsobem tak, aby obviněnému umožnil v plném rozsahu uplatnit právo na obhajobu. Námitka obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces tak nemá oporu v trestním spise a Nejvyšší soud neshledal žádnou okolnost, jež by svědčila o takovém procesním pochybení ať již ve stadiu opatření důkazů či v jejich následném hodnocení soudy obou stupňů, a mohla by mít za následek zásah do práva na spravedlivý proces obviněného garantovaného v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, resp. v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
IV. Závěrečné shrnutí
36. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného F. P. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu