ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1490.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 1490/2017-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. R. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 5 To 110/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 8/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 58 T 8/2014, byl obviněný J. R. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku [bod 1) výroku o vině] a přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku [bod 2) výroku o vině], za což mu byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále obvodní soud podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému občanskému sdružení Via Levamente, o. s., IČ: 22763562, škodu ve výši 70 000 Kč a podle téhož ustanovení uložil obviněnému, aby společně se spoluobviněnou E. R. nahradili společně a nerozdílně škodu ve výši 115 000 Kč způsobenou citovanému poškozenému občanskému sdružení. Zároveň bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné E. R. za skutek, jehož se měla dopustit spolu s obviněným pod bodem 1) výroku o vině.
2. Odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 napadli odvoláními obvinění J. R., E. R. a v jejich neprospěch také státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6. Odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 5 To 110/2017, napadený rozsudek částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu, a to v rozsahu výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestech ukládaných oběma obviněným a také ve výroku o náhradě škody ve vztahu k částce 115 000 Kč, jež představovala škodu způsobenou skutkem uvedeným pod zrušeným bodem 1) výroku o vině rozsudku obvodního soudu. Dále Městský soud v Praze podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného J. R. uznal vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tento přečin a za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, jenž zůstal tímto rozsudkem nedotčen, dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 2 T 204/2015, za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 5 T 193/2015, a za sbíhající se přečin pohrdání soudem podle §336 písm. b) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 2 T 176/2015, obviněnému uložil odvolací soud podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku soud uložil obviněnému přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil. Obviněnému byl podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a za použití §39 odst. 7 tr. zákoníku uložen také peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové částce 100 000 Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Současně Městský soud v Praze podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech, které byly obviněnému postupně uloženy rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 2 T 204/2015, rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 5 T 193/2015, a rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 2 T 176/2015, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. O nároku poškozeného občanského sdružení Via Levamente, o. s., IČ 22763562, (v současnosti zapsaný spolek) na náhradu škody soud rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému povinnost nahradit tomuto poškozenému škodu ve výši 115 000 Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. řádu. Dále odvolací soud na podkladě odvolání obviněné E. R. rozhodl tak, že ji podle §226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze skutku kvalifikovaného jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
3. Trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se obviněný dopustil ve stručnosti tím, že od 25. 4. 2012 do 22. 5. 2012 v P., na pobočce GE Money Bank, V. n., prostřednictvím své manželky E. R. provedl celkem 6 výběrů peněžní hotovosti v celkové částce 130 000 Kč z účtu občanského sdružení Via Levamente, za něž jednal a na základě generální plné moci mohl hospodařit s jeho účtem, kdy pouze výběr z 25. 4. 2012 ve výši 15 000 Kč předal L. P. jako odměnu za její skutečně vykonanou práci pro sdružení, ostatní prostředky si neoprávněně přisvojil a použil pro svou vlastní potřebu, čímž občanskému sdružení způsobil škodu ve výši 115 000 Kč.
4. Skutek, jímž obviněný J. R. spáchal přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 2. 4. 2012 v P., na pobočce GE Money Bank, V. n., neoprávněně převedl z účtu občanského sdružení Via Levamente částku 70 000 Kč na účet S. H., ačkoli se zavázal práci pro sdružení vykonávat bez nároku na odměnu, čímž porušil svou povinnost řádně spravovat majetek občanského sdružení, jemuž tak způsobil škodu ve výši 70 000 Kč.
II. Dovolání obviněného
5. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný J. R. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Miroslava Krutiny dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
6. Dovolatel v úvodu svého mimořádného opravného prostředku upozornil na restriktivní interpretaci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšším soudem a připomněl, že i dovolací soud je povinen poskytovat ochranu základních práv jednotlivce. Zásadní výhrada obviněného spočívala v tvrzení, že v jeho trestní věci se vyskytl extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry soudů. Vytkl soudům zejména neprovedení, resp. opomenutí některých důkazů. Pokud se týká části výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, podle níž obviněný spáchal trestný čin zpronevěry, dožadoval se předvolání svědků R. (dovolatel citoval pouze příjmení) a někoho z obchodní společnosti Zemní práce RB, s. r. o., jíž údajně vyplatil 40 000 Kč za práce v areálu zámku právě z vybraných peněz z účtu občanského sdružení. Panu R. měl uhradit 15 000 Kč, ale neuvedl z jakého důvodu. Zbývajících 75 000 Kč pak údajně vyplatil M. H., kterou odvolací soud vyslechl v nepřítomnosti obviněných, protože se ho prý bála, ale ve skutečnosti by podle dovolatele v jeho přítomnosti nebyla schopna lhát. V rámci dovolání vznesl požadavek, aby si Nejvyšší soud poslechl audiozáznam s její výpovědí a teprve poté toto svědectví hodnotil. Odděleným výslechem svědkyně byla podle dovolatele oslabena zásada bezprostřednosti a jeho obhajoba tak byla poškozena.
7. Jiným opomenutým důkazem mělo být svědectví M. Z., který podle dovolatele mohl potvrdit jeho obhajobu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku obvodního soudu. Právě tento nevyslechnutý svědek měl potvrdit, že obviněný kupní cenu ve výši 70 000 Kč za koně A. vyplatil S. H. (což vyplývalo i z čestného prohlášení M. Z. přiloženého k odvolání). Závěry soudů, že bezhotovostní převod této částky měl být platbou za koně, byly tedy mylné. Uvedená peněžní suma představovala odměnu vyplacenou S. H. za jím vypracovanou studii o využití ploch okolo zámku, kterou vypracoval pro občanské sdružení. V další části dovolání obviněný nesouhlasil s tím, že by bylo prokázáno jeho úmyslné zavinění, tj. že by věděl o porušení své povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že by byl přinejmenším srozuměn se škodlivým následkem takového jednání. Současně dovolatel zpochybnil i vznik škody, peněžní částka ve výši 70 000 Kč byla adekvátní odvedené práci S. H., jak tvrdil i znalec Ing. Jiří Grulich oslovený obviněným. K tomu také připojil výhradu proti zjištění soudů, podle nichž měl pro občanské sdružení Via Levamante pracovat bez nároku na odměnu. Prosazoval opačný názor, tedy že mu náležela obvyklá odměna i refundace vynaložených nákladů. Své nároky se snažil uplatnit v civilním řízení a nehledě na to, že své podání vzal zpět, soudy v tomto trestním řízení podle jeho přesvědčení překročily meze subsidiarity trestní represe.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze popřípadě i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 v části týkající se dovolatele (za současného nezměnění zprošťujícího výroku obviněné E. R.) a aby odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
9. K podanému dovolání obviněného J. R. se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Martina Havlíková (dále jen „státní zástupkyně“). V dovolací argumentaci spatřovala pouze opakování námitek z předchozího průběhu trestního řízení, zejména z odvolacího řízení. Soud druhého stupně se přitom výhradami dovolatele náležitě a dostatečně podrobně zabýval, závěry tohoto soudu státní zástupkyně označila za logické a odpovídající obsahu provedeného dokazování. Přezkumné řízení u odvolacího soudu proběhlo bez procesních vad a za takového stavu není důvod, aby Nejvyšší soud znovu přezkoumával důvodnost opakujících se námitek obviněného.
10. Samotné dovolací námitky mají podle vyjádření státní zástupkyně skutkový charakter, neboť obviněný soudům v podstatě výhradně vytýká způsob, jakým hodnotily důkazy. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a proto nevyhovují žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Vzhledem k tomu na závěr svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
11. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obviněnému, který této možnosti do doby rozhodnutí o dovolání nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Přitom zjistil, že obsah všech předložených výhrad dovolatele neodpovídá uplatněnému ani žádnému jinému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. řádu.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z těch, které jsou taxativně vyjmenovány v §265b odst. l písm. a) až l), odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na citované ustanovení, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod č. T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17).
14. Obviněný J. R. opřel své podání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je možné uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může záležet i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však není možné vytýkat nedostatky ve skutkových závěrech soudů, pokud mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, neboť pak by šlo o námitky týkající se použití procesních ustanovení trestního řádu, zejména §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a též ustanovení §265 odst. 6, 7 tr. řádu. V dovolacím řízení je Nejvyšší soud zásadně vázán skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů a nemůže bez dalšího zasahovat ani do způsobu, jakým tyto soudy hodnotily důkazy, neboť dovolací řízení nepředstavuje přezkoumávání skutkového stavu ve třetím stupni, jeho předmětem je nikoli řádný, nýbrž mimořádný opravný prostředek, který má poměrně striktně vymezená pravidla primárně založená na taxativně vymezených důvodech dovolání v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. řádu .
15. Nejvyšší soud k procesnímu průběhu celé trestní věci připomíná, že poprvé o vině a trestech obviněných J. R. a jeho manželky E. R. rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 trestním příkazem ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 58 T 8/2014, jímž uznal oba obviněné vinnými trestným činem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku [bod 1) výroku o vině] a pouze obviněného J. R. vinným trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku [bod 2) výroku o vině], za což jim uložil podmíněné tresty odnětí svobody a rozhodl také o náhradě škody. Po podaných opravných prostředcích (odpor podali obvinění i státní zástupkyně) byla věc projednána v hlavním líčení a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 58 T 8/2014, byli oba obvinění obžaloby zproštěni. K odvolání státní zástupkyně proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 5 To 16/2015, zrušil napadený rozsudek a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, což soud prvního stupně učinil dne 26. 11. 2015, obviněné opět zprostil obžaloby. I druhý zprošťující rozsudek obvodního soudu byl státní zástupkyní napaden řádným opravným prostředkem a Městský soud v Praze ho usnesením ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 To 52/2016, opět zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Následně Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 58 T 8/2014, tak, jak bylo uvedeno shora v úvodní části tohoto usnesení Nejvyššího soudu.
b) K dovolacím námitkám
16. V prvé řadě je vhodné uvést, že, jak již bylo Nejvyšším soudem shora stručně uvedeno, námitky obviněného J. R. neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Dovolatel v tomto případě sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale prakticky výlučně napadal skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně, k nimž podle dovolatele dospěly na základě nesprávného hodnocení důkazů, resp. neúplného dokazování poté, co nevyhověly jeho návrhům na výslech svědků, a výhrady měl také proti výslechu svědkyně M. H. v jeho nepřítomnosti. Pokud zmínil škodu jako znak skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku a subjektivní stránku tohoto trestného činu, učinil tak bez konkrétních argumentů proti aplikaci hmotného práva, nýbrž formou svých vlastních tvrzení o použití finančních prostředků, v rozporu se zjištěním soudů. Prosazoval vlastní verzi průběhu skutkového stavu, který vylučoval nejen existenci škody, ale i úmyslného zavinění. Z této stručné interpretace zásadních výhrad dovolatele je zjevné, že obviněný J. R. charakterem svých námitek vybočil z mezí dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávné aplikaci hmotněprávních ustanovení trestního práva, popř. jiné hmotněprávní normy, a nikoli v aplikaci procesněprávních norem.
17. Jestliže k bodu 1) výroku o vině rozsudku obvodního soudu, o němž nově rozhodl soud druhého stupně, dovolatel tvrdil, že vybrané částky předal osobám, jejichž výslech zcela nečekaně navrhoval až v rámci svého třetího písemného odvolání v roce 2017, a svědectví M. H. se naopak snažil zpochybnit, nepřípustně napadal jak skutková zjištění soudů nižších stupňů, tak rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů soudy, nikoli vadu v použití hmotného práva. Dovolatelem požadované výslechy svědků M. R. a R. B. odvolací soud po závěrečné poradě senátu zamítl jako nadbytečné (celá jména svědků zjistil Nejvyšší soud z jejich čestných prohlášení přiložených k odvolání obviněného a založených na č. l. 1177 a 1178, neboť z textu dovolání ani z protokolu o veřejném zasedání nejsou zřejmá). Městský soud vyložil své důvody pro takové rozhodnutí na str. 16 odůvodnění napadeného rozsudku, ale i v další části jeho textu např. na str. 19, kde vysvětlil, proč obhajobě obviněného ohledně užití finančních prostředků neuvěřil. V této souvislosti dovolací soud připomíná princip soudní nezávislosti, jak je zakotven v čl. 82 Ústavy České republiky. Ten mj. znamená právo soudu rozhodnout, který z důkazů v trestním řízení provede, přitom není vázán návrhy stran. Při zamítnutí návrhů na doplnění dokazování však je jeho povinností, aby svůj postup přesvědčivě vysvětlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, uveřejněný pod č. 122 ve svazku 23 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11). Takovému požadavku Městský soud v Praze řádným a náležitým způsobem vyhověl, neboť zamítnutí návrhů na doplnění dokazování výslechem dotčených svědků zdůvodnil jednak obecně, když je považoval vzhledem k opatřeným a provedeným důkazům za nadbytečné a uvedl i konkrétní důvody. Ty důkazy, jež byly před soudem provedeny, přitom soudy hodnotily jednotlivě i v jejich souhrnu, jak jim ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, a zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí o podané obžalobě v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu. Konkrétní fakta pro zamítnutí návrhů na doplnění dokazování uvedl odvolací soud na str. 16, 19 aj. svého rozsudku, jak již nejvyšší soud zmínil shora a dostál tak požadavkům zákona kladeným na něj v otázce rozsahu dokazování. K tomu Nejvyšší soud pouze stručně připomíná, že sdílí názor odvolacího soudu o nadbytečnosti obviněným navrhovaných výslechů. Např. R. B. jednatel a jediný společník obchodní společnosti Zemní práce RB, s. r. o., podle čestného prohlášení (mj. předloženého obviněným až spolu s ve věci v pořadí třetím odvoláním) měl od obviněného za práce vykonané na zámku v P. obdržet zálohu za vykonané práce ve výši 40 000 Kč, ale listinné podklady tomu neodpovídají. K 8. 8. 2012 je datován email od L. K. adresovaný obviněnému, jehož informuje, že dala R. B. zálohu 40 000 Kč (viz č. l. 1316). Tento důkaz, jehož pravost je nezpochybnitelná, popírá důvodnost tvrzení této obhajoby. Také skutková verze obviněného, že z účtu občanského sdružení vybraných celkem 75 000 Kč předal v hotovosti M. H., byla vyvrácena, a to výpovědí této svědkyně (srov. protokol o veřejném zasedání, jenž není očíslovaný, založený za č. l. 1263). Připustila, že převzala určité finanční prostředky od dovolatele, ale ne za práci vykonanou pro poškozené občanské sdružení. Obsah její výpovědi je pak v souladu jak s výpovědí prezidentky Via Levamente L. K., tak s listinnými důkazy a v neposlední řadě i sám dovolatel v emailu ze dne 18. 7. 2013 adresovaném policejnímu orgánu sděluje, že M. H. poskytla jisté podklady týkající se zámku v L., avšak k projektu zámku v P. žádné podklady nezpracovala (viz č. l. 152). Lze proto uzavřít, že svědectví M. H. a L. K. jako i mnohé listinné důkazy založené v trestním spise, z nichž odvolací soud vycházel, jsou od počátku neměnné a ve vzájemné shodě, na rozdíl od neustále se měnících faktů předkládaných v průběhu trestního řízení obviněným anebo jím navrhovaných svědků. Proto je dovolací soud toho názoru, že obvodní soud i městský soud opřely svá rozhodnutí o provedené důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 tr. řádu. Úvahy, jimiž se soudy obou stupňů řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně (precizněji tak učinil odvolací soud, viz zejména str. 13 až 24 napadeného rozsudku), tedy v podobě poskytující dostatečný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových zjištění.
18. Ani ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný neuplatnil právně relevantní argumenty, ale svou obhajobou v podstatě výlučně deformoval soudy zjištěné skutečnosti ohledně bezhotovostní platby 70 000 Kč tak, že nešlo o kupní cenu za koně A. neoprávněně použitou z prostředků občanského sdružení Via Levamente. Tvrdil, že se jednalo o přiměřenou úhradu za projekt (studii) vypracovaný S. H. ve prospěch občanského sdružení. Připojil také výtku opomenutého důkazu, jímž měl být výslech svědka S. H. Dovolací soud musí předně poukázat na skutečnost, že se jedná o námitky uplatněné již před odvolacím soudem, ten se s nimi vypořádal vyčerpávajícím způsobem (viz str. 21, 22 a 23 rozsudku odvolacího soudu) a Nejvyšší soud nepovažuje za nezbytné logické zhodnocení významných okolností týkajících se tohoto skutku nad rámec uvedeného jakkoli doplňovat zejména za situace, kdy se tato námitka míjí s dovolacími důvody. V této souvislosti Nejvyšší soud jen připomíná, že dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, jimiž se odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Ohledně výslechu svědka S. H., lze konstatovat to samé, co bylo uvedeno výše pod bodem 17. tohoto usnesení k zamítnutým návrhům na výslech svědků M. R. a R. B. Na str. 16 dovoláním napadeného rozsudku městský soud souhrnně zdůvodnil nadbytečnost provedení takového důkazu a na str. 21 a 22 je v podstatě logickým způsobem zpochybněna vůbec možnost, že by projekt S. H. byl zpracován v inkriminované době, když obsahuje fakta, jež objektivně nastala až po době, kdy měla být studie údajně vyhotovena. Odvolací soud však předložil i další pádné argumenty, jež mají oporu v provedeném dokazování, neodporují si, ale logicky na sebe navazují. Nejvyšší soud k tomu ještě upozorňuje na písemné prohlášení S. H. z června 2013 (viz č. l. 285), v němž tvrdil, že obviněnému poskytl konzultace a inspirační náhledy pro vytvoření případové studie, avšak před soudem již pozměnil svá tvrzení tak, že sám v písemné formě vytvořil studii (srov. č. l. 359). Nekonzistentní vyjádření tohoto svědka spolu s ostatními podstatnými pochybnostmi o pravosti dokumentu předloženého obhajobou (viz str. 21 až 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde je zmíněn znalecký posudek Ing. Ladislava Bukovského označující hodnotu projektu za mizivou, dále se zde uvádí, že část studie je kopií dokumentu „Projekt a záměr rekonstrukce a revitalizace památkově chráněného objektu zámek v P.“, apod.), a který měl vyhotovit S. H., tak dávají za pravdu odvolacímu soudu, pokud považoval výslech tohoto svědka za nadbytečný a neuvěřil obhajobě dovolatele. Dostupný spisový materiál tedy poskytuje dostatečný podklad pro skutkový závěr soudů, že peněžní obnos ve výši 70 000 Kč byl S. H. k majetkové újmě občanského sdružení Via Levamente vyplacen z jiného (jakéhokoli) důvodu, ale rozhodně ne za služby provedené S. H. ve prospěch poškozeného občanského sdružení, jak se hájil dovolatel.
19. Pokud podle dovolatele nebyl prokázán vznik škodlivého následku (aniž však uvedl, ke kterému trestnému činu se tato výhrada vztahovala), neboť sám měl za občanským sdružením pohledávku představující jeho nároky na odměnu za vykonanou práci, a pokud nebyl podle něj prokázán ani úmysl porušit své povinnosti a způsobit tak škodu u skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku obvodního soudu, když peníze posílal na účet S. H. za projekt/studii pro Via Levamente, jeho na první pohled právní výhrady spočívaly na zcela jiném skutkovém základě, než k jakému dospěly soudy. Veškeré dovolací argumenty obviněný podložil svou vlastní verzí skutkového děje, který se prolíná napříč celým jeho dovoláním. Nejvyšší soud však není oprávněn v řízení o mimořádném opravném prostředku, jakým je dovolání, korigovat skutkové okolnosti, jež zjistily soudy nižších stupňů na podkladě řádně provedeného dokazování. Nejvyšší soud opakovaně na tomto místě dodává, že z podnětu dovolání podaného s poukazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, uveřejněné pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 432/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 907/2014). Rovněž Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zastává obdobný názor, tedy že dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné úvahy zákonodárce, a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na odvolání, tj. na dvoustupňové trestní řízení, a ani Listina nebo jakákoli mezinárodní smlouva neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině tzv. podústavního práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje ani povinnost dovolacího soudu dovolání věcně projednat, ledaže jde o případy extrémních pochybení svědčících o možné libovůli v rozhodování obecných soudů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 3259/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 96/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 4712/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 3639/15). Takového stavu, kdy v trestním řízení nastal extrémní rozpor (primárně však Ústavní soud tuto situaci dovozuje z rozporu mezi obsahem provedeného dokazování a skutkovým zjištěním soudů), se dovolával obviněný ve svém podání k Nejvyššímu soudu, konkrétně měl za to, že důkazy, jež navrhoval soudu provést, byly tzv. opomenutými důkazy, které by prokázaly jím předkládané skutkové okolnosti týkající použití finančních prostředků poškozeného. Dovolací soud neshledal v hodnotícím procesu soudů jakoukoli snahu o deformaci výsledků dokazování či chybějící důkazní prostředky k posouzení důvodnosti podané obžaloby ve vztahu k osobě obviněného. V bodech 17. až 19. tohoto usnesení bylo již podrobně vysvětleno, že soudy se nepřiklonily ke skutkové verzi dovolatele, rozumně vysvětlily (resp. Městský soud v Praze) důvody pro zamítnutí předvolání svědků jakož i důvody nadbytečnosti navrhovaných důkazů a naopak logicky odůvodnily, proč považovaly za věrohodné svědectví L. K. a M. H. V rámci hodnocení důkazů soudy obou stupňů nijak nevybočily z mezí daných ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, důkazy nijak nedeformovaly, ale vyhodnotily je ve shodě s jejich obsahem, a proto není možné uvažovat v dané trestní věci o libovůli soudů při jejich rozhodování o vině a trestu obviněného J. R.
20. Co se týká procesní námitky zpochybňující správnost postupu odvolacího soudu, který dne 26. 4. 2017 ve veřejném zasedání provedl výslech svědkyně M. H. v nepřítomnosti dovolatele podle §209 odst. 1 tr. řádu, čímž měl podle obviněného porušit zásadu bezprostřednosti trestního řízení, ani tato výhrada nemá opodstatnění. Zásada bezprostřednosti trestního řízení je definovaná v §2 odst. 12 tr. řádu tak, že při rozhodování v hlavním líčení jakož i ve veřejném a neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Podstatou uvedené zásady jsou dva základní požadavky, první je zaměřen na to, aby soud rozhodoval na podkladě důkazů před ním provedených (na základě svého bezprostředního dojmu z provedeného dokazování), a druhý požadavek pak cílí na to, aby soud čerpal z pramene co nejbližšího zjišťované skutečnosti. Osobní přítomnost obžalovaného a svědků v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání umožňuje soudu bezprostředně odstranit nejasnosti a rozpory v jejich výpovědích s pomocí ostatních účastníků trestního řízení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 52, 53). Podle §209 odst. 1 tr. řádu učiní předseda senátu opatření vhodné k bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obviněného po dobu výslechu svědka z jednací síně, je-li obava, že vyslýchaný svědek v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí. Po návratu do jednací síně však musí být obviněný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. To, zda je u svědka obava, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, je vždy nutné posoudit podle konkrétních okolností projednávaného případu, zejména s přihlédnutím k charakteru trestného činu, který je předmětem trestního stíhání, k osobním vlastnostem obviněného, k osobě svědka a jeho vztahu k obviněnému a k charakteru skutečností, o nichž má svědek vypovídat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004, uveřejněné pod č. T 722 v sešitu č. 8 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004). Takovým svědkem pak může být osoba, které obviněný vyhrožoval mstou, pokud bude svědčit, dále osoba, která má z jiných důvodů strach z obviněného, osoba citově nebo jinak závislá na obviněném apod. Obava, že svědek nevypoví pravdu v přítomnosti obviněného, musí být reálná, ovšem nelze spoléhat jen na to, že ji takový svědek sám projeví. Nemusí jít vždy jen o obavu, že svědek neuvede pravdivě, resp. zamlčí okolnosti, které jsou v neprospěch obviněného; jeho přítomnost může mít v některých případech rovněž vliv na to, že svědek by v rozporu se skutečností uváděl okolnosti, které jsou ve prospěch obviněného (např. aby se před ním „vytáhl“, aby se mu „odvděčil“). Zmíněná obava bude důvodná i tehdy, jestliže svědek v přítomnosti obviněného nebude schopen vypovídat vůbec, např. v důsledku silného rozrušení, strachu nebo jiného duševního rozpoložení. Podle věty druhé §209 odst. 1 se v podmínkách hlavního líčení realizuje ochrana svědka, a to jak v případě, kdy už takovému svědkovi byla poskytnuta ochrana v přípravném řízení, tak i v případě, že svědek, jemuž je nutné poskytnout ochranu, dosud nebyl vyslechnut. Otázku, zda je nutno poskytnout svědkovi takovouto ochranu i u hlavního líčení, řeší soud samostatně podle okolností případu, podle situace v době konání hlavního líčení a nezávisle na skutečnosti, že případně už byla svědkovi poskytnuta ochrana v přípravném řízení. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2621).
21. Trestní spis obsahuje objektivní poznatky o tom, že podmínky pro postup podle ustanovení §209 odst. 1 tr. řádu byly v daném případě splněny a pravidla spravedlivého procesu (zejména právo obviněného na obhajobu) byla soudem zachována a náležitě respektována. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 (je zaznamenán na neočíslovaných listech založených mezi č. l. 1263 a 1264 trestního spisu) je patrno, že na návrh státní zástupkyně dal soud prostor svědkyni M. H. vyjádřit se k možnosti podání svědectví bez osobní účasti obou obviněných. Nebylo pochyb o tom, že vzhledem k výhružkám a osobním útokům na svědkyni ze strany obviněných by její výpověď v jejich přítomnosti mohla být zkreslená, ne-li nepravdivá, a městský soud proto vyhověl návrhu státní zástupkyně a usnesením rozhodl o provedení výslechu svědkyně M. H. podle §209 odst. 1 tr. řádu. Obvinění opustili jednací síň, avšak výslechu byl přítomen jejich společný obhájce Mgr. Miroslav Krutina, který svědkyni osobně kladl otázky. S obsahem výpovědi svědkyně M. H. byl dovolatel (i spoluobviněná E. R.) následně seznámeni, byl jim dán prostor se k důkazu vyjádřit, což také nepopiratelně obviněný J. R. učinil, když především vyvíjel snahu zpochybnit věrohodnost této svědkyně. Soud druhého stupně však nepřijal jeho výhrady proti způsobu provedení výslechu svědkyně, její osobě a ani proti obsahu její výpovědi, ale naopak vycházel z tvrzení této svědkyně jak o tom, že jí bylo vyhrožováno, tak o tom, že peníze, které od obviněného převzala, se nevztahovaly k odvedené práci na zámku P., ale zámku L. Svůj postoj přitom opřel také o další provedené důkazy, které byly v souladu s tvrzeními M. H., ať už se jednalo o svědectví L. K. nebo o listinné důkazy, tzn. faktury vystavené M. H., výpis z účtu občanského sdružení prokazující uhrazení jedné z faktur bezhotovostně apod. Kromě toho, že se soudy z procedurálního hlediska chyby nedopustily, je nezbytné poukázat také na to, že námitka proti porušení procesněprávní normy §209 odst. 1 tr. řádu může za určitých podmínek naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu (srov. výše již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004, uveřejněné pod č. T 722 v sešitu č. 8 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004), nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak učinil dovolatel.
22. Mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se obviněný ocitl též námitkou, podle níž došlo ve věci k porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu užití trestního práva jako „ultima ratio“ (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Svoje výhrady totiž založil výhradně na skutkových okolnostech tak, jak již byly interpretovány shora. Jeho obhajoba o oprávněném použití označených finančních prostředků, tedy ve prospěch jejich vlastníka – občanského sdružení (dnes spolku) Via Levamente, byla totiž v průběhu trestního řízení vyvrácena. Je proto nutné při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného použít uvedenou zásadu ve shodě se soudy nižších stupňů, tzn., že nejde o výjimečný případ protiprávního jednání, na nějž by nebylo nutné použít prostředky trestního práva (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
V. Závěrečné shrnutí
23. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. R. podal dovolání, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který jím byl uváděn pouze formálně. Ve skutečnosti nelze obsahově uplatněné dovolací námitky podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřovaly výlučně proti obsahu a rozsahu důkazů, způsobu jejich provedení a také proti tomu, jak je soudy hodnotily, resp. proti skutkovým zjištěním z nich vyvozených, a nikoli proti právnímu posouzení zjištěných skutků. Pokud byl namítán nedostatek subjektivní stránky nebo znaku škody trestných činů podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §220 odst. 1 tr. zákoníku, šlo o argumentaci založenou na odlišné interpretaci skutkového děje obviněným a ve své podstatě tak nebyla napadána vadná aplikace hmotněprávních norem na soudy zjištěný skutek, jak deklarovaný dovolací důvod předpokládá.
24. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 1. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu