ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1525.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 1525/2017-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 To 13/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 33/2016, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se ohledně obviněného M. B. a podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za užití §261 tr. řádu též ohledně obviněného R. D. částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 To 13/2017, a to pouze ve výroku o peněžitých trestech spolu s výrokem o náhradních trestech odnětí svobody pro případ nevykonání peněžitých trestů, které byly uloženy obviněným M. B. a R. D.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 3 T 33/2016, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 (bez uvedení alinea) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se spoluobviněným R. D. Uvedeným trestným činem byla uznána vinnou též obchodní společností Invest CK s. r. o., nyní v likvidaci, IČ: 26332621, se sídlem 261 01 Příbram II, Dr. Josefa Theurera 202 (dále jen „obchodní společnost Invest CK“). Za to byl obviněnému M. B. podle §254 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku, zároveň mu byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil všechny vykonatelné pohledávky obviněné obchodní společnosti Invest CK vzniklé do 21. 2. 2013. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému M. B. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávání funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech po dobu 1 roku. Ke zcela shodnému trestu byl odsouzen i spoluobviněný R. D. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození Městys Dolní Bukovsko, IČ: 00244791, se sídlem náměstí Jiráskovo č. p. 67, Dolní Bukovsko, a obchodní společnost Staveko, spol. s r. o., IČ: 45145580, se sídlem 261 01 Příbram V – Zdaboř, Zdabořská 24 (dále jen „obchodní společnost Staveko“), odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný dopustil podle rozsudku soudu prvního stupně tím, že (zjednodušeně uvedeno) společně s obviněným R. D. jako jednatelé a společníci obchodní společnosti Invest CK na valné hromadě společnosti konané dne 21. 2. 2013 v notářské kanceláři N. A., v úmyslu zbavit se odpovědnosti za obchodní vedení společnosti a ohrozit vymožení pohledávek věřitelů a včasné a řádné vyměření daně, odsouhlasili převod obchodních podílů obou společníků na L. B., odvolali z funkcí oba jednatele a jmenovali jediného jednatele společnosti L. B. Téhož dne v notářské kanceláři E. N. uzavřeli smlouvu o převodu obchodních podílů obchodní společnosti Invest CK na L. B., přičemž mělo dojít i k předání veškeré dokumentace týkající se společnosti L. B. Ve skutečnosti však k předání knih ani jiných dokumentů nedošlo, neboť obvinění si je ponechali a naložili s nimi nezjištěným způsobem. Zatajením účetnictví předně znemožnili správci daně Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Příbrami, provést kontrolu účetních dokladů, čímž ohrozili provedení daňové kontroly a včasné a řádné vyměření daně z příjmu právnických osob a daně z přidané hodnoty, přičemž nedoplatky zahrnující doměřené daně, penále a úroky z prodlení byly následně vyčísleny na 6 019 279 Kč. Obvinění současně zatajením účetnictví znemožnili zjistit stav majetku obchodní společnosti Invest CK, čímž ohrozili majetková práva jejích věřitelů, a to nejméně J. F. s pohledávkou ve výši nejméně 3 487 700 Kč, J. N. s pohledávkou ve výši nejméně 450 000 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR s pohledávkou ve výši nejméně 23 549 Kč, Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR s pohledávkou ve výši nejméně 18 515 Kč, Městysu Dolní Bukovsko s pohledávkou nejméně 2 000 000 Kč. Za vinu jim bylo též kladeno, že v době od 1. 1. 2012 do zrušení účtu obchodní společnosti Invest CK z něj vybrali částku 51 800 Kč, čímž způsobili jejím věřitelům škodu ve shodné výši. Jednali přitom jako statutární orgány obchodní společnosti Invest CK v jejím zájmu a v rámci její činnosti.
3. Proti uvedenému rozsudku podali obvinění M. B., R. D. a obchodní společnosti Invest CK i státní zástupce v neprospěch všech obviněných odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2017 rozsudke m, sp. zn. 11 To 13/2017, následovně. K odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech uložených všem třem obviněným a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že z a výše uvedený trestný čin byl obviněným M. B. a R. D. uložen každému podle §254 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl oběma uvedeným obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl každému z nich uložen také peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb (uváděn nesprávný termín „dávek“) po 2 000 Kč, tj. celkem ve výměře 200 000 Kč. Pro případ, že by těmito obviněnými nebyl peněžitý trest ve stanovené době vykonán, stanovil odvolací soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody ve výměře 10 měsíců. Obviněné právnické osobě Invest CK byl podle §16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, uložen trest zrušení právnické osoby. Odvolání všech tří obviněných bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný M. B. prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, které spatřuje v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, zejména v nesprávném hodnocení důkazů, a v uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští.
5. Obviněný nejdříve podrobně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a argumentaci soudů nižších stupňů v odůvodnění jejich rozsudků, s níž zásadně nesouhlasil. Obviněný zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších stupňů a ve svém dovolání se podrobně věnoval jednotlivým tvrzeným nesouladům mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Hlavní námitkou obviněného tak byl nesouhlas s hodnocením důkazů nižšími soudy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný do svého dovolání převzal svá tvrzení z dříve podaného odvolání. Podle jeho přesvědčení nebylo důkazy vyvráceno, že oba obvinění předali doklady novému nabyvateli 100 % obchodního podílu obchodní společnosti Invest CK. Také ve svědeckých výpovědích shledal rozpory, zejména z výpovědi svědka L. B. je patrné, že by si při uvádění pravdy mohl přivodit nebezpečí trestního stíhání. Obvinění M. B. a R. D. se obraceli na J. O., který prodej zprostředkovával, brali jej jako zástupce svědka L. B., proto nepojali žádné podezření, že by mělo jít o nekalý obchod, že by uvedený svědek měl být tzv. bílým koněm. Obviněný M. B. nesouhlasil ani s tvrzeními svědka L. B. ohledně přebírání účetnictví, považuje za zcela chybnou dedukci soudů nižších stupňů, pokud z fotografie o předání účetnictví dovodily pravý opak, že k předání účetnictví nedošlo. I z korespondence svědka L. B. s finančním úřadem vyplývá, že nebyl tzv. bílým koněm, ale jako „majitel“ společnosti s ním komunikoval.
6. Podle názoru obviněného M. B. nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, protože zde chybí úmysl zkrátit daň, který podle přesvědčení obviněného nebyl nijak prokázán. V této souvislosti obviněný znovu uvedl, že odvolací soud nesprávně hodnotil výpovědi svědků H. K. a M. B., kteří vypovídali k rozsahu účetnictví. Rozpory v jejich výpovědích neodstranil, nadto obviněný opakovaně namítl zaujatost svědka M. B., s čímž se soudy nevypořádaly. Obviněný popřel svou vinu a popřel i úmysl zatajit či zkreslit stav hospodaření a jmění obchodní společnosti Invest CK. Obviněný poukázal také na další nesrovnalosti ohledně stavu obchodní společnosti Invest CK a její aktivity v kontextu s dohodou obou společníků této obchodní společnosti o ukončení společných aktivit, které soud zaměnil s úpadkem společnosti. Je přesvědčen, že soud postavil své závěry „na omylu“.
7. Obviněný v další části dovolání namítl nesprávnost výroku o trestu, který mu byl uložen, neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 866/2016, ve kterém se Nejvyšší soud vyjádřil k problematice stanovení výše peněžitého trestu. Podle tohoto rozhodnutí soud musí nejdříve opatřit údaje o příjmech a majetku pachatele a s přihlédnutím k tomuto odhadu stanoví výši peněžitého trestu. Jak obviněný zdůraznil, odvolací soud nijak tuto skutečnost nezohlednil, když vyšel z domněnky o solventnosti a majetnosti obviněného a jeho majetkové poměry řádně nezjišťoval. Uvedl, že výše uloženého peněžitého trestu je pro něj nepřiměřeně vysoká, neodpovídá jeho majetkovým poměrům a je pro něj fakticky likvidační, což je v rozporu s účelem trestu. Poukázal především na své vyživovací povinnosti a povinnost k náhradě škody. V další části odkázal na svou předchozí žádost o upuštění od peněžitého trestu podle §344 odst. 1 tr. řádu, kterou podal dne 27. 4. 2017 u Okresního soudu v Příbrami a z níž též relevantní pasáže citoval.
8. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
9. K dovolání obviněného M. B. se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Po shrnutí rozhodnutí soudů nižších stupňů a dovolání obviněného namítla, že obviněný použitou dovolací argumentací nenamítal nesprávnou aplikaci hmotného práva na soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav věci, ale uplatnil námitky skutkové povahy, které směřují proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Státní zástupkyně dodala, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání zejména tehdy, existuje-li extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Tak tomu však v případě obviněného nebylo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními a nelze mezi nimi shledat žádný rozpor. Obviněný dále ve svém dovolání opakoval obhajobu, kterou již uplatnil v rámci řízení před soudem prvního stupně. Státní zástupkyně neshledala argumentaci obviněného za relevantní, i když obviněný napadl subjektivní stránku přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, avšak vycházel přitom z jiných skutkových úvah, než vyslovily soudy nižších stupňů. Z provedených důkazů bylo totiž prokázáno, že si obviněný musel být zcela nepochybně vědom závazků vůči věřitelům společnosti, neboť musel přinejmenším vědět, že za předmětné období řádně neuhradili pojistné. Přesto fiktivně převedl „obchodní vedení společnosti na tzv. bílého koně“, kterému fakticky nepředal účetní doklady společnosti, čímž nejméně ohrozil řádné a včasné vyměření daně. Státní zástupkyně se ztotožnila také s názorem soudů nižších stupňů, že bylo nepochybně prokázáno, že se obviněný předmětného skutku dopustil a naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Státní zástupkyně odmítla i námitku obviněného ohledně nesprávného použití §68 odst. 6 tr. zákoníku, protože obviněný tuto námitku neopřel o konkrétní dostačující skutečnosti, ze kterých je zřejmé, že by výkon peněžitého trestu byl neuskutečnitelný z důvodu neuspokojivých majetkových poměrů obviněného. Tato námitka není podřaditelná pod uvedený dovolací důvod. V obecné rovině uvedla, že peněžitý trest nelze uložit, je-li zřejmá jeho nedobytnost. Pro neuložení peněžitého trestu totiž nestačí jen určitá nepravděpodobnost jeho nezaplacení nebo dokonce neochota obviněného tak učinit. V případě obviněného nebylo zjištěno, že by peněžitý trest nebylo možno uložit, neboť nebylo nepochybné, že ho nelze vykonat, a to ani zaplacením ve splátkách. Státní zástupkyně neshledala námitky a argumentaci obviněného za relevantní. Z výše uvedených důvodů je na místě dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud i pro případ odlišného rozhodnutí tak učinil v neveřejném zasedání.
11. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obviněnému k případné replice, ten tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který – na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků – není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly takovému důvodu.
14. Obviněný M. B. uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
15. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání zásadně uplatňovat jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu.
16. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotněprávních norem na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští použití těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování .
b) Námitky neodpovídající uvedeným dovolacím důvodům
17. V první řadě je třeba uvést, že námitky, které uplatnil obviněný M. B. ve svém dovolání, jsou prakticky výhradně procesního charakteru a jako takové s ohledem na hmotněprávní povahu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu vůbec neodpovídají. Svými námitkami totiž obviněný prakticky výlučně (až na níže uvedenou výjimku) zpochybňoval správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a způsob, jakým hodnotily důkazy, aniž by vytkl vadu hmotněprávního posouzení ve shora vymezeném smyslu. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání, z něhož pro účely dovolání obviněný též čerpal. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 6 až 8 jeho rozsudku) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
18. V daném případě se obviněný domáhal přezkumu dovolacím soudem, přičemž primárně žádal aplikovat normy hmotného práva na jiný, než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném posouzení výsledků dokazování. Dovolatel tak prosazoval odlišné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědka L. B.), než jaké provedly soudy prvního a druhého stupně. Dovolatel se tak pouze formálně domáhal změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014)
19. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem.
20. V tomto směru je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejm. samotnou vyslýchanou osobou), jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 165 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
21. Nad rámec uvedeného (jako obiter dictum) bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Soudy nižších stupňů zcela důvodně vyhodnotily předání účetnictví svědkovi L. B. jako fiktivní, obviněným neuvěřily, že šlo o standardní obchodní operaci, kdy prodávali své obchodní podíly ve fungující obchodní společnosti, naopak důvodně dospěly k závěru, že šlo o typický případ prodeje tzv. prázdné skořápky, tj. obchodních podílů v obchodní společnosti, která v dané době již reálně nefungovala, neměla prakticky žádný majetek, měla však dluhy, které obvinění nechtěli řešit a případně za ně nést odpovědnost. Při takových převodech obchodních podílů je pak pro původní jednatele (a současně společníky) společnosti s ručením omezeným, kteří z této společnosti vyvedli dosavadní majetek, důležité, aby zmizelo účetnictví, z něhož by bylo možno zjistit stav majetku a nakládání s ním ke konkrétnímu datu. Případ obviněných s ohledem na dokazování provedené v dostatečném rozsahu zcela jasně vykazuje právě ony uvedené znaky. Takové případy nakládání s účetnictvím, čímž zároveň jsou ohrožena majetková práva dalších osob (věřitelů) či včasné a řádné vyměření daně, se postihují jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Soudy nižších stupňů se v tomto případě správně vypořádaly se všemi provedenými důkazními prostředky, nijak je nedeformovaly, naopak je hodnotily (na rozdíl od obviněného) nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu. Odkázat lze především na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na jeho str. 3 až 19 (rozhodně není pravdou, že by soud prvního stupně vycházel jen z výpovědi svědka L. B., měl k dispozici i řadu dalších výpovědí, jakož i listinných důkazů – zejména pokud se týkají rozsahu účetnictví, způsobu jeho předání, kooperace jednotlivých zainteresovaných osob, dále pokud se týká převedení zaměstnanců obchodní společnosti Invest CK na obchodní společnost Ekoinstav, ohledně výběrů peněz z účtu prvně uvedené obchodní společnosti etc.). Rozhodně tak není pravdou, že by se soudy nižších stupňů věcí nezabývaly, či se vůbec nebo dostatečně nevypořádávaly s rozpory mezi některými důkazními prostředky, jak obviněný tvrdil ve svém dovolání. Soudy nižších stupňů také zcela důvodně dospěly k závěru, že obviněný se jako spolupachatel chtěl zbavit odpovědnosti za obchodní vedení obchodní společnosti Invest CK a ohrozil tím vymožení pohledávek věřitelů a včasné vyměření daně.
22. Námitka obviněného, která se týkala absence zavinění jako obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, byla také založena na zcela jiném skutkovém stavu věci, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů. Zejména soud prvního stupně se zaviněním dostatečně zabýval, jak vyplývá z více pasáží odůvodnění jeho rozsudku (např. na str. 13), když správně uvedl, že obviněný si zcela nepochybně musel být vědom závazků obchodní společnosti Invest CK vůči jejím věřitelům, ať jde o neuhrazené pojistné, či nároky dalších osob, které byly i uplatněny u soudu. Také samotnému obviněnému bylo již v květnu 2011 zřejmé, že závazky obchodní společnosti Invest CK převyšují její pohledávky a že bude nutné podat insolvenční návrh, přesto tento návrh nebyl podán. Obviněný také věděl, že bylo nutné podat přiznání k dani z příjmu právnických osob i za rok 2012 a přiznání k dani z přidané hodnoty za první měsíce roku 2013 a že musí s finančním úřadem spolupracovat v případě daňové kontroly, o které věděl. Přesto (či proto) fiktivně převedl obchodní podíl na L. B., tzv. bílého koně, který se také stal novým jednatelem a kterému fakticky nepředal účetní doklady obchodní společnosti Invest CK. Z dokazování také vyplývá, že obviněný nejpozději v květnu 2012 na plnění závazků obchodní společností Invest CK rezignoval, když uvedl, že společnost „půjde do insolvence“, a přestal se zajímat o poslední zakázku od Městysu Dolní Bukovsko, se kterým přestal komunikovat. Ze shora uvedených důvodů tak Nejvyšší soud považuje námitky obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku za nedůvodné.
23. Lze tak shrnout, že námitky obviněného týkající se dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byly vzneseny jen formálně, ve skutečnosti je nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonem stanovených důvodů dovolání, neboť směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním a nikoli proti hmotněprávnímu posouzení činu.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
24. Naopak Nejvyšší soud musí dát za pravdu obviněnému, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a to alespoň takovým postupem, který užil odvolací soud. Námitka obviněného se primárně týkala chybné aplikace ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku, podle něhož mu vůbec neměl být peněžitý trest ukládán. Mimo jiné ovšem obviněný též namítl, že nebylo prokázáno, že by trestným činem, který mu byl v tomto řízení kladen za vinu, získal či se snažil získat majetkový prospěch.
25. V uvedeném směru je třeba souhlasit s obviněným, že odvolací soud se podmínkami uložení peněžitého trestu zabýval zcela nedostatečně, své rozhodnutí o uložení peněžitého trestu zdůvodnil jen velmi stroze v několika málo větách v jediném odstavci na str. 10 svého rozsudku spolu s dalšími dvěma druhy trestů, a to navíc bez odkazu na jediné ustanovení trestního zákoníku a rozboru jediné zákonné podmínky pro výběr toho kterého druhu trestu. Takové odůvodnění vůbec neodpovídá požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu. Odvolací soud při úvaze o majetkových poměrech obviněných vycházel z toho, že obvinění jsou osobami solventními, majetkově zajištěnými, aniž by uvedl jedinou konkrétní skutečnost, na jejímž základě k takovým závěrům dospěl (nejde-li o neprokázané tvrzení, že si snad měli ponechat peníze vybrané z účtů obchodní společnosti Invest CK). Odvolací soud ani nijak nezdůvodnil, jak dospěl k jednotlivým složkám, na jejichž základě se určuje výše peněžitého trestu, o těchto složkách (tj. počtu a výši denních sazeb, které navíc ve výroku rozsudku nazval „dávkami“) se v odůvodnění svého rozsudku dokonce vůbec nezmínil. Navíc odvolací soud vůbec nezdůvodnil, proč ukládá peněžitý trest podle §67 odst. 1 tr. zákoníku.
26. Postupu soudu druhého stupně tak při výběru druhu trestu a jeho výměry, jde-li o peněžitý trest, lze vytknout celou řadu pochybení, na něž zčásti poukázal i obviněný ve svém dovolání a pro které tento výrok nemůže obstát. Předně odvolací soud nezkoumal a nijak neodůvodnil podmínky pro uložení peněžitého trestu podle §67 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Ovšem obviněnému M. B. byl v tomto trestním řízení kladen za vinu přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, který je tzv. konkrétně ohrožovacím trestným činem, u něhož se nežádá způsobení konkrétní škody ani dosažení určitého prospěchu, ale jen pouhé ohrožení dalších právních statků (majetkových práv jiného nebo řádné a včasné vyměření daně), nejde tedy o trestný čin výsledečný. Způsobení škody v určité výši (a to škody značné, resp. škody velkého rozsahu) je pouze okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Obviněnému tak v tomto řízení nebylo kladeno za vinu, že by uvedeným trestným činem pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Takový znak skutková podstata uvedeného trestného činu nepředpokládá, ostatně ani odborná literatura tento trestný čin neřadí mezi ty, jimiž pachatel získal či se snažil získat majetkový prospěch (srov. například Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 532 – §39 odst. 7, marg. č. 22, na což se odkazuje v komentáři k §67 odst. 1, resp. §66 odst. 1; jakkoliv je tam uveden výčet demonstrativní, právě přetržení řady a vynechání §254 tr. zákoníku z této řady je v tomto směru signifikantní). I pro případnou argumentaci, že je podstatný faktický skutkový průběh, je třeba konstatovat, že soudy nižších stupňů rozhodně nedospěly k takovému závěru, že by si obvinění svým trestným činem, za nějž byli odsouzeni, opatřili či chtěli opatřit jakýkoliv prospěch. Jinými slovy nebyly naplněny základní předpoklady postupu soudu podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, ostatně soud druhého stupně se jimi v odůvodnění ani nezabýval.
27. Další pochybení lze spatřovat i v postupu odvolacího soudu při aplikaci §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kdy se vůbec nezabýval jednotlivými kritérii, na jejichž základě se určuje výměra peněžitého trestu. V tomto směru sice nedostatečné či zcela absentující zdůvodnění určení počtu a výše denních sazeb samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, pokud oba parametry byly stanoveny v rámci zákonné trestní sazby, nicméně ve spojitosti s dalšími vadami napadeného výroku je třeba na ně reagovat. Připomenout je třeba i konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že v případě ukládání peněžitého trestu je soud povinen si nejdříve opatřit údaje o majetkových poměrech pachatele, a teprve pokud se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele (podle §68 odst. 4 tr. zákoníku) a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého trestu (srov. k tomu zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015). Z poslední doby dával instrukci k správnému vyměřování peněžitého trestu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 213/2017, které bylo schváleno k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem (dosud nepublikováno), a to následovně: „ Peněžitý trest se vyměřuje v tzv. denních sazbách, a to ve dvou oddělených krocích. Nejprve se v souladu s §68 odst. 3 tr. zákoníku a v zákonem stanovených rozpětích podle §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku stanoví počet denních sazeb s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, poté se stanoví výše jedné denní sazby se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele, přičemž se vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den. Celková výměra peněžitého trestu je dána součinem (multiplikací) počtu denních sazeb a jejich výše. Postup, jakým soud vzhledem k uvedeným zákonným kritériím dospěl k těmto jednotlivým hodnotám (počtu a výši denních sazeb), je třeba náležitě a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vysvětlit v odůvodnění rozsudku. Naopak je nepřípustné, aby byla soudem nejprve určena výsledná výše peněžitého trestu, kterou by pak soud následně rozpočítal na jednotlivé denní sazby. “ Těmto povinnostem ovšem soud druhého stupně ve věci obviněného M. B. nedostál. To dokládá již samotný fakt, že soud druhého stupně nijak peněžitý trest nepersonifikoval, nezohlednil náležitě osobní a majetkové poměry u každého z obviněných zvlášť a obviněným M. B. i R. D. uložil naprosto identický trest, ačkoliv jejich osobní i majetkové poměry nepochybně zcela shodné nejsou. Odvolací soud totiž tato kritéria určující výši jedné denní sazby zcela pominul.
28. Další pochybení, které souvisí s výše uvedeným, spočívá v tom, že soud druhého stupně se vůbec nevypořádal s obhajobou obviněného, dostatečným způsobem se nezabýval majetkovými poměry obviněného M. B., řádně tak neaplikoval ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku. V tomto ohledu je možno připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014, podle něhož není výrok o peněžitém trestu opodstatněným, pokud se soudy nezabývaly otázkou aplikace ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku, podle kterého soud peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný (negativní podmínkou uložení peněžitého trestu), a to zejména co do hodnocení osoby obviněného a jeho poměrů, osobních a majetkových (ustanovení §68 odst. 3 tr. zákoníku in fine).
29. Z uvedených důvodů výrok o peněžitém trestu, který byl obviněnému M. B. uložen rozsudkem soudu druhého stupně, nemohl obstát. Nejvyšší soud proto tento výrok k dovolání obviněného M. B. podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil, zrušil též výrok o náhradním trestu odnětí svobody pro případ nevykonání peněžitého trestu, který byl obviněnému uložen. Protože ze stejných důvodů nemohou uvedené výroky obstát ani vůči obviněnému R. D., bylo třeba za užití principu tzv. beneficia cohaesionis (dobrodiní záležejícího v souvislostech) ve smyslu §261 tr. řádu zrušit podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu také výrok o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody i u tohoto obviněného. Rozsudek soudu druhého stupně byl zrušen jen částečně, jak bylo uvedeno shora, ve zbývající části zůstává tímto rozhodnutím nedotčen (tj. především jde-li o trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti, které byly též obviněným M. B. a R. D. uloženy).
V. Závěrečné shrnutí
30. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl obviněným M. B. uplatněn jen formálně, ve skutečnosti nelze obsah konkrétních dovolacích námitek ve spojitosti s tímto důvodem uvedených podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním, resp. proti údajným procesním chybám zejména při dokazování, a nikoli proti hmotněprávnímu posouzení činu.
31. Naproti tomu jako důvodné shledal Nejvyšší soud námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Výrok o peněžitém trestu, který byl uložen jednak obviněnému M. B., jednak obviněnému R. D., nemohl obstát, neboť byl ukládán podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, jehož podmínky nebyly naplněny. Odvolací soud se při ukládání tohoto druhu trestu dopustil i celé řady dalších pochybení, pro které byl shledán tento výrok neopodstatněným. Proto byl rozsudek soudu druhého stupně částečně zrušen, a to jen ve výroku o peněžitých trestech a náhradních trestech odnětí svobody pro případ nevykonání peněžitých trestů, jež byly uloženy obviněným M. B. a R. D., a to podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu ohledně obviněného M. B. a podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za užití §261 tr. řádu též ohledně obviněného R. D. V ostatních částech zůstal rozsudek soudu druhého stupně nezměněn.
32. Protože Nejvyšší soud rozhodl o částečném zrušení dovoláním napadeného rozsudku soudu druhého stupně, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu