ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1540.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 1540/2017-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2018 o dovolání, které podal obviněný P. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 55 To 97/2015, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 175/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 4 T 175/2014, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu byl podle téhož ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Trestný čin spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako fyzická osoba provozující podnikatelskou činnost s místem podnikání S., okres P., a současně jako plátce DPH, Finančnímu úřadu pro Olomoucký kraj, územní pracoviště v Hranicích, podal:
- dne 26. 7. 2010 přiznání k dani z přidané hodnoty za období 2. čtvrtletí roku 2010, v němž celková přijatá zdanitelná plnění od plátců vyčíslil na 1 301 184 Kč a v němž přiznal daňovou povinnost k DPH ve výši 44 884 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil rovněž částky 98 700 Kč bez DPH a 222 000 Kč bez DPH, které měl v hotovosti zaplatit obchodní společnosti Cefeus, s. r. o., za dodávky oleje, řetězů na kola a pneumatiky, ačkoli si byl vědom toho, že od této obchodní společnosti ani od jiného plátce DPH fakturovaná plnění neobdržel, ani za ně nezaplatil a že tedy nebyl oprávněn tato plnění zařadit mezi daň na vstupu v rámci uvedeného daňového přiznání, čímž došlo k neoprávněnému zvýšení nároku na odpočet daně z přidané hodnoty v celkové výši 64 140 Kč;
- dne 25. 10. 2010 přiznání k dani z přidané hodnoty za období 3. čtvrtletí roku 2010, v němž vyčíslil celková přijatá zdanitelná plnění od plátců na 659 010 Kč a v němž přiznal daňovou povinnost k DPH ve výši 14 579 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil také částku ve výši 54 400 Kč bez DPH, kterou měl v hotovosti zaplatit obchodní společnosti Cefeus, s. r. o., za dodávku náhradních dílů, ačkoli si byl vědom toho, že od této obchodní společnosti ani od jiného plátce DPH fakturovaná plnění neobdržel, ani za ně nezaplatil a že tedy nebyl oprávněn tato plnění zařadit mezi daň na vstupu v rámci uvedeného daňového přiznání, čímž došlo k neoprávněnému zvýšení nároku na odpočet daně z přidané hodnoty v celkové výši 10 880 Kč;
- dne 25. 1. 2011 přiznání k dani z přidané hodnoty za období 4. čtvrtletí roku 2010, v němž celková přijatá zdanitelná plnění od plátců vyčíslil na 1 295 909 Kč a v němž přiznal daňovou povinnost k DPH ve výši 10 367 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil také částky ve výši 16 900 Kč bez DPH, 37 856 Kč bez DPH a 85 800 Kč bez DPH, které měl v hotovosti zaplatit obchodní společnosti Cefeus, s. r. o., za dodávky náhradních dílů, ačkoli si byl vědom toho, že od této obchodní společnosti ani od jiného plátce DPH fakturovaná plnění neobdržel, ani za ně nezaplatil a že tedy nebyl oprávněn tato plnění zařadit mezi daň na vstupu v rámci uvedeného daňového přiznání, čímž došlo k neoprávněnému zvýšení nároku na odpočet daně z přidané hodnoty v celkové výši 28 112 Kč,
takto za uvedená tři daňová období přiznal a odvedl daň z přidané hodnoty celkem o 103 131,20 Kč nižší, než kolik výše daně skutečně činila, to vše ke škodě státního rozpočtu České republiky.
2. Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný P. K. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 55 To 97/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl, že se podle §46 odst. 1 tr. zákoníku upouští od potrestání obviněného.
II. Dovolání obviněného
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Nováka dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu.
4. Úvodem svého podání obviněný zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, z něhož je patrno, že v této trestní věci jde v pořadí již o třetí mimořádný opravný prostředek, když první dvě dovolání ve věci podal nejvyšší státní zástupce. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný konkrétně uvedl, že odvolací soud upustil od jeho potrestání podle §46 odst. 1 tr. zákoníku, aniž byly pro takový postup splněny zákonné podmínky, které ocitoval zákonným zněním. Podle jeho přesvědčení nebyly zjevně naplněny všechny kumulativně stanovené podmínky, resp. druhá z nich, která předpokládá „lítost“ pachatele nad spácháním činu, tj. jeho vnitřní postoj ke spáchanému skutku, jež v sobě zahrnuje doznání. Dovolatel pak zdůraznil, že v jeho případě nedošlo v průběhu trestního řízení k doznání. Důrazně se ohradil proti tvrzení krajského soudu, že by souhlasil s tím, že se stíhaného skutku dopustil. Naopak ještě v průběhu odvolacího řízení trval na tom, že přečin nespáchal, tudíž je vyloučeno jeho doznání. Připustil pouze, že v rámci veřejného zasedání konaném před soudem druhého stupně se vyjádřil tak, že ho mrzí, jak dlouho trvá celá záležitost a zatěžuje jeho samotného i jeho rodinu. Dále pak poukazoval na určité vnitřní logické rozpory v odůvodnění soudu druhého stupně, jimiž na jedné straně odmítal obhajobu obviněného, resp. považoval ji za vyvrácenou včetně zavinění, přitom však soud vycházel při rozhodování o trestu, resp. upuštění od potrestání, ze skutečnosti, podle níž obviněný souhlasil s tím, že čin spáchal.
5. Protože nebyly naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení §46 odst. 1 tr. zákoníku, byl dovolatel přesvědčen o tom, že soud měl postupovat podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu, resp. podle §223 odst. 2 tr. řádu ve spojení s §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu. Podle citovaných ustanovení může odvolací soud zrušit rozsudek nalézacího soudu a v rozsahu zrušení zastavit trestní stíhání, pokud existují okolnosti, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně. Ten může mj. zastavit trestní stíhání z toho důvodu, že vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo [§172 odst. 2 písm. c) tr. řádu]. Obviněný považoval uvedené podmínky zastavení trestního stíhání za naplněné vzhledem k tomu, že se jednalo o trestný čin menší závažnosti, on sám dosud nebyl soudně trestán, po spáchání předmětného činu vedl řádný život a účelu trestního řízení bylo dosaženo i tím, že již uplynula zkušební doba podmíněného odsouzení stanovená v rozsudku soudu prvního stupně. Dále obviněný připomněl, že je stíhán pro jednání, jehož se dopustil v letech 2010 a 2011, tedy uplynula již delší doba od páchání trestné činnosti, a to bez jeho přičinění. V této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž se s prodlužující délkou trestního řízení vytrácí vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Tuto časovou okolnost měl odvolací soud náležitě zohlednit, stejně jako uhrazení penále ve výši 20 626 Kč uloženého v rámci daňového řízení. Pokud byl pro zjištěný skutek spáchaný s takovým časovým odstupem obviněný odsouzen, jedná se podle jeho názoru o „holou represi“ bez jakéhokoli přínosu pro jeho osobu z pohledu individuální represe a stejně tak pro společnost samotnou z pohledu generální prevence. Závěrem dovolatel citoval obsah zákonného znění ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu s tím, že s ohledem na to, že jde o bagatelní čin, dosavadní bezúhonnost obviněného i jeho řádný život po spáchání činu a uplynutí původně stanovené zkušební doby podmíněného trestu odnětí svobody, bylo dosaženo účelu trestního řízení.
6. Z uvedených důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudkem (správně formou usnesení) podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a podle §265l odst. 1 tr. řádu tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání a replika
7. Podané dovolání bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se k němu vyjádřilo prostřednictvím státního zástupce JUDr. Jiřího Siegela (dále jen „státní zástupce“). Ten konstatoval, že námitka obviněného týkající se výroku o trestu formálně odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu a je také důvodná, neboť bylo upuštěno od potrestání, aniž pro to byly splněny podmínky. Konkrétně nebylo u obviněného možno shledat projevení lítosti nad spácháním činu. Předpokladem lítosti nad spácháním činu je totiž doznání ke skutku, jak byl soudy zjištěn, což se v případě dovolatele nestalo. Obviněný ve svém řádném opravném prostředku v rozporu se skutkovou větou tvrdil, že fakturované zboží skutečně odebral a zaplatil, a na tom setrval i ve svém mimořádném opravném prostředku.
8. Další argumentaci dovolatele, jíž se domáhal toho, aby jeho trestního stíhání bylo zastaveno podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, státní zástupce nepovažoval za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu a nespadá ani pod žádný jiný z taxativně vymezených důvodů dovolání. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle citovaného ustanovení je totiž fakultativní povahy, a nelze se jej proto domáhat v řízení o dovolání. Ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, který může být úspěšně uplatněn mj. proti rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, na danou věc nedopadá, protože se týká případů, kdy bylo soudem rozhodnuto o zastavení trestního stíhání a nikoli případů, kdy ustanovení o zastavení trestního stíhání aplikována nebyla, nicméně dovolatel se jich dožaduje. K tomu státní zástupce ještě upozornil na to, že uvedeným způsobem se vlastně obviněný domáhal též zrušení výroku o vině, ačkoli z povahy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu vyplývá, že v jeho rámci lze napadat jen výrok o trestu. Zcela nad rámec pak státní zástupce s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1200/2004 (publikováno pod č. 50/2005 Sb. rozh. tr. – poznámka Nejvyššího soudu), konstatoval, že ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, jehož aplikaci obviněný prosazoval, vyžaduje obligatorně kromě jiného splnění podmínky, aby vzhledem k chování obviněného po spáchání činu bylo zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo, což však nebude možno dovodit tam, kde obviněný svou trestnou činnost popírá.
9. Státní zástupce shrnul, že projednání dovolání i přes částečnou důvodnost dovolacích námitek by nemohlo nijak ovlivnit postavení obviněného, resp. případné nové rozhodnutí odvolacího soudu by mohlo vést pouze k uložení trestu, což by znamenalo zhoršení postavení obviněného. Tento procesní postup nepřichází v úvahu s ohledem na ustanovení §265p odst. 1 a §265s odst. 2 tr. řádu, neboť již uplynula lhůta k podání dovolání v neprospěch obviněného (§265e odst. 1 tr. řádu).
10. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
11. Obviněnému, resp. jeho obhájci bylo zasláno vyjádření státního zástupce k případné replice a ten své možnosti využil. Odmítl názor státního zástupce, podle něhož v dané věci i přes nesprávný výrok o upuštění od potrestání nelze vyhovět návrhu obviněného na zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1200/2004, na něž státní zástupce odkázal, totiž podle dovolatele nevylučuje zastavení trestního stíhání podle citovaného ustanovení v případech, kdy obviněný popírá trestnou činnost. Pouze říká, že popírání viny zpravidla bude mít za následek nesplnění podmínky ve smyslu §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, aby vzhledem k chování obviněného po spáchání činu bylo zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Obviněný byl tedy přesvědčen, že bude vždy záležet na konkrétních okolnostech případu, jež v jeho trestní věci zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu odůvodňují. Neztotožnil se dále s tím, že by podané dovolání (nesprávně uvedl odvolání) mělo být odmítnuto s tím, že řešená otázka není po právní stránce zásadního významu. Posouzení naplnění podmínek ustanovení §46 tr. zákoníku podle jeho přesvědčení představuje otázku zásadního významu. Setrval tudíž na svém závěrečném dovolacím návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na určitou alternativu citovaného ustanovení, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod č. T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17).
14. Obviněný P. K. opřel své podání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, kterým je možné napadat rozhodnutí o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky pro použití tohoto hmotně právního institutu nahrazujícího uložení trestu po vyslovení viny pachatele. Trestní zákoník obsahuje ve své obecné části jednak tzv. prosté upuštění od potrestání, a to v §46 odst. 1 tr. zákoníku. Další, tzv. zvláštní případy institutu upuštění od potrestání jsou upraveny v ustanoveních §46 odst. 2 tr. zákoníku (u nezpůsobilé přípravy nebo nezpůsobilého pokusu), v §47 tr. zákoníku (upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence) a ustanovení §48 tr. zákoníku dovoluje podmíněné upuštění od potrestání s dohledem. Komentář k trestnímu zákoníku uvádí příklady, kdy nejsou naplněny podmínky pro uplatnění tzv. prostého upuštění od potrestání pachatele mj. okolnost, že trestný čin, jímž byl pachatel uznán vinným a bylo u něho upuštěno od potrestání, není přečinem, ale zločinem, dále že chybí lítost pachatele a jeho snaha po nápravě, popřípadě že mělo být upuštěno od potrestání s dohledem apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3172). Z formulace předpokladů pro využití této možnosti neukládat obviněnému, ohledně něhož soud vyslovil vinu a současně neshledal nezbytným působit na něho trestní sankcí, je splnění všech okolností, jak jsou vyjmenovány v §46 odst. 1 tr. zákoníku, tzn., že jde o kumulativní podmínky, které musí být splněny současně. Dovolací námitka obviněného P. K. spatřovala vadu napadeného rozsudku právě v tom, že v jeho případě nemělo být rozhodnuto o upuštění od potrestání, neboť se v průběhu trestního řízení nikdy nedoznal ke spáchání činu, jenž mu je kladen za vinu, tudíž jeho postoj neodpovídá druhé ze zákonných podmínek týkající se projevené lítosti pachatele. Logickým výkladem totiž lítost v sobě zahrnuje i doznání ke spáchání činu, které však obviněný ani v odvolacím řízení neučinil. Ze strany krajského soudu došlo k nesprávné interpretaci jeho vyjádření v průběhu veřejného zasedání.
15. Nejvyšší soud na tomto místě stručně shrne dosavadní průběh trestního řízení, protože se jedná v této věci již o třetí dovolací řízení. Obviněný P. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 4 T 175/2014, uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na dobu jednoho roku. K odvolání obviněného tento rozsudek zrušil Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 55 To 97/2015, jímž současně obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. e) tr. řádu. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, jež odůvodnil nenaplněním podmínek pro uplatnění účinné lítosti ve smyslu §33 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se ztotožnil s dovolací argumentací nejvyššího státního zástupce a v neveřejném zasedání usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1024/2015, zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby se zabýval tehdejší aktuální judikaturou českých soudů, ale i Evropského soudu pro lidská práva, týkající se otázkou porušení zásady ne bis in idem v trestních věcech, jimž předcházelo uložení daňového penále za stejný skutek, který je předmětem trestního stíhání. Následně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 55 To 97/2015, zrušil odsuzující rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 2. 2015 a trestní stíhání obviněného zastavil podle §223 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Toto druhé rozhodnutí odvolacího soudu nejvyšší státní zástupce opět napadl dovoláním, a to z důvodu, že pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebyly splněny zákonné podmínky. S ohledem na v mezidobí vynesený rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci A a B proti Norsku, č. 24130/11 a č. 29758/11 ze dne 15. 11. 2016 a na něj navazující usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016 (rozhodnutí č. 15/2017 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 5 Tdo 487/2016, zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 1. 2016 a odvolacímu soudu věc vrátil s tím, aby ji znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci tedy potřetí projednal odvolání obviněného, na jehož podkladě ponechal v napadeném rozsudku beze změny výrok o vině vyslovený rozsudkem Okresního soudu v Přerově a zrušil pouze výrok o podmíněném trestu odnětí svobody. Poté sám znovu rozhodl tak, že podle §46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od potrestání obviněného.
b) Dovolací námitky proti výroku o upuštění od potrestání podle §46 odst. 1 tr. zákoníku
16. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný P. K. uplatnil ke zvolenému dovolacímu důvodu přiléhavou právní námitku, která je navíc důvodná. Nejvyšší soud se ztotožnil s dovolatelem (a také se státním zástupcem, který se vyjádřil k dovolání obviněného), že v dané věci nebyly kumulativně splněny všechny podmínky, jichž je třeba pro rozhodnutí o upuštění od potrestání ve smyslu §46 odst. 1 tr. zákoníku.
17. Jak již bylo konstatováno, ustanovení §46 odst. 1 tr. zákoníku upravuje obecný institut upuštění od potrestání, jenž je konkrétním projevem zásady humanity a pomocné úlohy trestní represe a také prostředkem výchovného rázu. Předpokládá, že už samotné trestní stíhání pachatele, tj. jeho odhalení, stíhání jako obviněného, projednání jeho činu před soudem a vyslovení viny, které obsahuje negativní zhodnocení pachatelova trestného činu soudem, může mít samo o sobě z hlediska individuální a generální prevence stejné účinky jako uložení trestu a jeho výkon (srov. rozhodnutí č. 69/1957 Sb. rozh. tr.). Ve své podstatě upuštění od potrestání podle §46 tr. zákoníku znamená výrok soudu o tom, že pachatel se uznává vinným trestným činem, resp. přečinem a že se mu neukládá žádný trest. Jednotlivé podmínky pro upuštění od potrestání podle §46 odst. 1 tr. zákoníku musí být splněny zároveň, protože jsou stanoveny kumulativně. Lze tedy upustit od potrestání jen toho pachatele, který spáchal přečin, svého činu lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě. Přečinem se ve smyslu §14 odst. 2 tr. zákoníku rozumí všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Lítostí nad spácháním trestného činu je myšlen především vnitřní postoj pachatele k tomuto jeho činu a celkové následné chování po jeho spáchání, přičemž předpokladem lítosti je doznání pachatele ke spáchanému přečinu. Nedozná-li pachatel, že provedl určité jednání, a že tím způsobil následky významné pro trestní právo, nemůže jít o lítost ve smyslu §46 odst. 1 tr. zákoníku. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 633 až 638).
18. Jak je patrno z trestního spisu, obviněný P. K. u veřejného zasedání před krajským soudem pronesl slova „mě to prostě všecko mrzí“ (viz č. l. 696), což však považovala nejprve sama intervenující státní zástupkyně (viz závěrečné slovo na č. l. 696) a po ní rovněž senát odvolacího soudu jako přiznání ke spáchání zjištěného skutku. Takový výrok však bylo nutné vyhodnotit s ohledem na další vyjádření obviněného v rámci veřejného zasedání a kontext, v němž byl vysloven. Z něho však jednoznačně opravdové doznání k jednání, jež je mu kladeno za vinu, dovodit nelze. Obviněný tímto způsobem totiž v podstatě projevil svou nespokojenost s dlouhotrvajícím časovým úsekem, po který probíhá trestní řízení v této věci, dále zdůraznil, že po tuto dobu žije řádným životem zejména ve vztahu ke své rodině, narodila se mu dcera, podniká a okolnost, že jeho trestní stíhání stále nebylo ukončeno, má negativní dopad na něj i jeho rodinu. Evidentně jej tedy mrzely nepříjemné důsledky spojené s nejistotou, jak bude o jeho vině a trestu rozhodnuto, neboť soudy rozhodovaly během celé doby značně protichůdně (nutno podotknout, že zejména s ohledem na korekce právních názorů ESLP ohledně problematiky možného dvojího postihu za tzv. daňové delikty). Nakonec totéž obviněný zdůraznil ve svém dovolání, v němž ani náznakem neprojevil lítost nad spácháním projednávaného skutku, natož aby připustil, že se přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dopustil. Není proto pochyb o tom, že soud druhého stupně při správné aplikaci ustanovení §46 odst. 1 tr zákoníku, neměl upustit od potrestání obviněného P. K., protože se k přečinu nedoznal, naopak popíral skutková zjištění soudů o fiktivnosti obchodních transakcí, které se staly podkladem pro jeho daňové přiznání jako fyzické osoby provozující podnikatelskou činnost v období druhého až čtvrtého čtvrtletí roku 2010. Odvolací soud tedy nesprávně posoudil jeho vyjádření v rámci veřejného zasedání, které zcela vytrhl z kontextu a především je nevyhodnotil v souladu s jeho obhajobou a s námitkami předloženými v řádném opravném prostředku. V případě obviněného tak zcela chybí podmínka projevení lítosti nad spáchaným činem, kterou ustanovení §46 odst. 1 tr. zákoníku mj. vyžaduje pro upuštění od potrestání.
19. Dovoláním napadený rozsudek krajského soudu tak byl stižen vadou, kterou mu dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku důvodně vytkl a která by za jiných okolností mohla být důvodem pro kasační rozhodnutí dovolacího soudu. Jak ale správně podotkl státní zástupce ve svém vyjádření, procesní situace představující chybějící dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného znamená, že vadný výrok o upuštění od potrestání, jímž je stižen napadený rozsudek nelze zvrátit z důvodu respektování zásady zákazu reformationis in peius. V případě zrušení vadné části výroku rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí nepřichází v úvahu jiný postup, než uložení trestu obviněnému, což by znamenalo zhoršení jeho postavení. O výroku o vině přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku není na místě pochybovat, neboť je podložen výsledky provedeného dokazování, nakonec nebyl obviněným v dovolání ani napadán. Za dané procesní situace, tedy při absenci dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného, by nevyhnutelně přicházelo v úvahu v novém odvolacím řízení pouze uložení příslušného druhu trestu při respektování zákazu změny k horšímu. Z toho důvodu Nejvyšší soud zcela v souladu s názorem a návrhem státního zástupce uvedenými v jeho vyjádření k dovolání odmítl mimořádný opravný prostředek obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
c) Návrh na zastavení trestního stíhání z důvodu §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu
20. Pokud jde o námitku dovolatele, že správně mělo být jeho trestní stíhání zastaveno ve smyslu ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, nebylo ji možné podřadit deklarovanému dovolacímu důvodu, kromě toho neměla ani opodstatnění.
21. Výklad podstaty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své dovolání, Nejvyšší soud připomněl shora pod bodem 14. tohoto usnesení. Proto stačí jen stručně zopakovat, že s poukazem na citovaný důvod lze namítat vady při zkoumání naplnění podmínek pro rozhodnutí o upuštění od potrestání (nebo upuštění od potrestání s dohledem), jež soud měl za splněné a od potrestání upustil, ačkoli správně takto rozhodnout neměl. Tento důvod zjevně nemůže být relevantně uplatněn argumenty, jimiž se dovolatel dožaduje zastavení trestního stíhání. Ze všech dovolacích důvodů pouze důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu se týká zastavení trestního stíhání, ale ani ten nedopadá na předmětnou trestní věc (obviněný svůj požadavek na tento procesní postup ani uvedenému dovolacímu důvodu nepodřadil). Ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu dopadá pouze na případy, v nichž bylo soudem rozhodnuto o zastavení trestního stíhání (tzn. byl učiněn pozitivní výrok o zastavení bez naplnění zákonných podmínek), což se v předmětné věci obviněného P. K. nestalo. Nad rámec dovolacího přezkumu je možné především poukázat na to, že ustanovení §172 odst. 2 tr. řádu ve všech jeho alternativách, tedy skončení trestního stíhání na podkladě rozhodnutí státního zástupce v přípravném řízení, nebo soudu po podání obžaloby [citované ustanovení ve spojení s §223 odst. 2, §231 odst. 1 nebo §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu] má fakultativní povahu (viz uvozovací slova „státní zástupce může zastavit trestní stíhání“), přičemž pod písmeny a), b), c) §172 odst. 2 tr. řádu následuje výčet situací, v nichž státní zástupce má možnost takovým nemeritorním způsobem skončit věc v přípravném řízení. Zásadní tedy je, že takový postup není jeho povinností, ale záleží na jeho uvážení a samozřejmě i splnění zákonem vyjmenovaných podmínek. Podobně ani soudy rozhodující podle §223 odst. 2 tr. řádu, resp. §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu nejsou povinny zastavit trestní stíhání, jestliže byly naplněny podmínky podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, tj. jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 529/03, publikovaný pod č. 45 ve svazku č. 32 Sb. n. a u.). Jde o tzv. diskreční pravomoc státního zástupce v přípravném řízení, po podání obžaloby pak přechází na soud. Záleží výlučně na uvážení státního zástupce, resp. soudu, aby po zhodnocení všech významných okolností činu využil možnosti zastavit trestní stíhání obviněné osoby poté, co shledá, že tento způsob rozhodnutí odpovídá jak zjištěným skutečnostem týkajícím se zjištěného skutku, tak některé z definovaných alternativ ustanovení §172 odst. 2 tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1208/2017). Je zde příhodné upozornit, že návrh na zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu učinila obhajoba v rámci veřejného zasedání konaného dne 24. 8. 2017 (viz č. l. 695 verte), na což krajský soud reagoval stručně tak, že „nesouhlasí se způsobem řešení této trestní věci v odvolacím řízení podle návrhu obhajoby“ (srovnej str. 12 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu). Blíže se s návrhem obhajoby nevypořádal, a proto se k této otázce v krátkosti vyjádří dovolací soud.
22. Rovněž mimo meze dovolacího přezkumu tedy Nejvyšší soud dále podotýká, že podmínky užití postupu podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, resp. §223 odst. 2, §231 odst. 1 či §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu ve věci obviněného P. K. splněny nebyly. Pro zastavení trestního stíhání ve smyslu citovaného ustanovení je totiž třeba, aby pachatel doznal svůj čin a litoval ho, což právě dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku důrazně odmítl, dokonce právě tentýž argument, tj. odmítání viny bez projevu lítosti nad spáchaným skutkem, použil (důvodně!) k vytčení vady výroku o upuštění od potrestání odkazem na absenci jedné z podmínek §46 odst. 1 tr. zákoníku, kterou je právě projev lítosti ze strany obviněného, resp. jeho doznání. Nejvyšší soud shledal jeho výhradu oprávněnou a odpovídající vlastnímu vyjádření v průběhu veřejného zasedání. Podle soudní praxe představuje pojem “chování obviněného po spáchání činu” významnou okolnost z hlediska „dosažení účelu trestního řízení“, neboť se zde zohledňuje jeho přístup ke spáchanému trestnému činu, jehož se dopustil, a proto nebude zásadně možné zastavit trestní stíhání v případech, pokud by obviněný popíral svou trestnou činnost. Předpokladem splnění této podmínky je totiž nejen řádný život po celou dobu od spáchání trestného činu až do rozhodnutí státního zástupce, resp. soudu (musí žít řádným občanským i rodinným životem a nesmí se dopustit trestného činu, přestupku nebo jiného správního deliktu), ale právě z hlediska dosažení účelu trestního řízení musí obviněný svým chováním po spáchání činu prokázat, že není třeba žádného dalšího opatření (trestu, ochranného opatření, ale ani použití některého procesního institutu tzv. odklonů – podmíněného zastavení trestního stíhání či narovnání), popř. návrhu na schválení dohody o vině a trestu, a je možno trestní stíhání zastavit (srovnej Šámal P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2202).
23. Podle §1 odst. 1 tr. řádu je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Právní nauka stejně jako praxe vymezuje blíže základní účel trestního řízení jako zákonné odhalení pachatele skutku, který naplňuje znaky trestného činu podle hmotného trestního práva, vyšetření tohoto skutku a postavení obviněného před soud, který rozhodne o jeho vině či nevině (viz Šámal P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3). Účel trestního řízení je ve smyslu shora uvedeného naplňován mj. tím, že si pachatel uvědomuje spáchání trestného činu, což se o postoji obviněného tvrdit nedá. Obviněný důrazně popíral naplnění jak subjektivní, tak objektivní stránky trestného činu (srov. jeho odvolání, č. l. 535 verte, resp. č. l. 541 až 550, dále jeho vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce, č. l. 596 verte, v nichž tvrdil, že fakturované zboží skutečně převzal a zaplatil včetně DPH), na čemž v průběhu trestního řízení trval. Např. ve veřejném zasedání konaném dne 4. 1. 2016 na své odvolání a vyjádření odkazoval (srov. č. l. 643 verte), ale především i v aktuálně projednávaném dovolání uvedl, že „v žádném případě odsouzený nevyjádřil u veřejného zasedání cokoliv v tom směru, že souhlasí s tvrzením, že se trestného činu dopustil“. Nikde v trestním spise není obsaženo jasné vyjádření obviněného, že obchodní transakce reálně neproběhly a že na odpočet DPH neměl nárok, jak vyplynulo z provedeného dokazování. Ačkoli se tedy argumentace obhajoby v průběhu trestního řízení zaměřovala spíše na jiné související otázky jako naplnění účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku, překážku ne bis in idem, délku trestního řízení apod., zásadní nesouhlas obviněného s naplněním objektivní a subjektivní stránky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby zůstal součástí jeho postoje ke spáchání činu, a proto bez vyslovení viny nemohlo být dosaženo účelu trestního řízení. Pachatelovo vnímání trestného jednání, jehož se dopustil, a jeho postoj k němu charakterizovaný doznáním a lítostí nad jeho spácháním, představuje přitom srovnatelné hledisko jak institutu hmotného práva - upuštění od potrestání podle §46 odst. 1 tr. zákoníku, tak i jeho procesní alternativy - zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 tr. řádu. V posuzované věci však uvedené hledisko splněno nebylo vzhledem k absenci doznání obviněného P. K. i jeho projevu lítosti nad spácháním činu, nelze tak uvažovat o dosažení účelu trestního řízení. Proto nelze přijmout názor obviněného, jímž prosazoval využití postupu podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu v novém odvolacím řízení.
24. Nelze ani souhlasit s obviněným, že by jím označené rozhodnutí č. 50/2005 Sb. rozh. tr. mělo vliv na shora rozvedený výklad podmínek fakultativního institutu zastavení trestního stíhání ve vztahu k postoji pachatele v podobě přiznání k jeho spáchání, které dovolatel navrhl. Nejvyšší soud v tomto judikátu vyslovil právní názor, že splnění obligatorní podmínky §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu o zastavení trestního stíhání záležející v tom, že vzhledem k chování obviněného po spáchání trestného činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo, nebude zpravidla možno dovodit v případech, kdy obviněný popírá dosud učiněné závěry orgánů činných v trestním řízení o podstatných okolnostech trestné činnosti kladené mu za vinu. Ačkoli právní věta obsahuje výraz „zpravidla“, čímž teoreticky dává prostor pro zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu za situace, kdy obviněný nesouhlasí se všemi soudy zjištěnými okolnostmi trestné činnosti, avšak musí se jednat o zcela nepodstatné skutkové okolnosti, které samy o sobě nebudou mít význam pro naplnění podmínek trestní odpovědnosti pachatele (např. doba spáchání, motiv apod.). V rámci přijímání právních vět v judikátech se občas používá z opatrnosti výrazů („zásadně“, „zpravidla“), které dovolují následně jejich aplikaci v případech, které nemusí být nutně v detailech totožné s konkrétní trestní věcí, resp. skutkovými zjištěními, při jejichž posuzování dochází k zobecnění určitého pravidla použitelného v soudní praxi. Důležité však je vždy zachování základní teze či pravidel výkladu, na nichž je určitá právní věta založena, ve vztahu nejen k hodnocení skutkových okolností, ale též k určitému znaku skutkové podstaty trestného činu, jež na ně v konkrétním případě dopadá. V dané věci se však obviněný P. K. po celou dobu trestního řízení včetně svého dovolání zásadně ohrazoval proti naplnění objektivní i subjektivní stránky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, nedoznal se ani částečně k některému ze tří dílčích útoků, nevnímal své jednání jako trestné, jak již bylo podrobněji uvedeno. V jeho případě tudíž evidentně scházel nutný předpoklad pro naplnění podmínky dosažení účelu trestního řízení nutné k meritornímu skončení trestního řízení jedním z fakultativních důvodů zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu. Takový závěr je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, neboť i v citovaném rozhodnutí č. 50/2005 Sb. rozh. tr. dovolací soud nepovažoval podmínky pro postup podle §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu za splněné, pokud obviněný popíral byť jen subjektivní stránku trestného činu, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 43/2005, uveřejněný v časopise Trestněprávní revue, č. 7/2005, str. 177.
V. Závěrečné shrnutí
25. Nejvyšší soud s ohledem na shora popsaná zjištění a právní závěry uzavřel, že dovolání obviněného P. K. se sice částečně opírá o námitky, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu a jsou opodstatněné, neboť pro rozhodnutí o upuštění od potrestání podle §46 odst. 1 tr. zákoníku nebyla splněna podmínka projevu lítosti ze strany obviněného, kterému by mělo předcházet doznání ke spáchání činu. Je však zcela zřejmé, že projednání tohoto dovolání v rozsahu, v němž je částečně důvodné, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, resp. v úvahu by přicházelo jen zhoršení jeho postavení v podobě uložení trestu, kterému brání zákaz reformationis in peius. Současně je zcela zřejmé, že výklad znaků ustanovení §46 odst. 1 tr. zákoníku nečiní v ustálené soudní praxi zásadní potíže a nevyvolává pochybnosti o naplnění jednotlivých podmínek použití tohoto hmotně právního institutu. Lze proto konstatovat, že otázka, která by mohla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu a Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl dovolání obviněného. Učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 1. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu