ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.573.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 573/2018-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný P. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 7 To 40/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 13/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. N. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 20 T 13/2016, byl obviněný P. N. uznán vinným trestnými činy porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“) a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Oba trestné činy spáchal ve spolupachatelství s dalšími spoluobviněnými podle §9 odst. 2 tr. zákona a byl za ně odsouzen podle §158 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon soud podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Obviněnému byla též uložena povinnost podle §59 odst. 2 tr. zákona, aby během zkušební doby nahradil podle svých sil způsobenou škodu. Současně krajský soud rozhodl o vině a trestech spoluobviněných J. F. a A. Č. V adhezním řízení byla všem obviněným podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému Městu Český Krumlov škodu ve výši 549 000 Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody soud odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. řádu.
2. Uvedených trestných činů se obviněný spolu se spoluobviněnými dopustil podle rozsudku soudu prvního stupně tím, že (zjednodušeně uvedeno) od dubna 2009 do května 2009 jako zaměstnanci Města Český Krumlov, přičemž dovolatel v postavení vedoucího odboru vnitřních věcí, vědomi si toho, že svým jednáním mohou způsobit městu škodu ve výši nejméně 500 000 Kč a zároveň obchodní společnosti TranSoft, a. s., IČ 15770281, se sídlem Vrbenská 2082, České Budějovice, umožní získat ve stejné výši neoprávněný prospěch, v souvislosti s podlimitní veřejnou zakázkou na obnovu infrastruktury namísto řádného zadávacího řízení podle §21 a násl. zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), zadali tuto zakázku bez průzkumu trhu a konání výběrového řízení přímo obchodní společnosti TranSoft, a. s., plnění ve smluvní hodnotě 4 347 000 Kč bez DPH účelově rozdělili na devět dílčích plnění (dvě smlouvy podepsal za město dovolatel), která pak vydávali za veřejné zakázky malého rozsahu, k nimž vytvořili fiktivní protokoly o zkrácených výběrových řízeních, čímž všichni obvinění porušili ustanovení §38 odst. 1, 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť majetek obce nevyužili účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy, jménem Města Český Krumlov zadali veřejnou zakázku v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách, když zejména v rozporu s §13 odst. 3 rozdělili předmět veřejné zakázky tak, aby došlo ke snížení její předpokládané hodnoty pod finanční limity stanovené v §12, tedy podlimitní veřejnou zakázku s předpokládanou hodnotou 2 000 000 Kč bez DPH účelově rozdělili na devět dílčích veřejných zakázek malého rozsahu, u nichž předpokládaná hodnota nepřesáhla 600 000 Kč bez DPH, takto postupovali v úmyslu zadat veřejnou zakázku přímo předem zvolenému subjektu TranSoft, a. s., a poškozenému Městu Český Krumlov tak způsobili škodu ve výši nejméně 653 310 Kč a zároveň opatřili ve stejné výši neoprávněný majetkový prospěch obchodní společnosti TranSoft, a. s., neboť v případě konání řádného zadávacího řízení mohlo poškozené město stejné plnění získat za částku nejméně o 549 000 Kč bez DPH, tedy o 653 310 Kč včetně DPH levněji (všechny skutkové okolnosti byly ve výroku rozsudku soudu prvního stupně blíže popsány).
3. Proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku podali odvolání jak všichni obvinění (P. N., J. F. a A. Č.), tak v jejich neprospěch též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, všichni pak v rozsahu výroku o vině i trestu. Z podnětu všech odvolání Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 7 To 40/2017, částečně zrušil rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu ve výroku o náhradě škody a ve výroku, jímž bylo obviněnému J. F. uloženo, aby v průběhu zkušební doby nahradil způsobenou škodu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu vrchní soud znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněným P. N. a A. Č. povinnost zaplatit poškozenému Městu Český Krumlov náhradu škody ve výši 137 250 Kč, resp. 192 150 Kč, a podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázal poškozené Město Český Krumlov se zbytkem jeho nároku na náhradu škody uplatněného vůči obviněným P. N. a A. Č. na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný P. N. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Marťána dovolání, kterým napadl výlučně výrok, jímž mu byla uložena povinnost k náhradě škody, a které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Dovolatel nejprve v úvodu svého mimořádného opravného prostředku připomněl, že v jeho věci bylo v adhezním řízení (stejně jako o vině a trestech obviněných) rozhodováno celkem třikrát. Nejprve bylo poškozené Město Český Krumlov odkázáno s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a to rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 10 T 126/2014. Tento rozsudek však byl v prvním odvolacím řízení zrušen z důvodu vadné věcné příslušnosti okresního soudu a další řízení konal v prvním stupni Krajský soud v Českých Budějovicích, jehož rozsudkem ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 20 T 13/2016 bylo mj. rozhodnuto o povinnosti obviněných společně a nerozdílně nahradit poškozenému škodu ve výši 549 000 Kč. Dovolatel již v tomto stadiu řízení uplatnil námitku promlčení nároku poškozeného na náhradu škody. Krajský soud v Českých Budějovicích se tedy zabýval subjektivní promlčecí lhůtou, která podle jeho názoru začala běžet okamžikem seznámení obviněného s výsledky vyšetření, tj. v červnu 2014. Dovolatel považuje tento názor za nesprávný, neboť poškozený svůj nárok uplatnil již v prosinci 2013 v rozsahu 1 115 110 Kč, další částku 90 000 Kč pak v květnu 2014, tj. předtím, než podle krajského soudu počala běžet subjektivní promlčecí doba. Určení počátku běhu promlčení soudem je podle dovolatele nesprávné a soud se měl zabývat tím, kdy poškozené město vědělo o skutečnostech rozhodných pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby. Obviněný ke svému tvrzení poukázal na listinný důkazní prostředek „Právní rozbor a stanovisko dle objednávky č. 2/2011“ (dále jen „Právní rozbor“) založený na č. l. 398 a násl. tr. spisu, který poškozené Město Český Krumlov obdrželo dne 29. 3. 2011. Dovolatel byl přesvědčen, že již tento dokument obsahoval dostatečné informace o tom, kdo městu způsobil škodu a jaký je způsob zjištění její výše, a proto počátek subjektivní promlčecí lhůty bylo nutné spojit již s okamžikem seznámení se poškozeného s obsahem této listiny. Případné uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným z prosince 2013 bylo tedy podle přesvědčení dovolatele opožděné a krajský soud tak pochybil při určení povinnosti obviněnému nahradit způsobenou škodu. V této souvislosti odkázal obviněný P. N. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 506/2016, podle něhož jsou soudy povinny náležitě objasnit i ty okolnosti, které svědčí o existenci subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody.
6. Vrchní soud se v následném odvolacím řízení vůbec nezabýval počátkem běhu subjektivní promlčecí lhůty vzneseného nároku. Svůj výrok, jímž uložil mj. obviněnému povinnost k náhradě škody, odůvodnil tak, že návrh poškozeného Města Český Krumlov ze dne 6. 12. 2013, v němž požadoval, aby soud uložil obviněným povinnost nahradit celkovou škodu ve výši 1 115 110 Kč, má formální nedostatky, jež ale byly napraveny následujícím podáním poškozeného ze dne 12. 5. 2014. V něm však poškozený požadoval náhradu pouze částky 90 000 Kč, tudíž nemohl podle obviněného zhojit nedostatky původního návrhu. Dovolatel tedy namítl, že odvolací soud přiznal poškozenému náhradu škody na základě (i podle vrchního soudu) neúčinného právního úkonu.
7. Závěrem svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu oba rozsudky zrušil a odkázal poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněného zasláno k vyjádření, které vypracovala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Ingrid Záhorová Nedbálková (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve shrnula rozhodnutí soudů nižších stupňů i podané dovolání a uvedla, že soudy správně aplikovaly při posuzování otázky promlčení nároku na náhradu škody zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“). K samotné otázce promlčení státní zástupkyně nemohla s ohledem na absenci trestního spisu zaujmout jednoznačné stanovisko, nicméně vše podle ní nasvědčovalo tomu, že subjektivní promlčecí lhůta marně uplynula. Upozornila však na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, v němž Ústavní soud akcentoval ustanovení §3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, což se vztahuje i na výkon práva vznést námitku promlčení. Konstatovala, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům pouze ve výjimečných případech, kdy by připuštění této námitky bylo zneužitím práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči kterému by byl zánik nároku na náhradu škody v důsledku promlčení nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatněného práva a s důvody, pro něž své právo neuplatnil. Státní zástupkyně usoudila, že posuzovaná věc vykazuje okolnosti, za nichž by použití institutu promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť obviněný jako pravomocně odsouzený veřejný činitel porušil pravidla hospodářského styku a účelově, sofistikovaným způsobem se snažil obejít pravidla zadávání veřejných zakázek. Odkázala dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 498/2010.
9. Státní zástupkyně proto ze všech shora uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
10. Vyjádření státní zástupkyně bylo obviněnému zasláno k možné replice, této možnosti obviněný do doby rozhodnutí o dovolání nevyužil.
III.
Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
12. Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze úspěšně uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Jeho podstatou je tedy aplikace ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Obviněný P. N. v dovolání zpochybnil správné použití ustanovení hmotněprávní otázky související s určením počátku a běhu promlčení nároku poškozeného, který v projednávaném trestním řízení uplatnil svůj nárok na náhradu škody proti všem spoluobviněným (následně jej omezil na obviněné P. N. a A. Č., jak bude vysvětleno níže). Námitka dovolatele tak odpovídá důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud ji shledal neopodstatněnou.
13. Pro upřesnění tvrzení obviněného v jeho dovolání Nejvyšší soud stručně připomene způsob rozhodování soudů v této věci týkající se výroků vydaných v adhezním řízení. Nejprve rozhodoval jako soud prvního stupně Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 10 T 126/2014, (viz č. l. 1700 a násl. trestního spisu), kterým odkázal poškozeného podle §229 odst 1 tr. řádu s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V prvním odvolacím řízení konaném na podkladě odvolání všech obviněných a v jejich neprospěch též státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 3 To 537/2015, jímž zrušil napadený rozsudek okresního soudu a předložil věc nadřízenému soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu (č. l. 1799 trestního spisu). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Ntd 4/2016, určil, že k projednání věci v prvním stupni je příslušný Krajský soud v Českých Budějovicích (č. l. 1807 trestního spisu). Tento soud poté rozhodl rozsudkem, jehož výrok je citován v úvodu tohoto usnesení pod bodem 1.
b) K otázce promlčení nároku poškozeného na náhradu škody
14. Předně je třeba uvést, že posuzovaný skutek kvalifikovaný ve vztahu k obviněnému P. N. jako trestné činy porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zákona a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, jichž se dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, byl spáchán v měsících dubnu až květnu roku 2009. Vzhledem k tomu, že ke vzniku škody na majetku Města Český Krumlov došlo v přímé souvislosti s plněním pracovní činnosti obviněných, kteří spáchali zjištěné protiprávní jednání jako zaměstnanci Městského úřadu Český Krumlov, musí být jejich odpovědnost za úmyslné způsobení škody tehdejšímu zaměstnavateli dovozena ze zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v tehdy účinném znění (dále jen „zákoník práce“). Podle §250 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, přičemž pro případy odpovědnosti za škodu, která byla způsobena více zaměstnanci, přichází v úvahu výlučně tzv. dělená odpovědnost, ani v adhezním řízení proto nelze uložit solidární náhradu škody. Hmotněprávní úpravou, z níž vyplývala odpovědnost dovolatele (a také ostatních spoluobviněných) za škodu způsobenou zaměstnavateli při výkonu jejich pracovní činnosti byl tedy jednoznačně zákoník práce. Odvolací soud tudíž správně u každého ze spoluobviněných v této věci určil poměrný podíl na celkovém rozsahu způsobené škody, který odpovídal míře jeho zavinění a stanovil povinnost nahradit škodu procentuálním výpočtem z celku podle výše podílu (k tomu podrobněji v bodech 24. a 25. tohoto usnesení). Podstatou dovolací argumentace obviněného však nebylo zpochybňování hmotněprávní úpravy, z níž soudy vyvodily jeho odpovědnost za škodu, nýbrž to, že nárok poškozeného na náhradu škody byl promlčen. Samostatnou úpravu promlčení nároku na náhradu škody ale zákoník práce tehdy neobsahoval (a ani nyní neobsahuje) a na podkladě §329 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011 se promlčení řídilo ustanoveními §100 odst. 1 a 2 a §101 občanského zákoníku. Obdobně tomu bylo také u promlčecí doby a počítání času, jež v souladu s ustanovením §331, resp. §333 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011 rovněž podléhalo režimu občanského zákoníku, konkrétně v ustanoveních §103, 106, 107 a 122, na něž zákoník práce v rozhodné době odkazoval. [Pro úplnost je třeba podotknout, že s účinností od 1. 1. 2012 platí mezi občanským zákoníkem (resp. od 1. 1. 2014 mezi zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem) a zákoníkem práce vztah subsidiarity ve smyslu §4 zákoníku práce („P racovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li tento zákon použít, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.“).] Pokud se týká vztahu občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013) a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který nabyl účinnosti 1. 1. 2014, (dále jen „nový občanský zákoník“), podle přechodného ustanovení §3079 odst. 1 nového občanského zákoníku se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zásadně posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
15. Vycházíme-li tedy při řešení otázky promlčení nároku poškozeného na náhradu škody z občanského zákoníku ve znění účinném v době, kdy byl žalovaný skutek spáchán a vzniklo poškozenému Městu Český Krumlov právo na náhradu škody způsobené obviněnými v postavení zaměstnanců v souvislosti s výkonem jejich práce, je třeba nejprve aplikovat ustanovení §100 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110 občanského zákoníku); k promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka; dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle §101 občanského zákoníku běží promlčecí doba (nový občanský zákoník hovoří nikoli o „době“, nýbrž o „lhůtě“, ale dovolací soud vzhledem k aplikaci dřívější právní úpravy zůstane u původní terminologie) ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Délku promlčecí doby v případě práva na náhradu škody určovalo ustanovení §106 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, čímž byla vymezena tzv. subjektivní promlčecí doba. Objektivní promlčecí doba byla upravena v §106 odst. 2 občanského zákoníku tak, že právo na náhradu škody se promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně (jako v této trestní věci), za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Subjektivní i objektivní doba běží nezávisle na sobě, právo je uplatněno včas, jsou-li dodrženy obě doby, naopak účinky promlčení nastávají v okamžiku uplynutí kterékoli z uvedených dvou dob (tedy uplynutím té, která skončí dříve).
16. Zásadní pro zkoumání marného uplynutí promlčecí doby (tj. promlčení nároku poškozeného města na náhradu škody) tedy bylo určit jednak počátek běhu promlčecí doby a dále okamžik, kdy se poškozené Město Český Krumlov řádně připojilo se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. K tomu účelu je nutné připomenout podstatné skutečnosti, které se vztahovaly k promlčení a nastaly v průběhu trestního řízení. Ještě před doručením anonymního trestního oznámení policejnímu orgánu si poškozené Město Český Krumlov nechalo vypracovat „Právní rozbor“, který obdrželo dne 29. 3. 2011 a z něhož bylo patrno, že za škodu odpovídá kromě jiných i dovolatel, avšak žádným způsobem v tomto dokumentu nebyla vyčíslena škoda a ani ji na jeho podkladě nebylo možné stanovit. Pro počátek subjektivní promlčecí doby je přitom rozhodné, nejen to, kdy se obviněný dozví o odpovědném subjektu, ale také to, kdy se dozví o vzniklé škodě určitého druhu a rozsahu, které lze vyčíslit v penězích (viz Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 603). Protože tedy poškozený v březnu 2011 neznal ani přibližnou výši jemu způsobené škody, nelze souhlasit s dovolatelem, že již seznámením s tímto předmětným právním rozborem začala poškozenému běžet subjektivní promlčecí doba.
17. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (ale i pro určení řádného připojení poškozeného k trestnímu řízení) byly tedy podstatné jiné okolnosti než seznámení poškozeného s textem „Právního rozboru“. V rámci přípravného řízení byl Ing. Lubomírem Kerepeckým, znalcem v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, elektrotechnika, stroje a rozvody, vypracován znalecký posudek č. 84-01-13 „O stanovení ceny v místě a čase obvyklé 19-ti veřejných zakázek v oblasti IT“ (viz č. l. 542 a násl.), který se stal součástí trestního spisu dne 6. 8. 2013. Tento znalecký posudek sice výslovně nestanovil výši majetkové újmy způsobené v důsledku devíti smluv o nájmu specifikovaných ve výroku o vině, ale určil u jednotlivých smluv ceny obvyklé, jež byly nižší než ceny sjednané obviněnými (srov. č. l. 582 až 584), a bylo tak z rozdílu mezi nimi možno vycházet při vyčíslení škody, která poškozenému trestným činem spáchaným obviněnými vznikla. Na této okolnosti nemůže nic změnit ani to, že soudy nakonec dospěly ke konečné výši škody na podkladě zcela jiného znaleckého posudku vypracovaného na žádost Okresního soudu v Českém Krumlově až v další fázi trestního řízení (okresnímu soudu byl předložen dne 13. 3. 2015). Dne 20. 11. 2013 vyšetřovatel poučil poškozené Město Český Krumlov v trestním řízení o jeho právech, přičemž přítomný zástupce města vzápětí po poučení (resp. na konci poučení) podle §43 odst. 3 tr. řádu navrhl, „aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež mu byla trestným činem způsobena…“(tolik předtištěný formulář, který ani nezná možnost uložit povinnost k náhradě škody více obžalovaným), s ručně psaným dodatkem, že „výše škody bude specifikována dodatečně“ (viz č. l. 186 verte). Na č. l. 1216 trestního spisu je založen záznam o nahlédnutí poškozeného do trestního spisu, a to ze dne 25. 11. 2013 . Během tohoto úkonu se poškozený podle záznamu ve spise seznámil mj. i se znaleckým posudkem č. 84-01-13, z něhož si pořídil kopie. V krátké časové návaznosti dne 6. 12. 2013 poškozený předložil listinu „Doplnění Poučení poškozené právnické osoby v trestním řízení č. j. KRPC-178957-89/TČ-2012-020080“, v níž tímto souhrnným označením, ale i v textu písemnosti, dal poškozený zcela zřejmě najevo, že své připojení k trestnímu řízení upřesňuje určením částky, o niž měl být podle svého přesvědčení protiprávním jednání obviněných poškozen. Poškozený uvedl, že ke konečné výši škody dospěl po seznámení se se spisovým materiálem, kdy částku 1 115 110 Kč získal z rozdílu mezi pořizovací cenou a cenou určenou znalcem jako v místě a čase obvyklou. V důsledku dalších objektivních událostí pak poškozený rozšířil dne 9. 5. 2014 svůj původní návrh o dalších 90 000 Kč (na Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje návrh došel 12. 5. 2014, viz č. l. 188), které poškozenému uložil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže jako pokutu za jednání jeho zaměstnanců – obviněných – v souvislosti se zadáním dotčených veřejných zakázek, které však bylo přičítáno poškozenému městu. Následně se poškozený poté, co byl písemně vyrozuměn o možnosti prostudovat trestní spis (viz č. l. 1242), dostavil dne 2. 6. 2014 na Odbor hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování v Českých Budějovicích, Lannova 26, pracoviště Plavská 2, kde prostudoval trestní spis, byl seznámen s výsledky vyšetřování a poučen o právu navrhnout doplnění vyšetřování (srov. č. l. 1247). Nutno poznamenat, že právě tento okamžik považoval krajský soud za počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Na základě opatření okresního soudu, který původně ve věci rozhodoval v prvním stupni, o přibrání znalce k vypracování znaleckého posudku mu byl dne 13. 3. 2015 předložen znalecký posudek č. 59/2014 vypracovaný ČVUT v Praze, Fakulta elektrotechnická (založený na č. l. 1521 a násl.), který stanovil jako nejnižší rozdíl mezi cenami sjednanými ve smlouvách o nájmu a cenami obvyklými částku 549 000 Kč (viz str. 24 posudku, č. l. 1544), přičemž závěry tohoto znaleckého posudku se staly podkladem, z něhož soudy nakonec vycházely.
18. Poté proběhlo hlavní líčení u Okresního soudu v Českém Krumlově, které skončilo odsuzujícím rozsudkem, a v adhezním řízení byl poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť okresní soud nepovažoval ani jeden z úkonů poškozeného za řádné připojení k trestnímu řízení (viz č. l. 186 – 188). Tento rozsudek okresního soudu ze dne 14. 5. 2015 však byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českém Krumlově ze dne 1. 2. 2016 a věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti, o níž tento soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2016, tak, že věcně příslušným k projednání věci v prvním stupni je Krajský soud v Českých Budějovicích. Tomuto soudu adresoval poškozený dne 1. 11. 2016 další upřesňující návrh ve smyslu §43 odst. 3 tr. řádu, aby soud v záhlaví návrhu označeným obžalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit v penězích škodu, kterou vyčíslil pod bodem a. na 549 000 Kč s odkazem na znalecký posudek č. 59/2014 a pod bodem b. na 90 000 Kč (srov. č. l. 1884). V trestní věci dovolatele a dalších obviněných poté rozhodl jako soud prvního stupně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 20 T 13/2016, jak bylo uvedeno v bodě 1. tohoto usnesení. Z hlediska náhrady škody soud přikázal všem obviněným společně a nerozdílně zaplatit poškozenému na náhradě škody 549 000 Kč. Soud prvního stupně se zabýval subjektivní promlčecí dobou, kterou nepovažoval za propadlou, protože počala podle soudu běžet 2. 6. 2014 , kdy se poškozený dozvěděl o škodě a kdo za ni odpovídá. Dále krajský soud uvedl, že uplatnění nároku na náhradu škody z 6. 12. 2013 a 9. 5. 2014 sice nebyla bezvadná, ale poškozený byl podle soudu v dobré víře, že své právo uplatnil řádně a včas, neboť nebyl ze strany soudu upozorněn na vady těchto podání. Při porovnání kurzívou zvýrazněných dat nelze než souhlasit s dovolatelem, který zcela přiléhavě upozornil na nelogické odůvodnění, kdy v podstatě podle soudu prvního stupně měl poškozený svůj nárok na náhradu škody uplatnit dříve, než se o něm vůbec dozvěděl! Za zcela řádné připojení se k trestnímu řízení označil krajský soud podání poškozeného ze dne 1. 11. 2016, v němž navrhl uložit obviněným povinnost k náhradě škody jednak ve výši 549 000 Kč (bod a. návrhu) a dále ve výši 90 000 Kč (bod b. návrhu). Vrchní soud v Praze z podnětu všech podaných odvolání částečně zrušil napadený rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody a ve výroku, jímž bylo obviněnému J. F. uloženo, aby v průběhu zkušební doby nahradil způsobenou škodu. Tento obviněný totiž uzavřel s poškozeným dohodu o narovnání, podle níž se město po zaplacení jedné třetiny celkové škody zavázalo vzít svůj návrh ve vztahu k tomuto obviněnému zpět. Důvodem pro zrušení výroku o náhradě škody pak byla vada rozsudku krajského soudu v určení odpovědnosti, již soud prvního stupně určil jako solidární, ale vrchní soud správně rozhodl o dělené odpovědnosti obviněných za způsobenou škodu. Proto tedy vrchní soud nově rozhodl o povinnosti nahradit škodu pouze obviněným P. N. a A. Č., a podle míry jejich zavinění škodlivého následku, resp. účinku vyčíslil odpovídající podíly k náhradě způsobené škody. Dovolatel měl zaplatit 137 250 Kč. S námitkou promlčení nároku na náhradu škody se odvolací soud vypořádal tak, že ji považoval za nedůvodnou, neboť poškozený řádně uplatnil svůj nárok na náhradu škody podáním ze dne 9. 5. 2014, k tomu soud ještě doplnil, že ke stavění promlčecí doby od tohoto podání nedošlo, aniž by se však věnoval výslovně subjektivní promlčecí době, resp. okamžikem počátku jejího běhu.
19. Jak již bylo v předchozím bodě naznačeno, soudy nepostupovaly při řešení otázky promlčení nároku poškozeného na náhradu škody konzistentně. Vrchní soud se dokonce subjektivní promlčecí dobou vůbec nezabýval, byť promlčení nároku poškozeného dovolatel v řádném opravném prostředku na č. l. 2002 namítal (k povinnosti soudů zabývat se v souvislosti s námitkou promlčení nároku na náhradu škody i subjektivní promlčecí dobou viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 506/2016). Nadto se dovolací soud s některými úvahami soudů nižších stupňů neztotožnil, avšak i přesto jim lze dát za pravdu, že nárok poškozeného promlčen nebyl, neboť poškozený svůj nárok uplatnil řádně a včas, tedy ještě před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, a to z následujících důvodů.
20. Nejvyšší soud shora shrnul zásadní skutečnosti, z nichž jednoznačně vyplývá, že subjektivní promlčecí doba začala běžet 25. 11. 2013 , kdy poškozený (který již znal jména osob obviněných ze skutku, jímž mu měla být způsobena škoda) nahlédl do trestního spisu, v němž se zajímal o znalecký posudek, z něhož mohl zjistit (a také skutečně zjistil) výši škody. Protože se soudy k tomuto nahlédnutí poškozeného do spisu (resp. záznamu o tomto úkonu) vůbec nevyjadřovaly, není jasné, jak na něj nahlížely, není však pochyb, že správně v něm měly spatřovat počátek subjektivní promlčecí doby. Takový přístup je také v souladu s judikaturou vztahující se k podmínkám začátku běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu §106 odst. 1 občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1168, v němž je uvedeno, že dozvědět se o škodě znamená, že poškozený se dozvěděl o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 4273, který stanovil, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastává v okamžiku, kdy poškozený má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost konkrétní určité osoby dostatečně pravděpodobnou, nejde o nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody).
21. Okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí doby (25. 11. 2013) předcházelo poučení poškozeného (20. 11. 2013), během něhož poškozený zřetelně vyjádřil vůli připojit se s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení vedeném proti všem třem spoluobviněným s tím, že svůj návrh doplní o sdělení, v jaké výši mu byla způsobena škoda, již požaduje nahradit. Není pochyb, že dne 25. 11. 2013 poškozený nahlédl do spisu právě z toho důvodu, aby zjistil výši majetkové újmy ze znaleckého posudku a byl schopen doplnit svůj neúplný návrh, což učinil 6. 12. 2013. Tímto okamžikem se poškozený řádně připojil k trestnímu řízení a začal uplatňovat svá práva poškozeného v trestním řízení. I když v tomto doplňujícím návrhu neurčil konkrétní osobu(y) z celkem tří obviněných ze skutku, jímž mu měla být způsobena škoda, vyplývalo to již ze záznamu o poučení poškozeného, kde byli jmenováni všichni tři obvinění, a dále tato skutečnost (že poškozený měl na mysli všechny spoluobviněné) byla potvrzována následujícími okolnostmi. Poškozené Město Český Krumlov svůj řádný a včas uplatněný návrh na náhradu škody korigovalo podáním ze dne 9. 5. 2014, kde již výslovně byl jmenován každý z obviněných včetně dovolatele, vůči nimž poškozený kromě již uplatněné náhrady škody (tedy zjevně i předchozí návrh se týkal všech obviněných) navíc požadoval náhradu škody ve výši 90 000 Kč. Na jednoznačnou vůli poškozeného prosazovat svoje nároky v trestním řízení vůči všem obviněným lze usuzovat i s ohledem na vývoj trestního řízení. Poté, co byla věc přikázána (po zrušení původního odsuzujícího rozsudku okresního soudu, který si vyžádal vypracování nového znaleckého posudku stanovujícího výši škody na 549 000 Kč) krajskému soudu, učinil poškozený návrh ve smyslu §43 odst. 3 tr. řádu před zahájením nového hlavního líčení. Ve svém dalším připojení k trestnímu řízení, které je ze dne 1. 11. 2016, poškozený sám uvedl, že jím „mění a upřesňuje svůj požadavek na náhradu škody, který učinil v předcházejících fázích tohoto trestního řízení“ (viz č. l. 1884 verte). Přesněji uvedeno, poškozený snížil vzhledem k nově vyčíslené výši škody svůj původní návrh pod bodem a. z částky 1 115 110 Kč na 549 000 Kč, pod bodem b. svůj požadavek navýšil o náhradu 90 000 Kč, což představovalo pokutu uloženou poškozenému Městu Český Krumlov Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže za porušení řízení o veřejných zakázkách. Osoby, po nichž požadoval uhradit škodu, však zůstaly nezměněny, opět se jednalo o všechny spoluobviněné. Zásadní tedy je, že o skutečné vůli poškozeného nebylo pochyb nejpozději již od 6. 12. 2013. Nejprve se poškozený 20. 11. 2013 v rámci poučení v trestním řízení seznámil s tím, kteří obvinění se podíleli na skutku, jímž měla být na majetku města způsobena škoda. Dal již tehdy jednoznačně najevo, že svůj nárok na náhradu škody hodlá v trestním řízení uplatňovat, což stvrdil 6. 12. 2013 písemným doplněním návrhu z 20. 11. 2013 o určení výše škody, když za účelem jejího objasnění vyvinul úsilí a dostavil se dne 25. 11. 2013 nahlédnout do trestního spisu obsahujícího znalecký posudek, z něhož takovou skutečnost bylo možno zjistit. Ze striktně formálního hlediska byl perfektním až návrh poškozeného ze dne 1. 11. 2016, který však s ohledem na shora uvedené nelze považovat současně za první účinný návrh, jímž bylo již podání z 6. 12. 2013. Je možné proto uzavřít, že všechna podání poškozeného, jimiž uplatňoval svůj nárok na náhradu škody, směřovala vůči všem třem obviněným.
22. Ačkoli soudy (okresní, krajský, vrchní) projednávající trestní věc dovolatele se v souladu s výkladem právní teorie striktně držely formálních požadavků na uplatňování nároku na náhradu škody (nárok na náhradu škody je třeba uplatnit proti konkrétnímu obviněnému s uvedením údajů, z nichž je patrný důvod a alespoň minimální výše nebo rozsah nároku, blíže (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 518 a násl.), tak za situace, která se vyskytla v tomto případě, kdy vůle poškozeného vůči komu a v jaké výši uplatnit nárok na náhradu škody je natolik zřejmá, že nejsou pochyby o její vážnosti, je třeba oprostit se od přepjatých formalismů. Zejména to platí ve stadiu přípravného řízení, kdy takovým formálním požadavkům není věnována až taková pozornost, zvláště když ani oficiální písemné „Poučení poškozené právnické osoby v trestním řízení“ (které obsahovalo jména všech obviněných) nepředpokládá možnost směřovat návrh proti více obviněným, popř. některým z více osob, proti nimž je vedeno trestní řízení. Podle předtištěného textu se poškozený může pouze vyjádřit, zda navrhuje nebo nenavrhuje, „aby soud uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu…“, a dále je v této listině poškozenému dán volný prostor pro stanovení konkrétní výše majetkové újmy. V neposlední řadě pak ani samotný text zákonných ustanovení trestního řádu, s nimiž byl poškozený seznámen v rámci poučení poškozené právnické osoby v trestním řízení, nevyžadoval k řádnému připojení poškozeného k trestnímu řízení, aby v případě více pachatelů určil ty, po nichž náhradu škody požaduje. Zákon však dále rozšířila judikatura a odborný právní výklad právě o potřebu, aby poškozený, je-li více obviněných, konkrétně označil ty, po nichž náhradu škody požaduje, přičemž i k výkladu právních předpisů soudní praxí je nutné přihlížet. Nicméně, jak již dovolací soud uvedl shora v bodě 21. tohoto usnesení, ze všech podání obviněného a z jejich zřejmé vzájemné návaznosti byly osoby obviněných, vůči nimž hodlal uplatňovat svůj nárok, dostatečně konkrétně určeny, není pochyb, že se jednalo o všechny tři obviněné. Opačný přístup soudů k vystupování poškozeného při uplatňování jeho práv v trestním řízení by vedl k nepřiměřeně tvrdým důsledkům, jež za daných okolností nelze akceptovat. Obdobně se k otázce přeceňování formálních náležitostí podání účastníků řízení (byť civilního) tam, kde navrhovatel řádně pokračoval v řízení a o jeho reálné vůli nebylo pochyb, vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/01, uveřejněném pod č. 99 ve svazku 30 Sb. n. a u. Ústavního soudu.
23. Závěry Nejvyššího soudu je možné shrnout tak, že subjektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody začala běžet dne 25. 11. 2013 a k jejímu stavění došlo podáním ze dne 6. 12. 2013, neboť jestliže poškozený uplatnil v trestním řízení včas nárok na náhradu škody a v řízení řádně pokračuje, běh promlčecí doby se zastaví (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod č. 31/1974 Sb. rozh. civ.).
24. Pouze v krátkosti a nad rámec dovolání považoval Nejvyšší soud za vhodné zmínit se o odpovědnosti obviněných k náhradě škody, již způsobili společným jednáním. Přestože krajský soud v prvním stupni uložil obviněným solidární odpovědnost za škodu (§438 občanského zákoníku, §2915 nového občanského zákoníku), vrchní soud byl toho názoru, že v daném případě měla být uplatněna tzv. dělená odpovědnost ve smyslu §257 odst. 5 zákoníku práce. S výkladem odvolacího soudu se Nejvyšší soud zcela ztotožnil, neboť obvinění byli zaměstnanci poškozeného a tomuto svému zaměstnavateli způsobili majetkovou újmu úmyslným porušením povinností při plnění pracovních úkolů (popř. v přímé souvislosti s jejich plněním), což je předpokladem pro uplatnění odpovědnosti za škodu podle zákoníku práce (§250 odst. 1). V adhezním řízení je potřeba respektovat hmotněprávní ustanovení zvláštních právních předpisů (občanský zákoník, zákoník práce, zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, aj.), na nichž je uplatněný nárok založen a jimiž se také řídí (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky uveřejněný pod č. 17/1973 Sb. rozh. tr., rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky uveřejněné pod č. 29/1965 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 676/2007, uveřejněné pod T 1026 v sešitě 39 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Soud rozhodující o nároku na náhradu škody tedy musí primárně aplikovat zvláštní úpravu, byť z procesního hlediska stále postupuje podle trestního řádu. Příslušné zvláštní hmotněprávní předpisy specificky upravují vznik nároku na náhradu škody, obsah a rozsah tohoto nároku, okruh oprávněných osob, způsob náhrady škody, společnou odpovědnost více osob, možnost snížení nároku a další otázky podstatné pro vlastní rozhodnutí soudu v adhezním řízení. Teprve za situace, kdy se na posuzovaný nárok nevztahuje zvláštní právní úprava, uplatní se obecný režim odpovědnosti za škodu, nemajetkovou újmu nebo bezdůvodné obohacení podle občanského zákoníku (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2844 až 2846).
25. Jak je zjevné z odůvodnění napadených rozhodnutí, soud prvního stupně se vůbec nezabýval otázkou, jakým hmotněprávním předpisem se řídil uplatněný nárok poškozeného a odpovědnost obviněného škodu nahradit. Bez jakéhokoli vysvětlení krajský soud použil ustanovení občanského zákoníku a rozhodl o solidární odpovědnosti obviněných k náhradě škody, přestože i ze samotného popisu skutku je patrno, že mezi obviněnými a poškozeným existoval pracovněprávní vztah. K námitkám obviněných vrchní soud zcela v souladu s ustálenou soudní praxí nově rozhodl o dělené odpovědnosti podle příslušných ustanovení zákoníku práce, na nichž byl uplatněný nárok založen. Nejvyšší soud se tudíž ztotožnil s užitím §257 odst. 5 zákoníku práce, kdy vrchní soud rozhodl o povinnosti obviněných k náhradě škody podle míry jejich zavinění, a nebyl přitom omezen maximální částkou rovnající se čtyřapůlnásobku jejich průměrného měsíčního výdělku ve smyslu §257 odst. 2 zákoníku práce, neboť toto omezení se nevztahuje mj. na případy, kdy škoda byla způsobena úmyslně jako v tomto případě. Je možné ještě podotknout, že zákoník práce nepřipouští solidární odpovědnost více škůdců ani jako výjimku (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 8/1968 Sb. rozh. tr.), neboť tomu dříve bránilo ustanovení §179 odst. 5 tehdy účinného zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinného do 31. 12. 2006, resp. v současnosti §260 zákoníku práce (tedy zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Spolehlivé rozhodnutí soudu o náhradě škody v trestním řízení je podmíněno objasněním věci též z toho hlediska, zda obviněný v době od uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným případně škodu, byť částečně, nenahradil, zda o něm nebylo již rozhodnuto v občanském řízení apod. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 7 Tz 167/2001, uveřejněný pod T 246 ve svazku 9 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Z tohoto pohledu byl bezvadným i postup odvolacího soudu, který nerozhodoval o povinnosti obviněného J. F. k náhradě škody, kterou již v mezidobí tento obviněný poškozenému městu nahradil ve výši 183 000 Kč na podkladě jejich vzájemné dohody o narovnání, jejíž součástí bylo také ujednání o tom, že žádné další nároky z žalovaného skutku nebude poškozený vůči jmenovanému obviněnému uplatňovat. Nejvyšší soud tedy neshledal vytýkané pochybení při rozhodování vrchního soudu v adhezním řízení.
IV.
Závěr
26. Dovolací soud proto ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že soudy prvního i druhého stupně nepochybily, pokud vyhověly požadavku poškozeného na náhradu škody, nepovažovaly ho na podkladě námitek dovolatele za promlčený a uložily obviněnému P. N. a dalším spoluobviněným (resp. v odvolacím řízení již pouze jednomu dalšímu spoluobviněnému) povinnost nahradit trestným činem způsobenou škodu ve výši 137 250 Kč, pokud jde o dovolatele, a ve výši 192 150 Kč, pokud se týká obviněného A. Č. V daném ohledu totožná výhrada o promlčení nároku poškozeného na náhradu škody uplatněná v mimořádném opravném prostředku ani podle Nejvyššího soudu neměla opodstatnění, a proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
27. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu