ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.665.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 665/2018-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2018 o dovolání, které podal obviněný L. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 6 To 304/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 11/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. S. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 1 T 11/2016, byl obviněný L. S. spolu se spoluobviněnou J. J. pod bodem 1) výroku o vině uznán vinným zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to mu byl podle §222 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání také tří let, přičemž podle §82 odst. 2 tr. zákoníku soud obviněnému uložil přiměřenou povinnost, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Podle §226 písm. c) tr. řádu byl obviněný zproštěn obžaloby ze skutku kvalifikovaného jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit rovněž ve spolupachatelství se jmenovanou spoluobviněnou. Současně Okresní soud v Rokycanech rozhodl o vině a trestu spoluobviněné J. J. Dále soud podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozené s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku se obviněný L. S. dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že se spoluobviněnou J. J. v období od 1. 8. 2012 do 24. 9. 2013 jako jednatelé a společníci dlužníka LC UNION, spol. s r. o., IČ 18242685, vedeni jednak úmyslem zmařit uspokojení jeho exekučních věřitelů vyjmenovaných ve skutkové větě, o nichž věděli z přikázaných exekucí na účty dlužníka, a dále vedeni úmyslem vyhnout se tak plnění splatných finančních závazků dlužníka vůči jeho věřitelům vědomě uváděli na fakturách vystavených dlužníkem LC UNION, spol. s r. o., pro platby od jeho zákazníků číslo účtu, který byl veden u Raiffeisenbank a. s. a patřil TS Union, s. r. o., v níž byli oba společníci a spoluobviněná také jednatelkou, kdy tímto způsobem převedli finanční prostředky dlužníka LC UNION, spol. s r. o., v celkové výši 42 422 894 Kč na úkor jeho známých a nezajištěných věřitelů, jež okresní soud přesně specifikoval včetně výše jejich splatných pohledávek v popisu skutku pod bodem 1) výroku o vině, přičemž uvedeným věřitelům způsobili vyvedením plateb celkovou škodu ve výši 20 520 634,07 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný L. S. odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni ve veřejném zasedání konaném dne 7 . 2. 2018 rozsudkem, sp. zn. 6 To 304/2017, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného L. S., a to ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám ve věci rozhodl tak, že ho odsoudil podle §222 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Vovsíka dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku konkrétně uvedl, že deklarovaný dovolací důvod spatřuje v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, který měl být právně posouzen jako trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, dále soudům vytkl nesprávné vyhodnocení výše způsobené škody.
5. Obviněný zdůraznil, že nad vyvedenými penězi neztratili (se spoluobviněnou J. J.) kontrolu, byly shromažďovány na účtu jiné, avšak opět jimi řízené obchodní společnosti, navíc částečně byly použity k úhradě závazků dlužníka LC UNION, spol. s r. o. Připomněl dále závěr soudu prvního stupně, že LC UNION, spol. s r. o., byla v rozhodné době předlužena, tedy v úpadku, což je podmínkou pro trestní odpovědnost u trestného činu zvýhodnění věřitele. Právní posouzení podle nejpřísněji trestné skutkové podstaty podle §223 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jíž se domáhal, považoval dovolatel za výhodnější, protože spodní hranice trestní sazby činí dva roky ve srovnání se spodní hranicí tří roků u trestného činu poškození věřitele, jímž byl uznán vinným.
6. Soudy za výši škody shodně považovaly souhrn splatných pohledávek věřitelů dlužníka LC UNION, spol. s r. o., s čímž dovolatel nesouhlasil. Zásadní podle něj je, aby bylo náležitě objasněno, v jaké výši by pohledávky věřitelů mohly být uspokojeny podle zásad poměrného uspokojení při existenci stavu úpadku dlužníka. Uvedl také, že některé pohledávky (mzdové nároky zaměstnanců) se uspokojují přednostně a jejich úplným uspokojením nedochází ani k částečnému zmaření uspokojení ostatních věřitelů, což má v jeho případě vliv na výši škody způsobené stíhaným jednáním. Dále zopakoval, že vyvedené finanční prostředky byly částečně užity k úhradě závazků dlužníka LC UNION, spol. s r. o., a napadl také rozpor mezi údaji znaleckého posudku, který za objem vyvedených peněz stanovil částku 42 422 894 Kč, avšak znalkyně stanovila jako rozdíl mezi vyvedenými a zpětně vrácenými prostředky částku 45 134 490 Kč, proto označil odkazy soudů na znalecký posudek za nepřesvědčivé.
7. Ze všech uvedených důvodů obviněný L. S. navrhl, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu státnímu zastupitelství v Rokycanech k novému projednání a rozhodnutí, zejména za tím účelem, aby bylo náležitě objasněno, na uspokojení jakých částí svých pohledávek měli věřitelé podle zásad poměrného uspokojení právo, neboť jen v této výši jim mohla být podle názoru obviněného způsobena škoda.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného do doby projednání a rozhodnutí o něm nevyjádřil.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
10. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na citované ustanovení, Nejvyšší soud zpravidla takové dovolání odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
11. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pro který lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění dokazování včetně jeho rozsahu apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně .
12. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídala námitka obviněného týkající se vadné právní kvalifikace skutku s tím, že měl být posouzen jako trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, přičemž v závěru svého dovolání obviněný popřel i spáchání tohoto trestného činu. Další výhrada obviněného, jíž se domáhal snížení výše škody, má v zásadě skutkový charakter, nicméně Nejvyšší soud se k ní stručně vyjádří. Obě výhrady však nemají opodstatnění.
b) K dovolacím námitkám
13. Zásadní právní námitka obviněného L. S. směřovala proti právnímu posouzení jednání pod bodem 1) výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Rokycanech jako trestný čin poškození věřitele, ačkoli se ve skutečnosti mělo jednat o trestný čin zvýhodnění věřitele. S tím se však Nejvyšší soud z níže uvedených důvodů neztotožnil .
14. Obě dotčená ustanovení trestního zákoníku, tj. §222 a 223 (ale také §224, 225 a 226) upravují skutkové podstaty trestných činů souvisejících s právními vztahy mezi věřiteli a dlužníky, které se považují za tzv. úpadkové delikty. Skupinovým objektem těchto trestných činů je ochrana majetkových práv věřitelů a v určitém rozsahu se zde chrání i veřejný zájem na odpovídajícím řešení úpadkového stavu dlužníka. Podstatou trestného činu poškození věřitele podle §222 je poškozovací jednání směřující sice vůči majetku dlužníka, s nímž je nakládáno (reálně či fiktivně) tak, aby z něho nemohli být věřitelé uspokojeni, čímž je však v konečném důsledku poškozován majetek věřitelů, do něhož se nedostane odpovídající plnění z majetku dlužníka. Na rozdíl od trestného činu poškození věřitele podle §222 se u trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 nemění celkový stav majetku pachatele použitelného k uspokojení věřitelů (reálně ani fiktivně), ale majetek dlužníka je použit k uspokojení věřitelů nerovnoměrně. Zvýhodněný věřitel sice dostává jen to, co by mu jinak po právu patřilo (nebýt úpadku dlužníka), ale protože dlužník není schopen uspokojit všechny své věřitele, plným uspokojením jednoho věřitele zkracuje ostatní věřitele. Za takové situace je třeba postupovat podle zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, a uspokojit věřitele jen poměrně a rovnoměrně (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, str. 2208 až 2229).
15. Konkrétní podmínky trestní odpovědnosti za trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jsou takové, že se ho může dopustit pouze ten, kdo byť i jen částečně zmaří uspokojení pohledávky svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část svého majetku. Přísněji podle odst. 4 písm. a) citovaného ustanovení bude potrestán ten, kdo takovým činem způsobí škodu velkého rozsahu, jejíž spodní hranice činí podle §138 odst. 1 tr. zákoníku částku 5 000 000 Kč. Pachatelem trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku může být jen dlužník , tedy konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud je dlužníkem právnická osoba, což byl i případ LC UNION, spol. s r. o., uplatní se s ohledem na to, že u trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zákoníku je pachatelem vždy jen fyzická osoba, institut tzv. jednání za jiného ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož, jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení (tj. aby zde měl postavení dlužníka), postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, uveřejněné pod T 1014 v sešitu 38 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Obviněný L. S. v postavení jednatele a společníka dlužníka LC UNION, spol. s r. o., byl oprávněn hospodařit s majetkem této obchodní společnosti a zejména fakticky rozhodoval o tom, jak s ním bude naloženo, slovy spoluobviněné „musel vše posvětit“ (viz č. l. 3405 verte; v tomto smyslu vypovídaly také M. K. na č. l. 3408 verte a násl., J. K. na č. l. 3417 verte a násl., J. F. na č. l. 3426 verte a násl. a další). Není tedy pochyb o tom, že postavení dovolatele v obchodní společnosti LS UNION s. r. o., odpovídá zákonnému vymezení znaku pachatele u trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku.
16. Pokud se týká znaku „zcizení“ majetku, tedy formy jednání, kterou zvolily soudy v dané věci, spočívá v tom, že pachatel převede svůj majetek nebo jeho část na jinou osobu např. prodejem s následným utracením získaných peněz či darováním. Jde tedy o úkon, resp. jednání (nebo několik na sebe navazujících úkonů), jímž dlužník v konečném důsledku za zcizenou majetkovou hodnotu neobdrží do svého majetku odpovídající protihodnotu vhodnou k uspokojení pohledávky věřitele. Zcizení může mít i podobu převedení peněz nebo zaknihovaných cenných papírů z účtu dlužníka na účet jiné osoby (pokud nepůjde jen o dočasný převod, který by měl spíše charakter zatajení majetku) nebo vložení určitých majetkových hodnot do majetku obchodní společnosti. Soudy v této trestní věci zaujaly právní názor, že obviněný se spoluobviněnou zcizili majetek obchodní společnosti LC UNION, spol. s r. o., ve výši přes 42 milionů Kč tím způsobem, že dali pokyn odběratelům této obchodní společnosti zasílat platby za poskytnuté služby na účet jiného než oprávněného příjemce, a to obchodní společnosti TS Union, s. r. o. Prostředky náležející do majetku LC UNION, spol. s r. o., která byla oprávněna přijímat smluvené ceny od svých odběratelů, tzn. zahrnout tato plnění do svého majetku, a z něho byla následně povinna hradit své splatné závazky vůči svým věřitelům, se tedy v důsledku pokynu obviněného dostaly do majetku jiné obchodní společnosti TS Union, s. r. o. Tato obchodní společnost však nebyla v žádném vztahu k odběratelům LC UNION, spol. s r. o., obdržela tudíž finanční prostředky bez jakéhokoli důvodu, přičemž oprávněnému příjemci za to neposkytla žádnou protihodnotu, naopak s nimi mohla prakticky volně disponovat. Důsledkem této majetkové dispozice, k níž dal pokyn obviněný, se tak věřitelé LC UNION, spol. s r. o., nemohli domáhat svých nároků na úhradu splatných pohledávek, jež jim byl povinen zaplatit dlužník LC UNION, spol. s r. o., a to nejen z toho důvodu, že TS Union, s. r. o., nebyla jejich dlužníkem, ale i proto, že obvinění takto vyváděli finanční prostředky bez právního důvodu (ani znalkyně neobjevila jakékoli listiny zdůvodňující přesměrování plateb od dlužníků LC UNION, spol. s r. o., na účet TS Union, s. r. o., viz str. 8 znaleckého posudku č. 76/2013, tedy č. l. 614, nebo jeho dodatek na č. l. 637). Finanční částky poskytované odběrateli LC UNION, spol. s r. o., za poskytnutá plnění, se tímto způsobem staly součástí majetku jiné právnické osoby, s níž nebyli věřitelé LC UNION, spol. s r. o., v žádném závazkovém právním vztahu, tudíž se dostaly mimo jejich dosažitelnost, navíc o takovém „přesunu“ části majetku dlužníka vhodného k uspokojení jejich pohledávek nevěděli. Není tedy nejmenších pochyb, že podstata protiprávního nakládání s majetkem dlužníka použitelného k uspokojení jeho věřitelů, jak byla vyjádřena obecně v bodě 14. tohoto usnesení, byla v posuzovaném případě naplněna. Celkový objem finančních prostředků v částce převyšující 42 milionů Kč, které byly potenciálně vhodné k úhradě splatných závazků LC UNION, spol. s r. o., dosahujících asi poloviny převedených peněz, byl způsobem popsaným v bodě 1. výroku o vině výrazně zmenšen. Byť dlužníkovi zůstal určitý majetek, z něhož se zčásti mohli jednotliví věřitelé uspokojit, nemohli dosáhnout na úplnou úhradu toho, co jim ze závazkového právního vztahu s dlužníkem po právu náleželo, čímž byli poškozeni ve smyslu §222 odst. 1 tr. zákoníku. Okolnost, že ve vlastnictví LC UNION, spol. s r. o., i přes vytýkanou majetkovou dispozici zůstaly nějaké prostředky použitelné k alespoň částečnému uhrazení splatných závazků, se odrazila v právní větě, podle níž obviněný L. S. (společně se spoluobviněnou J. J.) částečně zmařili uspokojení svého věřitele tím, že zcizili část svého majetku a způsobili tak škodu velkého rozsahu. Nejvyšší soud připomíná, že z obecného pohledu pachatel jako dlužník zcela zmaří uspokojení pohledávky svého věřitele tím, že jednáním vůči svému majetku některou z forem podle §222 odst. 1 tr. zákoníku způsobí stav, v jehož důsledku věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky. Uspokojení pohledávky věřitele je částečně zmařeno, jestliže dlužník takovým jednáním jen omezí tuto možnost a věřitel v důsledku toho nedosáhne úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl, kdyby zde nebylo mařícího jednání pachatele (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, str. 2211).
17. Závěry o trestní odpovědnosti podle §222 odst. 1 tr. zákoníku nemůže vyvrátit ani dovolatelova obhajoba, že tzv. odkloněné peníze stále kontrolovali, protože byl v TS Union, s. r. o., společníkem a spoluobviněná navíc i jednatelkou. Významné totiž je, že finanční prostředky byly odstraněny z dosahu exekučních a ostatních věřitelů , nakonec právě takový pro věřitele negativní důsledek byl zcela evidentně motivem interního „opatření“ obviněného a spoluobviněné J. J. spočívajícího v pokynu zákazníkům, aby za poskytované plnění platili nikoli na účet LC UNION, spol. s r. o., kterému náležely, ale na účet TS Union, s. r. o., s nímž věřitelé nebyli v žádném smluvním vztahu. Z trestního spisu je patrno, že exekuce na majetek dlužníka LC UNION, spol. s r. o., se začaly množit, postupně byly přikázány exekuce jak na účet vedený u Komerční banky, a. s., tak u České spořitelny, a. s. Jak vypověděla spolupracující obviněná J. J., jakmile se s obviněným dozvěděli o zablokování účtů LC UNION, spol. s r. o., s nimiž tedy nemohli nijak disponovat, rozhodli se využít možnosti využívat pro příjem plateb účet zcela jiné právnické osoby, a to TS Union, s. r. o. Záměrně jednali tak, aby nejen exekuční věřitelé, ale i další věřitelé vyjmenovaní jednotlivě ve výroku o vině, kteří měli vůči LC UNION, spol. s r. o., pohledávky po splatnosti, neměli možnost dosáhnout na další majetek dlužníka, který k takovému účelu bezesporu použitelný byl. Dovolací soud tedy bez výhrad souhlasí s názorem soudů obou stupňů, že dovolatel jednal spolu se spoluobviněnou v přímém úmyslu přivodit majetkovou újmu věřitelům LC UNION, spol. s r. o.
18. Znalkyně Ing. Zuzana Melcrová nebyla schopna určit, na jaké účely a v jakém objemu byly všechny vyváděné finanční prostředky použity, bylo tomu tak především pro nedostatečně vedené účetnictví v obou obchodních společnostech (srovnej str. 8 dodatku znaleckého posudku č. 76/2013, č. 1. 634 tr. spisu), ale také z důvodu osobních výběrů peněžní hotovosti v milionových částkách (viz dodatek č. 2 ke znaleckému posudku, č. l. 755-756 tr. spisu). Jednoznačně však byly z účtu TS Union, s. r. o., vypláceny mzdy zaměstnancům LC UNION, spol. s r. o. Dovolatel se proto domníval, že by se mohlo jednat maximálně o zvýhodnění věřitelů. Shodnou námitkou se zabýval již Krajský soud v Plzni na straně 6 svého rozsudku, přesvědčivě vysvětlil, že trestný čin poškození věřitele byl dokonán okamžikem, kdy došly peníze náležející LC UNION, spol. s r. o., na účet TS Union, s. r. o. Nejvyšší soud s takovou úvahou souhlasí s dodatkem, že peněžní částky byly zasílány na účet obchodní společnosti TS Union, s. r. o., tedy mimo dosah věřitelů LC UNION, spol. s r. o., a to nikoli pouze na přechodnou, kratší dobu. Pro úplnost dále Nejvyšší soud připomíná, že pro právní kvalifikaci zjištěného skutku jako trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, které se dovolatel domáhal, není dán dostatečný skutkový podklad. Jednak z neprůkazného účetnictví není jasné, které závazky a v jaké výši měly být za LC UNION, spol. s r. o., hrazeny, a jednak příslušné mzdy byly vypláceny TS Union, s. r. o., (resp. obviněnými, kteří za ni jednali) a nikoli dlužníkem LC UNION, spol. s r. o., který byl v závazkových právních vztazích s poškozenými věřiteli (podle obviněného znevýhodněnými). Za takové situace nebyl dán znak pachatele ve smyslu §223 odst. 1 tr. zákoníku, případného zvýhodnění věřitele by se při naplnění dalších zákonných znaků mohl jako pachatel dopustit subjekt TS Union, s. r. o., (resp. osoby za ni jednající), ale to jsou již úvahy nad rámec obžaloby podané v této trestní věci a celého důkazního řízení. Lze shrnout, že obvinění reálně a také záměrně popsanou majetkovou dispozicí vyloučili možnost především exekučních ale i ostatních věřitelů LC UNION, spol. s r. o., uspokojit své pohledávky z majetku dlužníka, což je pro poškození věřitele zásadní, jakékoli další dispozice s těmito penězi, na něž věřitelé nemohli dosáhnout, jsou nepodstatné, trestný čin poškození věřitele byl již dokonán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2007 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 976/2015). Závěry soudů o naplnění veškerých znaků skutkové podstaty zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku tedy dovolací soud považoval za správné, odpovídající zákonným podmínkám i soudní judikatuře, a naopak argumentace obviněného o vadě hmotněprávního posouzení věci nemá opodstatnění.
19. Nedůvodnými shledal Nejvyšší soud též námitky obviněného proti výši škody, kterou měl tímto trestným činem způsobit. Obviněný byl přesvědčen, že mohl zmařit uspokojení pohledávek věřitelů jen v té části, na kterou měli „zákonný nárok“, jenž měl být zjištěn podle zásad poměrného uspokojování věřitelů při stavu úpadku. Je možné, že se obviněný při formulování této dovolací námitky inspiroval nepřiléhavým vyjádřením Okresního soudu v Rokycanech na str. 20 jeho rozsudku („…TS Union, s. r. o., hradila závazky vůči dodavatelům jiným, než měla dle principu poměrného uspokojení.“). Dotčené platební transakce se týkaly zjevně TS Union, s. r. o., proto nebylo vhodné, aby je soud prvního stupně podrobněji zahrnul do svých hodnotících úvah, které se pak mohly stát pro obviněného zavádějící. Nicméně se nedá z takového vyjádření soudu prvního stupně dovodit, že by mělo být z principu poměrného uspokojování pohledávek věřitelů uplatňovaného v konkursu jako jednoho ze způsobu řešení úpadku v insolvenčním řízení, vycházeno při stanovení výše škody způsobené věřitelům dlužníka LC UNION, spol. s r. o., jak tvrdil obviněný L. S. Okresní soud zcela správně považoval za škodu souhrn splatných pohledávek věřitelů, byť tento znak objasnil v rámci odůvodnění odsuzujícího rozsudku velice stručně (viz str. 21) a podrobněji se jím zabýval až soud druhého stupně. Krajský soud na str. 6 svého rozsudku v souladu s platnou judikaturou, na niž odkázal, vysvětlil, že za situace, kdy výše zcizeného majetku dlužníka (v této věci více jak 42 milionů Kč) přesahuje výši zmařených pohledávek (přes 20 milionů Kč), odpovídá způsobená škoda právě zmařeným pohledávkám věřitelů, což nastalo ve věci obviněného. K tomu Nejvyšší soud dodává, že v případě dokonání trestného činu poškození věřitele, jako tomu bylo zde, není nutné vyčkávat skončení insolvenčního řízení za účelem zjištění výše škody, neboť její stanovení u trestného činu poškození věřitele je předběžnou otázkou ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu týkající se viny obviněného a možné výsledky insolvenčního řízení je možné zohlednit jen v řízení adhezním, neboť mají význam z hlediska rozhodnutí o výši náhrady škody jednotlivým poškozeným věřitelům podle §228 a 229 tr. řádu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 39/2008-II. Sb. rozh. tr.; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, str. 2211). Ačkoli tedy ve věci dlužníka LC UNION, spol. s r. o., bylo zahájeno insolvenční řízení dne 1. 4. 2014 s tím, že dne 25. 6. 2014 Krajský soud v Plzni prohlásil na jeho majetek konkurs, a toto řízení stále probíhá, nebylo třeba vyčkávat na jeho skončení a určení konečné poměrné výše nároků jednotlivých věřitelů na uspokojení jejich přihlášených pohledávek, protože škoda způsobená trestným činem poškození věřitele se odvíjí od výše úbytku majetku dlužníka, popř. tam, kde zcizený majetek přesahuje splatné pohledávky, od souhrnu pohledávek, jejichž uspokojení bylo zmařeno (viz odvolacím soudem již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.). Navíc je možné dodat, že všichni poškození věřitelé byli rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech odkázáni podle §229 odst. 1 tr. řádu s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, tudíž obviněný nebyl zavázán k povinnosti nahradit jim způsobenou škodu v konkrétní výši. Bude tedy záležet jednak na výsledku insolvenčního řízení, resp. obsahu rozvrhového usnesení v řízení o konkursu na majetek LC UNION, spol. s r. o., případně bude o příslušné náhradě škody rozhodováno v občanskoprávním řízení.
20. Částečně dovolatel uplatnil i výhrady neodpovídající výkladu dovolacího důvodu pod bodem 11. tohoto usnesení, a to pokud měl výhrady proti znaleckému posudku, popř. vyjádření znalkyně u hlavního líčení ke způsobu jejího stanovení. Není pochyb, že soudy podložily své závěry o objemu vyvedených peněz o dodatek č. 2 ke znaleckému posudku č. 76/2013, který k této otázce jednoznačně stanovil, že za období srpna do prosince 2012 se jednalo o 18 464 588 Kč a od ledna do září 2013 pak o částku 23 958 306 Kč (viz č. l. 752 tr. spisu), tj. celkem o 42 422 894 Kč. Údaje uváděné znalkyní u hlavního líčení, které odvolací soud zmínil v bodě 23. svého rozsudku, se týkají souhrnu pohledávek LC UNION, spol. s r. o., za TS Union, s. r. o., za období leden 2012 až září 2013 (srov. Příloha č. 2 dodatku znaleckého posudku, č. l. 642 tr. spisu), nemuselo se tedy jednat pouze o prostředky neoprávněně odkloněné na účet TS Union, s. r.o. Navíc, jestliže se vyskytl rozpor mezi údaji uváděnými znalkyní v hlavním líčení a v písemně vyhotoveném znaleckém posudku, soudy postupovaly správně ve prospěch obviněného stanovením škody v nižším rozsahu, než v jakém došlo k vyvedení finančních prostředků z majetku LC UNION, spol. s r. o. Nejvyšší soud připomíná, že obsahem dovolání nemohou být námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při dokazování a v jakém rozsahu k určité otázce provedly dokazování, a proto se k této námitce vyjádřil pouze stručně nad rámec dovolání. Dále obviněný nevýstižně užil odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1624/2011, uveřejněné pod č. 45/2012 Sb. rozh. tr. Citovaný judikát se týká trestného činu zvýhodnění věřitele, resp. způsobu výpočtu výše škody způsobené tímto trestným činem, a proto jej nelze uplatnit v dané věci obviněného L. S., v níž byl skutek (správně) právně posouzen jako trestný čin poškození věřitele. Je možné shrnout, že skutková zjištění soudů nižších stupňů ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku jsou úplná a správná, není sporu, že soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá skutku, který tak, jak je ve výroku o vině pod bodem 1. formulován, byl na podkladě výsledků provedeného dokazování zjištěn. Soudy přiléhavě aplikovaly odpovídající judikaturu, své úvahy logicky zdůvodnily, poukázaly na důkazy, které se staly podkladem skutkových zjištění, která následně právně posoudily zcela důvodně jako trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
21. Je možné připomenout, že dovolatel své dvě zásadní právní námitky předložil již v předcházejících stadiích trestního řízení, učinil je součástí své obhajoby i řádného opravného prostředku, přičemž zejména soud druhého stupně se s nimi přesvědčivě vypořádal, proto je možné na jeho rozhodnutí odkázat. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
IV. Závěrečné shrnutí
22. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněného L. S. proti aplikaci ustanovení §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, pokud odpovídaly obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byly zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu