ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.710.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 710/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. H. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 67 To 15/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 81/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. H. P. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 2 T 81/2017, byl obviněný J. H. P. uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Týmž rozsudkem byl obviněný uznán vinným přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině v uvedeném rozsudku.
2. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §210 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Dále byla obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost, aby nahradil poškozené Allianz pojišťovně, a. s., škodu ve výši 201 694 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla tato poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 podali odvolání jednak státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, a to v neprospěch obviněného jen proti výroku o trestu, a jednak obviněný J. H. P., a to proti všem výrokům napadeného rozsudku. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 67 To 15/2018, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §259 odst. 2, odst. 3 tr. řádu při nezměněných výrocích o vině, o trestu odnětí svobody a o náhradě škody v napadeném rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud uložil obviněnému podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výši 50 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. O odvolání obviněného pak rozhodl Městský soud v Praze týmž rozsudkem tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný J. H. P. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jímž napadl citované rozhodnutí v celém rozsahu.
5. Podle názoru obviněného jsou skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, protože soudy nehodnotily důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a v řízení nepostupovaly podle zásady oficiality, zásady vyhledávací a zásady materiální pravdy, čímž mělo dojít k porušení práv obviněného obsažených v Listině základních práv a svobod. Obviněný dále vytkl existenci tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy obou stupňů se nijak nevypořádaly s důkazy, které navrhoval. Obviněný zpochybnil naplnění skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným, protože soudy neprokázaly jeho úmyslné zavinění.
6. Pokud jde o přečin pojistného podvodu, obviněný ve svém dovolání zdůraznil, že otázka, zda byla bytová jednotka vytopena, je otázkou odbornou, a tudíž měl být vyhotoven znalecký posudek. Podle obviněného byly nesprávně hodnoceny provedené důkazy a na základě toho bylo učiněno vadné právní posouzení věci, přičemž v řízení mělo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, protože rozhodnutí soudů nižších stupňů obsahují odůvodnění tak zanedbatelného rozsahu a kvality, že není možné se s nimi spokojit. Soudy pak podle mínění obviněného nevyvrátily jeho námitky ani nevysvětlily, v čem spočívá jejich irelevantnost. Jak dále obviněný namítl, soudy provedly nedůvodnou selekci důkazů v jeho neprospěch a ve svých rozhodnutích popřely fakta svědčící v jeho prospěch.
7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud na podkladě dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a postupem podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 a aby tomuto soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
8. K dovolání obviněného J. H. P. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolání prakticky neobsahuje námitky, kterými by obviněný vytýkal nesprávné hmotně právní posouzení. Výhrady obviněného týkající se skutku pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a obsahově neodpovídají formálně deklarovanému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o skutek pod bodem 2. ve výroku o vině v tomtéž rozsudku, obviněný ve vztahu k němu vede rovněž pouze skutkovou polemiku, protože podle jeho názoru nebylo prokázáno srozumění obviněného s tím, že přijal finanční prostředky pocházející z trestné činnosti, aniž by uplatnil jakoukoliv kvalifikovanou hmotně právní námitku. Státní zástupce pak neshledal ani vytýkaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, protože dokazování v dané věci netrpí žádnou vadou, která by mohla odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Obviněný totiž nenamítá žádnou takovou vadu, ale domáhá se pouze toho, aby soudy hodnotily provedené důkazy jiným způsobem, odpovídajícím jeho představám, např. aby uvěřily jeho vlastní výpovědi. Dále státní zástupce konstatoval, že řízení netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech.
9. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
10. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
11. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. H. P. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
12. Obviněný však ve svém dovolání nevytkl soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky přečinů, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Jak ostatně i sám obviněný zdůraznil, podle jeho názoru mělo dojít k nesprávnému zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů. Obsahem dovolání obviněného jsou námitky, v nichž vyslovil nesouhlas s tím, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy, jak postupoval při dokazování a v jakém rozsahu provedl dokazování. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutků, které jsou obsaženy pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno. Přitom obviněný ve svém dovolání opětovně uvádí argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Ty byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud je posoudil a náležitě se s nimi vypořádal (viz s. 4, 5 a 6 jeho rozsudku). Zároveň obviněný v podstatě požaduje, aby Nejvyšší soud dal soudům nižších stupňů pokyny, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět. To je ovšem v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen některých procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v §256b odst. 1 tr. řádu, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
13. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. H. P., znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle něhož soud prvního stupně pochybil, když ve vztahu ke skutkům obsaženým pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku založil své závěry na tvrzeních svědků P. B., J. H., K. B. a Z. Š., byť podle názoru obviněného tyto výpovědi byly v rozporu s jeho výpovědí a s výpovědí svědkyně D. K., které soud hodnotil jako nevěrohodné. Podle obviněného tak došlo k porušení „zásady in dubio pro reo“ a k nepřípustné selekci důkazů svědčících v neprospěch obviněného. Taková argumentace se ovšem vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením jimi provedených důkazů. Navíc soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, z jakých důkazů vycházely, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posuzování.
14. Nejvyšší soud dále nad rámec uplatněného dovolacího důvodu zdůrazňuje, že je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil obou skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jimi naplnil všechny zákonné znaky těch přečinů, jimiž byl uznán vinným. Z popisu skutků ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů. Proto v tomto směru nemohlo dojít k údajnému extrémnímu rozporu ani k porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ostatně dodržení tohoto práva obviněného mu nijak nezaručuje takový výsledek trestního stíhání, jaký by si sám přál.
15. Pokud jde o námitku obviněného, v níž poukázal na údajný nesprávný postup v rámci dokazování v průběhu řízení před soudy prvního i druhého stupně, když podle jeho názoru soudy nebraly na zřetel jeho návrhy na provedení dalších důkazů, je třeba zdůraznit následující skutečnosti. Podobně jako v jiných typech soudního řízení i v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, publikovaný pod č. 40 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v nyní posuzované věci z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (viz jeho s. 5), ten dostatečně vyložil, proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů. Ani zde tedy nemohlo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jak obviněný obecně namítl ve svém dovolání.
16. Námitka obviněného ohledně údajně opomenutého důkazu ve formě provedení místního šetření v bytové jednotce na adrese H., P., a dále ve formě opatření znaleckého posudku, který by měl odpovědět na otázku, zda skutečně byla zmíněná bytová jednotka zaplavena vodou, nejenže neodpovídá uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu, ale není ani opodstatněná. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s těmito důkazními návrhy se vypořádal jak soud prvního stupně (viz s. 11 jeho rozsudku), tak odvolací soud (viz s. 4 jeho rozsudku). Oba soudy považovaly takto navržené důkazy za nadbytečné, protože podle jejich názoru bylo jednání obviněného prokazováno výpověďmi svědků a listinnými důkazy, přičemž tyto důkazy se soudům jevily jako dostatečné pro rozhodnutí ve věci. Ohledně námitky, že došlo k opomenutí navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným navrhované důkazy byly skutečně nadbytečné. Znalecký posudek by se v době jeho vypracování mohl vyjádřit toliko ke skutečnosti, zda někdy v minulosti došlo k zaplavení předmětné bytové jednotky vodou, nemohl by však poskytnout spolehlivý podklad k závěru, kdy mělo dojít k této události a zda ji lze považovat za pojistnou událost, a to i s ohledem na uplynutí více než pěti let, které uběhly od okamžiku údajné pojistné události do podání obžaloby. Ze stejného důvodu je pak nadbytečné provedení důkazu místním šetřením v předmětné bytové jednotce. Navíc obviněný mohl podle §110a tr. řádu sám opatřit zmíněný posudek znalce, byl-li důvodně přesvědčen o svém tvrzení stran pojistné události, což ovšem neučinil.
IV. Závěrečné shrnutí
17. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný J. H. P. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Navíc shodnými námitkami obviněného, jaké uplatnil ve svém dovolání, se již zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly soudy nižších stupňů v podrobném odůvodnění svých rozhodnutí.
18. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. František Púry, Ph. D.
předseda senátu