ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.769.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 769/2018-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný Z. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 7 To 29/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 24/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 25 T 24/2017, byl obviněný Z. D. uznán vinným zločinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §254 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a v družstvu na dobu 5 let. Obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena také povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozené obchodní společnosti TOPTRANS EU, a. s., částku ve výši 4 944 507 Kč, poškozené obchodní společnosti ATEX Planá, s. r. o., částku ve výši 40 522 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 7 104 Kč.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to proti všem jeho výrokům. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 7 To 29/2018, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný Z. D. podal proti citovanému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný svými výhradami zpochybnil zejména skutkové závěry soudů nižších stupňů, způsob hodnocení důkazů a rozsah provedeného dokazování. Konkrétně obviněný vytkl, že soudy nižších stupňů provedly dokazování ve zcela nedostatečném rozsahu, zejména pokud jde o prokázání okolností, za kterých došlo k převodu jeho obchodního podílu v obchodní společnosti WorkArena, s. r. o., a to včetně převodu účetnictví této obchodní společnosti. Podle obviněného nebyl skutkový stav náležitě zjištěn a v důsledku toho by měla být vadná i právní kvalifikace skutku, jímž byl uznán vinným, neboť na základě provedeného dokazování nelze učinit závěr o tom, že ze strany obviněného došlo k zatajení účetnictví. Obviněný zpochybnil i řádné zahájení svého trestního stíhání, protože podle jeho přesvědčení je usnesení o zahájení trestního stíhání nepřesné a vágní. Ve svém dovolání obviněný rovněž vytkl soudům nižších stupňů porušení pravidla „in dubio pro reo“ a namítl i neprovedení jím navrhovaných důkazů, a to jednak výslechu svědků J. K., M. Č., M. Č. a Z. D. a dále těch důkazů, jež by objasnily nakládání s vozidly vlastnicky náležejícími obchodní společnosti WorkArena, s. r. o. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, při převodu obchodního podílu v obchodní společnosti se spolu s účetnictvím předává i movitý majetek a v případě, kdyby soudy nižších stupňů provedly jím navržené důkazy, zjistily by, kdo po převodu jeho obchodního podílu disponoval s majetkem (a tedy i s účetnictvím) obchodní společnosti WorkArena, s. r. o. K otázce náhrady škody obviněný namítl, že soud prvního stupně se vůbec nezabýval prokázáním příčinné souvislosti mezi případným protiprávním jednáním obviněného a samotným vznikem škody. Podle názoru obviněného škoda na straně poškozených by vznikla bez ohledu na existenci předmětného účetnictví a v tomto směru odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu.
5. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3 věc k novému projednání a rozhodnutí. Následným podáním obviněný navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 25 T 24/2017, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 7 To 29/2018, a to až do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněného.
III. Vyjádření k dovolání
6. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Z. D. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru většinu námitek obviněného nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, zejména pokud jde o výhrady obviněného, jimiž zpochybnil skutkové závěry soudů nižších stupňů, způsob jejich hodnocení důkazů a rozsah provedeného dokazování. Totéž platí o tvrzení obviněného, jímž vytkl nerespektování pravidla „in dubio pro reo“. K tomu státní zástupkyně uvedla, že jde o institut procesního práva, jehož případné porušení není způsobilé naplnit hmotně právně zaměřený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Shodně se státní zástupkyně vyjádřila k námitce obviněného, kterou zpochybnil řádné zahájení trestního stíhání, přičemž konstatovala, že obviněný jejím prostřednictvím vytkl soudům nižších stupňů porušení totožnosti skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, v porovnání se skutkem, pro který byl obviněný postaven před soud a následně i odsouzen. Dále státní zástupkyně zdůraznila, že totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady, a v obecné rovině rozvedla, kdy a za jakých okolností je totožnost skutku zachována. Podle názoru státní zástupkyně lze formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod výhradu obviněného, podle které se soudy vůbec nezabývaly otázkou příčinné souvislosti mezi jeho případným protiprávním jednáním a způsobeným škodlivým následkem jako znakem skutkové podstaty posuzovaného zločinu. K tomu státní zástupkyně provedla výklad ustanovení §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, odkázala na odbornou literaturu a judikaturu Nejvyššího soudu a konstatovala, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklou škodou je v posuzovaném případě dána.
7. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
8. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
9. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Z. D. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
10. Obviněný však v podstatné části svého dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy obou stupňů, s provedenými důkazy a s jejich hodnocením. O výlučně procesní povaze – nikoli hmotně právním charakteru – části jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, podle něhož soudy nižších stupňů nezjistily řádně skutkový stav věci a nevypořádaly se s rozpory mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, zejména pokud jde o okolnosti převodu jeho obchodního podílu v obchodní společnosti WorkArena, s. r. o., předání účetních knih a dalších dokladů této obchodní společnosti. Obviněný nepovažuje za prokázané spáchání posuzovaného skutku, ale ani naplnění objektivní stránky daného zločinu. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
11. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Z. D., totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle kterého bylo ve vztahu k posuzovanému skutku provedeno dokazování ve zcela nedostačujícím rozsahu, a obviněnému tudíž nebyla jednoznačně, dostatečně a beze všech pochybností prokázána trestná činnost. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením a rozsahem provedených důkazů. Proto Nejvyšší soud nemohl jen na podkladě spisu a dovolání obviněného přehodnotit důkazy, případně dát pokyny soudům nižších stupňů, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět. To by totiž bylo v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného výlučně k nápravě některých právních vad, nikoliv vad skutkových.
12. Totéž platí o námitce obviněného, v níž vytkl soudům nižších stupňů neprovedení jím navrhovaných důkazů. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomu Nejvyšší soud připomíná následující. Podobně jako v jiných typech soudního řízení i v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, publikovaný pod č. 40 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v posuzované věci z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho s. 12), soud dostatečně odůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů. Ostatně, pokud jde o svědka J. K., z obsahu trestního spisu je patrné, že je osobou drogově závislou a bez faktického trvalého bydliště. I s ohledem na tuto skutečnost je nutno konstatovat, že opětovné předvolávání tohoto svědka k hlavnímu líčení by pouze nadbytečně prodlužovalo trestní řízení, zejména za situace, kdy soud prvního stupně zjistil skutkový stav dosud provedenými důkazy nade vši pochybnost. Obdobný závěr pak platí i o dalších důkazech navrhovaných obviněným. Nejvyšší soud tudíž považuje zmíněnou námitku za takovou, která nejenže neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani není opodstatněná.
13. Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně uvedl takové námitky týkající se zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, s nimiž se náležitě vypořádal již odvolací soud. Tyto námitky byly základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, zejména pokud jde o tvrzení ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a s tím související vadné právní kvalifikace jednání obviněného, když podle obviněného nelze učinit závěr o tom, že z jeho strany došlo k zatajení účetnictví. Odvolací soud se řádně zabýval touto výtkou a beze zbytku se s ní vypořádal, což je patrné z odůvodnění jeho rozhodnutí (viz odůvodnění usnesení odvolacího soudu na s. 3 a 4). Odvolací soud reagoval i na námitku obviněného pokud tvrdil, že soud prvního stupně se řádně nevypořádal s rozpory v jednotlivých výpovědích svědků D. D. a M. K. (viz odůvodnění usnesení odvolacího soudu na s. 4 a 5). Totéž platí i o výhradách obviněného, jimiž vytkl soudu prvního stupně, že se vůbec nezabýval otázkou příčinné souvislosti mezi případným protiprávním jednáním obviněného a samotným vznikem škody (viz odůvodnění usnesení odvolacího soudu na s. 5). Na případ, když obviněný v dovolání opakuje obsahově shodné námitky s těmi, které již byly uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadají závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikovaného pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.“
14. Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného Z. D., jejímž prostřednictvím vytkl porušení pravidla „in dubio pro reo“, tj. nutnosti postupu soudu v pochybnostech ve prospěch obviněného. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své dovolání. Navíc soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o spáchaném skutku ani o jeho pachateli a přesvědčivě vyložily, proč je ani nemohly mít, takže zde nebyl důvod, aby postupovaly ve prospěch obviněného.
15. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá ani námitka obviněného, kterou, byť nepřímo, vytkl porušení povinnosti zachovat totožnost skutku, zejména pokud jde o tu část dovolání obviněného, v níž vyjadřuje své výhrady k zahájení trestního stíhání. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující. Totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§220 odst. 1 tr. řádu), tj. soud může rozhodovat v hlavním líčení jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. V tomto smyslu je totožnost skutku zachována, existuje-li při porovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku shoda buď alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, anebo shoda v následku při rozdílném jednání obviněného. Uvedená shoda jednání či následku pak nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech (viz rozhodnutí pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Jeden skutek jako předmět trestního stíhání pak tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a není možné rozhodnout o každé z nich jiným výrokem; výjimku představuje jen pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku), které je z hlediska trestního práva hmotného jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (§11 odst. 2, §12 odst. 12 tr. řádu) a poté případně uložit společný trest za pokračování v trestném činu (§45 tr. zákoníku). Na zachování totožnosti skutku nemají přitom vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722).
16. U obviněného Z. D. pak byla totožnost skutku ve vztahu k posuzovanému trestnému činu zachována, a to při úplné shodě jednání obviněného (jehož podstatou bylo zatajení účetních knih, zápisů a jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole) a při shodě jím způsobeného následku (ohrožení majetkových práv věřitelů obchodní společnosti WorkArena, s. r. o., v důsledku čehož došlo ke vzniku škody velkého rozsahu na cizím majetku a současně ohrožení řádného a včasného vyměření daně). Obviněný tedy jednal způsobem popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. v obžalobě, když tímto jednáním vyvolal následek konkretizovaný v obžalobě. Shodným způsobem pak žalované jednání obviněného, resp. jím vyvolaný následek hodnotily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o tom, že byla zachována totožnost skutku obsaženého v obžalobě podané na obviněného a v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně.
17. Navíc povinnost dodržet totožnost skutku vyplývá z norem trestního práva procesního (viz zejména ustanovení §176 odst. 2 a §220 odst. 1 tr. řádu), jejichž případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný opírá své dovolání. Zachování totožnosti skutku v uvedeném smyslu se totiž samo o sobě nijak netýká právního posouzení skutku ani jiného posouzení podle hmotného práva, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §220 odst. 1 a 3 tr. řádu, v nichž zákon výslovně od sebe odlišuje totožnost skutku na straně jedné (§220 odst. 1 tr. řádu) a právní posouzení skutku na straně druhé (§220 odst. 3 tr. řádu).
18. V návaznosti na výše uvedené závěry k výkladu a použití uplatněného dovolacího důvodu se Nejvyšší soud zabýval dalšími námitkami obviněného Z. D., kterými zpochybnil naplnění objektivní stránky zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3, odst. 4 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a to včetně příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodou. Tyto námitky sice formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť je obviněný založil zčásti rovněž na polemice se skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy. Nejvyšší soud je však nepovažuje za důvodné.
19. K tomu je třeba připomenout, že zmíněný zločin spáchá ten, kdo ohrozí majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně tím, že změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Pokud jde o znak objektivní stránky skutkové podstaty tohoto zločinu spočívající v „zatajení“ účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů, naplní ho pachatel, který předstírá vůči jiným osobám, zpravidla kontrolním nebo daňovým orgánům, že určité doklady vůbec nemá, anebo je umístí nebo ukryje na takovém místě, kde jsou pro takové orgány, popřípadě pro jiné osoby, nedostupné běžnými prostředky (např. nepředloží je při kontrole nebo je na dotaz kontrolního orgánu zamlčí, resp. uvádí, že je nemá). O zatajení půjde i tehdy, když pachatel uvádí ohledně účetních dokladů rozporné údaje, a vzhledem k tomu není jasné, kde se skutečně nacházejí příslušné účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady, zda je toto účetnictví kompletní a zda obsahuje konkrétní důležité doklady vztahující se např. buď k podanému daňovému přiznání a v něm uvedeným údajům, anebo k majetkovým právům jiného, např. pohledávkám věřitelů. Zatajení těchto rozhodných účetních dokladů nemůže být v zásadě vyloučeno ani pouhým nekonkrétním tvrzením pachatele, že účetnictví se nachází na určitém místě, zvláště když bylo později toto tvrzení zase popřeno, resp. shledáno nepravdivým (viz rozhodnutí pod č. 7/2009 Sb. rozh. tr.). Pod pojem „majetková práva jiného“ je třeba zahrnout všechna práva vztahující se k cizímu majetku, tedy nejen práva věcná (např. vlastnictví k věci), ale i majetková práva vyplývající ze závazkových či jiných vztahů, které mají majetkový charakter. K naplnění základní skutkové podstaty podle §254 odst. 1 tr. zákoníku pak postačí ohrožení majetkových práv jiného, nemusí tedy dojít k jejich skutečnému porušení. Škodou velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 a §254 odst. 4 tr. zákoníku se rozumí škoda ve výši nejméně 5 000 000 Kč. Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného zločinu, k jeho spáchání je třeba úmyslné zavinění pachatele (§15 tr. zákoníku), přičemž ke způsobení škody velkého rozsahu postačí podle §17 písm. a) tr. zákoníku i zavinění z nedbalosti (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2590 až 2592 a 2597).
20. Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v jeho následném odůvodnění, obviněný Z. D. jako jednatel obchodní společnosti WorkArena, s. r. o., zatajil její účetní knihy, zápisy a jiné doklady, které slouží k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole a k jejichž vedení byl ze zákona povinen. Uvedené doklady totiž obviněný v souvislosti s převodem svého 100% obchodního podílu v obchodní společnosti WorkArena, s. r. o., nepředal jeho novému nabyvateli a jednateli J. K., který však nebyl vážným zájemcem o podnikání, ale pouze tzv. bílým koněm. V důsledku toho obviněný zmařil možnost řádného vyměření daňových povinností obchodní společnosti WorkArena, s. r. o., a ohrozil majetková práva věřitelů této obchodní společnosti, když jim svým jednáním trvale znemožnil zjištění, přezkoumání a uspořádání jejích majetkových poměrů, v důsledku čehož tito věřitelé nebyli schopni zjistit možnost a rozsah uspokojení svých pohledávek. Tímto svým jednáním způsobil obviněný na majetku třetích osob (věřitelů) škodu v celkové výši minimálně 5 050 183 Kč.
21. Nejvyšší soud v tomto směru nemohl akceptovat tvrzení obviněného, podle něhož údajně nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nepředáním účetních knih, zápisů a jiných dokladů, sloužících k přehledu o stavu hospodaření a jmění obchodní společnosti WorkArena, s. r. o., a vznikem škody na straně poškozených věřitelů. Jak jednoznačně vyplývá z rozhodných skutkových zjištění soudu prvního stupně, obviněný musel vědět, že existovaly četné neuhrazené pohledávky poškozených věřitelů za obchodní společností WorkArena, s. r. o., a to již v době, kdy obviněný převedl práva a povinnosti k obchodnímu podílu v této společnosti na tzv. bílého koně – J. K., kterému ovšem nepředal žádné účetní doklady. Navíc – jak vyplynulo z provedeného dokazování – obviněný sice formálně převedl práva a povinnosti k obchodnímu podílu v obchodní společnosti WorkArena, s. r. o., na J. K., fakticky však naložil s majetkem této společnosti a s doklady o něm blíže nezjištěným způsobem ve svůj prospěch či ve prospěch jiných osob. Podle dosavadní ustálené judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1304/2014) , úmyslné ukrývání účetnictví dlužníka v době, kdy se jeho věřitelé domáhají uspokojení svých splatných pohledávek, s sebou logicky vždy nese reálnou možnost ohrožení majetkových práv věřitelů. Jak již uvedl soud prvního stupně, v důsledku účelového převodu celého obchodního podílu v obchodní společnosti WorkArena, s. r. o., nebylo možné spolehlivě zjistit, kde se účetní knihy, zápisy a jiné doklady o jejím majetku nacházejí, přičemž je zcela nerozhodné, komu je obviněný ve skutečnosti předal. Je třeba zdůraznit, že pokud obchodní společnost nedisponuje účetními doklady, nemůže ani posoudit oprávněnost pohledávky, kterou vůči ní poškozený uplatňuje. Taková obchodní společnost tedy prakticky není schopna řádně vyvíjet žádnou další činnost ani splácet své skutečné závazky, neboť nikdo neví, jaká je vlastně její majetková situace, jaké jsou její pohledávky, závazky, zda zde není stav úpadku atd. Přitom obviněnému jako osobě působící ve funkci jednatele musely být jasné následky nepředání účetních dokladů, obzvlášť když mu bylo zcela zřejmé, že jmenovaná obchodní společnost dluží poškozeným věřitelům značnou částku peněz. Je tedy nepochybné, že takové jednání obviněného muselo ve svém důsledku logicky nejen ztížit, ale až znemožnit vymahatelnost pohledávek poškozených věřitelů, neboť ti nemohli zjistit stav majetku a hospodaření obchodní společnosti WorkArena, s. r. o., a zvažovat tak možnosti uspokojení svých splatných a dlužníkem dobrovolně neuhrazených pohledávek. Bez znalosti některých údajů vyplývajících z účetních dokladů, které se staly nedostupnými jednáním obviněného ve smyslu §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, by totiž poškozený věřitel např. nemusel unést důkazní břemeno při uplatňování nároku na uspokojení své pohledávky v občanském soudním řízení, nebo by nebylo zřejmé, zda má podat návrh na zahájení insolvenčního řízení z důvodu úpadku dlužníka a případné existence dalších věřitelů apod. Uvedená škoda tedy vznikla na majetku poškozených věřitelů jednoznačně v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, protože podle rozhodných skutkových zjištění se na jejím vzniku nepodílely žádné jiné okolnosti ani jednání jiných osob (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1250/2015, a ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1379/2015).
22. Vzhledem ke shora konstatovaným argumentům proto Nejvyšší soud považuje závěr soudů nižších stupňů o naplnění všech zákonných znaků zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3, odst. 4 tr. zákoníku za správný a námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění jeho objektivní stránky, včetně příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklou škodou, za neopodstatněné. Naopak je možné dodat, že posuzovaný skutek ve vztahu k poškozeným věřitelům, blíže specifikovaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vykazuje znaky přísnějšího trestného činu, než pro který bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, např. trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku či poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že obviněný na začátku roku 2015 (tj. ještě před uzavřením smlouvy o převodu svého obchodního podílu dne 7. 5. 2015) převedl z účtu obchodní společnosti WorkArena, s. r. o., vedeného u Raiffeisenbank, a. s., v měsících únor a březen peněžní částku ve výši 3 000 000 Kč na účty investičních společností a v období od února do 12. 5. 2015 postupně v hotovosti vybral další finanční prostředky ve výši asi 2 400 000 Kč, aniž by bylo zjištěno, jak s nimi naložil, nabízí se i možnost, že je neužil ve prospěch této obchodní společnosti, ale pro sebe či pro jiného. Protože ovšem v tomto směru nebylo podáno odvolání ani dovolání v neprospěch obviněného, s ohledem na zákaz změny k horšímu (zákaz reformationis in peius) nepřichází již v úvahu zmíněné přísnější právní posouzení skutku obviněného.
V. Závěrečné shrnutí
23. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Z. D. podal proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Část námitek obviněného zaměřených proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů pak neodpovídá citovanému ani jinému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření obviněného či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně uplatnil námitky, s nimiž se už náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů v napadeném usnesení a v rozsudku mu předcházejícím.
24. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
25. Pokud jde o návrh obviněného na odklad výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh na takové rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. řádu a vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. František Púry, Ph. D.
předseda senátu