ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.949.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 949/2018-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný V. N., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 31 To 13/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 T 203/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného V. N. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 2 T 203/2013, byl obviněný V. N. uznán vinným zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku, za který mu byl podle §268 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Dále soud obviněnému uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu tří let a současně soud také podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vyslovil trest propadnutí věci, a to razítka označeného v příloze č. 8 tr. spisu. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození označení ve výroku rozsudku odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Trestného činu porušení práv k ochranné známce podle §268 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku se obviněný podle uvedeného rozsudku dopustil tím, že (zjednodušeně uvedeno) jako předseda představenstva a jediný akcionář obchodní společnosti CHEMIKO, a. s., IČ: 60914068, se sídlem v Rychnově u Jablonce nad Nisou, Kokonínská 1, v době nejméně od 25. 1. 2010 do 11. 10. 2012, kdy došlo k prohlídce celních orgánů v prostorách uvedené obchodní společnosti, vědomě a v rozporu s ustanovením §8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, dal pokyn k výrobě produktů neoprávněně označených ochrannými známkami, snadno s nimi zaměnitelnými značkami Ariel, Jar, Fairy, a dále k přechovávání výrobků neoprávněně označených ochrannými známkami, snadno s nimi zaměnitelnými značkami Castrol a Red Bull, přičemž bylo ve skladech obchodní společnosti CHEMIKO, a. s., zajištěno ke dni 11. 10. 2012 toto zboží: Ariel 3kg – 100 kusů, Ariel 6kg – 1356 kusů, Red Bull – 159 kusů o obsahu 0,33 l, Castrol kanystr o obsahu 4 l – 76 kusů, Fairy Ultra o obsahu 0,5 l – 91 446 kusů, Jar o obsahu 0,5 l – 28 856 kusů a dále 360 kusů neoznačených výrobků, čímž poškodil oprávněné zájmy vlastníků těchto ochranných známek.
3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou podal obviněný V. N. odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 31 To 13/2018, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
II. Dovolání a v yjádření k němu
4. Toto usnesení odvolacího soudu napadl obviněný V. N. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Zuzany Nedomlelové dovoláním z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu.
5. Obviněný nejprve v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu vytkl okresnímu soudu, že dne 29. 11. 2016 (v ten samý den, kdy se konalo hlavního líčení, z něhož se omluvil), vyslechl mimo hlavní líčení svědka T. N. (pozn. Nejvyššího soudu: Dovolatel uvedl nesprávné datum, dne 29. 11. 2016 se konalo neveřejné zasedání okresního soudu, v němž bylo rozhodováno o námitce podjatosti předsedkyně senátu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou Mgr. Jaroslavy Opatrné, kterou vznesl obviněný; ve skutečnosti se hlavní líčení, z něhož se obviněný omluvil, a výslech svědka T. N. mimo hlavní líčení uskutečnily dne 6. 10. 2016). Obviněný k takovému postupu soudu a ani ke čtení úředního záznamu (přesně jej neoznačil, avšak z kontextu lze dovodit, že měl na mysli úřední záznam o podání vysvětlení sepsaný se jmenovaným svědkem) nedal souhlas a byl poškozen tím, že nemohl svědkovi klást otázky a vyjádřit se k jeho výpovědi. Přitom se jednalo o důležitého svědka, o čemž svědčí skutečnost, že soudem byl předvoláván celkem pětkrát. Obviněný spatřoval v uvedeném pochybení soudu porušení jeho práva na spravedlivý proces.
6. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel podřadil námitku, podle níž soudy nižších stupňů nesprávně posoudily jeden ze zákonných znaků skutkové podstaty ustanovení §268 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku, a to „velký rozsah“. Soudy jeho naplnění opřely pouze o hodnotu padělaných výrobků, čímž v podstatě ztotožnily prospěch velkého rozsahu se škodou velkého rozsahu, vycházely tedy z výkladového pravidla uvedeného v §138 odst. 1 tr. zákoníku, což však podle obviněného není přípustné. Správně měly zohlednit počet produktů, rozsah využití neoprávněného označení ochrannou známkou, kvalitu výrobků, rozsah trhu, kam byly uváděny výrobky do oběhu apod. Protože soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nevysvětlil, v čem spočíval znak velkého rozsahu, považoval jej dovolatel za nepřezkoumatelný. Na podporu svých tvrzení citoval judikaturu Ústavního soudu zdůrazňující, že z odůvodnění soudních rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, naopak rozhodnutí nesmí nést stopy libovůle v rozhodování.
7. Další výhrady obviněného směřovaly proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení. Prvotní výslech svědka T. N. proběhl bez tlumočníka a M. Š., který sepsal protokol o jeho průběhu, ani tento výslech nevedl. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že celní orgány sledovaly jmenovaného svědka a areál akciové společnosti bez jakéhokoli povolení a až následně po několikaměsíčním sledování si opatřily také povolení k prohlídce, které však obviněný označil za „zkažené“ ve smyslu „teorie nakaženého jablka“ (pravděpodobně měl na mysli doktrínu plodů/ovoce z otráveného stromu), kdy důkazy získané nezákonným způsobem jsou v trestním řízení nepoužitelné. Z tohoto důvodu podle obviněného neměly být využity důkazy získané šetřením pracovníků Celního úřadu v Liberci. Areál obchodní společnosti CHEMIKO, a. s., celní úřady bez povolení dlouhodobě sledovaly, proto se dne 8. 10. 2012 nejednalo o náhodnou kontrolu vozidla zn. Iveco, neboť hned následujícího dne 9. 10. 2012 pracovníci Celního úřadu Liberec v úředním záznamu detailně popsali pohyb řidiče tohoto vozidla, následujícího dne celníci zkontrolovali prostory areálu údajně se zaměřením na výskyt zaměstnanců cizích státních příslušníků, avšak již tehdy provedli fotodokumentaci skladového a obalového zboží bez potřebného povolení k prohlídce jiných prostor a pozemků, která byla vydána až dne 11. 10. 2012. Celníci tedy vstoupili do objektu zároveň s cizineckou policií a příkaz k prohlídce obsahoval nesprávné datum, na což obviněný upozorňoval v přípravném řízení. Při vstupu celních orgánů do areálu CHEMIKO, a. s., tito úředníci zneužili svých oprávnění podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Takto nezákonně postupovali podle obviněného proto, že jim scházel důkaz o tom, že prací prášek Ariel zajištěný v kontrolovaném vozidle pochází ze skladu obchodní společnosti CHEMIKO, a. s. Fotodokumentaci pořízenou dne 10. 10. 2012 přitom celní orgány použily k odůvodnění své žádosti o předložení návrhu k vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků a dále ji zaslaly zaměstnancům obchodní společnosti Procter & Gamble - Rakona, s. r. o., k vyjádření, čímž celní orgány před zahájením úkonů trestního řízení zpřístupnily třetím osobám informace, které získaly při své činnosti. Nezákonnost prohlídky jiných prostor a pozemků tedy podle obviněného vedla k nepoužitelnosti celé řady důkazů: důkazy získané během prohlídky, výslechy zaměstnanců, dodavatelů apod.
8. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal okresnímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout, nebude-li možné, aby přímo Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265m tr. řádu.
III. Vyjádření k dovolání
9. K dovolání obviněného V. N. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavel Kučera (dále jen „státní zástupce“). Podle jeho názoru se argumentace obviněného podřazená důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu svým obsahem míjela s jeho účelem, ale ani z obecného hlediska není opodstatněná. Hlavní líčení, z jehož účasti se obviněný omluvil, bylo totiž soudem odročeno. Kromě toho výslechu svědka T. N. konaného mimo hlavní líčení dne 6. 10. 2016, byl přítomen obhájce obviněného a zejména je podstatné, že soud neprovedl následně důkaz tímto záznamem o výpovědi svědka, která se tak vůbec nestala podkladem odsuzujícího rozsudku.
10. Státní zástupce odmítl i výhrady obviněného, jimiž namítal nesprávnou aplikaci hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy v projednávané věci. Státní zástupce připustil, že námitka týkající se naplnění znaku „velkého rozsahu“ ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle §268 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku, je uplatněnému důvodu podřaditelná, avšak nemá žádné opodstatnění. Dodal, že o naplnění tohoto zákonného znaku svědčí popis tzv. skutkové věty i navazující část odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, z nichž vyplývá, že trestná činnost obviněného probíhala déle než dva roky, dotkla se pěti ochranných známek prostřednictvím několika desítek tisíc kusů padělků a škoda dosáhla řádu milionů korun. Ostatní výtky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídaly. Způsob, jakým byl vyslýchán svědek T. N. jsou procesní povahy a z tohoto úkonu ani soudy nevycházely. Ani postup celních orgánů se podle státního zástupce netýká právního posouzení skutku nebo jiné skutkové okolnosti, jednalo se o zcela standardní jednání pracovníků celní správy. Navíc ani sám obviněný nepředložil konkrétní argument, z něhož by bylo možné dovodit nerespektování či porušení příslušné zákonné úpravy týkající se činnosti tohoto orgánu. Z provedeného dokazování je zřejmé, že před vydáním příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků celníci neprováděli sledování ve smyslu §158d odst. 2, 3 tr. řádu, k němuž je nutný souhlas státního zástupce, resp. soudce.
11. Závěrem státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout jako zjevně neopodstatněné. I pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas s tím, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo k případné replice zasláno obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno, rovněž je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly uplatněnému důvodu či důvodům. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na citované ustanovení, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
15. Obviněný V. N. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze podat dovolání, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spočívá v tom, že v rozporu s procesními podmínkami stanovenými v trestním řádu se konalo hlavní líčení, event. veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. V praxi se může jednat o porušení některého z ustanovení §202 odst. 2 až 5, §204 odst. 2, §209 odst. 1 a §211 odst. 1, 5 tr. řádu. Na druhou stranu konání hlavního líčení (veřejného zasedání) v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), třebaže ten svou neúčast omluvil a zdůvodnil svou pracovní neschopností, samo o sobě nezakládá tento dovolací důvod (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, publikované pod T 491 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
16. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem posouzení správnosti napadeného rozhodnutí tak může být jen způsob, jakým soudy aplikovaly normy trestního práva hmotného, případně na něj navazující hmotněprávní normy jiných právních odvětví, a to výlučně na skutkový stav zjištěný provedeným dokazováním. Zásadně se nepřipouští použití těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v obsahu provedeného dokazování .
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu
17. Předně je nutné uvést, že obviněný V. N. se neohradil proti tomu, že by bylo v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, jak předpokládá dotčený dovolací důvod , a proto nemohlo dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu.
18. Podstatou námitek obviněného byl jeho nesouhlas s provedením výslechu svědka T. N. mimo hlavní líčení, který proběhl dne 6. 10. 2016, tedy v ten stejný den, na který bylo nařízeno hlavní líčení. Okresní soud však odročil hlavní líčení na neurčito za účelem vypracování znaleckého posudku ohledně zdravotního stavu obviněného a jeho způsobilosti zúčastnit se hlavního líčení, a mimo hlavní líčení provedl výslech jmenovaného svědka. U výslechu byla přítomna tehdejší obhájkyně obviněného Mgr. Zuzana Nedomlelová, resp. v substituci Mgr. Kateřina Brožová. Během následujícího hlavního líčení konaného již za účasti obviněného soud hodlal provést důkaz protokolem o výslechu svědka T. N. z 6. 10. 2016, avšak obviněný nedal nezbytný souhlas s jeho čtením (viz č. l. 727 tr. spisu) . Soud tudíž tento důkazní prostředek nemohl použít, jak nakonec vyplývá z protokolu o hlavním líčení konaném dne 13. 7. 2017 a obsah výpovědi tohoto svědka okresní soud nezahrnul do svých skutkových závěrů, o něž opřel výrok o vině. Dále dovolatel vytýkal okresnímu soudu, že nedal souhlas se čtením úředního záznamu, jímž měl nejspíše na mysli úřední záznam o podaném vysvětlení svědka T. N. založený na č. l. 243 až 245 tr. spisu. Zjevně však obviněný přehlédl, že tento úřední záznam nebyl v průběhu hlavního líčení soudem proveden k důkazu, tudíž nesouhlasné stanovisko obviněného bylo zjevně soudem akceptováno, neboť tento důkazní prostředek okresní soud rovněž nezahrnul do svých skutkových závěrů (srov. jednotlivé protokoly o hlavním líčení na č. l. 490 a násl., 524 a násl., 545 a násl., 675 a násl., 735 a násl.). Je tudíž naprosto e videntní, že argumentace obviněného, kterou se snažil prosadit naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jeho zákonnému vymezení reprodukovanému v bodě 15. tohoto usnesení, vůbec neodpovídala.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
1) Ke znaku „velkého rozsahu“
19. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný také opřel svůj mimořádný opravný prostředek a jenž spočívá v nesprávné aplikaci hmotného práva soudy nižších stupňů, dovolatel uplatnil jedinou relevantní námitku, a to naplnění znaku velkého rozsahu kvalifikované skutkové podstaty zločinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku. Ani tato právní námitka však neměla opodstatnění.
20. Trestní zákoník zcela nepochybně rozlišuje mezi pojmy „rozsah“ a „škoda“, jak uvedl dovolatel (ale také již odvolací soud v napadeném usnesení). Hranice výše škody upravuje ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku, jež se obdobně užije také pro určení výše prospěchu, nákladů k odstranění následků poškození životního prostředí a hodnoty věci (§138 odst. 2 tr. zákoníku). Na určení rozsahu tedy citované ustanovení nelze zásadně použít a obdobné výkladové ustanovení týkající se hranic většího, značného a velkého rozsahu není v trestním zákoníku obsaženo. K jejich rozlišení je proto nutné vycházet z právní nauky a soudní judikatury (podrobněji srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 4/2018 Sb. rozh. tr.). Při posuzování, zda se pachatel dopustil zločinu podle §268 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku ve velkém rozsahu, tedy zda došlo k naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je nutné vždy zkoumat konkrétní skutkové okolnosti spáchání činu, jako ostatně i v případě jiných trestných činů, u nichž jde o typový znak ať již základní skutkové či kvalifikované skutkové podstaty [např. §234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, §233 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, §181 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku]. Primárním kritériem určení „rozsahu“ u §268 tr. zákoníku bude samotné využití neoprávněného označení ochrannou známkou, přičemž rozhodující bude zejména počet výrobků nebo služeb takto neoprávněně označených, jejich celková kvalita a hodnota, pokud ji lze zjistit, a to i ve vztahu ke kvalitě a hodnotě originálních výrobků nebo služeb, velikost trhu, na kterém byly neoprávněně užity (např. uváděny do oběhu), tj. zda šlo o celorepublikový, regionální či jen místní trh, dále do jaké míry se jednání pachatele dotklo výrobců, obchodních a jiných subjektů, ať již majitelů ochranných známek nebo též případných držitelů licencí, tedy těch, kteří oprávněně dodávají na trh označené výrobky nebo poskytují služby apod. Důležité bude též, zda šlo o soustavnou nebo déletrvající protiprávní činnost, což je u velkého rozsahu pravidlem. Ve srovnání se spácháním činu ve značném rozsahu [§268 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku] musí jít o několikanásobně větší rozsah, zejména z hlediska využití konkrétního neoprávněného označení výrobků (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2721).
21. Nejvyšší soud se opakovaně vyjadřoval k naplnění znaku „velkého rozsahu“ (případně „většího rozsahu“ nebo „značného rozsahu“), vždy ve spojitosti s některou z více skutkových podstat trestných činů, jež dotčený zákonný znak obsahují. Mezi nejvýznamnější patří usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 44/2013 Sb. a č. 1/2018 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 55/2009, č. 4/2018, č. 1/2006 a č. 12/2011 Sb. rozh. tr. Právní závěry zde obsažené, ačkoli se v citovaných věcech jednalo o jiné trestné činy [trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3, písm. c) tr. zákoníku, trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a trestný čin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], lze přiměřeně aplikovat i na ostatní trestné činy, v jejichž kvalifikované skutkové podstatě je uveden znak „velký rozsah“ včetně trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením. Jak již bylo zmíněno, společným jmenovatelem všech skutkových podstat, v nichž se vyskytuje znak „velkého rozsahu“, je podmínka individuálního zkoumání nejen hodnoty zboží/omamných látek/peněz apod., ale i dalších okolností spáchání činu s důrazem zejména na období, po které trvá trestná činnost, způsob, jakým byl čin spáchán (zde např., zda se jednalo o jednání provozované tzv. „po živnostensku“), jeho územní rozsah, počet dotčených subjektů, kvalita padělků, prognóza dalšího jednání pachatele atp.
22. K námitce dovolatele je vhodné upozornit na jeho vlastní tvrzení, podle něhož nepostačuje k naplnění znaku „velkého rozsahu“ vysoká hodnota zboží, v čemž se nijak neodlišoval od stanoviska rozhodujících soudů. Je sice možné připustit, že okresní soud omezil své vyjádření na prosté konstatování, že obviněný se předmětného činu dopustil ve velkém rozsahu a nic bližšího v rámci právního posouzení tohoto kvalifikačního znaku neuvedl (viz str. 12 rozsudku soudu prvního stupně). Na druhou stranu okolnosti, které jsou zásadní pro určení kritérií určujících velký rozsah, vyplývají z textu tzv. skutkové věty výroku o vině. Zejména však krajský soud, vědom si tohoto argumentačního nedostatku odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku, napravil strohé vyjádření okresního soudu a na str. 3 svého usnesení nejprve zdůraznil, že velký rozsah nelze ztotožňovat se škodou velkého rozsahu. Dále podrobně a pečlivě vysvětlil, na základě jakých zjištěných okolností považoval právní názor týkající se spáchání činu ve velkém rozsahu za správný. Mezi ně logicky zahrnul jak hodnotu zajištěných padělků včetně zboží v obalech připraveného k distribuci, ale rovněž zohlednil dobu trvání nezákonné činnosti, místní rozsah představovaný širokou a silnou sítí prodejen, do nichž se padělané výrobky distribuovaly, závažnost a rozsah činu byl ovlivněn i skutečností, že se jednalo o zboží poměrně známých značek mezi spotřebiteli, jakými jsou výrobky pod názvy „Jar, Ariel, Red Bull, Castrol“. Nejvyšší soud k této poměrně vyčerpávající argumentaci odvolacího soudu považuje za vhodné doplnit další hledisko, které podporuje správnost právního názoru o naplnění kvalifikačního znaku velkého rozsahu v projednávané trestní věci. Dovolatel na tomto druhu trestné činnosti v podstatě založil vlastní podnikání, jímž bez jakýchkoli ohledů na jasné poškozování práv k duševnímu vlastnictví a současně bez respektu k očekáváním spotřebitelů, distribuoval výrobky v obalech, jež vizuálně působily pro běžného zákazníka jako originální výrobek (také znalec Ing. Jiří Jurčička považoval označení na zajištěných výrobcích za snadno zaměnitelná se zapsanými ochrannými známkami, viz část A znaleckého posudku založeného v trestním spise jako Příloha č. 1). Souhrn jednotlivých skutkových okolností, které vyplývají z výsledků provedeného dokazování, nevyvolávají žádné pochybnosti o naplnění znaku velkého rozsahu ve smyslu §268 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku. Proto dovolací soud posoudil námitku obviněného formálně i obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jako zjevně neopodstatněnou.
2) K námitkám, které neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu
23. Ostatní výhrady podřazené dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu již měly výlučně skutkovou povahu, obviněný jimi nevytýkal konkrétní vadnou aplikaci hmotněprávních ustanovení, ale napadal procesní postup orgánů činných v trestním řízení, resp. orgánů celní správy, což citovaný důvod dovolání nepřipouští. Nejvyšší soud se zcela nad rámec dovolacího přezkumu vyjádří k jednotlivým námitkám, a vysvětlí, proč je ani nepovažuje za důvodné.
24. Obviněný se mýlil, pokud tvrdil, že u výslechu svědka T. N. nebyl přítomen tlumočník. První výslech tohoto svědka v rámci trestního řízení proběhl dne 5. 12. 2012 za přítomnosti tlumočníka (viz č. l. 243 tr. spisu). Pokud dovolatel měl na mysli zcela prvotní kontakt této osoby s celníky při kontrole vozidla Iveco dne 8. 10. 2012, nejednalo se o úkon trestního řízení (zahájeno dne 10. 10. 2012, č. l. 7 tr. spisu). Příslušníci jednotky mobilního dohledu při kontrole vozidla v rámci svých pravomocí provedli také ztotožnění osob nacházejících se uvnitř a požadovali od nich vysvětlení (srov. následující bod 30. tohoto usnesení). Během této komunikace jeden z dvojice mužů vietnamské národnosti jménem T. N. mj. sdělil, že tříkilová balení pracího prášku Ariel veze z areálu CHEMIKO, a. s. (č. l. 203 tr. spisu), avšak protokol o vysvětlení ani úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 5. 12. 2012 soudy v trestním řízení jako důkaz neprovedly a nezohlednily při objasnění skutku. Označení dodavatele převážených výrobků vyplývalo též z předloženého dodacího listu (viz č. l. 209 trestního spisu), na němž však nebyl uveden přepravovaný prací prášek Ariel, naopak v dokladu byly zapsány výrobky jiného označení, které se ve vozidle nenacházely, což právě vyvolalo u kontrolního orgánu důvodné podezření na nelegální činnost. Spolu s dalším zjištěním, že ve vozidle, které celníci zaznamenali již na dvoře areálu obchodní společnosti CHEMIKO, a. s., se nacházely kromě zboží též osoby s cizí státní příslušností, z nichž jedna tvrdila, že je majitelem padělaných výrobků (že se jedná o padělky, bylo celníkům potvrzeno již 9. 10. 2012, tj. ještě před kontrolou objektu provedenou celníky dne 10. 10. 2012, viz výpověď M. Ch. na č. l. 491 tr. spisu). Tyto okolnosti se staly dostatečným podnětem jak pro vykonání kontroly v areálu sídla obchodní společnosti CHEMIKO, a. s., zaměřené na zaměstnávání cizinců, tak pro provedení následné prohlídky těchto prostor a pozemků jako neodkladného a neopakovatelného úkonu trestního řízení.
25. S tím souvisí i výhrada obviněného, že jak svědek T. N., tak areál obchodní společnosti CHEMIKO, a. s., byli po dobu několika měsíců nezákonně monitorováni a až teprve po dlouhé době sledování se celníci rozhodli pro „zásah“. Podle dovolatele, který odkázal na tzv. „teorii nakaženého jablka“, bylo vyloučeno použít v trestním řízení i další důkazní prostředky, a to prohlídku jiných prostor a pozemků včetně zajištěných věcí, stejně jako výpovědi zaměstnanců jak samotné obchodní společnosti CHEMIKO, a. s., tak jejích dodavatelů. Kromě toho, že tyto námitky mířily proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, vycházely ze skutkového průběhu popsaného dovolatelem odlišně od skutkových zjištění, která mají svůj podklad v trestním spise a které soudy posoudily jako významné pro rozhodnutí o vině obviněného.
26. Nejvyšší soud nemůže souhlasit s obviněným, že by kontrole vozidla Iveco předcházelo sledování v řádu měsíců. Nic ve spise nenasvědčuje tomu, že by T. N. nebo objekt akciové společnosti měli být sledováni ještě před tím, než byla dodávka Iveco kontrolována dne 8. 10. 2012 (navíc to u soudu přímo vyloučil jeden ze zasahujících celníků A. V., viz č. l. 736 verte). Takovému závěru odpovídá podle zásad rozumného uvažování i fakt, že teprve po kontrole vozidla, až 10. 10. 2012, si celníci vyžádali údaje z katastru nemovitostí týkající se areálu obchodní společnosti CHEMIKO, a. s. Kdyby tento objekt již delší dobu sledovali, jako jednu z prvních věcí by si zcela logicky zjistili majitele a uživatele pozemků a budov na nich. Na sledování navíc nebyl časový prostor, měli po zastavení a kontrole dodávky jasné indicie, že padělky pracího prášku Ariel pocházely z konkrétního místa (blíže viz bod 24. tohoto usnesení), čemuž odpovídá také fakt, že příkaz k prohlídce jiných prostor ze dne 11. 10. 2012 byl neodkladný a neopakovatelný úkon. Pro srovnání lze poznamenat, že po získání informací o možném skladování padělků vyrobených obchodní společností CHEMIKO, a. s., i v jiném objektu ve V. u. B., byl okamžitě pořízen výpis z katastru nemovitostí, současně byl podán návrh na sledování objektu, což soudce Okresního soudu v Jablonci nad Nisou povolil dne 25. 10. 2012 a brzy poté (1. 11. 2012) byl vydán i příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků. I v tomto případě se jako první věc zjišťovaly informace o majiteli a případném nájemci podezřelého areálu, teprve poté následovaly navazující úkony trestního řízení včetně sledování objektu, které bylo řádně povoleno. Nejvyšší soud tedy nemohl souhlasit s posloupností událostí tak, jak ji předložil obviněný, zjevně se jednalo pouze o jeho domněnku, která nemá oporu v trestním spise.
27. Co se týká „doktríny plodů/ovoce z otráveného stromu“, v první řadě je nutné si uvědomit, že touto argumentací dovolatel zpochybnil opět procesní otázky týkající se použitelnosti důkazních prostředků a jejich hodnocení, čímž však nenapadá vady v právním posouzení skutkových zjištění soudů, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vyžaduje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013). Samotná doktrína má svůj původ ve Spojených státech amerických, kde je také rozvíjena a praktikována, její odraz však právní úprava trestního řádu platného a účinného na území České republiky neobsahuje (jediný striktní zákaz použití důkazu je zakotven v §89 odst. 3 tr. řádu: Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila). Podstata dotčené doktríny v její krajní podobě spočívá v tom, že procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení má za následek absolutní neúčinnost a nepoužitelnost důkazů opatřených na podkladě takového vadného postupu. Je třeba však poukázat na to, že ani takto rigorózní interpretace doktríny plodů/ovoce z otráveného stromu nevede k závěru, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky způsobuje nepoužitelnost důkazu, vždy je třeba konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé proces provádění důkazu ovlivnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 761/14, uveřejněný pod č. 103 ve svazku 73 Sb. n. a us. Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3766/12). Už vůbec potom nelze mít za to, že by výskyt nezákonného důkazu způsoboval nepoužitelnost všech důkazů opatřených v trestním řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10, uveřejněný pod č. 50 ve svazku 64 Sb. n. a us. Ústavního soudu). Dokonce i ve Spojených státech amerických se připouští výjimky z absolutního zákazu použití nezákonného důkazu, např. je akceptováno provedení důkazu, že vadným postupem „nedošlo k otrávení“ [viz Musil, J., Několik otazníků nad judikaturou Ústavního soudu ČR v době postmoderny (na příkladu prohlídky jiných prostor a pozemků), Kriminalistika 1, ročník XXXXIV/2011, str. 19].
28. Prohlídka prostor obchodní společnosti CHEMIKO, a. s., pracovníky celní správy spolu s cizineckou policií dne 10. 10. 2012 nevedla k opatření jakéhokoli důkazu, který by byl v trestním řízení použit (soudy nevycházely z úředních záznamů o podaných vysvětleních zaměstnanců obchodní společnosti CHEMIKO, a. s., ani M. Ch., fotografie pořízené v průběhu tohoto úkonu nejsou součástí trestního spisu). Dovolatel sice tvrdil, že při prohlídce byla pořízena fotodokumentace, která byla zaslána poškozeným, pro což však v trestním spise chybí pádný důkaz. Zástupci poškozené Procter & Gamble - Rakona, s. r. o., obdrželi fotografie a vzorek pracího prášku Ariel zajištěné ve vozidle dne 8. 10. 2012 (srov. např. text protokolu o kontrole na č. l. 204, z něhož je zřejmé, že snímky zaslané zástupci poškozené byly pořízeny dne 8. 10. 2012, nebo výpověď M. Ch., tiskové mluvčí poškozené obchodní společnosti Procter & Gamble - Rakona, s. r. o., podle níž nejprve obdrželi fotografie se vzorkem a až den nato, tedy dne 10. 10. 2012, jim bylo oznámeno, že bylo objeveno velké množství podezřelých výrobků pod značkou Ariel, proto se vydali s kolegy do areálu z vlastní iniciativy, na místě nepořizovala žádnou fotodokumentaci, za účasti celníků byla v prostorách před povolením a provedením prohlídky jiných prostor a pozemků, avšak jen ke zkoumání, zda uskladněné zboží bylo padělané, což již předtím konstatovala u vzorku z vozidla zn. Iveco, srov. č. l. 491 a násl. tr. spisu). Ale i kdyby zástupci majitele ochranné známky Procter & Gamble - Rakona, s. r. o., skutečně disponovali kromě jiného i fotografiemi pořízenými dne 10. 10. 2012, jistě by to nic nezměnilo na chování poškozeného a nemělo by to ani vliv na jeho vyjádření, že se jedná o padělky, neboť to již vyplývalo z jeho zjištění po zkoumání fotografií a vzorku pracího prášku ze dne 9. 10. 2012, z osobní prohlídky uskladněného zboží dne 10. 10. 2012 a z pozdějších vyjádření k výrobkům zadrženým při prohlídce jiných prostor a pozemků.
29. Jak dále obviněný namítal, přílohou odůvodnění návrhu na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků skutečně byly fotografie pořízené celníky (viz text odůvodnění žádosti o předložení návrhu k vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků na č. l. 20 a text návrhu na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků podle §83a odst. 1 tr. řádu na č. l. 28 tr. spisu). To však nemohlo mít vliv na zákonnost nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků. Jednak fotodokumentace vznikla při zcela legálním postupu celních orgánů v rámci jejich pravomoci (viz výklad níže v tomto a následujícím bodě usnesení dovolacího soudu) a jednak se nejednalo o jediný podklad, na základě kterého by se soudce rozhodl požadovaný příkaz vydat. Podle §125 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) vykonávají celní úřady kontrolní činnost na úseku zaměstnanosti v rozsahu stanoveném v §126 odst. 4 téhož zákona. Konkrétně tedy jim na tomto úseku náleží oprávnění kontrolovat, zda cizinec vykonává práci pro právnickou nebo fyzickou osobu na základě pracovněprávního vztahu a v souladu s vydaným povolením k zaměstnání, zaměstnaneckou kartou, kartou vnitropodnikově převedeného zaměstnance, povolením k pobytu vnitropodnikově převedeného zaměstnance vydaného jiným členským státem Evropské unie nebo modrou kartou, jsou-li podle zákona o zaměstnanosti vyžadovány, a zda zaměstnavatelé plní oznamovací povinnosti. Na tom, že zásah celníků ze dne 10. 10. 2012 nebyl v rozporu se zákonem, nemění nic ani skutečnost, že z trestního spisu dovolací soud nepojal podezření na spáchání správního deliktu na úseku zaměstnanosti ve smyslu §140 zákona o zaměstnanosti.
30. Některé další pravomoci celních úřadů v rozhodné době vyplývaly též z tehdy účinného zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2012, který byl od 1. 1. 2013 nahrazen zákonem č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky. Podle §5 odst. 4 písm. j) prvně citovaného právního předpisu celní orgány kontrolovaly největší povolenou hmotnost vozidla, největší povolenou hmotnost na nápravu a skupiny náprav vozidla, další hmotnostní poměry vozidla apod., podle písm. l) téhož ustanovení zabezpečovaly způsobem a v rozsahu stanoveném tímto a zvláštními předpisy kontrolní a asistenční činnost a podle §5 odst. 4), písm. o) citovaného zákona plnily další úkoly, stanovily-li tak zvláštní právní předpisy. Jednotlivá oprávnění a prostředky celníka upravoval tehdy zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2012, který byl s účinností od 29. 7. 2016 nahrazen zákonem č. 242/2016 Sb., celní zákon, (dále jen „celní zákon“), podle jehož ustanovení §25 mezi povinnosti celníka patřila i povinnost vyrozumět nejbližší celní úřad nebo policejní útvar, byl-li páchán trestný čin nebo přestupek anebo bylo-li důvodné podezření z jejich páchání. Naopak mezi oprávnění celníka při předcházení trestným činům se podle §33b celního zákona řadilo použití podpůrných operativně pátracích prostředků, mezi nimi i použití zabezpečovací techniky, již definoval §33d tamtéž jako technické prostředky, zařízení a jejich soubory používané mj. i k dokumentování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin . Dále celní úřady vykonávají dozor nad dodržováním povinností podle §5 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 31. 12. 2012, (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), tj. nad zákazem nekalých obchodních praktik, mezi něž se řadí klamavé obchodní praktiky (za ty se považuje mj. v obchodním styku neoprávněné užívání označení chráněného podle zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů). Při výkonu tohoto dozoru jsou celní úřady oprávněny výrobky nebo zboží zajistit a následně rozhodnout o jejich propadnutí nebo zabrání (§23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele). Kromě jiných právě toto v závorce uvedené ustanovení citoval Celní úřad v Liberci ve svém rozhodnutí o zadržení zboží (pracího prášku Ariel převáženého v dodávce zn. Iveco) ze dne 9. 10. 2012 (viz č. l. 206) a současně s ním také zákon č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012, (dále jen „zákon č. 191/1999 Sb.“), v němž je samostatně upraveno provádění dozoru celními úřady v rámci ochrany spotřebitele. V §29 tohoto zákona je celníkovi přiznáno oprávnění zastavovat osoby a vozidla, provádět kontrolu zavazadel, vozidel, jejich nákladů, přepravních a průvodních listin, vstupovat do provozoven a skladových prostor a objektů užívaných výrobcem, distributorem apod., ověřovat totožnost fyzických osob, které jsou kontrolovanými osobami nebo je zastupují, a vyžadovat od nich vysvětlení, je také oprávněn vyzvat držitele práva, aby se vyjádřil ke zjištěním zakládajícím podezření z porušení jeho práv, nebo si jej přizvat k výkonu dozoru [§29 odst. 1 písm. e) zákona č. 191/1999 Sb.], odebírat vzorky kontrolovaného zboží za účelem provedení analýzy a podle §29a téhož zákona může celní úřad, existuje-li podezření, že v souvislosti s nabízením nebo prodejem zboží dochází k porušení ustanovení §4 odst. 3 a §5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, zadržet zboží, a to bez ohledu na práva třetích osob. Uvedený demonstrativní výčet oprávnění celních úřadů dává dostatečný podklad pro jednoznačný závěr, že celníci nepřekročili své pravomoci. Bylo v jejich kompetenci zastavit, zvážit a jiným způsobem zkontrolovat podezřelou přetíženou dodávku včetně jejího nákladu a osob nacházejících se ve voze, od nichž mohli požadovat vysvětlení k nesouladu dodacího listu s převáženým nákladem. V rámci své pravomoci pak rozhodli o provedení kontroly zaměřené na zaměstnávání cizinců v prostorách obchodní společnosti CHEMIKO, a. s., když zboží z jejího areálu odváželi cizí státní příslušníci. V rámci této kontroly celníci objevili velké množství podezřelého zboží, což bylo jejich povinností oznámit jako podezření na spáchání trestného činu, k výkonu dozoru si mohli přizvat do areálu zástupce majitele práva k ochranné známce (ostatně i M. Š. u hlavního líčení vysvětlil, že přítomnost zástupců majitelů ochranných známek na místě kontroly představovala standardní postup, vyjadřovali se ke zboží jako technická podpora běžně, srov. č. l. 737 verte tr. spisu), objevené výrobky a obaly, jež nasvědčovaly páchání trestné činnosti, mohli zdokumentovat, tj. pořídit fotografie. Souhrnně Nejvyšší soud uzavírá tuto pasáž konstatováním, že příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků byl vydán v souladu se zákonem, předcházela mu relevantní zjištění o podezření na páchání vysoce škodlivé trestné činnosti poškozující nejen majitele ochranných známek, ale také samotných spotřebitelů, kteří byli klamáni koupí zboží neodpovídajícího kvalitě originálů, jíž se prezentovalo. Z těchto důvodů nemají výhrady obviněného ke způsobu provedení prvotních úkonů zaměstnanců celní správy, které předcházely jeho trestnímu, stíhání jakékoli opodstatnění.
31. Dovolatel dále zcela v rozporu s podstatou dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení uplatnil námitku proti osobě, jež vyhotovila „protokol o výslechu“, což ovšem ani nevyplývalo z obsahu trestního spisu. Z něho je patrno, že M. Š. vyhotovil úřední záznam o průběhu kontroly vozidla zn. Iveco dne 8. 10. 2012 (viz č. l. 203 tr. spisu), nikoli však protokol o výslechu svědka T. N., jak uváděl dovolatel. M. Š. uvedený úřední záznam sepsal dne 18. 10. 2012, úkonu se však neúčastnil, jak připustil u hlavního líčení konaného dne 26. 10. 2017, avšak současně vysvětlil, že jej sepsal na podkladě dokumentů kolegy, který kontrole byl přítomen, ale nebyl tehdy v práci, a proto tento úřední záznam vypracoval za něj (č. l. 738 tr. spisu). Takovému postupu nelze nic vyčíst.
32. Jakýkoli právní význam či dokonce vliv na zákonnost průběhu trestního stíhání obviněného nemá ani jeho upozornění na nesprávné datum pod textem příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků. Na listinách založených na č. l. 30 a 31 tr. spisu je sice opravdu uvedeno datum 11. 10. 2010 namísto 11. 10. 2012 , ale je k němu připojena rukou psaná oprava této písařské chyby provedená dne 15. 10. 2012. Jednalo se bezpochyby o formální vadu příkazu, která však byla záhy zhojena. Ostatně stejné pochybení je možné přičítat i dovolateli, který ve svém mimořádném prostředku hovoří o výslechu svědka mimo hlavní líčení a o hlavním líčení, z něhož se omluvil, obě události měly podle obviněného proběhnout dne 29. 11. 2016, což se však rozchází se skutečností. Výslech svědka mimo hlavní líčení i hlavní líčení bez přítomnosti obviněného jsou datována dnem 6. 10. 2016 (viz č. l. 676 a 675 tr. spisu), dne 29. 11. 2016 se podle spisového materiálu konalo neveřejné zasedání okresního soudu, v němž bylo rozhodováno o námitce podjatosti předsedkyně senátu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (srov. č. l. 688 tr. spisu). Není tedy pochyb, že písařské chyby (i když u obviněného se jednalo spíše o nedůslednou orientaci v trestním spise), jež nemá vliv na obsah či povahu listiny, se může dopustit každý, navíc v konkrétním případě bylo pochybení odhaleno a řádným způsobem opraveno.
V. Závěrečné shrnutí
33. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného V. N. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu z větší části uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá, ve zbývající části je zjevně neopodstatněné, jak bylo rozvedeno shora. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž by věcně přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
34. Protože Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu