ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1131.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1131/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 6 To 132/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 191/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 4 T 191/2017, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku.
2. Tohoto přečinu se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že
„dne 12. 11. 2016 okolo 13:30 hodin, když řídil automobil Škoda Octavia, (ve vlastnictví DENT ART s.r.o., IČ: 26754916), mimo obec po N. ulici, označené jako silnice II. třídy, č. 611, v katastru obce P. – H. P., s dovolenou rychlostí 90 km/h., ve směru od P. ulice k ulici U Ž., kde v úseku, cca 500 m před křižovatkou s ulicí U Ž., dostatečně nesledoval situaci v dopravním provozu a začal předjíždět před ním jedoucí automobil VW Golf, řízený jeho vlastníkem M. Z., ačkoliv před sebou neměl rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná pro bezpečné předjetí, neměl s takovým manévrem ani dostatečné zkušenosti a při zařazování před toto vozidlo při rychlosti jízdy cca 114 km/h nezvládl řízení a narazil přední pravou částí vozidla, do levé zadní části před ním jedoucího automobilu Renault Thalia, (v majetku J. S.), řízeného E. S. a následně se v protisměrné části vozovky, v rychlosti cca 100 km/h čelně střetl s protijedoucím osobním vozidlem VAZ 21113, Lada 111, řízeným jeho majitelem M. F., který jel ve směru od ulice U Ž. k obci Š., přičemž řidič za ním jedoucího osobního vozidla Škoda Superb, (v majetku J. V.), P. Z., již nemohl na vzniklou situaci nijak reagovat a přejel do protisměrné části vozovky, kde se čelně střetl s protijedoucím vozidlem VW Golf, řízeným M. Z., svým výše popsaným jednáním J. H. způsobil zranění řidiči vozidla VAZ 21113, Lada 111, M. F. i jeho spolujedoucí R. Š., kteří utrpěli mnohočetná závažná poranění, kterým na místě nehody oba podlehli, dále způsobil zranění řidiči osobního vozidla VW Golf, M. Z., který utrpěl pohmoždění pravého kolene, s čímž mu vzniklo léčení s minimálním omezením v obvyklém způsobu života, které bylo přechodného rázu, dále způsobil zranění spolujedoucí M. Z., L. L., jenž utrpěla pohmoždění hrudníku a podvrtnutí krční páteře, s čímž jí vzniklo léčení s minimálním omezením v obvyklém způsobu života, které bylo přechodného rázu, dále způsobil zranění sobě a hmotnou škodu na zúčastněných vozidlech a osobních věcech L. L. - mobilním telefonu zn. Lenovo S1, přičemž k výše popsané dopravní nehodě došlo na základě hrubého porušení několika zásadních, důležitých povinností, které jsou obžalovanému jako řidiči uloženy v ustanoveních §4 písm. a), §17 odst. 5 písm. a), b), c), §18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., kdy se obžalovaný v rozporu s těmito povinnostmi nechoval při jízdě na pozemní komunikaci ohleduplně a ukázněně tak, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní; jako řidič předjížděl, ačkoliv neměl před sebou rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí, nemohl se bezpečně zařadit před vozidla, která hodlal předjet, ohrozil a omezil protijedoucí řidiče, a ohrozil i další účastníky provozu na pozemní komunikaci a jako řidič vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg, jel mimo obec rychlostí vyšší než 90 km/h.“
3. Za uvedený přečin byl odsouzen podle §143 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 60 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 10 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, „případně k pojišťovně, u které je pojištěn automobil Škoda Octavia, který měl účast na dopravní nehodě popsané ve výroku rozsudku“ .
4. Z podnětu odvolání, které podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 v neprospěch obviněného, byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 6 To 132/2018, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen celý výrok o trestu napadeného rozsudku a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině odsouzen podle §143 odst. 4 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 10 let. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II.
5. Proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve odvolacímu soudu vytknul zdůrazňování toho, že svou bezohlednou a riskantní jízdou způsobil nehodu pěti vozidel, což podle něj není v souladu se zjištěným skutkovým stavem věci, resp. je důsledkem hodnocení důkazů v jeho neprospěch. V této souvislosti uvedl, že překročení nejvyšší povolené rychlosti v daném místě nelze vykládat pouze v jeho neprospěch, jelikož v okamžiku, kdy se řidič vozidla rozhodne předjíždět jiné vozidlo jedoucí pomaleji, zpravidla podřadí na nižší rychlostní stupeň a sešlápne pedál plynu, aby vozidlo dynamičtěji akcelerovalo. Podotkl však, že to nebyl jeho případ, jelikož jel za vozidlem VW Golf delší dobu, takže věděl, že toto vozidlo jede pomaleji, než je v místě možné jet. Dále připomněl, že v okamžiku, kdy počal s předjížděcím manévrem, se rozhlédl a v dálce viděl v protisměru přijíždět vozidlo, což vyhodnotil tak, že je schopen předjíždění bezpečně dokončit. Situace se změnila v okamžiku, kdy vyjel do levého jízdního pruhu a zjistil, že před vozidlem VW Golf jede vozidlo Renault Thalia, které předtím nezaregistroval. Zdůraznil, že o této situaci vědět nemohl, o čemž svědčí fakt, že na vozidle VW Golf byly nalepeny tmavé folie, které snižovaly možnost průhledu skrz vozidlo. Jeho následné rozhodnutí dokončit předjíždění tím, že se zařadí před obě vozidla, tak označil za jedno z možných, když připustil, že další možností bylo zpomalit vozidlo a zařadit se zpět za vozidlo VW Golf, přičemž na jeho nesprávném úsudku se patrně podepsala i řidičská nezkušenost. V daném kontextu však poukázal i na chování řidičky vozidla Renault Thalia, jež vyhodnotila situaci tak, že obviněný chce předjet i její vozidlo a chtěla mu pro takový manévr vyjít vstříc, takže počala brzdit, k čemuž došlo za situace, kdy se snažil zařadit za její vozidlo. Strhl proto řízení vozidla do levého pruhu, načež se tečně střetl s vozidlem Renault Thalia a protijedoucí vozidlo VAZ 21113, Lada 111, již bylo příliš blízko, aby mohl nehodě zabránit. Dále upozornil na nesrovnalost v popisu skutku týkající se přesného vymezení místa nehody, a to konkrétně „v úseku cca 500 m před křižovatkou s ulicí U Ž.“ , k čemuž uvedl, že místo nehody je vzdáleno od ulice U Ž. 1,2 km a od hranice P. 940 m. Danou skutečnost shledal podstatnou proto, že při takových vzdálenostech je pochopitelnější jeho motivace k realizaci předjížděcího manévru. Hodnocení nehodového děje označil za nepřiléhavé a neadekvátní jeho průběhu a podotkl, že nevolil vysoce riskantní a hazardní způsob jízdy, nýbrž se od počátku snažil k situaci postavit čelem a v rámci svých možností zmírnit následky, o čemž svědčí jeho chování na místě nehody, kdy se snažil poskytnout první pomoc, jakož i jeho následná omluva a poskytnutí finanční částky poškozeným nad rámec pojistného plnění. Soudu druhého stupně nadto vytknul opomenutí oprávněných zájmů poškozených, jelikož k nim nepřihlédl v rámci uloženého trestu.
7. V další části dovolání namítl, že odvolací soud nepřihlédl ke všem rozhodným okolnostem pro stanovení druhu a výměry ukládaného trestu podle §39 tr. zákoníku. Prvně konstatoval, že vysoká závažnost jeho jednání je zohledněna primárně v samotné kvalifikované skutkové podstatě přečinu, jehož se dopustil. Dále poukázal na možné spoluzavinění ze strany ostatních účastníků nehody a připomněl, že soud druhého stupně dovozuje závažnost činu ze způsobu jeho provedení, k čemuž poukázal na shora uvedené skutkové okolnosti s tím, že způsob jízdy, kterou hodnotí odvolací soud jako bezohlednou a vysoce riskantní, byl právě těmito okolnostmi ovlivněn. Byť připustil, že porušil povinnosti, které mu ukládá zákon provozu na pozemních komunikacích, vyjádřil zároveň přesvědčení, že náhled na způsob jízdy a jeho označení za vysoce riskantní manévr, je soudem druhého stupně učiněn zejména na základě zjištěných následků. Podle jeho názoru však odvolací soud nepřihlédl k osobě pachatele, načež zdůraznil, že se jednání dopustil ve věku blízkém mladistvého, dosud vedl řádný život a svým jednáním bezprostředně po činu se snažil odčinit tragické následky. Dodal, že nedostatek životních a řidičských zkušeností snižuje, a nikoli zvyšuje závažnost trestného činu, jak dovodil odvolací soud. Poté opětovně upozornil na omluvu a poskytnutí plnění poškozeným nad rámec pojistného plnění 1.000.000,- Kč, jakož i upřímnou lítost. Konstatoval proto, že k vedení řádného života u něj není třeba výkonu trestu. V této souvislosti rovněž poznamenal, že v mezidobí dokončil studium na střední škole, složil maturitní zkoušku a byl přijat na vysokou školu, v jejímž studiu pokračuje, přičemž nejen uložený trest, ale i samotné projednání věci před soudem prvního stupně bylo pro něj dostatečným ponaučením a motivací, aby vedl řádný život. Znovu zdůraznil, že ukládání nepodmíněného trestu se jeví jako neadekvátní jeho osobě i všem okolnostem daného činu. Poukázal též na okolnosti jiného mediálně známého případu, v němž byl podle jeho názoru soud vůči pachateli mnohem mírnější. Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem uzavřel, že v jeho věci došlo k uložení nepřiměřeně přísné sankce. V závěru dovolání ještě učinil podnět směřující k předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby ten podal návrh na odklad výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř., a aby Nejvyšší soud na základě tohoto návrhu výkon trestu odnětí svobody odložil až do rozhodnutí o dovolání.
8. Ze shora rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 6 To 132/2018, a tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
9. Do doby rozhodnutí o dovolání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 6 To 132/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
14. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
15. V posuzované věci námitky obviněného směřují proti uloženému trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný.
16. V dané souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41 a §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
17. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný ani neuplatnil) lze dodat, že druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně, nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§3 odst. 1 tr. zákoníku) nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde, případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem. Podle daného ustanovení nemůže být dovolacím důvodem pouhá nepřiměřenost trestu, ať již je pociťován jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu nebo o překročení výměry příslušné trestní sazby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003 sp. zn. 5 Tdo 149/2003).
18. Nad rámec toho považuje Nejvyšší soud za potřebné výslovně zmínit přiměřeně aplikovatelné závěry plynoucí z usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod [podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
19. Obviněný však ve svém dovolání nevznesl žádné konkrétní námitky, ze kterých by mělo vyplývat, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, když brojil výlučně proti nepřiměřenosti jemu uloženého trestu odnětí svobody. Vzhledem k výše uvedeným teoretickým východiskům však takové výhrady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., potažmo jiný důvod dovolání. Pouze pro úplnost lze dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu, a to dokonce pod spodní hranicí trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
20. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
21. Pokud obviněný v rámci podaného dovolání rovněž navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně postupem podle §265h odst. 3 tr. ř. předložil spis Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu trestu odnětí svobody a aby Nejvyšší soud o takovém návrhu v zákonné lhůtě pozitivně rozhodl, je třeba konstatovat, že takový návrh nebyl Nejvyššímu soudu předložen. Nejvyšší soud dodává, že neshledal podmínky pro odložení výkonu uvedeného trestu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. Za této situace nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 9. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu