ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1004.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1004/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. 8. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 14 To 318/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 T 82/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 14 To 318/2017, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 8 T 82/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Písku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 30. 10. 2017, č. j. 8 T 82/2016-485, byl obviněný V. V. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §147 odst. 1, §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 30 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, stanoven náhradní trest odnětí svobody na deset měsíců. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 29. 6. 2015 okolo 8:10 hod. řídil po místní komunikaci v k. ú. obce P. ve směru od obce M. na P. osobní automobil značky Land Rover a v rozporu s ustanovením §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), se řádně nevěnoval řízení vozidla a nereagoval na vzniklou dopravní situaci, na rovném přímém úseku narazil v pravém jízdním pruhu pravou přední částí svého vozidla do levé zadní části před ním jedoucího vozidla značky Dacia Sandero, který řídil R. S., přičemž nárazem byl tento osobní automobil odražen vpravo mimo komunikaci do silničního příkopu, kde se přetočil na střechu. Při této dopravní nehodě byli zraněni řidič R. S. s následnou dobou léčení nejméně dva týdny a spolujezdkyně A. S. s následnou dobou léčení a pracovní neschopností nejméně dva měsíce.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný V. V., státní zástupce v neprospěch obviněného do výroku o trestu a poškození R. S. a A. S. Z podnětu odvolání poškozených R. S. a A. S. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 1. 3. 2018, č. j. 14 To 318/2017-527, zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě škody podle §229 odst. 1 tr. ř. učiněném ve vztahu k těmto poškozeným a ohledně zrušené části nově rozhodl při nezměněném výroku o vině a trestu o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. Podle §256 tr. ř. odvolání obžalovaného a státního zástupce zamítl.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Poukázal na závěry, které vyplývají ze znaleckých posudků a podporují jeho obhajobu, kterou současně zopakoval. Namítl, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. S odkazem na judikaturu vytkl soudům, že řádně nehodnotily důkazy a nevypořádaly se s výpovědí svědka M. P., který zajistil lepší dokumentaci dopravní nehody než policie. Ve věci je extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby sám rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že se s ním ztotožňuje. Z provedeného dokazování vzešly dvě varianty nehodového děje. Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že vycházel z varianty druhé a shledal na straně poškozeného spoluzavinění 30 %. Tato úvaha soudu se ale příčí nejen logice, ale i ustálené judikatuře k zásadě omezené důvěry v dopravě. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není patrno, že by se zabýval povinnostmi poškozeného. Nebylo zjištěno, že by poškozený své povinnosti splnil a ani, že by mu obviněný svým způsobem jízdy v jejich splnění nějak bránil. Soud pouze konstatoval, že podle revizního znaleckého posudku mohl obviněný „následky střetu podstatně zmírnit“. Podle státního zástupce jsou však takové požadavky na řidiče, který má přednost v jízdě, přemrštěné a Nejvyšším soudem byly dosud odmítány, přičemž za viníka dopravní nehody byl vždy až na výjimky považován řidič, který nesplnil svou povinnost dát přednost v jízdě jinému řidiči. Kromě toho došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, neboť odvolací soud změnil skutkové zjištění soudu prvního stupně bez provedení vlastního dokazování a navíc v neprospěch obviněného. Za rozhodný je namístě považovat skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, tedy že poškozený nacouval před vozidlo obviněného z polní cesty a vytvořil mu tím náhlou a nečekanou překážku. Pokud nebylo zjištěno nic, co by poškozenému bránilo dát obviněnému přednost v jízdě, bylo výlučnou příčinou dopravní nehody porušení povinností poškozeného. Jednání obviněného nenaplnilo znaky žádného trestného činu, a jestliže bylo jako trestný čin posouzeno, je takové právní posouzení nesprávné.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Na základě uvedeného Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Právě o takovou situaci se jedná v nyní posuzované věci.
Obviněný ve svém dovolání mj. namítl, že podle závěrů posudků znaleckých ústavů DEKRA CZ, a. s., a ADONE - znalecký ústav, s. r. o., byla rychlost vozidla obviněného v době střetu mezi 70-80 km/h a rychlost vozidla poškozených 0 km/h, nebo ±4 km/h. Varianta, že vozidlo poškozených vycouvalo na komunikaci ze sjezdu k poli, byla podle závěrů znalců technicky přijatelná a obviněnému tak vznikla před jeho vozidlem náhlá a neočekávaná překážka. Tím, že soud tuto pro obviněného příznivější variantu nezahrnul do popisu skutkového děje ve výroku rozsudku, založil existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a z nich učiněnými závěry. Nejvyšší soud vychází z popisu skutku uvedeného ve výroku odsuzujícího rozsudku a nikoli z jeho odůvodnění, kde soud prvního stupně popsal průběh skutkového děje poněkud jinak. Po přezkoumání rozhodnutí soudů obou stupňů se Nejvyšší soud s námitkami obviněného ztotožnil.
Ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že obviněný „na rovném přímém úseku narazil v pravém jízdním pruhu pravou přední částí svého vozidla do levé zadní části před ním jedoucího osobního automobilu“. Posudky znaleckých ústavů DEKRA CZ, a. s., a ADONE - znalecký ústav, s. r. o., však seznaly za možnou i další variantu spočívající v tom, že poškozený řidič osobního automobilu na komunikaci vycouval ze sjezdu k poli a vytvořil obviněnému náhlou a neočekávanou překážku [ovšem nikoli ve smyslu §2 písm. ee) zákona o silničním provozu ] . Tato varianta skutkového děje je přitom pro obviněného výrazně příznivější, neboť v takovém případě je namístě dovodit jeho zavinění v mnohem menší míře vzhledem k tomu, že se ohlédl za nákladním automobilem, který projel z protisměru, a tudíž nevěnoval neustále pozornost řízení motorového vozidla a dění před ním, a naopak hodnotit spoluzavinění poškozeného jako podstatně výraznější než 30 %. Podle znalců by obviněný při náležitém věnování se řízení vozidla mohl při objetí vozidla poškozeného za současného brzdění zcela předejít střetu vozidel, ovšem za předpokladu, že by v protisměru nejelo žádné vozidlo. Z výsledků dokazování přitom vyplývá, že v protisměru nebyl žádný provoz a tudíž tento úhybný manévr byl možný bez rizika další kolize. V případě pouhého objetí vozidla poškozeného bez brzdění by došlo jen k tečnému otěru vozidel s výrazně menšími následky, a pokud by obviněný pouze brzdil a zůstal ve svém jízdním pruhu, došlo by sice k nárazu do vozidla poškozeného, ale rychlostí jen 19 km/h, tedy rovněž s menšími následky. Obviněný ale vzhledem k tomu, že se ohlédl za nákladním automobilem, který jel z protisměru, nevěnoval se dostatečně řízení, na náhlou a neočekávanou překážku tím pádem nestihl vůbec nijak zareagovat a do vozidla poškozeného v podstatě v plné rychlosti, kterou v daném okamžiku jel, narazil. Soud prvního stupně pouze v odůvodnění rozsudku uvedl, že spoluzavinění poškozeného bylo 30 %, avšak do popisu skutkového děje ve výroku rozsudku ani tuto skutečnost nezahrnul. Stejně tak ponechal beze změny i tu část, že obviněný měl narazit do před ním jedoucího automobilu, přestože z odůvodnění rozsudku vyplývá, že se soud přiklonil k pro obviněného příznivější variantě, a sice že obviněný narazil do automobilu poškozeného, který vycouval na komunikaci ze sjezdu k poli a vytvořil mu náhlou a neočekávanou překážku.
Je namístě zdůraznit, že v případě, že ze skutkových zjištění vyplývá více přibližně stejně pravděpodobných variant skutkového děje, soudy se musí vždy v souladu s principem in dubio pro reo a principem presumpce neviny v trestním řízení přiklonit k té variantě, která je pro obviněného příznivější (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/2014, nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 181/2016). Soud prvního stupně tak měl do skutkové části výroku o vině obsáhnout pro obviněného nejvýhodnější variantu skutkového děje, tedy že poškozený do komunikace nacouval ze sjezdu k poli a vytvořil obviněnému náhlou a neočekávanou překážku, přičemž tato verze skutkového děje koresponduje i s konstantní obhajobou obviněného. Navíc nevěnoval soud prvního stupně žádnou pozornost tomu, že v souladu se závěry znaleckých posudků mohl sám poškozený v případě této varianty, kdy ze sjezdu k poli vycouval na komunikaci, tímto porušit ustanovení §23 odst. 1 a §24 odst. 2 zákona o silničním provozu ve spojení s §2 písm. l) a §2 písm. q) zákona o silničním provozu. Rovněž tato skutečnost může mít výrazný dopad na posouzení viny obviněného. Soud prvního stupně do skutkové věty svého rozhodnutí nekriticky převzal popis skutkového děje z obžaloby, aniž by v něm reflektoval závěry provedeného dokazování. Tím vytvořil rozpor mezi popisem skutkového děje ve výroku rozsudku a jeho odůvodněním, kde soud dospívá k závěru o poněkud jiném průběhu skutkového děje. Za této situace jsou skutková zjištění soudu prvního stupně v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, což zakládá porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení před soudem.
Na základě výše uvedeného je namístě shledat výrok o vině obviněného z rozsudku soudu prvního stupně v rozporu se zákonem a napadený rozsudek soudu druhého stupně, jímž byl výrok o vině ponechán beze změny, je proto rozhodnutím, které je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Rozsudek soudu prvního stupně je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zrušil rozsudky soudů obou stupňů, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Soud prvního stupně bude muset velice pečlivě zvážit, nakolik se spolupodílí na dopravní nehodě poškozený a též pečlivě zvážit, v jaké míře je za ni odpovědný svou chvilkovou nepozorností při řízení motorového vozidla obviněný, a zda takovéto zanedbání povinností řidiče naplňuje znaky trestného činu, anebo dosahuje pouze intenzity přestupku.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu