ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.111.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 111/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 6. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné T. N. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 50 To 320/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 111/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 1 T 111/2015, byla obviněná T. N. T. uznána vinou ad 1 – 3) zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a ad 4) přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to bylo odsouzena podle §43 odst. 1 a §206 odst. 4 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 50 To 320/2017, napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu podle §258 odst. 1 tr. ř. a 259 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody. Odvolací soud v novém výroku o náhradě škody pouze zohlednil obviněnou v mezidobí uhrazené splátky náhrady škody.
II.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. k), g) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedla, že ve výroku odvolacího soudu chybí vyjádření ve vztahu k výroku o vině a trestu. Odvolacímu soudu vytkla, že z podnětu jejího odvolání sice zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o náhradě škody, ve výrokové části se však žádným způsobem nevyjádřil k odvoláním napadeným výrokům o vině a trestu. Je podle ní pravdou, že v odůvodnění svého rozhodnutí se již odvolací soud touto problematikou zabýval, to však nepostačuje, neboť ve výroku měl přinejmenším konstatovat, že v ostatním zůstává napadený rozsudek beze změn. Při opomenutí tohoto dílčího výroku podle obviněné není jasné, zda se jejími námitkami proti vině a trestu vůbec zabýval.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., předně dovodila existenci extrémního nesouladu, který spatřuje v tom, že z formulace skutkových vět rozsudku nijak nevyplývá její úmysl k přisvojení si cizí věci, který je přitom nezbytnou podmínkou naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Pouze obecně konstatovala, že „tyto útoky nebyly posouzeny jako pokračování v trestném činu“. Dále uvedla, že poškozeným subjektům byla údajně její situace v době vzniku povinnosti odvést tržbu známa. Ona sama sice z důvodu obtížné ekonomické situace neměla hotovost na odvedení tržeb z provozu videoloterijních terminálů, nicméně svoji smluvně převzatou povinnost nikdy nezpochybňovala, dlužné částky si trvale přisvojit nechtěla, pouze je nemohla okamžitě splatit, dluhy uznávala, s poškozenými komunikovala a vystavovala uznání dluhu. Dále zmínila, že velice špatně komunikuje česky. Dodala, že její dluhy jsou poškozeným dodnes, i když nikoli pravidelně, spláceny. Podle obviněné tak vzhledem ke všem okolnostem její jednání není trestným činem, ale jedná se o vztah mezi podnikatelskými subjekty, kdy splnění její smluvní povinnosti by mělo být v souladu se zásadou ultima ratio vymáháno primárně prostředky práva občanského.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 50 To 320/2017, zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považuje za zjevně neopodstatněné. Krajský soud v Plzni dospěl v rámci projednávání odvolání po přezkumu provedeném ve smyslu §254 tr. ř. k závěru, že napadený rozsudek je nesprávný pouze ve výroku o náhradě škody poškozeným společnostem a v ostatních výrocích byl rozsudek Okresního soudu v Domažlicích shledán správným a zákonným. Z toho důvodu pak odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil jen tento výrok a ohledně uplatněných nároků na náhradu škody rozhodl znovu. Podle státního zástupce pokud odvolací soud částečně vyhověl podanému odvolání, nemusel již samostatným výrokem např. podle §256 t. ř. rozhodovat o zamítnutí "zbylé části" odvolání. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce především ve věci neshledal pouze obecně tvrzený extrémní nesoulad. Domnívá se, že také úmysl je z popisu skutkových vět zcela zřejmý. Námitku obviněné ohledně toho, že útoky nebyly posouzeny jako pokračování v trestném činu, považuje státní zástupce za zcela nekonkrétní a neodůvodněnou, proto pouze konstatoval, že vzhledem k několikaletému časovému odstupu mezi skutky 1) – 3) a 4) absentuje jedna z podmínek vymezených v §116 tr. zákoníku, totiž blízká časová souvislost. Doplnil, že z hlediska naplnění znaků trestného činu zpronevěry je podstatné, že si obviněná přisvojila peněžní prostředky a naložila s nimi v rozporu s tím, jak s nimi naložit měla. O tom, že šlo o trvalé vyloučení svěřitelů z jejich dispozice s penězi, svědčí podle státního zástupce i to, že ani ke dni rozhodování odvolacího soudu, tedy několik let po spáchání jednotlivých skutků, se poškozené společnosti svých peněz nedomohly. Na tom nic nemění ani následné uznání závazku ze strany obviněné. Státní zástupce uzavřel, že v posuzované věci obviněná svým jednáním naplnila znaky skutkové podstaty více trestných činů zpronevěry, a to v jejich kvalifikovaných skutkových podstatách. Princip subsidiarity trestní represe tak v daném případě podle státního zástupce nepřichází v úvahu. Navrhl proto, aby bylo dovolání obviněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné.
III.
Obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. k), g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. slouží k nápravě vad rozhodnutí v případě, že v něm některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn, takže je výroková část rozhodnutí neúplná, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran vyslovit. Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
Obviněná ve svém dovolání namítla, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu chybí vyjádření k výrokům o vině a trestu, když rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pouze ve výroku o náhradě škody. Podle obviněné tak absentuje dílčí výrok odvolacího soudu a je tak založen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka formálně naplňuje uvedený dovolací důvod, avšak je zjevně neopodstatněná. Z rozhodnutí Krajského soudu v Plzni je zřejmé, že se soud druhého stupně zabýval celým odvoláním obviněné, rozhodoval o odvolání obviněné proti všem výrokům rozsudku Okresního soudu v Domažlicích. Přezkoumal všechny výroky napadeného rozsudku, přičemž shledal, že odvolání není důvodné, pokud jde o výrok o vině a o trestu, a že je důvodné, pokud jde o výrok o náhradě škody. Za tohoto stavu Krajský soud v Plzni v souladu s ustanovením §258 odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o náhradě škody jako oddělitelnou část rozsudku Okresního soudu v Domažlicích a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu o nárocích poškozených na náhradu škody meritorně rozhodl. Nedůvodnost odvolání obviněné, pokud směřovalo proti výroku o vině a proti výroku o trestu, Krajský soud v Plzni vyjádřil tím, že tyto výroky ponechal nedotčeny, aniž to musel vyjadřovat nějakým zvláštním výrokem. Zejména nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněné zčásti zamítl jako nedůvodné, neboť zamítnout odvolání podané týmž odvolatelem ohledně téhož obviněného lze podle §256 tr. ř. jen tehdy, zamítá-li se odvolání jako celek, tj. nikoli jen jeho část. Pokud totiž soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. §265b In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, NOVOTNÁ, Jaroslava, PÚRY, František, RŮŽIČKA, Miroslav, ŘÍHA, Jiří, ŠÁMALOVÁ, Milada, ŠKVAIN, Petr. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152. ISBN 978-80-7400-465-0.). V napadeném rozsudku Krajského soudu v Plzni evidentně žádný výrok nechybí ani není neúplný ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak uvedenému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud především shledal, že obviněná postavila své dovolání na shodných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání (č. l. 311 a násl. tr. spisu). Shodnými námitkami obviněné se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud odvolací.
Podstatou dovolání obviněné je její námitka týkající se údajné absence subjektivní stránky přečinu zpronevěry, jímž byla uznána vinnou, resp. námitka, že z popisu skutku její úmysl nevyplývá. Nejvyšší soud se touto hmotněprávní námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Obviněná sice nezpochybňuje svou smluvně převzatou povinnost, avšak opakovaně poukazuje na to, že se nacházela v tíživé ekonomické situaci, o níž údajně měly poškozené společnosti vědět, namítá, že si nikdy nechtěla dlužné částky trvale přisvojit, své dluhy uznávala, podotkla, že nekomunikuje dobře v českém jazyce, jakoby ji tyto skutečnosti opravňovaly k tomu, aby přes to, že věděla, že jí svěřené peněžní prostředky má odevzdat jejich majitelům, tyto neodevzdala a ponechala si je pro své potřeby, ať již z jakýchkoli důvodů.
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že z avinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že si soudy pro svůj závěr o vině obviněné opatřily dostatek důkazů, zvážily všechny rozhodné skutečnosti případu a posuzovaly je správně a logicky také ve vztahu k subjektivní stránce. Z provedeného dokazování plyne, že obviněná jako osoba samostatně výdělečně činná v oblasti hostinské činnosti přes uzavřené smlouvy o zabezpečení obsluhy konkrétního zařízení – video loterijních terminálů (č. l. 5 a násl. tr. spisu, č. l. 117 a násl. tr. spisu), ze kterých mimo jiné vyplývaly její povinnosti spočívající v odvodu tržeb, jichž si obviněná byla (podle své výpovědi z hlavního líčení dne 1. 6. 2017, č. l. 289 a násl. tr. spisu) vědoma. Tržby, které jí nenáležely, řádně neodvedla a bez souhlasu a vědomí jednotlivých společností si je ponechala a použila pro svou potřebu. Na základě zjištění vyplývajících z provedeného dokazování, nelze proto než uzavřít, že se činu evidentně dopustila v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť způsob provedení činu dokládá, že chtěla způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný v jeho ustanovení §206 tr. zákoníku. Námitka obviněné ohledně absence subjektivní stránky je tedy zjevně neopodstatněná. Úmysl obviněné vyplývá rovněž z popisu skutku, jak je uveden v tzv. skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud neshledal mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Domažlicích ohledně subjektivní stránky uvedeného přečinu, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé žádný rozpor, natož extrémní, jak se snaží obviněná namítat.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Vztah mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy se vyznačuje obsahovou adekvátností, která svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno.
S ohledem na shora uvedené tak nelze akceptovat námitku obviněné, že její jednání není trestným činem a věc (neodvedení tržeb z provozu video loterijních terminálů, které jí nenáležely) měla být řešena v rámci občanskoprávního sporu, čímž se v podstatě domáhá užití zásady subsidiarity trestní represe. Tato zásada je zakotvena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Společenská škodlivost ve smyslu citovaného ustanovení nepředstavuje nějakou složku skutkové podstaty trestného činu, ale vyjadřuje interpretační hledisko, podle něhož se postupuje při výkladu zákonných znaků trestného činu. Zjednodušeně vyjádřeno jde o to, aby jako trestné činy nebyly kvalifikovány skutky, u nichž to není nutné. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a to tehdy, pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (TR NS 75/2011 – T 1378).
Z logiky věci pak vyplývá, že je nutné vždy zvažovat konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele a vedle toho nelze odmyslet ani typovou společenskou škodlivost určitého trestného činu vyjádřenou sazbou trestu odnětí svobody. Pro úvahy o tom, zda je na konkrétní případ možné aplikovat zásady vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku je důležité, zda jde o čin, který vyžaduje ochranu trestního práva a trestněprávní kvalifikace protiprávního jednání vykazujícího znaky trestného činu, anebo zda jde o jednání, jež má soukromoprávní základ. Je proto třeba rozlišit, kdy již je možné dovodit, že trestní právo nemůže nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, a kdy je opodstatněné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
Posuzovaná věc obviněné, jednání popsané ad 1) – 4), ale nevykazuje nic, co by připouštělo možnost dojít k přesvědčivému závěru, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, následek spočívající ve způsobení značné škody [ad 1) - 3)] a větší škody [ad 4)], vypovídá o skutku, který se nijak nevymyká z rámce běžně se vyskytujících případů tohoto trestného činu. Nejvyšší soud tudíž neměl důvodu k tomu, aby do právního posouzení skutku jakkoli zasahoval, a to ani s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. A to tím spíše, pokud se obviněná dopustila více skutků a více trestných činů, které dokonce oba naplnily znaky kvalifikovaných skutkových podstat. Také tuto námitku proto shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o pouze obecné konstatování obviněné uvedené v dovolání, že „útoky nebyly posouzeny jako pokračování v trestném činu“, Nejvyšší soud uvádí, že není zřejmé, zda jde o pouhé konstatování, či o námitku, že jako pokračování v trestném činu měly být posouzeny všechny čtyři skutky. Nejvyšší soud tedy pouze teoreticky uvádí, že podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Ve věci obviněné jako pokračování byly posouzeny první tři skutky, kvalifikované jako jeden pokračující zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, u kterých byly splněny zákonem vyžadované podmínky. Čtvrtý skutek byl posouzen jako samostatný přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Vzhledem k několikaletému časovému odstupu mezi skutky 1) – 3) spáchanými v roce 2011 a 4) spáchaným v roce 2014 absentuje jedna z podmínek pokračování v trestném činu vymezených v §116 tr. zákoníku, a to blízká časová souvislost.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 6. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu