ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1168.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1168/2017-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 24. ledna 2018 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Z. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 2 To 24/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 17/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 19. 1. 2017, č. j. 61 T 17/2016-422, byl obviněný Z. S. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a za tuto a sbíhající se trestnou činnost, kterou byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 9. 2016, č. j. 4 T 117/2016-95, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 12. 2016, č. j. 68 To 337/2016-145, byl odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku a §59 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let a 6 měsíců. Zároveň byl tímto rozhodnutím zrušen výrok o trestu z rozhodnutí Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 9. 2016, č. j. 4 T 117/2016-95, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla stanovena povinnost na náhradě škody uhradit poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně částku ve výši 42 044 Kč.
Obviněný se trestné činnosti dopustil tím (zkráceně uvedeno), že
I. dne 22. 6. 2016 ve večerních hodinách v objektu hospodářské stavby bývalých školních pozemků na ulici Z. O. bez čp., v K., za přítomnosti nejméně 3 dalších osob bezdůvodně napadl poškozeného A. D., tím, že jej kopl nohou ve sportovní obuvi do levé tváře a levé čelisti, kdy poškozený ucítil prasknutí v obličeji, čímž mu způsobil dvojnásobnou zlomeninu dolní čelisti, kdy předmětné zranění si vyžádalo urgentní operaci s omezením v obvyklém způsobu života nejméně do 10. 8. 2016. Obviněný následně dvěma ranami pěstí do nosu napadl i M. P., přičemž k vážnějšímu zranění poškozeného nedošlo. Trestného jednání v podobě těžkého ublížení na zdraví se dopustil opětovně, i když byl v minulosti odsouzen mj. pro trestný čin vraždy jako recidivista, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 let a 6 měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahu, který vykonal dne 9. 12. 2015,
II. dne 25. 6. 2016 v době od 20:00 hodin do 20:35 hodin v K., okres P., v domě na T. n., v bytě své matky, opakovaně vyhrožoval zabitím své matce, poškozené Z. S., a požadoval po ní vydání rodinných zlatých šperků. Když je odmítla vydat, hrubě ji fyzicky napadl, přičemž poškozená následně v obavě o svůj život obviněnému vydala zlatý prsten s černým kamenem a sám obviněný poškozené strhl z krku zlatý řetízek a následně na místě vzal další šperky v hodnotě 7 000 Kč a z místa odešel, kdy byl bezprostředně zadržen hlídkou Policie ČR a šperky na výzvu vydal.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 2 To 24/2017, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) h) a l) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily projednávané skutky, zejména pak ve vztahu ke skutku pod bodem I. Skutek byl nesprávně právně kvalifikován, kdy měl být posouzen jako ublížení na zdraví podle §146 odst. 3 tr. zákoníku, neboť následek v podobě těžké újmy na zdraví nezpůsobil úmyslně. Nejednal v úmyslu poškozenému způsobit těžkou újmu ani s touto možností nebyl srozuměn. Nebyl nijak ozbrojen, na nohou měl obyčejné sportovní boty, nikoli těžkou obuv. Incident se odehrál v šeru a během velmi krátké doby. Cítil se ohrožený. Soud prvního stupně mu přisoudil pohnutku, která nemá oporu v provedeném dokazování, kdy soud dospěl k závěru, že si náhodným útokem vybíjel nahromaděnou agresivitu na nejzranitelnější osobě. Osobu poškozeného, jako statného muže v produktivním věku, ale nelze považovat za bezbranného člověka. K dokázání svých tvrzení požadoval rekonstrukci, kdy však soudy nepovažovaly tento důkaz za potřebný. Tento důkaz by byl však naprosto stěžejní. S ohledem na vysokou trestní sazbu, kterou byl ohrožen, by měly být kladeny vyšší požadavky na řádné a úplné zjištění skutkového stavu. K incidentu došlo ve squatu, kde přebývají osoby bez domova, mnohdy závislé na návykových látkách. Jedná se o místnost, ve které jsou okna zakryta dekami a ve které je šero. Nelze tak jeho tvrzení o pocitu vlastního ohrožení a strachu z napadení vnímat jako nevěrohodná. Závěr o tom, že se dopustil zločinu těžkého ublížení na zdraví, pak nemá oporu v dokazování a subjektivní stránka v podobě nepřímého úmyslu není dostatečně specifikována. K dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že mu byl uložen souhrnný trest v trvání 13 let a 6 měsíců, kdy horní hranice trestní sazby byla zvýšena s ohledem na ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku a trest byl ukládán podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, kdy dle tohoto ustanovení je sazba zvýšena v důsledku skutečnosti, že se v minulosti dopustil násilné trestné činnosti. Byla mu tak předchozí trestná činnost přičítána opakovaně k tíži. Soud pro použití ustanovení §59 tr. zákoníku užil odsouzení z roku 1996, tedy více než dvacet let staré rozhodnutí. Takto byla uměle vytvořená trestní sazba s horní hranicí 16 let za jednání, které nemělo závažných trvalých následků a byl mu tak uložen trest stejný, jako kdysi dostal za zločin vraždy. Dále namítl, že znalecký posudek, ze kterého vycházely soudy obou stupňů, nebyl pořízen řádně, když rozhovor se znalci trval pouze pár minut a nebyly prováděny žádné testy ani podrobná vyšetření. V návaznosti na tuto skutečnost navrhoval vypracování nového znaleckého posudku, což však nebylo soudem prvního stupně akceptováno.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2017, č. j. 2 To 24/2017-468 a rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 19. 1. 2017, č. j. 61 T 17/2016-422, a aby Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že tytéž námitky uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení, tudíž se jimi zabýval jak nalézací, tak odvolací soud. Jeho obhajoba je vyvrácena jak výpověďmi poškozených, tak dalších osob. Na poškozeného zaútočil bez jakéhokoliv důvodu nebo varování a jednal nejméně v úmyslu nepřímém způsobit poškozenému A. D. těžkou újmu, jelikož útok byl veden značně razantně. Pokud jde o námitku týkající se použití ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku, pak touto se zabývaly soudy obou stupňů. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a souhlasila, aby ve věci bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), ale je zjevně neopodstatněné.
Je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci dalšího odvolání. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V daném řízení obviněný správně uplatnil tento důvod v jeho druhé alternativě.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad Nejvyšší soud v řízení neshledal. Obviněný výslovně nenamítl existenci opomenutých důkazů, nicméně zmínil existenci důkazu, který navrhoval a nebyl proveden a z tohoto důvodu má za to, že skutkový stav nebyl beze vší pochybnosti objasněn. Jednalo se o rekonstrukci celého incidentu v rozsudku pod bodem I., kdy podle tvrzení obviněného, by provedení tohoto důkazu bylo pro objasnění trestné činnosti naprosto stěžejní. Ze spisového materiálu vyplývá, že soudy náležitě objasnily celou trestnou činnost, zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Na straně 10 rozsudku nalézacího soudu se tento dostatečně vypořádal nejen s návrhem důkazu spočívajícím v provedení rekonstrukce, ale také s návrhem na opatření nového znaleckého posudku, jehož závěry obviněný i v dovolání zpochybňuje. Tvrzení, že se cítil ohrožen, jelikož se jednalo o squat, bylo jednoznačně vyvráceno svědeckými výpověďmi svědků, kteří byli incidentu přítomni.
Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného , v odůvodnění svých rozhodnutí jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu.
Protože v dovolání obviněný opakuje svoji obhajobu a stejné námitky uplatnil také v odvolání, bylo by zcela nadbytečné argumentaci soudů znovu opakovat a postačí odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž zejména nalézací soud se přehledně a výstižně vypořádal s jednotlivými aspekty obhajoby obviněného. Pokud jde o námitku obviněného o porušení zásady in dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že tato námitka je také procesního charakteru, jelikož uvedená zásada souvisí s hodnocením důkazů a nemá tak hmotně právní povahu. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem předmětných činů. Provedené dokazování bylo naprosto dostačující pro jednoznačné prokázání trestné činnosti obviněného.
V podaném dovolání obviněný své námitky míří především vůči skutku pod bodem I., kdy uvádí, že skutek měl být posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 3 tr. zákoníku, a to z důvodu nedostatku subjektivní stránky. Uvedl, že následek v podobě těžké újmy nezpůsobil úmyslně, kdy s možností tohoto následku nemohl být ani srozuměn. Tato námitka zpochybňující existenci úmyslné formy zavinění odpovídá svojí hmotně právní povahou uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je ale zjevně neopodstatněná, přičemž ji obviněný do značné míry zakládá na skutkových námitkách obsažených v jeho obhajobě. Tuto obhajobu ale již krajský soud správně považoval za spolehlivě vyvrácenou provedenými důkazy a Nejvyšší soud plně odkazuje na str. 11 až 12 rozsudku, když se s danou argumentací plně ztotožnil.
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro svůj závěr o tom, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu, opatřily dostatek důkazů. Tento úmysl správně dovodily ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán, zejména z okolností, za kterých došlo k neočekávanému fyzickému útoku na poškozeného A. D., z místa na těle poškozeného na které útok opakovaně směřoval a z jeho intenzity. Za dané situace nemůže správnost závěru o nepřímém úmyslu zvrátit ani poukaz na sportovní obuv obviněného, protože intenzivní kopnutí do obličejové části hlavy, a to navíc opakované, hrozí zpravidla bezprostředním vznikem těžkého zranění.
Další obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Uvedený dovolací důvod je tedy dán i v případě, jestliže obviněnému je uložen trest, který je mimo stanovenou trestní sazbu a to jak ve vyšší výměře, tak v nižší. Rovněž nelze kumulovat tresty v rozporu se zákonem (například trest odnětí svobody vedle trestu domácího vězení nebo trestu obecně prospěšných prací). Obviněný spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu ve skutečnosti, že byl odsouzen podle §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, a zároveň byla podle §59 odst. 1 tr. zákoníku zvýšena horní hranice trestní sazby. Tento postup vyhodnotil jako nepřípustné dvojí přičítání téhož. S tímto názorem však nelze souhlasit, jelikož z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu jednoznačně plyne, že mu nebyl dvakrát přičten k tíži tentýž trestný čin. Podle §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku bude trestem odnětí svobody v sazbě pět až dvanáct let potrestán ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví opětovně nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus. Jak plyne ze strany 15 a 16 rozsudku nalézacího soudu, důvodem pro použití této právní kvalifikace bylo odsouzení obviněného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 29 T 4/2003, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2004, pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona, kdy byl obviněný jako recidivista odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 let a 6 měsíců. Tento trest obviněný vykonal dne 9. 12. 2015 a za půl roku po propuštění se opět dopustil závažné násilné trestné činnosti. Důvodem pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku bylo však jiné odsouzení, jelikož obviněný měl v době rozhodování 9 záznamů v opise z evidence rejstříku trestů, kdy pro použití ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku je třeba, aby pachatel zvlášť závažného zločinu byl v minulosti pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán a v tom případě může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody, jejíž horní hranice se zvýší o jednu třetinu, jestliže vzhledem k recidivě a ostatním okolnostem případu je závažnost takového zločinu vysoká nebo je možnost nápravy pachatele ztížena. Důvodnost použití tohoto ustanovení pak dle odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá z rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 1996, sp. zn. 7 T 148/1996, kdy byl obviněný odsouzen za trestný čin loupeže. V době odsouzení byla, dle tohoto ustanovení, trestní sazba 2 až 10 let. Je tedy splněna podmínka, že byl pachatel potrestán za zvlášť závažný zločin. Zároveň je možné k tomuto odsouzení přihlížet, jelikož neuplynula doba potřebná k jeho zahlazení, kdy by obviněný žil řádným životem. Jeho námitka, že tak došlo k umělému zvýšení trestní sazby na základě více než dvacet let starého odsouzení tak není nijak důvodná, když obviněný podstatnou část uvedené doby byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Nad rámec pak Nejvyšší soud uvádí, že pro posouzení důvodnosti užití ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku bude mít význam i zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné zločiny či za jiné trestné činy, za kolik takových činů to bylo, za kolik zvlášť závažných zločinů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležitým podkladem k posouzení ztížené možnosti nápravy pachatele může být i komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobního profilu, charakterových a psychických vlastností, věku atd. (srov. přiměřeně R 12/1963), (PÚRY, František. §59 Mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody. In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří, KRATOCHVÍL, Vladimír, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav, ŠÁMALOVÁ, Milada, VÁLKOVÁ, Helena, VANDUCHOVÁ, Marie. Trestní zákoník EVK. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 804. ISBN 978-80-7400-428-5.).
Námitka obviněného, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu, je tak zjevně neopodstatněná, jelikož i ze znaleckého posudku (čl. trestního spisu 248) a opisu z evidence rejstříku trestů vyplývá, že se jedná o osobu, která se v minulosti opakovaně dopouštěla násilné trestné činnosti, aktuální trestné činnosti se dopustil půl roku poté, co byl vykonán trest odnětí svobody za vraždu a možnost jeho resocializace je mizivá, neboť u obviněného zcela chybí náhled na trestnou činnost a i mnohaletý výkon trestu odnětí svobody na něj neměl výraznější dopad.
Z výše uvedených důvodů pak Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu