ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1302.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1302/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 10. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. Č., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 13 To 85/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 111/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 11. 2017, č. j. 2 T 111/2017-287, byl obviněný J. Č. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §329 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen test zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře na tři roky.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že v době od 30. 3. 2016 do 25. 5. 2016 v prostorách počítačové učebny Centra správních agend v K., v pozici zkoušejícího zkušebního komisaře Magistrátu města K., umožnil v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími ze zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, vykonat čtyřem registrovaným žadatelům o řidičské oprávnění prostřednictvím výpočetní techniky úspěšný zkušební test z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy k získání nebo rozšíření řidičského oprávnění tím, že žadatelům napomáhal při označení správných odpovědí zkušebního testu, přičemž si byl vědom skutečnosti, že žadatelé měli zkušební test vykonávat samostatně, bez jakékoli nápovědy či pomoci další osoby, čímž registrovaným žadatelům umožnil získat řidičské oprávnění bez řádného vykonání zkušebního testu z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2018, č. j. 13 To 85/2018-314, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jeho jednání není trestným činem, neboť nedošlo k naplnění skutkové podstaty jakéhokoliv trestného činu. Kamerový záznam není legitimním důkazem, neboť povolení sledování osob a věcí vydal Okresní soud Kladno v trestní věci vedené pro zločin přijetí úplatku, přečin podplacení a přečin zneužití pravomoci úřední osoby, ale trestné činnosti se měli dopouštět jiní podezřelí a povolení sledování bylo pro přijímání úplatků. Obviněný namítl, že ve smyslu nálezu Ústavního soudu II. ÚS 2806/08 došlo k zásahu do jeho práv a svobod. Trestní stíhání bylo zahájeno později, než po uplynutí tří měsíců od povolení operativně pátracích prostředků. Soud prvního stupně neprokazoval subjektivní stránku přečinu, ale tuto a priori presumoval. Ze zjištěného skutkového stavu nijak neplyne, že by měl vědět o následku, který svým jednáním mohl způsobit, čímž je vyloučen jeho úmysl spáchat přečin. Obviněný dále polemizoval s hodnocením důkazů, jak tyto hodnotily soudy a podle něj jejich závěry nemají oporu v provedeném dokazování, přičemž důkazy jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Soudy obou stupňů porušily zásady in dubio pro reo a volného hodnocení důkazů a tím i jeho právo na spravedlivý proces.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a aby mu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že podstatná část dovolání obviněného obsahuje námitky procesního charakteru, které nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Zásah do skutkových zjištění je možný připustit ve zcela výjimečných případech, kdy je extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy na jejich podkladě. Tato situace však v dané věci nenastala a je zcela na místě vycházet ze skutkových závěrů soudů obou stupňů. Námitky obviněného nesměřují proti hmotně právním pochybením napadeného rozhodnutí, ale jejich podstatou je nesouhlas obviněného s procením postupem soudů, pokud akceptovaly jako důkaz protokoly o sledování osob a věcí a dále se způsobem hodnocení tohoto důkazu. Nelze souhlasit se závěrem obviněného, že by soudy nižších instancí ve věci postupovaly nezákonně a neoprávněně zasáhly do jeho práv na spravedlivý proces, pokud připustily použití operativně pátracích prostředků a vycházely z takto získaného důkazu. K námitce, že opatřený důkaz byl získán na podkladě sledování osob a věcí v jiné trestní věci, státní zástupce uvedl, že označení osoby podezřelé a uvedení právní kvalifikace nejsou obligatorními obsahovými náležitostmi záznamu o zahájení úkonů trestního řízení. Obsahem záznamu o zahájení úkonů trestního řízení je popis skutkových okolností a způsob, jakým se policejní orgán o těchto skutkových okolnostech dozvěděl. Trestní řád výslovně používá pojem skutkové okolnosti, nikoli pojem skutek, není tudíž ani nutné, aby byla zachována totožnost skutku. Tento požadavek je kladen až na popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, jak tomu bylo i v projednávaném případě. I samotný záznam o zahájení úkonů trestního řízení počítal s pravděpodobností zapojení dalších osob do trestné činnosti, když výslovně uváděl neznámé pachatele vedle osob podezřelých J. D. a M. H. Okresní soud v Kladně povolil sledování všech osob do místnosti vcházejících a vycházejících či zdržujících se tam a věcí, které se v místnosti nacházejí. V projednávaném případě nelze shledat ani namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obhajobou obviněného a obsahem jednotlivých důkazů, přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného, kterými směřuje do skutkových zjištění soudů a provedeného dokazování, jsou námitkami, které obsahově neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu. Ačkoli obviněný ve svém dovolání mj. namítl, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku přečinu, tuto námitku postavil výhradně na své vlastní verzi skutkového děje, která je však odlišná od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Tato námitka by tedy formálně byla s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto ji pod tento dovolací důvod nelze podřadit. Rovněž námitka obviněného, že jeho jednání není trestným činem, by byla formálně s to naplnit uplatněný dovolací důvod. Materiálně se však s jeho obsahem rovněž míjí, neboť i tuto námitku postavil obviněný na své vlastní verzi skutkového děje, a proto ani tuto námitku nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. V hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů nelze shledat žádné, natož extrémní rozpory. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Pečlivě hodnotily důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla vyvrácena kamerovými záznamy o průběhu jednotlivých zkoušek i výpovědí svědkyně D. J. Soud prvního stupně obšírně odůvodnil, z jakého důvodu neuvěřil výpovědím svědků M. K., P. R., J. Z., a též z jakého důvodu zamítl návrh na doplnění dokazování (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně). Ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo pak nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Z důvodu ústavněprávní roviny námitky obviněného stran nepřípustného důkazu kamerovým záznamem Nejvyšší soud dodává, že použití tohoto důkazu v projednávané věci nelze shledat v rozporu se zákonem. Pokud obviněný namítl, že povolení sledování osob a věci vydal Okresní soud Kladno pro zločin přijetí úplatku, přečin podplácení a přečin zneužití pravomoci úřední osoby, kdy podezřelými byli J. D. a M. H., nelze obviněnému přisvědčit, že toto povolení sledování bylo vydáno pouze pro odhalení přijímání úplatků, jak uvedl ve svém dovolání. Rozhodnutím Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 1. 2016 vydaném pod sp. zn. 6 Nt 3002/2016, V 4/2016, označeném jako Povolení sledování osob a věcí, bylo povoleno sledování prostoru – počítačové místnosti č. 225, označené Odbor správní – zkušební komisaři, užívané Magistrátem města K. jako Centrum správních agend, všech osob do místnosti vcházejících a vycházejících, či zdržujících se tam a věcí, které se v místnosti nacházejí, a to na dobu od 28. 1. 2016 do 28. 7. 2016. Již z výše uvedeného je tedy patrno, že operativně pátrací prostředek byl povolen ke sledování všech osob vcházejících, resp. zdržujících se v místnosti, nikoliv pouze ke sledování J. D. a M. H. Navíc však z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že pomocí operativně pátracího prostředku je třeba sledovat předmětnou místnost za účelem ustanovení všech osob podílejících se na trestné činnosti spočívající ve stručnosti řečeno v neregulérním průběhu zkoušek žadatelů o řidičské oprávnění (č. l. 107). Ačkoliv tehdy byli podezřelí hlavně J. D. a M. H., operativně pátrací prostředek měl za úkol nejen získat případný důkaz proti nim, ale rovněž bylo jeho cílem ztotožnit a zadokumentovat tuto trestnou činnost i u všech dalších osob, které ji v daném prostoru páchaly. Výsledky tohoto sledování se potom odrazily na zahájení trestního stíhání celkem pěti osob, mezi nimi i obviněného J. Č., jehož věc byla později vyloučena k samostatnému projednání. Je nutno konstatovat, že rovněž totožnost skutku byla zachována, neboť povolení sledování osob a věcí nebylo vydáno pouze v souvislosti s přijímáním úplatků, jak v dovolání namítl obviněný, nýbrž rovněž pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby. Co se týče pak skutkových okolností odůvodňujících vydání tohoto příkazu, ty jsou širším a volnějším pojmem, než popis konkrétního skutku, který se uvádí v usnesení o zahájení trestního stíhání a od kterého se poté odvíjí nutnost zachovat jeho totožnost. Takovýto důkaz je tedy opatřen v souladu se zákonem a je vůči obviněnému použitelný. Odvolací soud se ostatně s otázkou použitelnosti kamerových záznamů správně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal (str. 2 – 3 usnesení odvolacího soudu) a Nejvyšší soud se s tam uvedeným závěrem plně ztotožnil. K námitce obviněného, že bylo zasaženo do jeho práv, přičemž poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2806/08 je nutno konstatovat, že tento nález není pro tuto věc přiléhavý, neboť se jedná o jinou skutkovou situaci. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by bylo jakkoliv zasaženo do práv obviněného. Pro úplnost je třeba uvést, že trestní stíhání proti obviněnému bylo zahájeno v přiměřené lhůtě od ukončení operativně pátracího prostředku, a to především s ohledem na jeho nutnou analýzu a vyhodnocení. Pro procesně právní povahu námitek je tedy nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a není namístě jim přisvědčit ani z materiálního hlediska.
Námitky obviněného se zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu