ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1433.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1433/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. 12. 2018 o dovolání obviněného P. N. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 5 To 185/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 4/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 3. 2017, č. j. 2 T 4/2016-184, byl obviněný P. N. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 40 celých denních sazeb po 1 000 Kč, tj. celkem 40 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
Obviněný byl odsouzen pro skutek, který podle zjištění Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou spočíval v podstatě v tom, že dne 9. září 2015 kolem 12:30 hodin na XY ve XY, okres XY, jako řidič užitkového obytného automobilu zn. Bürstner BT v rozporu s ustanoveními zejména §4 písm. a), c) a §26 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (dále jen „silniční zákon“) nerespektoval dopravní značku zákaz vjezdu všech vozidel a automobil zaparkoval na volném mírně svažitém prostranství před domem č. p. XY a před jeho opuštěním automobil nezajistil aktivací ruční brzdy, zařazením rychlostního stupně a neučinil ani jiná vhodná opatření, aby automobil nemohl ohrozit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, takže po jeho odchodu z místa se zcela nezajištěný automobil samovolně rozjel a sjel z mírného táhlého klesání přes náměstí a místní komunikaci na chodník na protější straně, kde narazil do chodkyně L. Ř., nar. XY, která upadla na zem a utrpěla vícečetné otevřené zlomeniny 1. – 4. prstu levé nohy, zhmoždění a odřeninu kotníku pravé nohy a další poranění s trváním hospitalizace na Ortopedickém oddělení Nemocnice sv. Zdislavy XY do 29. září 2015 a následného léčení s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců, a dále narazil do venkovní zdi domu a do plastových dvířek elektrického rozvaděče bez vzniku hmotné škody.
Proti rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Brně podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl nejprve usnesením ze dne 19. 7. 2017, č. j. 5 To 185/2017-206, které však k dovolání obviněného Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 7 Tdo 194/2018, zrušil z procesních důvodů. Poté rozhodl Krajský soud v Brně o odvolání obviněného usnesením ze dne 6. 6. 2018, č. j. 5 To 185/2017-255, tak, že odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, jež opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť soudy nerespektovaly právní závěry vyslovené v této věci Nejvyšším soudem. To se podle obviněného týká nejen faktu, že rozjetí vozidla a zranění poškozené bylo způsobeno jen shodou okolností, ale i skutečnosti, zda byla způsobena těžká újma na zdraví poškozené, která navíc v hlavním líčení uvedla, že trpí cukrovkou a že jí lékaři řekli, že léčení zranění trvá z tohoto důvodu déle a je složitější. Podle názoru obviněného nebylo vyvráceno, že poškozená se léčila po dobu nejméně dvou měsíců právě proto, že měla silnou cukrovku a hojení trvalo déle. Požadoval vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví k objasnění této otázky. Vytkl také, že soudy nevyhověly návrhu na výslech jeho sestry, která byla události přítomna a mohla by mimo jiné potvrdit, že vozidlo po jeho opuštění bylo naprosto v klidu. Nedostatkem je podle obviněného rovněž to, že soudy nezkoumaly povětrnostní podmínky v době nehody. V návaznosti na hmotně právní posouzení obviněný vytkl, že i přes výrazné zmírnění právní kvalifikace a podstatně nižší trestní sazbu mu byl uložen stejný trest jako v původním řízení.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou a Krajského soudu v Brně zrušil a sám rozhodl o zproštění obžaloby, eventuálně aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, ovšem s tím, aby pro nerespektování právních závěrů Nejvyššího soudu byla věc přikázána jinému samosoudci a případně u soudu odvolacího senátu v jiném složení. Věc byla Nejvyššímu soudu s dovoláním obviněného předložena dne 12. 11. 2018.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného připomněl, že Nejvyšší soud ve svém dřívějším rozhodnutí v této věci netvrdil, že zjištěné jednání obviněného není trestným činem, nýbrž pouze se vyjádřil k otázce porušení důležité povinnosti jako znaku podmiňujícímu použití vyšší trestní sazby (§147 odst. 2 tr. zákoníku), který v daném případě naplněn nebyl, což našlo odraz v konečné právní kvalifikaci skutku. Státní zástupce vysvětlil, proč je podle jeho názoru dáno zavinění obviněného ve formě vědomé nedbalosti. Odůvodnil, proč na základě doplněného dokazování lze učinit závěr, že vzniklý škodlivý následek odpovídá znakům těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Námitky nepřiměřenosti uloženého trestu pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Závěrem navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Záleží tedy ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Ten je v posuzované věci v podstatě nesporný.
Obviněný založil dovolání mimo jiné na námitkách proti rozsahu provedeného dokazování, které nejsou pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod podřaditelné. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a 90 Ústavy). V posuzovaném případě Nejvyšší soud důvody pro takový zásah neshledal, neboť skutková zjištění soudů mají dostatečný a spolehlivý podklad v obsahu provedených důkazů. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí stručně a přesvědčivě vyložily, proč nevyhověly návrhům obviněného na doplnění dokazování (viz str. 6 rozsudku, str. 2 napadeného usnesení).
Dovolání založil obviněný dále na jednak ne zcela jasných námitkách, v nichž citoval první rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci a z nichž zřejmě dovozoval, že nehodu nezavinil. Těžiště dovolacích námitek však spočívalo v tvrzení, že soudy použitá právní kvalifikace skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku je nesprávná, neboť zjištěným skutkem nebyl naplněn znak způsobení těžké újmy na zdraví. V podstatě se jedná o zpochybnění příčinné souvislosti mezi prokázaným jednáním obviněného a vzniklým následkem na zdraví poškozené, což je námitka, která je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná, je však zjevně neopodstatněná.
Především je namístě připomenout, že přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví.
Obviněnému je ve výroku odsuzujícího rozsudku kladeno za vinu porušení tří povinností podle silničního zákona, a to konkrétně porušení §4 písm. a), §4 písm. c) a §26 odst. 2 tohoto zákona. V prvním z těchto ustanovení je uvedeno, že účastník provozu na pozemních komunikacích je povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Ustanovení §4 písm. c) citovaného zákona ukládá účastníkovi provozu na pozemních komunikacích řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Porušení tohoto ustanovení zjevně spočívalo v tom, že obviněný vjel s vozidlem na místo, kam byl vjezd dopravní značkou zakázán. Nejvyšší soud však již ve svém prvním rozhodnutí vysvětlil, že porušení tohoto ustanovení je z hlediska posuzované právní kvalifikace irelevantní, neboť není v příčinné souvislosti se vzniklým následkem.
Podstatné je, že obviněný porušil ustanovení §26 odst. 2 silničního zákona, podle kterého řidič, který se hodlá vzdálit od vozidla tak, že nemůže v případě potřeby okamžitě zasáhnout, musí učinit taková opatření, aby vozidlo nemohlo ohrozit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích a nemohla je neoprávněně užít jiná osoba. Účelem tohoto ustanovení mimo jiné je, aby vozidlo bylo zajištěno proti samovolnému, nekontrolovanému pohybu. Jak uvedl Nejvyšší soud již ve svém prvním rozhodnutí v této věci, je nesporné, že porušením tohoto ustanovení výše uvedeným jednáním obviněný zaviněně způsobil popsaný nehodový děj. V tehdejším rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že jednání obviněného, který jako řidič v rozporu s ustanovením §26 odst. 2 silničního zákona nezajistil vozidlo proti pohybu zatažením ruční brzdy ani jiným způsobem a vzdálil se od vozidla natolik, že nemohl v případě potřeby okamžitě zasáhnout, přičemž vozidlo takto zaparkoval na ploše jen minimálně svažité, takže při vystupování osádky ani po opuštění vozidla se toto bezprostředně nezačalo samovolně pohybovat, avšak později se samovolně zvolna rozjelo a způsobilo náhodné chodkyni újmu na zdraví, nenaplňuje znaky porušení důležité povinnosti podle §147 odst. 2, popřípadě §148 odst. 1 tr. zákoníku. V žádném případě tedy Nejvyšší soud neučinil závěr, že by se ze strany obviněného nejednalo o porušení uvedené povinnosti nebo že by tím obviněný nezpůsobil popsaný nehodový děj a zranění poškozené, jak se snad snažil naznačovat dovolatel.
Zjevně neopodstatněná je námitka, že zjištěné jednání obviněného (znamenající porušení uvedené povinnosti podle §26 odst. 2 silničního zákona) nebylo trestněprávně relevantní příčinou vzniku těžké újmy na zdraví poškozené.
Především je nepochybné, že k těžké újmě na zdraví poškozené došlo. Na rozdíl od řízení před prvním zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu postupovaly nyní soudy obou stupňů při dokazování a zjišťování skutečného stavu věci ohledně následků na zdraví poškozené tak, že jejich skutkové závěry mají odpovídající podklad. Nalézací soud doplnil dokazování lékařskou zprávou Nemocnice sv. Zdislavy v XY a svědeckým výslechem poškozené L. Ř. i jejího syna a obsahem těchto důkazů se náležitě zabýval. Učinil v této otázce skutková zjištění, která odůvodňují závěr, že poškozené byla způsobena těžká újma na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
Podle §122 odst. 2 tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví a) zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, c) ochromení údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e) poškození důležitého orgánu, f) zohyzdění, g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, h) mučivé útrapy, nebo i) delší dobu trvající porucha zdraví. Musí být tedy splněny obě zákonné podmínky: jednak musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění, jednak musí újma na zdraví odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v §122 odst. 2 tr. zákoníku. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění představující delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku musí mít současně delší trvání. V soudní praxi vžitou hranici šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) a ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví (srov. R II/1965 Sb. rozh. tr. a další).
Podle popisu skutku v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně poškozená byla hospitalizována do 29. září 2015 a následně léčena s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců. Jak uvedl Nejvyšší soud už ve svém prvním zrušovacím rozhodnutí, tento popis újmy na zdraví není dostatečně výstižný z hlediska naplnění zákonného znaku způsobení těžké újmy na zdraví, přičemž nalézací soud se ani v novém rozsudku po zrušení věci tímto názorem Nejvyššího soudu neřídil. Nicméně v souvislosti s odůvodněním nyní posuzovaného rozsudku lze vyjádření skutkových závěrů soudu z hlediska naplnění znaků těžké újmy na zdraví akceptovat. Dále se nalézací soud ani v nyní posuzovaném rozsudku výslovně nezabýval tím, o jakou formu těžké újmy z alternativ §122 odst. 2 tr. zákoníku se jednalo, což v napadeném usnesení napravil odvolací soud, který uvedl, že se jednalo o těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
Dovolací námitky obviněného se týkaly především příčinné souvislosti mezi zjištěným nehodovým dějem a těžkou újmou na zdraví poškozené. Obviněný v podstatě namítal, že k původní příčině přistoupila příčina další, a to onemocnění cukrovkou u poškozené, která učinila léčbu delší a složitější, tj. podle obviněného zhoršila následek jeho činu, který by jinak nemusel být tak závažný.
K této námitce je třeba uvést, že příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem je zachován i v případě, dojde-li při léčení poškozeného ke komplikacím, které mají za následek prodloužení doby léčení přesahující šest týdnů. Z tzv. zásady umělé izolace jevů v trestním právu hmotném vyplývá, že podstatný je příčinný vztah mezi konkrétním jednáním pachatele a následkem významným z hlediska trestního práva.
Pro posuzování příčinného vztahu má podstatný význam zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou, což je v posuzovaném případě nepochybné.
S tím souvisí i tzv. teorie přerušení (přetržení) příčinné souvislosti, podle níž se příčinná souvislost přeruší (nedospěje až k účinku), pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele. V případě léčebných komplikací způsobených další příčinou (v daném případě cukrovkou) nejde o tzv. přetržení či přerušení příčinné souvislosti. Příčinná souvislost by byla přerušena tehdy, kdyby ke komplikacím při léčení poškozené, které vedly ke zhoršení jejího zdravotního stavu a k těžké újmě na zdraví, došlo výlučně v důsledku neodborné zdravotní péče nebo jiných okolností, které by měly základ v porušení povinností jinou osobou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 3 Tdo 78/2010). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (viz rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Kromě toho nelze přehlédnout, že soudy v dané věci ani nezjistily, že by cukrovka poškozené dobu léčení skutečně nějak zásadně prodloužila či léčení zkomplikovala. Konkrétní způsobená zranění se vždy špatně hojí a nalézací soud konstatoval, že tato zranění sama o sobě jednoznačně vyžadují dlouhodobé konzervativní léčení s omezenou pohyblivostí poškozeného, přičemž stupeň cukrovky poškozené není nijak výrazný, čemuž koresponduje i případný vliv cukrovky na léčení jejích zranění.
I když obviněný neformuloval nějaké jasné a konkrétní námitky ve vztahu k zavinění trestného činu, Nejvyšší soud dodává, že trestní odpovědnost pachatele za vzniklý následek závisí dále na tom, zda následek i příčinný průběh k němu vedoucí jsou kryty pachatelovým zaviněním. Jinak řečeno, pro trestní odpovědnost musí být dán především příčinný vztah, a teprve po jeho zjištění je možno zkoumat otázku zavinění, které musí zahrnout i podstatné rysy příčinného vztahu.
Podle §16 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Soudy dospěly k závěru, že obviněný jednal v tzv. nedbalosti vědomé. Tento závěr, který nalézací soud odůvodnil na str. 6 rozsudku, lze akceptovat. Soudy mimo jiné správně zdůraznily, že obviněný ponechal nezabrzděné větší vozidlo na ploše svažité, byť tak mírně, že po vystoupení a odchodu posádky bezprostředně nedošlo k rozjetí vozidla. Přesto musel předpokládat, že tím může za určitých okolností dojít k ohrožení jiných osob.
V obecné rovině lze dodat, že zejména u starších osob (jakou je i poškozená) se následky úrazu mohou zhoršit a zkomplikovat v důsledku celkově zhoršeného zdravotního stavu. Takový průběh poúrazových procesů je častý (i při bezchybné lékařské péči) a podle obecné zkušenosti a tedy i pro průměrného pachatele předvídatelný. Pro trestní odpovědnost pachatele za vzniklý následek stačí, že si měl a mohl takový průběh poúrazového procesu představit alespoň v hrubých rysech; není třeba, aby mu byl znám konkrétní zdravotní stav poškozeného, který jako jedna z příčin vede nakonec spolu se samotným úrazem k následku. Následek a příčinný vztah by byl pachatelem nezaviněný pouze tehdy, jestliže by ke komplikacím došlo neodbornou zdravotnickou péčí nebo jinými okolnostmi, které mají základ v porušení povinností jinou osobou, a nikoli v jednání pachatele, a které pachatel proto nemohl předvídat. V takovém případě by bylo možné pachatele uznat vinným jen za následek (účinek), který jím byl zaviněn (viz rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem, že je dána jak příčinná souvislost mezi jednáním obviněného zahrnujícím porušení uvedené povinnosti řidiče a následkem na zdraví poškozené v podobě těžké újmy na zdraví, a rovněž že znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu jsou pokryty nedbalostním zaviněním obviněného. Nalézací soud proto nepochybil, jestliže uznal obviněného vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, a odvolací soud v souladu se zákonem odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Námitka obviněného, že i přes výrazné zmírnění právní kvalifikace a podstatně nižší trestní sazbu mu byl uložen stejný trest jako v původním řízení, jednak není podřaditelná pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, jednak je nesprávná, neboť původní řízení pravomocně skončilo (při použití přísnější právní kvalifikace) uložením přísnějšího trestu, než byl uložen v nynějším řízení.
Dovolací námitky obviněného se tedy zčásti míjí s důvody dovolání uvedenými v §265b tr. ř., zčásti jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák