ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1437.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1437/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. 11. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. J. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 6 To 94/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 127/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 3. 2018, č. j. 1 T 127/2017-306, byl obviněný J. J. uznán vinným organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Za tento zločin a sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. 9. 2015, č. j. 1 T 10/2015-489, který nabyl právní moci dne 22. 12. 2015, byl podle §209 odst. 4, §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let a tři měsíce, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu ve sbíhající se trestní věci. Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněného B. Š.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný J. J. stíhaný společně s obviněným B. Š. dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že se podílel na jednání obviněného B. Š., který ve XY, na pobočce poškozené společnosti Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s., s vědomím, že s ohledem na svou špatnou finanční situaci nebude schopen splátky poskytnutého úvěru dlouhodobě hradit, dne 23. 4. 2015 uzavřel s uvedenou společností smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření – RU ve výši 500 000 Kč ke smlouvě o stavebním spoření č. 47114371 ze dne 22. 4. 2015, přičemž při sjednávání této smlouvy předložil potvrzení o výši příjmu vystavené na jeho osobu, z nějž vyplývá, že byl od 1. 2. 2014 zaměstnán jako dělník ve společnosti RAPOS, spol. s r. o., kdy jeho průměrný čistý příjem za posledních 12 měsíců měl činit 19 884 Kč, přestože věděl, že uvedené údaje nejsou pravdivé, jelikož u této společnosti nikdy nebyl zaměstnán, a dále doložil nájemní smlouvu ze dne 19. 3. 2011 ohledně půldomku na adrese XY, uzavřenou mezi pronajímatelem A. L. a nájemcem B. Š., kdy na rekonstrukci tohoto půldomku měl finanční prostředky z uzavřeného úvěru použít, přestože věděl, že uvedené údaje nejsou pravdivé, jelikož s ním nikdy ze strany majitelky půldomku nebyla uzavřena nájemní smlouva, přičemž následně splátky poskytnutého úvěru řádně nehradil. Obviněný J. J. obviněného B. Š. s příslibem snadného opatření finančních prostředků přesvědčil k uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření, za tímto účelem mu opatřil veškeré listiny, jejichž obsah neodpovídal skutečnosti, a které byly při sjednávání úvěru obviněným B. Š. předloženy, při sjednávání úvěru jej doprovodil k pobočce poškozené společnosti a dále jej úkoloval a řídil v souvislosti s uzavřením předmětné úvěrové smlouvy, kdy se obviněný zavázal, že bude hradit splátky z poskytnutého úvěru, avšak po proplacení finančních prostředků ze strany poškozené společnosti převzal od obviněného B. Š. peněžní prostředky ve výši 290 000 Kč, které použil blíže nezjištěným způsobem pro vlastní potřebu, a následně v rozporu s předchozí dohodou za obviněného B. Š. splátky poskytnutého úvěru řádně neplatil, čímž obvinění způsobili poškozené škodu ve výši 500 000 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění J. J. a B. Š. odvoláními, která Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 7. 6. 2018, č. j. 6 To 94/2018-371, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na to, že v rámci odvolacího řízení navrhl doplnit dokazování vypracováním znaleckého posudku, avšak soud tento návrh označil za nadbytečný. Ve výpovědi obviněného B. Š. existují rozpory, které dále rozvedl. Obviněný B. Š. na něj svaluje vinu ve snaze obhájit sám sebe, jeho výpověď je účelová, což podporuje i výpověď svědkyně A. M. Ve věci neexistuje jediný přímý důkaz svědčící o tom, že by skutek kladený mu za vinu spáchal. Soudy nižších stupňů dostatečně nezvážily věrohodnost obviněného B. Š. a svědkyně A. M. Dále namítl, že soudy pochybily při hodnocení důkazů a také v tom, že neuplatnily zásadu in dubio pro reo. K dovolání bylo připojené obviněným vlastnoručně psané vyjádření k věci adresované Ústavnímu soudu.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací námitky obviněného jsou fakticky pouhou polemikou s hodnocením důkazů soudy obou stupňů. Svými námitkami se snaží dát provedeným důkazům jiný obsah, který by svědčil v jeho prospěch. Takto koncipované námitky jsou však námitkami výhradně skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla vyvrácena výpovědí obviněného B. Š. i svědkyně A. M., přičemž Nejvyšší soud nemá, stejně jako soudy obou stupňů, důvodu tyto výpovědi pokládat za nevěrohodné. Je namístě rovněž uvést, že se soudy obou stupňů s totožnými námitkami, které obviněný uvedl v rámci své dovolací argumentace, řádně vypořádaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí (str. 6 – 7 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 – 4 usnesení odvolacího soudu) a Nejvyšší soud se s jejich závěry plně ztotožnil. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebylo zde důvodu k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy.
Ve světle výše uvedeného pak nemůže zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., naplňovat ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo, neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
K připojenému vlastnoručně psanému vyjádření obviněného je namístě doplnit, že dovolání musí být v souladu s §265d odst. 2 tr. ř. zpracováno a podáno prostřednictvím obhájce. Dalšími listinami, zvláště neadresovanými ani Nejvyššímu soudu, se Nejvyšší soud nemůže v rámci dovolacího řízení zabývat, neboť tyto nebyly zpracovány obhájcem jako součást dovolání v souladu s výše uvedeným ustanovením trestního řádu.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu