ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1529.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1529/2017-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. dubna 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 9 To 190/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 57/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 1 T 57/2016, byl obviněný M. H. (pozn. společně s obviněným J. M.) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný M. H. podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 36 měsíců za současného vyslovení dohledu probačního úředníka. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb po 200 Kč, celkem tedy 20 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 9 To 190/2017, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Obviněný se přečinu dopustil tím, že (zkráceně) po vzájemné dohodě s J. M. si, již s úmyslem ji nevrátit, dne 15. 10. 2015 objednali zapůjčení audiotechniky na dobu od 16. 10. 2015 do 17. 10. 2015. Následně J. M. dne 16. 10. 2015 vyzvedl u dvou společností audiotechniku v celkové hodnotě 230 160 Kč a předal ji obviněnému, který na něj čekal v blízkosti půjčovny a tentýž den ji odvezl do S., kde ji nabízel k prodeji či pronájmu dalším osobám, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že má být do 17. 10. 2015 vrácena, zatímco M. dne 17. 10. 2015 učinil oznámení o vloupání do vozidla Ford Focus, kdy uvedl, že mu z vozidla byla odcizena i předmětná audiotechnika poškozených společností. Tímto jednáním způsobili škodu v celkové výši 230 160 Kč.
II.
Usnesení odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním pouze obviněný M. H. Dovolání je podáno prostřednictvím obhájce a odkazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání a toto nenaplnilo subjektivní ani objektivní stránku trestného činu podvodu. Odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami. Soudy postavily rozhodnutí o vině na tom, že objednávka byla zaslána z jeho e-mailové adresy z jeho počítače. Je snadné zjistit IP adresu počítače, ze které se zašle e-mail a pokud by chtěl páchat podvodné jednání, vedl by komunikaci z veřejně přístupného počítače. Objednávku činil po dohodě s J. M. za účelem zajištění jeho oslavy. Věděl, že aparatura byla zapůjčena na jeden víkend, nicméně J. M. mu řekl, že doba byla prodloužena. Pokud J. M. pak u hlavního líčení vypověděl, že takovou informaci mu nedal, tak soud přesto, že považoval jeho výpověď za nevěrohodnou, v tomto mu uvěřil. Oproti tomu on po celou dobu řízení vypovídal konzistentně. Odvolací soud se vůbec nevypořádal s výpovědí svědka M. Š., který uvedl, že mu řekl, že aparaturu nemůže prodat, pouze pronajmout. Tento svědek nikdy nevypověděl, že by mu aparaturu nabízel k prodeji. Pokud tuto skutečnost tvrdil jen svědek T. M., měl ji zprostředkovaně. Mezi ním a svědkem M. Š. byla sepsána smlouva o podnájmu, s čímž se soudy nijak nevypořádaly. Pokud by jeho jednání bylo trestního charakteru, pak by nezviditelňoval pronájem aparatury písemnou smlouvou, u které je předpoklad, že bude součástí účetnictví nájemce. Všechny provedené důkazy mimo výpovědi J. M. vedou k závěru, že poptal za něj na víkendovou oslavu narozenin J. M. zapůjčení aparatury a poté, co jím byl informován o prodloužení zápůjčky, dohodli se na zajištění pronájmu aparatury a o rozdělení výtěžku. Tato obhajoba nebyla vyvrácena. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 9 To 190/2017, a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se obviněný domáhá přezkumu skutkových zjištění učiněných soudy a předkládá vlastní způsob hodnocení provedeného dokazování. Uvedl, že nebylo prokázáno zavinění a nebyla vyvrácena jeho obhajoba, ale námitka nedostatku zavinění je založena na jiných skutkových okolnostech, než jsou ty, o které soudy svůj protichůdný právní závěr opírají, a tudíž nemůže zakládat žádný kvalifikovaný důvod dovolacího přezkumu. Nelze přehlédnout naprosto nepravděpodobný účel, ke kterému byly zapůjčeny dvě sady aparatury od dvou různých poskytovatelů, kdy se současně počítalo s náhradním řešením v podobě zapůjčení sestav třetím osobám. Soudy se náležitě zabývaly všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo a na základě nichž byl skutek správně právně kvalifikován. Státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání obviněného M. H. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě trestním řádem stanovených závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. V podaném dovolání však obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, proč by uvedený skutek (blíže popsaný v rozsudku soudu prvního stupně) nevykazoval znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný založil dovolání na vlastní verzi hodnocení důkazů, především věrohodnosti svědeckých výpovědí a z nich dovozuje své vlastní skutkové závěry, odlišné od skutkových závěrů soudů. Předmětem právního posouzení je ale skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Obviněný tedy sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami popírá rozhodná skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy obvodní soud ve věci provedl, resp. jak provedené důkazy oba soudy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů, polemizuje a hodnocení důkazů soudy označuje za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Z obsahu trestního spisu jakož i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je evidentní, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je nepochybné, že se oba soudy pečlivě a podrobně zabývaly obhajobou obviněného. Z rozhodnutí nalézacího soudu plyne, že bylo vyslechnuto několik svědků a provedeno mnoho listinných důkazů, ze kterých pak jednoznačně plyne, že poškození byli kontaktováni z e-mailové adresy J. M. dne 15. 10. 2015. Bylo dohodnuto zapůjčení aparatur za částku 8 349 Kč a 4 000 Kč na období od 16. 10. 2015 až 17. 10. 2015, resp. 19. 10. 2015. Dále bylo zjištěno, že vozidlo Ford Focus bylo zapůjčeno na období od 16. 10. 2015 do 17. 10. 2015 J. M. a k půjčovně jej ve vozidle značky Mercedes dovezl otec obviněného spolu s obviněným M. H. Rovněž bylo zjištěno, že přesto, že e-mailová komunikace byla vedena z adresy J. M., byly zprávy zaslány z místa bydliště obviněného (zjištěno dle IP adresy). Obviněný se dle záznamu o telekomunikačním provozu a zpráv o výskytu jeho telefonního čísla zdržoval dne 15. 10. 2015 v místě svého bydliště ve S. na ulici M. (čl. 123 trestního spisu). Obviněný potvrdil, že měl přístup do e-mailové schránky J. M. Soudy tak vzaly za prokázané, že obviněný kontaktoval poškozené společnosti z místa svého bydliště, aparatury následně převzal J. M. a předal je obviněnému, který je odvezl do S. a pokusil se je prodat či pronajmout.
Pokud pak obviněný namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, což však nijak blíže nespecifikoval a pouze uvádí, že jednal v dobré víře, že výpůjční doba byla prodloužena, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že námitka neexistence zavinění je sice obecně hmotně právní povahy, ale v tomto případě jde o námitku skutkovou, a tedy neodpovídající uplatněnému důvodu dovolání. Neexistenci jeho zavinění totiž obviněný zakládá na jiném hodnocení důkazů, popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a prosazuje i nadále svou verzi průběhu skutkového děje, která je v rozporu s provedenými důkazy i okolnostmi celého případu. Zejména prosazuje svoji obhajobu, že sice věděl o zápůjčce původně pouze na danou dobu, ale měl být pak spoluobviněným J. M. informován o jejím prodloužení a domníval se, že může se zapůjčenou aparaturou nadále disponovat. Tato obhajoba ale byla spolehlivě vyvrácena již soudem prvního stupně. Protože se Nejvyšší soud plně ztotožnil s argumentací soudů, odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu, jakož i soudu odvolacího, který se také touto námitkou obviněného M. H. zabýval.
Pouze obecně a nad rámec rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud uvádí, že z avinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Tvrzení obviněného o jeho „dobré víře“ je ale v přímém rozporu s provedenými důkazy, s jeho skutečným jednáním a také s okolnostmi celého případu.
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že si soudy pro svůj závěr o vině obviněného opatřily dostatek důkazů, zvážily všechny rozhodné skutečnosti případu a posuzovaly je správně a logicky i ve vztahu k subjektivní stránce. Navíc lze pouze připomenout, že obviněnými tvrzeným důvodem zapůjčení aparatury na období od 16. 10. 2015 až 17. 10. 2015 měla být oslava narozenin obviněného J. M., který měl mít ale narozeniny až za dva týdny. Nelze proto než uzavřít, že se obviněný M. H. činu dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť způsob provedení činu dokládá, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný v jeho ustanovení §209 tr. zákoníku.
Na tomto místě Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. soudy správně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu