ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.202.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 202/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2018 o dovolání obviněné P. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 9. 2017, č. j. 2 To 167/2017-1231, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 187/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. D. odmítá.
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 6 T 187/2014, byla obviněná P. D. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Rovněž byl tímto rozhodnutím zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2013, č. j. 4 T 10/2012-400, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 4. 2014, č. j. 68 To 33/2014-433, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad a byl jí uložen nepodmíněný společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o nárocích poškozených. Dále byla tímto rozhodnutím obviněná zproštěna obžaloby pro jeden dílčí útok, v obžalobě uvedený pod bodem 6, jelikož nebylo prokázáno, že tento skutek spáchala obviněná.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací, usnesením ze dne 9. 9. 2016, sp. zn. 2 To 145/2016, o odvolání obviněné a odvolání státního zástupce rozhodl tak, že se podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítá a z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve zprošťujícím výroku, v navazujícím výroku o náhradě škody a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně, neboť bylo nutné ve věci znovu rozhodnout.
Okresní soud v Olomouci následně rozsudkem ze dne 27. 2. 2017, č. j. 6 T 187/2014-1158, rozhodl o vině obviněné stran skutku (v rozsudku skutek pod bodem 7), pro který byla původním rozhodnutím zproštěna obžaloby. Tímto rozhodnutím pak byl obviněné podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen nepodmíněný společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let a 9 měsíců, se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem a byl zrušen výrok o vině a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2016, č. j. 6 T 187/2014-1025, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 9. 2016, č. j. 2 To 145/2016-1089, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací, usnesením ze dne 14. 9. 2017, č. j. 2 To 167/2017-1231 o odvolání obviněné rozhodl tak, že se podle §256 tr. ř. zamítá.
II
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., ve kterém uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítla, že soudy se nesprávným způsobem vypořádaly s tím, zda byly naplněny veškeré znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry a zločinu podvodu, a to především s ohledem na subjektivní stránku a rovněž objektivní stránku, zejména a ve vztahu k bodu 7 výroku o vině. Nebylo podle jejího názoru prokázáno, že byl dán počáteční úmysl ve formě přímého úmyslu a soudy postupovaly v rozporu se zásadami trestního řízení, především se zásadou in dubio pro reo. Dále uvedla svou verzi skutkového děje, ze které vyvozuje nedostatek subjektivní stránky, že i její rodina investovala prostřednictvím V. P. veškeré úspory do podnikání v Německu a o tyto úspory přišli. Ve věci, že podala trestní oznámení spolu s otcem a v případě, že by měla v úmyslu poškozené podvést, neupozorňovala by na celou věc policii. Počínala si nezodpovědně, nemá právnické ani ekonomické vzdělání, nicméně nejednala úmyslně ani promyšleně a celou situaci podcenila. Poukázala na to, že i soud prvního stupně na str. 47 svého rozhodnutí uvedl, že trestní oznámení proti V. P. bylo odloženo předčasně, neboť právě u něj skončila velká část peněz. Přesto ale u ní dovozuje přímý úmysl a ziskuchtivost. Pro V. P. sháněla peníze a sama věřila v jejich návratnost. Jejímu otci bylo přislíbeno podnikání s 50 % podílem a V. P. po nich opakovaně žádal další a další finanční prostředky aby se již vše mohlo rozjet, aby společnost dostala úvěr a jim se prostřednictvím zisku vrátily investice. Celá její rodina pevně věřila tomu, že peníze budou i se zhodnocením a všichni k tomu sháněli finanční prostředky a toto očekávané zhodnocení považuje za důležité z hlediska naplnění subjektivní stránky zejména u trestného činu podvodu. Společnost navíc měla získat i úvěr a otázkou tak zůstává, zda byl v jejím jednání dán úmysl podvést poškozené nebo byla sama uvedena v omyl. Pokud odvolací soud konstatoval, že důkazní situace zůstala určitým způsobem nejasná, bylo na místě rozhodovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Obviněná dále uvedla konkrétní námitky k jednotlivým jednáním uvedeným ve výroku o vině v bodech 1 (jen podepsala nachystané listiny, peníze neobdržela, převzal a odvezl je P., který vše domluvil a zařídil), 2 (pozemek skutečně chtěli kupovat, nešlo o lež, ale bohužel z nákupu sešlo), 4 (dne 3. 11. 2010 rozhodně nevěděli, že společnost není), 5 (smlouvu se společností Orka měla, až do konce r. 2010 byla u ní evidována a mohla jednat s klienty), 6 (odmítá závěr soudů, že jednala bez vědomí J. Ž., soud dospěl k závěru, že doklad o převzetí peněz tato nepodepsala ale neprovedl znalecký posudek z oboru písmoznalectví, neví proč by falšovala pouze tento doklad). K jednání pod bodem 7 výroku o vině pak uvedla, že nesouhlasí se skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů, jelikož nevyplývají z provedeného dokazování a jsou v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Schůzku se S. H. domlouval V. P., kterému pak S. H. předal peníze. Předání peněz se zúčastnila pouze jako svědek, jak je patrné i z listinných důkazů. Nelze podle jejího názoru ani propojovat jednotlivé skutky, zejména body 9 a 3 se skutkem pod bodem 7, jelikož tyto spolu nijak nesouvisí. Rovněž odkázala na své odvolání, kde vyvrací skutkové závěry soudu prvního stupně. Ve věci tak podle obviněné panují důvodné pochybnosti, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty trestných činů, z jejichž spáchání byla uznána vinnou a nebylo dáno zavinění ve formě úmyslu. Byla porušena zásada in dubio pro reo, což v konečném důsledku znamenalo porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na výše uvedené pak namítla také nepřiměřenost uloženého trestu, jelikož nikdy nebyla ve výkonu trestu, od předmětného roku 2010 žila řádným životem a potrestána byla celá její rodina. Uvedla, že nebagatelizuje, co se stalo, velmi všeho lituje, ale napadená rozhodnutí považuje za nespravedlivá.
V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 9. 2017, č. j. 2 To 167/2017-1321 (pozn. v předchozím dovolání navrhla zrušit usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 9. 2016, č. j. 2 To 145/2016-1089), a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil i rozhodnutí, jež na zrušené rozhodnutí obsahově navazují, zejména rozhodnutí vydaná ve vykonávacím řízení a rozhodnutí o povinnosti uhradit státu náklady řízení, pokud o nich již bylo rozhodnuto.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že s výjimkou dílčího útoku pod bodem 7 byla obviněná ostatními dílčími útoky uznána vinnou již rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 6 T 187/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 9. 2016, sp. zn. 2 To 145/2016. Proti tomuto rozhodnutí podala dovolání, které však nalézací soud vůbec nepředložil dovolacímu soudu a pokračoval v řízení ohledně dílčího skutku pod bodem 7. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2017, č. j. 6 T 187/2014-1158, však bylo výše uvedené rozhodnutí zrušeno v rámci ukládání společného trestu. Dovolání proti neexistujícím rozhodnutím je nepřípustné, ale za této procesní situace může obviněná vytýkat v tomto dovolání i vady vztahující se výlučně k dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí, které bylo zrušeno v souvislosti s uložením společného trestu. Argumentace v dovolání je shodná s argumentací v dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 9. 2016, sp. zn. 2 To 145/2016, námitky týkající se jednání pod bodem 7 pak směřují do oblasti skutkového zjištění, nedopovídají deklarovanému dovolacímu důvodu a námitka týkající se absence subjektivní stránky je zjevně nedůvodná.
Státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněné bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Obviněná v replice k vyjádření státního zástupce uvedla, že je zkreslené, ona jednala v dobré víře, když věřila V. P. a tomu, co jí namluvil. Sama tak byla uvedena v omyl, nesouhlasí se skutkovými závěry soudů a nebyly naplněny znaky daných trestných činů, zejména subjektivní stránka.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 7 Tdo 200/2018, bylo rozhodnuto o odmítnutí prvního dovolání obviněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 9. 2016, č. j. 2 To 145/2016-1089, v této trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 187/2014, a to z důvodu uvedeného v §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání obviněné totiž bylo podáno proti již neexistujícímu rozhodnutí, neboť rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2017, č. j. 6 T 187/2014-1158, byl zrušen výrok o vině a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2016, č. j. 6 T 187/2014-1025, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 9. 2016, č. j. 2 To 145/2016-1089, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad. Její dovolání tak bylo nepřípustné, jelikož směřovalo proti již zrušenému rozhodnutí, resp. jeho napadenému výroku. Tak je tomu např. byl-li výrok o trestu, proti němuž bylo podáno dovolání, zrušen v důsledku ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku. Podobně je tomu v případě ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle tr. zákoníku [ŠÁMAL Pavel, PÚRY František §265i (Odmítnutí dovolání, rozsah přezkumné činnosti). In: ŠÁMAL Pavel, GŘIVNA Tomáš, NOVOTNÁ Jaroslava, PÚRY František, RŮŽIČKA Miroslav, ŘÍHA Jiří, ŠÁMALOVÁ Milada, ŠKVAIN Petr. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3240.].
Pokud jde o aktuálně projednávané dovolání, pak formálně lze přezkoumávat toliko výrok, který byl přezkoumáván soudem, jehož rozhodnutí je napadáno, v tomto případě jde o původně zprošťující výrok o vině, v obžalobě skutek pod bodem 6 (výrok ad 7 výroku o vině rozsudku), jímž byla napadeným rozhodnutím obviněná po zrušení původního zprošťujícího výroku nově uznána vinnou. Jelikož jí byl ukládán společný úhrnný trest, ostatní dílčí útoky nebyly v řízení přezkoumávány a výrok o vině byl převzat z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2016, č. j. 6 T 187/2014-1025, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 9. 2016, č. j. 2 To 145/2016-1089. Dovolání proti tomuto prvnímu rozsudku bylo obviněnou podáno dne 13. 12. 2016, ale Nejvyššímu soudu bylo předloženo k rozhodnutí až dne 5. 2. 2018 v době, kdy již neexistoval výrok o vině rozhodnutí, proti kterému dovolání směřovalo a bylo tedy nutné jej podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Nalézací soud tak pochybil tím, že po podání prvního dovolání obviněné věc v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. (in fine) nepředložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání. V důsledku tohoto pochybení nalézacího soudu nebylo možné dovolání věcně projednat a za předpokladu, že by Nejvyšší soud postupoval přísně formálně, bylo by aktuálním dovoláním možné namítat toliko vady týkající se skutku pod bodem 7. Tímto postupem by však došlo k porušení práva obviněné na spravedlivý proces, jelikož pouze v důsledku vadného postupu soudu prvního stupně by jí byla upřena možnost věcně projednat její dovolání. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud přezkoumal napadená rozhodnutí jako celek, tedy včetně sedmi skutků, které odvolací soud nebyl povinen přezkoumat, když tato část pravomocného výroku o vině byla pouze převzata v souvislosti s ukládáním společného trestu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku z předchozího rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2016, č. j. 6 T 187/2014-1025. Tedy s výjimkou bodu 3 výroku o vině, když v této části se sice také jedná o již pravomocné rozhodnutí o vině dílčím skutkem, ale převzatým ze zrušeného výroku o vině z jiného předchozího rozsudku Okresního soudu v Olomouci již ze dne 17. 12. 2013, č. j. 4 T 10/2012-400. Nejvyšší soud pak přezkoumal v uvedeném rozsahu výrok o vině v podstatě na základě v pořadí druhého dovolání obviněné v této trestní věci, když toto obsahuje také doslovný opis námitek uvedených již v jejím prvním dovolání.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolatelce bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněná správně uplatnila tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě, a to v návaznosti na namítanou existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněná.
V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se obviněná snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněná prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Může tak učinit pouze výjimečně, pokud by skutková zjištění soudů byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněné na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy se projevuje zejména tím, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy může vyplývat i z toho, že tato zjištění jsou zcela nebo v rozhodující míře založena na nějakém procesním úkonu, který je zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz nepoužitelný, a skutková zjištění soudů nemají oporu v ostatních důkazech.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Obviněná namítla extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy týkající se skutku pod bodem 7, který spatřuje v tom, že S. H. téměř neznala, ten komunikoval z 98 % s R. K., schůzku s ním domlouval V. P., kterému byly následně peníze také předány jejím otcem R. M., kterého ona pouze doprovázela, byla tam jen jako svědek, nic nepodepsala a nebyla stranou žádného závazkového vztahu. Dokazování, které bylo provedeno ohledně skutku pod bodem 7, bylo ale jednoznačné a Nejvyšší soud v závěrech soudů nespatřuje žádné rozpory s provedenými důkazy. Obviněnou namítané skutečnosti nic nemění na tom, že poškozenému smyšlený důvod půjčky uvedla a předmětnou nabídka zhodnocení peněz učinila ona a je bez významu, že tak činila zejména prostřednictvím své tehdejší velmi dobré přítelkyně R. K., která byla přítelkyní poškozeného Ing. S. H. Skutková zjištění soudů tak mají spolehlivou oporu zejména ve výpovědích uvedených svědků. To platí i o dalších dílčích jednáních, jimiž byla obviněná uznána vinnou a ohledně kterých Nejvyšší soud odkazuje na podrobné odůvodnění zejména rozsudku okresního soudu ze dne 9. 3. 2016, s kterým se ztotožnil. Obviněná se na základě svého hodnocení provedených důkazů staví do pozice oběti, podvedené osoby, která uvěřila lžím V. P., což je ale v rozporu s provedenými důkazy.
Skutkovou je také námitka obviněné, že bylo rozhodnuto v rozporu se zásadou in dubio pro reo (pozn. v pochybnostech ve prospěch obviněného). Tato zásada souvisí s hodnocením důkazů a má procesní, nikoliv hmotně právní povahu. Soudy vzaly za prokázané, že se skutků dopustila právě obviněná a námitka obviněné, že soudy nerespektovaly tuto zásadu, není podřaditelná pod uplatněné dovolací důvody. O její vině v celém přezkoumávaném rozsahu, přitom neexistují žádné pochybnosti, které by uplatnění této zásady vůbec opodstatňovaly.
Pod deklarovaný dovolací důvod je podřaditelná pouze námitka obviněné, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestných činů podvodu a zpronevěry. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí publikované pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
V souladu s výše uvedeným soudy při zjišťování zavinění obviněné postupovaly. Správně zjistily, že jednala zaviněně ve formě úmyslu. Ten v případě zpronevěry jednoznačně vyplývá ze skutkových zjištění uvedených v bodě 1 výroku o vině. Totéž platí, i pokud jde o podvodné jednání, kdy obviněná pod různými záminkami opakovaně lákala od poškozených různé finanční částky jako půjčky nebo za jiným smyšleným účelem, které vrátí za krátkou dobu, a to v několika případech i s vysokým navýšením. Musela si přitom být vědoma, že peníze nebude v žádném případě schopna vrátit, už vůbec ne v nereálných sjednaných termínech nebo dokonce se slibovaným vysokým navýšením určeným výhradně pouze k nalákání případných věřitelů, neboť se sama nacházela ve značných finančních problémech a na její majetek byla vedena řada exekučních řízení. Neexistovalo ani jí uváděné úspěšné podnikání v Německu, ze kterého by mohla získat peněžní prostředky k jejich vrácení poškozeným. Ač toto podnikání sama prezentovala jako fungující a profitující firmu (viz např. svědkyně R. K.), jednalo se nepravdivé tvrzení, o čemž svědčí skutečnost, že sama v některých případech požadovala po poškozených peněžní prostředky za účelem založení společnosti v Německu (ad 4) nebo na vytvoření podmínek pro poskytnutí úvěru nebo půjčky této společnosti (ad 6, 8). Není přitom z hlediska právního posouzení skutku a podvodného úmyslu rozhodné, že se obviněná sama neobohatila a peněžní prostředky neobstarávala pro sebe. Podstatné je, že jednala podvodným způsobem zjištěným soudy a popsaným ve výroku o vině o čemž svědčí i rozsah její trestné činnosti vůči více poškozeným. Nelze proto přisvědčit námitkám obviněné, že si pouze počínala neopatrně a lehkomyslně, nikoli však s úmyslem poškozené podvést. Toto tvrzení je opakováním obhajoby z řízení před nalézacím soudem i z odvolání proti oběma rozsudkům nalézacího soudu, vypořádal se s ním již nalézací soud a dále i soud druhého stupně. Obviněná tak dovolání jako mimořádný opravný prostředek, podala fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání proti prvnímu rozhodnutí ve věci (č. l. 1065 a násl. tr. spisu). Shodné námitky pak byly v podstatě součástí celé její obhajoby. Námitku o nedostatku úmyslné formy zavinění, a to u trestného činu podvodu od počátku, proto Nejvyšší soud na základě výše uvedeného shledal zjevně neopodstatněnou.
Pod žádný důvod dovolání pak nelze podřadit ani námitku obviněné o nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody. Výrok o uložení trestu lze napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněná neuplatnila a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože nepodmíněný trest odnětí na tři roky a devět měsíců byl obviněné uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §209 odst. 4 tr. zákoníku v rozsahu dva až osm let.
Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost uloženého trestu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ( viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). To platí přesto, že přiměřenost trestu jinak je otázkou aplikace hmotného práva, zejména ustanovení §38 tr. zákoníku, §39 tr. zákoníku. Uvedený závěr vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku a také ze vzájemného poměru obou zmíněných dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecný hmotně právní dovolací důvod, zatímco dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštní hmotně právní dovolací důvod stanovený jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen s použitím zvláštního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Výklad, který by připouštěl podřadit námitky ohledně přiměřenosti uloženého trestu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě vymezené jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, by byl nelogický, neboť by činil ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nadbytečným a nefunkčním. Uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by totiž nutně vždy bylo „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem by ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedávalo žádný smysl. Právo obviněné na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že jí byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 3 let a 9 měsíců, jelikož tento je v souladu se zákonnou sazbou pro tento trestný čin a odpovídá závažnosti spáchaného trestného činu a výši škody, kterou si zřejmě obviněná dodnes zcela neuvědomila.
Soudy se přitom přesvědčivě vypořádaly i s námitkami obviněné stran výše uloženého trestu. Jestliže obviněná v dovolání opětovně uplatňuje tyto námitky, postačí odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů, přičemž zejména odvolací soud se na straně 7 napadeného rozhodnutí přehledně a výstižně vypořádal s námitkami obviněné ohledně výše uloženého trestu.
Nejvyšší soud z těchto důvodů z hlediska dovolacích námitek shledal správným závěr soudů obou stupňů o tom, že se obviněná dopustila jednání uvedeného ve výroku rozsudku nalézacího soudu, a toto bylo správně kvalifikováno jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 odst. 3 tr. zákoníku, neboť obviněná si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena a tímto jednáním způsobila na cizím majetku větší škodu a zločin podvodu podle §209 odst. 1 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jelikož jiného obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, zamlčela podstatné skutečnosti a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné P. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu