ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.366.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 366/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. 8. 2018 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. D proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 7 To 90/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 29/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 2 T 29/2017, byl obviněný J. D. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle tohoto zákonného ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
Obviněný se uvedeného zločinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 25. 11. 2016 v přesně nezjištěné době okolo 12.00 hodin v kuchyni bytu č. 32 v K. – K., po předchozí verbální rozepři s poškozenou V. S., která se týkala budoucího vrácení kauce za pronájem bytu, který společně obývali, a následné fyzické potyčce, poškozenou v úmyslu usmrtit uchopil zepředu oběma rukama za krk a začal ji rdousit, poté ji povalil na poblíž stojící židli, která se pod ní rozlomila a nato ji dále, již ležící na zemi, oběma rukama velkou intenzitou rdousil, přičemž poškozená v důsledku udušení ze zardoušení na místě zemřela.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 7 To 90/2017, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako zločin vraždy, když podle jeho názoru se správně jedná o zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že nepopírá svoji odpovědnost za smrt poškozené a činu opravdu lituje, ale jeho jednání je z hlediska kvalifikace hraniční a je možné jej posoudit jako zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Soud by měl aplikaci této privilegované kvalifikace vyloučit dokazováním, ale žádný z provedených důkazů a ani závěr soudů, že chtěl poškozenou usmrtit, to nevylučuje. Soudům vytkl, že se při posuzování věci soustředily spíše na posouzení jeho trestní odpovědnosti z hlediska příčetnosti, než na lidsky omluvitelné pohnutky odůvodňující kvalifikaci činu jako zabití. Pokud v bytě kromě něj a poškozené nebyla žádná další osoba, a on si nepamatuje svůj útok vyjma začátku konfliktu, lze jen stěží z dokazování dovozovat jeho úmysly vůči poškozené v dané fázi konfliktu. Soudy podle něj pomíjí útok poškozené kuchyňským válečkem a bagatelizují výpověď MUDr. Matějkové, která citovala vyjádření poškozené „když něco přeroste přes hlavu, křičím, nekoukám doprava, doleva“. Dokazováním bylo prokázáno, že se poškozená nechovala vždy racionálně, opakovaně se rozešli a znovu dali dohromady a takový průběh partnerského soužití byl pro oba psychicky náročný, zvláště když v danou dobu byli opět ve fázi rozchodu. Hádka o peníze nebyl důvod konfliktu, nevyplývá to z dokazování a byl to jen jeho spouštěč. Dokazováním tak podle obviněného nebyla vyloučena existence okolností, které by umožňovaly posoudit jeho jednání jako trestný čin zabití a nebylo zkoumáno, jak vnímal jednání poškozené, která na něj vzala kuchyňský váleček, ve smyslu možného ohrožení své osoby nebo provokace. V tomto směru navrhl proto nové zkoumání znalce z oboru psychiatrie a psychologie, protože zatím lze jen stěží posoudit, zda se v tomto případě úmyslného usmrcení jednalo o trestný čin vraždy nebo zabití.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů, a pokud by ve věci nemohl sám rozhodnout, aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že obviněný stejné námitky uplatňuje již od samého počátku trestního řízení a zabývaly se tak jimi již soudy obou stupňů. Jednání obviněného, že nemělo žádný obranný nebo zmatečný charakter, nebylo důsledkem vysoce zátěžové situace vyvolané strachem, úlekem nebo jiným omluvitelným hnutím mysli. Lze vyloučit zavrženíhodné jednání poškozené a obviněný nebyl rozhodně poškozenou dlouhodobě deptán, spíš tomu bylo naopak. I podle výpovědi obviněného v přípravném řízení poškozená po něm váleček hodila a nejednalo se tak o brutální útok, který by jej opravňoval k následnému jednání vůči ní. Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III
Obviněným uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Obviněný v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl hmotně právní námitku, že jeho jednání je z hlediska kvalifikace hraniční, je možné jej posoudit jako zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, soudy se nezabývaly otázkou lidsky omluvitelné pohnutky odůvodňující kvalifikaci činu jako zabití, že se poškozená nechovala vždy racionálně, opakovaně se rozešli a znovu dali dohromady a takový průběh partnerského soužití byl pro oba psychicky náročný. Dokazováním nebyla vyloučena existence okolností, které by umožňovaly posoudit jeho jednání jako trestný čin zabití a nebylo zkoumáno, jak vnímal jednání poškozené, která na něj vzala kuchyňský váleček, ve smyslu možného ohrožení své osoby nebo provokace. Touto námitkou obviněný vymezil rozsah dovolacího přezkumu na otázku, zda jeho jednání lze právně kvalifikovat pouze jako trestný čin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud zjistil, že touto argumentací obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal ke shodné námitce obviněného odvolací Vrchní soud v Praze. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a pečlivě se jimi zabýval již krajský soud, který na str. 13 až 14 rozsudku řádně a v souladu s judikaturou odůvodnil své rozhodnutí, jak z hlediska použité právní kvalifikace jednání obviněného, tak i z hlediska důvodů, proč toto jednání nelze právně kvalifikovat mírněji jako trestný čin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s rozhodnutím těchto soudů i důvody jejich rozhodnutí zcela ztotožnil, k totožným námitkám obviněného v dovolání považuje za nadbytečné opakovat jejich argumentaci, a proto plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí krajského i vrchního soudu. Oba soudy se vypořádaly také s argumentací obviněného ohledně hození dřevěného válečku poškozenou po obviněném, když při nedostatku jiných důkazů připustily toto tvrzení obviněného jako možné. Již soud prvního stupně ale zdůraznil, že jej válečkem nezasáhla (pozn. genetická expertíza na dřevěném držátku kuchyňského válečku prokázala pouze profil DNA shodný s DNA profilem obviněného) a zejména pak správně uvedl, že obviněný vůči ní zaútočil zjištěným způsobem až poté, co již poškozená pro něj žádnou hrozbu nepředstavovala. Lze souhlasit s obviněným, že dokazováním bylo prokázáno, že se poškozená nechovala vždy racionálně, opakovaně se rozešli a znovu dali dohromady a takový průběh partnerského soužití byl pro oba psychicky náročný, zvláště když v danou dobu byli opět ve fázi rozchodu. Z výpovědi psychiatričky poškozené MUDr. J. Matějkové ale také vyplývá, že zhoršení psychického stavu poškozené je v souvislosti se soužitím s obviněným a poškozená nejen subjektivně, ale také reálně měla obavy i o svůj život, a to ze strany obviněného a jeho rodiny. Tomu odpovídá i hodnocení osoby obviněného, kdy podle znaleckého posudku (odvětví psychiatrie a klinické psychologie) je osobností jednodušeji strukturovanou, zejména pak s histriónskými rysy, emočně nestabilní, s nestabilní afektivitou v zátěžové situaci, se sníženou schopností autoregulace a ztíženou možností resocializace. Převažuje u něj při rozhodování dominance, emocionalita s rysy impulzivity a vznětlivosti. Jeho jednání podle znalců odpovídalo této jeho osobnostní struktuře a jednalo se o vybití zlostného afektu, nikoliv patické povahy. Lze přisvědčit obviněnému, že hádka o peníze nebyl jediný důvod konfliktu, ale soud prvního stupně, i vzhledem na SMS komunikaci mezi nimi, správně dospěl k závěru, že příčinou útoku obviněného na poškozenou byla celková konfliktní atmosféra v dané době již ukončeného jejich vzájemného vztahu, kdy se ale obviněný snažil o jeho udržení a nebyl smířen s jeho ukončením. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitce obviněného, že dokazováním nebyla vyloučena existence okolností, které by umožňovaly posoudit jeho jednání jako trestný čin zabití a nebylo zkoumáno, jak vnímal jednání poškozené, která na něj vzala kuchyňský váleček, ve smyslu možného ohrožení jeho osoby nebo provokace. Navrhované nové zkoumání znalce z oboru psychiatrie a psychologie by bylo s ohledem na provedené důkazy zcela nadbytečné.
Pokud obviněný namítá, že v bytě kromě něj a poškozené nebyla žádná další osoba, on si nepamatuje svůj útok vyjma začátku konfliktu, a proto podle něj lze jen stěží z dokazování dovozovat jeho úmysly vůči poškozené v dané fázi konfliktu, tak Nejvyšší soud uvádí následující. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o tom, že obviněný jednal v přímém úmyslu poškozenou usmrtit, opatřily dostatek důkazů a tento svůj závěr již soud prvního stupně řádně odůvodnil. Na úmysl obviněného správně usuzoval ze všech zjištěných okolností případu, za nichž byl čin spáchán, když vzal v úvahu zejména způsob a intenzitu útoku na poškozenou, ale také jeho osobnostní strukturu. Obviněný v hlavním líčení, po změně své výpovědi, že poškozenou za krk nedržel, následně po přečtení v podstatě potvrdil svoji výpověď z přípravného řízení, že poté, co poškozená po něm hodila dřevěný váleček, tak ji oběma rukama zepředu chytil za krk a stiskl, a i poté co upadli na zem, ji mačkal krk a poškozené začaly jít bubliny od úst. Tento způsob jednání a intenzita útoku vyplývá ze znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, kde jsou popsána zjištěná zranění poškozené a zejména krevní výron v hlubokém podkoží a nad celým tělem hrtanu, včetně zlomeniny jeho prstencové chrupavky, jako důsledek intenzivního smáčknutí přední strany krku. Bezprostřední příčinou smrti poškozené bylo udušení zardoušením. Soudy tak na základě provedených důkazů správně neshledaly žádný důvod pro závěr, že by obviněný jednal v rozrušení pocházejícím z jakéhokoliv jiného omluvitelného hnutí mysli, nebo že by útok na poškozenou měl původ v nějakém předchozím zavrženíhodném jednání poškozené. Poškozená pro obviněného nepředstavovala žádné ohrožení a rozhodně z ní nemohl mít obavy nebo strach.
Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy i ohledně právního posouzení skutku jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Pokud obviněný nesouhlasí se správnými skutkovými zjištěními a hmotně právními závěry soudů, jedná se pouze o prosazování jeho obhajoby, s kterou se již soudy nižších stupňů vyčerpávajícím způsobem a správně vypořádaly.
Protože námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo dovolání posouzeno zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 8. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu