ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.455.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 455/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2018 o dovolání obviněného P. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2017, č. j. 6 To 170/2017-660, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 26/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 5 T 26/2016, byl obviněný P. S. pod bodem A) uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [skutek 1) a 2)], přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku [skutek 3)] a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku [skutek ad 4)]. Za přečiny v bodech ad 1) až 3) výroku o vině mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně byl tímto rozhodnutím zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 5 T 173/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě majetkové škody poškozené společnosti Mignon-II. Za přečin krádeže v bodě ad 4) výroku o vině mu byl uložen samostatný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Dále byl tímto rozhodnutím obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v rozsudku uvedený pod bodem B), jelikož v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 6 To 170/2017, k odvolání obviněného rozhodl tak, že napadený rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem 3), v celém výroku o souhrnném trestu za jednání pod bodem 1) až 3) rozsudku, ve výroku o náhradě škody a ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody uloženého za jednání pod bodem 4) výroku rozsudku. Nově rozhodl tak, že obviněného za jednání pod body 1) a 2) napadeného rozsudku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a v souvislosti s tím zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 5 T 173/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále nově rozhodl o zařazení obviněného pro výkon okresním soudem uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, za jednání pod bodem 4) napadeného rozsudku, do věznice s ostrahou. Podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc uvedenou pod bodem 3) výroku napadeného rozsudku, okresnímu soudu.
Uvedených trestných činů se obviněný dopustil tím, že (zkráceně uvedeno):
1. poté, co dne 23. 1. 2013 vyhlásilo Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra (dále také jen „ZSMV“) výběrové řízení na pronájem areálu Myslivna v K. V., uzavřel na základě plné moci od společnosti Mignon-II, s. r. o. (dále jen Mignon-II) jejím jménem s ZSMV nájemní smlouvu ohledně areálu Myslivna, do které jako bankovní spojení na společnost Mignon-II uvedl soukromý účet své nezletilé dcery, ke kterému měl přístup, a na tento účet byla ZSMV dne 17. 5. 2013 poukázána částka ve výši 125 000 Kč, představující smluvní jistotu uhrazenou společností Mignon-II dne 14. 3. 2013, z ní následně obviněný vybral 120 000 Kč, které si ponechal a tímto jednáním způsobil společnosti Mignon-II škodu ve výši 125 000 Kč (ad 1 výroku o vině);
2. v přesně nezjištěné době předcházející dni 2. 5. 2013, kdy byla mezi ZSMV a společností Mignon-II uzavřena nájemní smlouva na areál Myslivna v K. V., ve vyhotovení této nájemní smlouvy určeném pro Mignon-II nahradil původní stranu č. 4 jinou, která se liší obsahem čl. 6.2, podle kterého „Nájemce se zavazuje uhradit před podpisem této smlouvy kauci („jistina“) jejíž hodnota se stanovuje ve výši tříměsíčního nájemného tj. 70 851 Kč“, zatímco původní znění čl. 6.2 ve vyhotovení pro ZSMV znělo, že „Nájemce je povinen hradit nájemné ode dne předání předmětu nájmu …“. Na základě takto pozměněného obsahu článku 6.2 byla společností Mignon-II obviněnému vyplacena částka ve výši 70 851 Kč, kterou si ponechal pro sebe, přestože mělo jít o vratnou smluvní jistinu, čímž způsobil společnosti Mignon-II škodu ve výši 70 851 Kč (ad 2 výroku o vině);
4. dne 13. 1. 2016 v době od 10:23 do 10:32 hodin v obci B. D., v Hotelu P., bez užití násilí vnikl do skladu nápojů, ze kterého odcizil příruční pokladničku v hodnotě 200 Kč s finanční částkou 20 653 Kč, tímto jednáním způsobil škodu ve výši 20 853 Kč a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 5 T 173/2014, odsouzen za trestný čin krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku (ad 4 výroku o vině).
II
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve kterém obecně uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K výroku o vině pod bodem 1) konkrétně namítl, že napadený rozsudek nevzal v úvahu, že z výpovědi jednatelky společnosti Mignon-II jednoznačně vyplynulo, že mezi ním a společností byla uzavřena smlouva, na základě které zastupoval společnost ve všech věcech týkajících se výběrového řízení ohledně areálu Myslivna v K. V. Byl oprávněn jednat za společnost a manipulovat s penězi tak, aby bylo dosaženo účelu, což se stalo a za toto převzal odměnu v částce 255 000 Kč, která byla domluvena, z této částky později hradil některé platby pro společnost a zbytek si ponechal jako zaslouženou odměnu, přičemž považuje za nerozhodné, na jaký účet byla odměna zaslána. V souvislosti s touto námitkou pak také v další části dovolání poukázal na výpověď svědkyně M. P. při jednání soudu prvního stupně dne 26. 5. 2016, kde uvedla, že jí volala jednatelka společnosti s tím, že mu předává prostřednictvím třetí osoby 255 000 Kč, přitom potvrzuje, že s ním byla uzavřena mandátní smlouva v rámci které byly peněžní prostředky vypořádány vždy dohodou mezi ním a společností. K jednání pod bodem ad 2) výroku o vině uvedl, že smlouvu týkající se nájmu areálu Myslivna, kterou obdržel od Ministerstva vnitra, nijak neupravoval a nacházela se v trezoru společnosti. Neví, kdo se smlouvou manipuloval a kdo ji upravil. Skutková zjištění uvedená v napadeném rozsudku pod body 1) a 2), že také nepopisují způsob, jak mělo po subjektivní stránce dojít k podvodnému jednání a tak u těchto trestných činů nelze dovodit jejich spáchání po subjektivní stránce.
K jednání pod bodem 4) výroku o vině uvedl, že nebyl žádný písemný doklad k prokázání uložených peněžních prostředků obsluhou hotelu. Naopak z výpovědí personálu hotelu vyplynulo, že často docházelo k rozdílům v odevzdaných tržbách i spotřebovaném alkoholu. Nejsou tak dány zákonné znaky přečinu krádeže, jelikož neexistuje žádný přímý důkaz, který by dokládal jeho zadržení s peněžními prostředky.
Ohledně ostatních skutkových okolností odkázal na své výpovědi a stanoviska před oběma soudy a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2017, č. j. 6 To 170/2017-660, a také i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadeného rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatnil ve svém odvolání, že předmětné částky byly jeho odměnou, že smlouvu neupravil a tržbu neodcizil. Ve skutečnosti tak nesouhlasí se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím i odvolacím soudem, což nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný ani nenamítá, že došlo k porušení základních postulátů spravedlivého procesu nesprávnou realizací důkazního řízení, neuvádí, že byly nějaké důkazy opomenuté, nezákonné či v extrémním rozporu s učiněným skutkovým zjištěním. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka, že skutková zjištění nepopisují naplnění subjektivní stránky trestného činu. Státní zástupce uvedl, že popis skutků 1) a 2) mohl být pečlivější, ale i ze stávajících skutkových vět lze dovodit přímý úmysl ohledně částky 125 000 Kč i 70 851 Kč, jelikož uvedení soukromého účtu, tak i záměna stránky smlouvy nemohla mít jiný účel, než podvodné vylákání peněz ze strany poškozené právnické osoby. Obviněný přitom nenamítá, že by jednal v omylu nebo z nedbalosti.
Státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, jako zjevně neopodstatněné.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že v podstatě shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud prvního i druhého stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal z podstatné části ze stejných důvodů jako odvolání (č. l. 634 tr. spisu). Dovolací námitky obviněného jsou opakováním celé jeho obhajoby, když stejnými námitkami se zabýval již nalézací a rovněž odvolací soud a své skutkové i hmotně právní závěry náležitě odůvodnily. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného z podstatné části dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neodpovídají námitky, které obviněný založil na zpochybnění skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině. Obviněný stejně jako v řádném opravném prostředku uvádí, že byl oprávněn nakládat s penězi poškozené společnosti a částka, která zůstane po skončení výběrového řízení je jeho odměnou. Popírá skutkový závěr soudů o tom, že to byl on, kdo provedl zjištěnou změnu nájemní smlouvy, namítá, že ji neupravoval a nacházela se v trezoru společnosti. Tento závěr soudů přitom logicky vyplývá z provedených důkazů, a jak správně uvedl okresní soud, obviněný byl jediný, kdo z toho měl prospěch. Z trestního spisu vyplývá, že obdržel částku ve výši 70 851 Kč jako jistotu, která měla být poukázána na účet ZSMV, k čemuž nedošlo. Zástupkyně společnosti se následně obrátila na ZSMV s dotazem, zda tuto částku obdrželi, bylo zjištěno, že nikoli, a že ve smlouvě tento požadavek ani nebyl (viz výpověď svědkyně M. P. na čl. 489 a násl. tr. spisu). Obviněný přitom měl vyhotovení smlouvy ve své dispozici před jejím odevzdáním společnosti Mignon-II a je nepochybné, že právě tato změna znění smlouvy mu umožnila obohatit se o částku 70 851 Kč, což se snažil zakrýt fiktivním potvrzením ZSMV o zaplacení smluvní jistoty, o kterém se tehdejší ředitel ZSMV (R. F.) vyjádřil zcela jednoznačně, že toto potvrzení nepodepsal a žádné peníze od obviněného nepřevzal (viz str. 6 rozsudku okresního soudu).
Pokud obviněný poukazuje na uzavřenou mandátní smlouvu, tak z této smlouvy ani z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by byl oprávněn jakkoli nakládat s penězi, jak tvrdí v dovolání. Podle této mandátní smlouvy týkající se správy předmětných nemovitostí, jeho odměnou měla být částka 10 000 Kč měsíčně, která mu však nebyla vyplácena, protože smlouva byla uzavřena zcela účelově, aby nebyly rozpory v účetnictví v souvislosti s nevyúčtováním části peněžních prostředků obviněným. Právě uvedená účelovost uzavření mandátní smlouvy, byla také důvodem zrušení výroku o vině pod bodem 3) rozsudku okresního soudu odvolacím soudem. Pokud od společnosti Mignon-II obdržel obviněný nějaké peníze, vždy to bylo za jasným účelem.
Ke skutku pod bodem 4) pak obviněný namítá, že neexistuje žádný písemný doklad prokazující uložení peněžních prostředků v ukradené pokladničce, v hotelu, že docházelo k rozdílům v odevzdaných tržbách i ve spotřebovaném množství alkoholu. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že se opět jedná o námitky skutkové, nikoli hmotněprávní. Je sice pravdou, že neexistuje přímý důkaz, že obviněný pokladničku odcizil, nicméně z řetězce nepřímých důkazů jeho vina jednoznačně vyplývá. Byl přítomen ve skladu v době, kdy tam neměl už co dělat, jelikož už v hotelu nepracoval. Do místnosti vstoupil se sportovní taškou, do které se kasička bez obtíží vejde a konečně po něm, do doby než bylo zjištěno, že je pokladnička pryč, do místnosti nevstoupil nikdo, kdo by měl s sebou jakékoli zavazadlo či tašku tak, aby ji mohl skrytě odnést. Uložení peněz ve skladu a tuto praxi přitom potvrzují výpovědi svědků a výše uložené částky je prokazována také sjetinou z počítače (tzv. „hárky“). Soudy tak zcela správně uzavřely, že to byl právě obviněný, kdo pokladničku s penězi odcizil, a to na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů, který nenabízel jinou verzi skutkového děje. Je zcela mylná představa obviněného, pokud se domnívá, že nemůže být uznán vinným, protože „neexistuje žádný přímý důkaz, který by dokládal zadržení odsouzeného s peněžními prostředky“, jak uvádí v dovolání.
Obviněný tak svými námitkami především polemizuje s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, předkládá svou verzi skutkového děje a rozporuje závěry soudů nižších stupňů. S těmito námitkami se však již logicky a srozumitelně vypořádal jak okresní soud, tak i krajský soud v odvolacím řízení, kdy i odvolací soud uvádí, že obviněný opakuje svou obhajobu v průběhu celého řízení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se ztotožnil také krajský soud a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor. Obviněný jej ani nenamítal. Je zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. To ostatně potvrdil k námitkám obviněného uplatněným v odvolání také odvolací soud, který se ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem a dostatečně podrobně své rozhodnutí odůvodnil.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze námitku obviněného, že „skutková zjištění pod body 1) a 2) žádným způsobem nepopisují způsob, jak mělo dojít k podvodnému jednání po subjektivní stránce trestného činu …a nelze dovodit spáchání těchto trestných činů po subjektivní stránce“.
Nejvyšší soud se námitkou týkající se údajné absence subjektivní stránky zabýval, ale shledal jí zjevně neopodstatněnou.
Předně Nejvyšší soud poznamenává, že jednání v uvedených bodech bylo právně posouzeno nikoliv jako více trestných činů, ale pouze jako jeden pokračující přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jedná o úmyslný přečin a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil-li se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného pokračujícího přečinu opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byly skutky spáchány.
Jak je uvedeno v bodě 1) výroku o vině, obviněný v nájemní smlouvě uvedl jako bankovní spojení na společnost Mignon-II soukromý bankovní účet své dcery ke kterému měl přístup, přičemž se jednalo o účet, na který měla být vyplacena vratná jistota, na základě které se společnost Mignon-II mohla účastnit výběrového řízení na pronájem areálu Myslivna. Na tento účet z částky 125 000 Kč, zaslané státní příspěvkovou organizací ZSMV a představující smluvní jistotu uhrazenou společností Mignon-II, pak vybral částku 120 000 Kč, kterou si ponechal. Dopustil se tak jednoznačně podvodného jednání s cílem se obohatit na úkor společnosti Mignon-II, jelikož jiný výklad jeho jednání ani není možný. Nejvyšší soud má tedy za to, že ve vztahu k dílčímu skutku 1) byla subjektivní stránka daného přečinu bez pochyby naplněna a obviněný jednal v přímém úmyslu.
Pokud jde o dílčí skutek pod bodem 2) pak i v tomto případě lze bez důvodných pochybností uzavřít, že to byl právě obviněný, kdo se smlouvou manipuloval s cílem vylákat od poškozené společnosti další peníze. Jedno ustanovení nájemní smlouvy upravil tak, že společnost Mignon-II je povinna uhradit Ministerstvu vnitra jistotu ve výši 3 měsíčních nájmů. Takto upravenou smlouvu pak předložil zástupkyni společnosti a inkasoval částku 70 851 Kč (čl. 288 tr, spisu), které však ZSMV nikdy nepředal a ponechal si ji rovněž pro vlastní potřebu (čl. 292 tr. spisu).
Ohledně jednání uvedeného v bodech ad 1) a 2) výroku o vině tak byla subjektivní stránka pokračujícího přečinu naplněna, obviněný jednal v přímém úmyslu a popis jeho jednání ve výroku o vině obsahuje dostatečná skutková zjištění svědčící o jeho naplnění.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v souladu se skutkovými závěry soudů jsou i jejich závěry hmotně právní, týkající se subjektivní stránky uvedené trestné činnosti, kdy správně shledaly u obviněného úmyslné zavinění ve smyslu §15 tr. zákoníku a popis jednání obviněného ve výroku o vině pod body 1) a 2) dostatečným způsobem jeho úmyslné jednání vyjadřuje. Námitka obviněného ohledně absence subjektivní stránky je proto zjevně neopodstatněná.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z podstatné části neodpovídaly a tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitka o nedostatku zavinění byla shledána zjevně neopodstatněnou. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu