ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.473.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 473/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 25. dubna 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 55 To 350/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 87/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 5. 2017, č. j. 4 T 87/2016-405, byl obviněný uznán vinným v bodech 1) a 2) přečiny podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 3) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [skutky v bodech 1) – 3) nebyly předmětem dovolání obviněného a tedy nejsou předmětem přezkumu v dovolacím řízení] a v bodě 4) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2, 3 tr. zákoníku. Za uvedené přečiny byl obviněný podle §209 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci a podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný přečinu uvedeného v bodě 4) dopustil v podstatě tím, že dne 16. 7. 2015 zaslal z Věznice Valdice poškozené advokátní kanceláři L. & Co, s. r. o., dopis se žádostí o návštěvu za účelem správy majetku – částky ve výši 40 000 EUR každý měsíc po dobu třiceti měsíců za odměnu 50 000 – 80 000 Kč měsíčně, na který dopisem odeslaným dne 23. 7. 2015 reagoval J. L. a dne 4. 8. 2015 obviněného ve Věznici Valdice navštívil ve 13:30 hod. Při uzavírání smlouvy o poskytování právních služeb obviněný vyzval J. L. k prokázání solventnosti tím, že mu téhož dne přiveze ukázat finanční hotovost ve výši 9 000 EUR, kterou J. L. nato vybral v bance a vrátil se do věznice, a při dalším jednání v návštěvní místnosti si obviněný v 16:56 hod. bez souhlasu J. L. sáhl pro obálku s touto finanční hotovostí, kterou měl J. L. položenou na stole před sebou, a na opakované výzvy J. L. o vrácení obálky nereagoval, čím poškozené advokátní kanceláři způsobil škodu ve výši 250 753,51 Kč, přičemž se takového jednání dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 4. 2008, sp. zn. 33 T 118/2007, s právní mocí ke dni 5. 1. 2010, odsouzen za spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm let a šest měsíců, který do doby spáchání uvedeného jednání nevykonal.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli státní zástupce a obviněný odvoláními, z jejichž podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 55 To 350/2017-434, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a ve výroku o uložení ochranného opatření zabrání věci a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §209 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že v takto přísně hlídané věznici nemůže dojít k přečinu krádeže, a kromě výpovědi J. L. neexistuje žádný důkaz o tom, že by tento skutek spáchal. Podle obviněného ve věci existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Z jednání poškozeného zachyceného na kamerovém záznamu nevyplývá, že by byl právě okraden. Obviněný zdůraznil, že byl několikrát prohledán a peníze u něj nebyly nalezeny a bylo nemožné, aby je u sebe ukryl, neboť byl neustále pod dohledem dozorců. Soudy porušily zásadu in dubio pro reo, neboť přestože důkazy hovoří ve prospěch obviněného, byl uznán vinným.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, příp. aby věc vrátil k novému projednání soudu prvního stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že námitky obviněného nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod, neboť namítá, že mu spáchání skutku nebylo prokázáno. Ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť soudy obou stupňů řádně zjistily a vyhodnotily skutkový stav a důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že byl shledán vinným toliko na výpovědi poškozeného. V tomto směru státní zástupce zdůraznil, že s výpovědí poškozeného koresponduje nejen kamerový záznam, ale i další skutečnosti, jako je např. prokázání výběru předmětné částky v eurech poškozeným. Na závěru o vině obviněného nic nemění ani nestandardní chování poškozeného. Soudy se řádně zabývaly i výpověďmi pracovníků vězeňské služby a z nich správně dovodily, že nelze vyloučit, že tito obálku nekontrolovali. Obviněného nemůže vyvinit ani skutečnost, že se u něj předmětná hotovost nenašla. Žádná z námitek podle státního zástupce není s to naplnit uplatněný dovolací důvod a vytvořit procesní prostor k přezkumu Nejvyšším soudem.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku, ve které zopakoval svoji dovolací argumentaci a zdůraznil, že důkazy prokazují, že obálku s penězi vzít nemohl a s ohledem na extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy trvá na podaném dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný ve svém dovolání neuplatnil žádné konkrétní námitky v tom smyslu, že by skutek zjištěný soudy nevykazoval znaky přečinu, za který byl odsouzen. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného však směřují výhradně proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů, když obviněný toliko zpochybňuje jednotlivé důkazy a snaží se jim přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději. Obviněný v dovolání neuplatnil žádné námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení a z charakteru jeho námitek je zřejmé, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny v hodnocení provedených důkazů a v konečném výsledku i změny soudy zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Skutečnost, že obviněný předmětnou obálku s finanční částkou poškozenému odcizil, byla prokázána nejen výpovědí poškozeného, ale rovněž kamerovým záznamem celé události. Verzi obviněného vyvrací i existence jím psaného vzkazu, ve kterém uvádí, že má 2 500 EUR. Nejvyšší soud přitom nemá, stejně jako soudy nižších stupňů, důvod pochybovat o výpovědi J. L. Věrohodnost poškozeného nesnižuje ani jeho nestandardní chování bezprostředně po odcizení finančních prostředků, neboť z lidského hlediska lze pochopit šok v takovémto případě, kdy se stane advokátovi v prostředí věznice takováto překvapivá událost. Z kamerového záznamu místnosti, který zachytil obě schůzky obviněného s poškozeným, jasně vyplývá, že při první návštěvě poškozeného mu obviněný předal předmětnou obálku (prázdnou), kterou při druhé návštěvě poškozenému přes mříže odcizil. Výpověď poškozeného podporují i listinné důkazy, které prokazují, že mezi oběma návštěvami obviněného vybral z účtu částku 9 000 EUR. Je namístě poznamenat, že první prohlídka obviněného po odchodu z místnosti probíhala ještě předtím, než dozorci věděli, že by měli hledat peníze či obálku, přičemž svědek M. Š. uvedl, že si ani na žádnou obálku nepamatuje. Je sice zřejmé, že dozorci při první prohlídce ani při dalších, kdy již věděli, že mají hledat obálku z advokátní kanceláře, tuto nenalezli, ale obviněný měl obálku prokazatelně u sebe, když kamerový záznam potvrzuje, že ji poškozenému vzal, a rovněž později obálku dozorcům sám vydal. Tyto skutečnosti tedy stojí zcela proti tvrzení obviněného, že ve věznici nemohl daný finanční obnos a předmětnou obálku před prohlídkami dozorců uschovat. Lze uzavřít, že obhajoba obviněného byla provedeným dokazováním zcela vyvrácena a soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, které by opodstatnilo zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, stojí námitky obviněného jak mimo jím uplatněný dovolací důvod, tak i mimo ostatní dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 tr. ř.
Ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat uplatněný dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Námitky obviněného, které směřují výhradně do dokazování provedeného soudy obou stupňů, nelze na základě uvedeného pokládat za námitky v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jinými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.