ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.786.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 786/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 7. 2018 o dovolání obviněného J. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 3 To 320/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 84/2016 takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného J. P. zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 3 To 320/2017, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 3 T 84/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje , aby věc obviněného J. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 3 T 84/2016, byl obviněný J. P. uznán vinným v bodech 1 a 4 výroku zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a v bodech 2 a 3 zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 2 T 119/2014, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byli tímto rozsudkem uznáni vinnými také obvinění J. P., I. F. a M. Z.
Obviněný J. P. se uvedené trestné činnosti podle skutkových zjištění soudu v bodech 1 – 4 výroku rozsudku dopustil spolu s obviněnými J. P., I. F. a M. Z. v podstatě tím, že po předchozí vzájemné dohodě s cílem neoprávněně se obohatit a s vědomím o rozdělení úloh mezi sebou využili špatné ekonomické situace A. H., kterého přiměli k podání žádosti o uzavření ve výroku rozsudku dále specifikovaných smluv, na základě nichž jmenovaný čerpal finanční prostředky, případně obdržel zboží či služby, přičemž obvinění určili, o jaké zboží, služby či finanční produkty A. H. požádá, k čemuž mu opatřili podklady a dali instrukce, dopravili ho na stanovené místo, přičemž skutečnými příjemci prospěchu ze smluv měli být obvinění, kterým A. H. zakoupené zboží či získané finanční prostředky za drobnou úplatu ihned předal s tím, že závazky takto na něj uzavřené budou obvinění sami hradit, což od počátku neměli v úmyslu a ani tak neučinili, a současně věděli, že je nebude hradit ani A. H., přičemž obviněný J. P. A. H. pro potřeby sjednání smluv vyhledal a nakontaktoval, byl přítomen domluvám ostatních obviněných ohledně podání jednotlivých žádostí či zakoupení zboží a v jednom případě umožnil uzavření smlouvy v místě svého bydliště, a takto po předchozí vzájemné dohodě přiměli A. H., aby
1) dne 12. 6. 2014 a 14. 6. 2014 v B. v prodejnách společnosti T - Mobile Czech Republic a. s., kam jej dovezli obvinění I. F. a M. Z. a v jednom případě i J. P., uzavřel s touto společností zákaznickou smlouvu s dvěma účastnickými smlouvami, k nim pořídil na splátky tablet Samsung a tablet Prestigio přičemž jednal na základě pokynů od obviněného J. P., instrukcí se zúčastnil i obviněný J. P., do prodejen A. H. doprovázela obviněná M. Z., která zboží i vybírala a následně zboží i s doklady ihned převzala a po návratu do vozidla předala ostatním obviněným, tj. J. P. a I. F., kteří zde čekali a kteří zařízení dále používali, nehrazením splátek a poplatků za telekomunikační provoz způsobili uvedené společnosti škodu ve výši 25 526 Kč,
2) dne 19. 6. 2014 v B. požádal společnost COFIDIS s. r. o. o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 28 404 Kč na nákup dvou televizorů, přičemž podle instrukcí obviněného J. P. uvedl nepravdivé údaje o zaměstnání a čistém měsíčním příjmu, přičemž na základě instrukcí J. P., jimž byl přítomen i J. P., dovezli A. H. do Břeclavi obvinění I. F. a M. Z., do prodejny s ním šel J. P., který vybral zboží, po uzavření smlouvy o úvěru toto společně odnesli do vozidla, kde čekali obvinění I. F. a M. Z., obvinění zboží včetně dokladů převzali a ponechali si je pro vlastní potřebu, a tímto jednáním obvinění způsobili uvedené společnosti škodu ve výši 28 404 Kč,
3) poté, co dne 20. 6. 2014 podle instrukcí J. P. založil účet u GE Money Bank v B., kam ho za tímto účelem dovezli ostatní tři obvinění, převzali od něho platební kartu i doklady k účtu a následně ho přiměli, aby dne 23. 6. 2014 v tehdejším bydlišti obviněného J. P., který za tím účelem poskytl prostory, v rodinném domě na ulici Z. ve V. P., kde se v té době zdržovali obvinění J. P., M. Z. a I. F., uzavřel v přítomnosti obviněné M. Z., která mu zde k tomu účelu předala fiktivní doklady, se společností PROFI CREDIT Czech, a.s., smlouvu o revolvingovém úvěru ve výši 50 000 Kč, když obviněný J. P. uzavření smlouvy předjednal a obstaral předem nepravdivé potvrzení o zaměstnání a nepravdivé výplatní listiny, a peníze ze schváleného úvěru převedené na nově založený účet vybral A. H. za přítomnosti obviněného J. P. a ihned mu je předal, a způsobili tak uvedené společnosti škodu ve výši 50 000 Kč,
4) dne 24. 6. 2014v H. v objektu obchodní společnosti Vodafone Czech Republic a. s. založil zákaznický účet, na jehož základě odebral 2 mobilní telefony, přičemž na základě instrukcí J. P., jimž byl přítomen i J. P., zavezli obvinění I. F. a M. Z. A. H. do H., šli s ním do prodejny, kde zboží a tarify vybrali, následně od A. H. převzali, ponechali si je pro svoji potřebu a dále využívali, a způsobili tak uvedené společnosti škodu ve výši 7 776 Kč.
Odvolání obviněného J. P. proti tomuto rozsudku bylo (stejně jako odvolání obviněných I. F. a J. P.) podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 3 To 320/2017.
Toto usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný J. P. dovoláním, v němž odkázal na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. shledal v zásadě v tom, že výpověď svědka A. H., jediného přímého svědka, proběhla při hlavním líčení podle §209 odst. 1 tr. ř. v nepřítomnosti obviněného a obviněnému nebylo umožněno se bezprostředně po výslechu svědka k jeho výpovědi vyjádřit a vznášet dotazy a připomínky. Došlo tak podle něj k porušení práva na obhajobu a porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry o vině. Namítl nesprávnost provedení důkazu rekognicí podle fotografií, nesprávné hodnocení důkazu výpovědi svědka A. H., jehož považuje za osobu nevěrohodnou a provedení důkazu jeho výpovědí považuje za podstatnou vadu řízení, neboť svědek nebyl řádně poučen ve smyslu trestního řádu. Namítl, že skutková zjištění založily soudy na vadně provedeném důkazním řízení, což považuje za porušení práva obviněného na spravedlivý proces, a podle jeho názoru z provedeného dokazování nevyplývá, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu podvodu a úvěrového podvodu, které jsou mu kladeny za vinu ve výroku rozsudku.
Poukázal na obsah výpovědi svědka A. H. k účasti dovolatele na jednotlivých dílčích skutcích (útocích) a zdůraznil, že například tvrzení svědka, že obviněný o určitém útoku určitě věděl, nestačí k vydání odsuzujícího rozsudku. Soudy měly podle jeho názoru postupovat individuálně ohledně jednotlivých dílčích skutků ve vztahu k otázce, zda šlo o společné jednání ve smyslu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Při výkladu tohoto ustanovení soudy podle dovolatele postupovaly nepřípustně extenzivním způsobem a spolupachatelství nebylo v rozhodnutích soudů ani řádně odůvodněno.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně v části, v němž se odvolání obviněného J. P. zamítá, dále rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 3 T 84/2016, v celé jeho odsuzující části týkající se tohoto obviněného, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obdobné námitky obviněný uplatnil již v průběhu své obhajoby a soudy se s nimi ve svých rozhodnutích vypořádaly. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce podrobně pojednal okolnosti výslechu svědka A. H. v hlavním líčení a uzavřel, že nalézacímu soudu lze vytknout pouze nedůsledné naplnění poučovací povinnosti, což však nevedlo k porušení zásad spravedlivého procesu, neboť to nemělo konkrétní a reálný negativní vliv na možnost uplatnění obhajoby obviněného. V této souvislosti poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 826/07, ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4269/12, a ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1303/12. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po zhodnocení námitek obviněného uvedl, že jsou dílem zjevně neopodstatněné a dílem neodpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V replice k vyjádření státního zástupce obviněný setrval na svých námitkách, rozvedl, že státním zástupcem zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu se týkala jiných otázek a jiných procesních situací, a dodal, že porušení poučovací povinnosti mělo konkrétní a reálný negativní vliv na uplatnění obhajoby v tom, že nemohl ovlivnit bezprostřední verifikaci výpovědi svědka, která byla vzata jako stěžejní důkaz o jeho vině. Vyjádřil nesouhlas s názorem, že nesplnění poučovací povinnosti soudu je možné za určitých okolností tolerovat. Zabýval se znovu i problematikou rekognice. Uzavřel, že pochybení soudů jsou tak fatální, že na jejich základě nemůže být rozhodnuto o jeho vině a trestu, a že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Pod tento dovolací důvod lze zahrnout situace, kdy obviněnému není umožněno zúčastnit se hlavního líčení nebo jeho části. Pokud je takový postup v rozporu se zákonem, je uvedený dovolací důvod naplněn.
Podle §209 odst. 1 tr. ř. je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu klást otázky.
Obviněný nezaměřil námitky tím směrem, že by jeho vykázání z jednací síně během výslechu svědka A. H. bylo nedůvodné a v rozporu se zákonem. Takové námitky by ostatně byly s ohledem na osobu svědka, jeho dřívější závislost na obviněných a vztah k nim zjevně liché. Obviněný namítl, že po výslechu svědka mu nebylo umožněno klást mu (prostřednictvím předsedy senátu) dotazy.
K tomuto pochybení v procesním postupu skutečně došlo, což by mohlo za určitých okolností zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nikoli však v daném případě, v němž především nebylo porušeno ústavně garantované právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, neboť výslech svědka v hlavním líčení vzhledem k přítomnosti obhájkyně odpovídal požadavkům kontradiktornosti ve smyslu článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.
Výslech svědka A. H. byl proveden v hlavním líčení konaném dne 2. 5. 2017. Předseda senátu nejprve konstatoval, že svědek je přítomen v jednací síni, a poté na návrh státního zástupce podle §209 odst. 1 tr. ř. vykázal obviněné z jednací síně. Poté proběhl výslech svědka, v jehož rámci bylo obhájkyni dovolatele umožněno klást svědkovi otázky. Obhájkyně pak nevznesla další návrhy na doplnění dokazování. Nato bylo hlavní líčení odročeno, a to mimo jiné i za účelem seznámení obviněných s výpovědí svědka A. H.. Toto seznámení bylo provedeno v závěru hlavního líčení konaného dne 29. 5. 2017, a to po sdělení dovolatelova obhájce v substituci, že nemá návrhy na doplnění dokazování, a po následném připomenutí státního zástupce, že je třeba obviněné seznámit s výpovědí jmenovaného svědka. Jak správně připomněl ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, teprve na základě této iniciativy státního zástupce, a nikoliv dovolatele či jeho obhájce, byla výpověď svědka A. H. přečtena. Dovolatel byl podle §214 vyzván k vyjádření a uvedl, že takový trestný čin nespáchal a že „poškozený neví, co tady vykládá“ (č. l. 698). Obviněný ani jeho obhájce neuvedli, že by chtěli tomuto svědkovi položit nějakou otázku a následně neměli žádné návrhy na doplnění dokazování. Nepožadovali tedy ani nové předvolání svědka A. H., aby mu obviněný mohl položit nějakou otázku. Ostatně ani v dovolání obviněný neuvádí, jakou otázku by uvedenému svědkovi položil a jaký význam pro skutkové zjištění by reakce svědka na takovou otázku mohla mít.
Nalézacímu soudu tudíž lze vytknout opominutí postupu podle §209 odst. 1 věta druhá tr. ř. a v souvislosti s tím i nedůsledné naplnění poučovací povinnosti podle §33 odst. 5 tr. ř., když bezprostředně po výslechu svědka výslovně nepoučil dovolatele, že má právo prostřednictvím předsedy senátu klást svědkovi otázky. Takové poučení měl nalézací soud udělit dovolateli i u následujícího hlavního líčení, kde teprve byla svědkova výpověď čtena, s tím, že k uplatnění tohoto práva může být svědek opětovně předvolán. Na druhé straně je podstatné, že obviněný ani jeho obhájce se v hlavním líčení tohoto doplnění nedožadovali a zejména že výslechu svědka byla přítomna obhájkyně obviněného, která měla možnost klást svědkovi otázky.
Nejvyšší soud má za to, že ne každé porušení poučovací povinnosti či procesního postupu má za následek porušení zásad spravedlivého procesu. I když je třeba přisvědčit dovolateli, že rozhodnutí Ústavního soudu zmiňovaná ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ne zcela přesně odpovídají posuzovanému případu, společným jmenovatelem je to, že poučovací povinnost soudu je třeba hodnotit podle jejího materiálního obsahu. Otázku, zda nedošlo k porušení základního práva obviněného na spravedlivé řízení, je nutno hodnotit vždy z hlediska trestního řízení jako celku. V tom nedošlo k tak zásadním pochybením, která by vedla k závěru o porušení uvedeného základního práva obviněného. Bylo respektováno právo obviněného na obhajobu i další jeho základní práva a postup soudů nevykazuje vady, které by mohly vést k pochybnostem o správnosti jejich skutkových zjištění.
Z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Spočívá tudíž ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Námitky, jimiž se obviněný v dovolání snažil zpochybnit hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně a jejich skutková zjištění, nelze pod uvedený dovolací důvod podřadit. Mezi tyto námitky patří zejména zpochybňování věrohodnosti svědka A. H.. Soudy se touto otázkou dostatečně zabývaly a dospěly k odůvodněnému závěru o pravdivosti výpovědi tohoto svědka. Není účelem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud ve třetí instanci znovu přehodnocoval provedené důkazy, takže jen pro úplnost uvádí, že ani ze zvukového záznamu výslechu svědka v hlavním líčení neshledal nic, co by zásadně zpochybňovalo věrohodnost této svědecké výpovědi.
Pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod však nespadají ani procesní námitky týkající se zpochybnění rekognice podle fotografií a zejména svědeckého výslechu svědka A. H. v hlavním líčení. Soudy důvodně vycházely z provedené rekognice podle fotografií, o jejímž významu ve vztahu k obviněnému J. P., jehož svědek už dříve znal, neuvádí dovolatel nic konkrétního. Soudům nelze vytknout ani to, že přihlédly k faktu, že také u hlavního líčení svědek obviněného poznal poté, co se v jednací síni setkali, aniž by ovšem důkazní význam tohoto znovupoznání byl ztotožňován s významem rekognice, jejíž výsledek tím svědek pouze stvrdil (k otázce takové agnoskace a jejího důkazního významu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17).
Přisvědčit nebylo možno ani námitce týkající se poučení svědka A. H. a jeho vyjádření k poučení. Je namístě připomenout, že Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a procesně bezvadně provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). Taková situace však v daném případě nenastala.
Podle §100 odst. 2 tr. ř. je svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.
Podle §101 odst. 1 tr. ř. je před výslechem svědka třeba vždy zjistit jeho totožnost, jeho poměr k obviněnému, poučit jej o právu odepřít výpověď, a je-li toho třeba, též o zákazu výslechu nebo o možnosti postupu podle §55 odst. 2 tr. ř. (utajení totožnosti a podoby svědka), jakož i o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet. Dále musí být poučen o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi.
Svědek A. H. bezesporu měl právo odepřít výpověď s ohledem na to, že se zúčastnil trestného jednání a byl za to dokonce stíhán, a to bez ohledu na výsledek či stadium takového řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 26/03). O tomto právu byl na počátku svého výslechu v hlavním líčení řádně poučen, jak vyplývá i ze zvukového záznamu z tohoto hlavního líčení. Je dále zřejmé, že tohoto práva nevyužil a vypovídal. Dovolateli je sice třeba dát za pravdu v tom, že v protokolu o hlavním líčení je nepřesně uvedeno, že svědek po poučení uvedl, že bude vypovídat, ačkoli ve skutečnosti se ke svému právu odepřít výpověď výslovně nevyjádřil. Na druhé straně je však (i ze zvukového záznamu) zřejmé, že tohoto práva vědomě nevyužil a při porozumění příslušnému poučení se dobrovolně rozhodl vypovídat. Proti postupu soudu – byť nebyl zcela v souladu s trestním řádem – nebylo ani ze strany obhajoby nic namítáno. Z těchto důvodů rovněž odvolací soud tuto procesní námitku obviněného J. P. vztahující se k použitelnosti výpovědi svědka A. H. z hlavního líčení nepovažoval za důvodnou.
Při posuzování významu zmíněného pochybení soudu prvního stupně je třeba přihlédnout i k tomu, že citované ustanovení §101 odst. 1 tr. ř. nutnost vyjádření svědka k jeho právu odepřít výpověď výslovně v tomto obecném ustanovení nezmiňuje a tudíž nepřiznává jí takovou důležitost jako ustanovení §211 odst. 4 tr. ř. upravující možnost čtení protokolu o dřívější výpovědi svědka v hlavním líčení. Lze uzavřít, že zjištěné pochybení při výslechu svědka A. H. nečiní jeho výpověď z hlavního líčení procesně neúčinnou a nejde o takovou vadu, která by v celkovém kontextu trestního řízení měla za následek porušení základního práva obviněného na spravedlivý proces, jež by odůvodňovalo zásah Nejvyššího soudu. Nejde o případ opatření svědecké výpovědi s nerespektováním svědkova práva odepřít výpověď ve smyslu čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podřaditelná námitka, že zjištěné jednání dovolatele (v případech jednotlivých dílčích skutků) nenaplňuje znaky spolupachatelství na trestném činu podle §23 tr. zákoníku.
Trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou a čin spáchá jako člen organizované skupiny.
Trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí takovým činem větší škodu a čin spáchá jako člen organizované skupiny.
Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). K naplnění znaků spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Vždy však musí jít o společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující. O společné jednání jde tehdy, jestliže buď každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, ale i tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. V tomto posledně uvedeném případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, když je nutné, aby působily ve vzájemné návaznosti současně nebo sice postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti, a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejného trestného činu [Šámal, P. a kol. : Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 326. ISBN 978-80-7400-428-5.].
Ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku (ani v jeho odůvodnění) nejsou uvedeny takové skutkové okolnosti, které by vyjadřovaly naplnění zákonných znaků uvedených trestných činů obviněným J. P. Ve společné části výroku je uvedeno obecně, že obvinění (všichni) svědka A. H. k uvedenému jednání přiměli, opatřili mu podklady a dali instrukce a dopravili ho na stanovené místo, přičemž oni byli skutečnými příjemci prospěchu z tohoto jednání. Konkrétně o účasti obviněného J. P. se však zde uvádí pouze to, že A. H. pro potřeby sjednání smluv vyhledal a nakontaktoval, byl přítomen domluvám ostatních obviněných a v jednom případě umožnil uzavření smlouvy v místě svého bydliště. Z konkrétního popisu jednotlivých dílčích skutků (útoků) pak plyne ohledně útoku v bodě 1, že obviněný J. P. „se zúčastnil“ instrukcí, které svědkovi uděloval obviněný J. P., a ohledně útoků v bodech 2 a 4, že byl těmto instrukcím přítomen. Konkrétnější údaje výrok obsahuje pouze ve vztahu k útoku v bodě 3, kde je dovolateli kladeno za vinu, že tři dny před vlastním uzavřením podvodné smlouvy spolu s dalšími obviněnými odvezl svědka A. H. do Břeclavi za účelem založení účtu a že pak dne 23. 6. 2014 ve svém bydlišti poskytl prostory k uzavření smlouvy. Tento popis kontrastuje s popisem jednání ostatních obviněných, jejichž zapojení bylo podle výroku rozsudku podstatně aktivnější.
V odůvodnění rozsudku se ve vztahu k dovolateli dále uvádí, že v případě útoku v bodě 1 říkal svědkovi, ať jede se spoluobviněnými do Brna pro ty telefony, a dále že svědek byl „pod příslibem zaměstnání“ J. P. instruován.
Odvolací soud se v odůvodnění napadeného usnesení účastí obviněného J. P. na předmětné trestné činnosti zabýval, víceméně však zopakoval shora uvedené okolnosti a připomněl vyjádření svědka A. H. k části útoků, že tento obviněný „určitě věděl, o co jde“ (k bodu 2), respektive že „o tom určitě věděl“ (k bodu 3). Dále odvolací soud uvedl, že dovolatel společně s ostatními obviněnými dával svědkovi instrukce, co má dělat, respektive dával mu společně s ostatními obviněnými instrukce k uzavření předmětných smluv.
Soudy se však vůbec nezabývaly tím, zda zjištěným jednáním dovolatele byly v případech jednotlivých útoků, které je z tohoto hlediska nutno posuzovat samostatně, naplněny znaky spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku nebo znaky některé formy účastenství ve smyslu §24 tr. zákoníku. Odůvodnění právní kvalifikace jednání obviněného v rozhodnutích soudů obsahuje v tomto směru v podstatě pouze citaci zákona. Je zřejmé, že výše zmíněná kritéria spolupachatelství přinejmenším u části útoků splněna nebyla, respektive se jimi soudy nezabývaly. Například ani případná aktivní účast na udělování konkrétních instrukcí svědkovi (pokud by byla prokázána) nenaplňuje bez dalšího znaky spolupachatelství. Stejně je tomu u poskytnutí prostor k uzavření podvodné smlouvy. Pokud jde o výtěžek z posuzované trestné činnosti, soudy konkrétně neuvedly žádný způsob, jímž z ní měl dovolatel profitovat (na rozdíl od ostatních obviněných, u nichž bylo zjištěno přebírání získaných věcí či peněz a jejich užívání).
Rovněž samotné vytváření skutkových zjištění nalézacím soudem nelze označit za zcela transparentní a nerozporné, když například ve výroku rozsudku uvedl, že obviněný J. P. byl přítomen instrukcím, zatímco v odůvodnění, že instrukce uděloval. Kromě toho soudy při tvorbě skutkových zjištění ani nevycházely důsledně z obsahu provedeného dokazování. V posuzovaném případě skutková zjištění soudů o konkrétní účasti dovolatele na jednotlivých podvodných jednáních vycházela ze svědecké výpovědi A. H., kterou však soudy neinterpretovaly v některých směrech zcela přesně. Svědek například k účasti obviněného J. P. obecně uvedl, že „ten se do toho ani tak neangažoval“ (č. l. 667). Například k jednání pod bodem 2 uvedl, že obviněný J. P. u toho nebyl a se svědkem o tom nemluvil. U převzetí televizorů byli ostatní tři obvinění, kteří je dali do auta a jeli prodat. Pokud jde o dovolatele, uvedl svědek A. H.: „…určitě věděl, o co jde. Domnívám se tak proto, že oni si všechno řeknou…. S J. jsem o tom vůbec dopředu nemluvil…“ (č. l. 668). Takovou důkazní situaci lze z hlediska účasti dovolatele označit za nedostatečný podklad závěru o jeho spolupachatelství.
V případě útoku dílčího skutku pod bodem 3 výroku rozsudku z výpovědi svědka A. H. vyplývá, že dovolatel nebyl přítomen ani u uzavírání podvodné smlouvy ani u výběru peněz. Dovolateli je kladeno za vinu, že byl jednou z osob, jež v té době bydlely na uvedené adrese. Fiktivní doklady k uzavření podvodné smlouvy zajistil obviněný J. P. a při uzavření smlouvy byla přítomna obviněná M. Z., která doklady předložila. V rozhodnutích soudů není vysvětleno, co je míněno tvrzením, že dovolatel „poskytl prostory“ k uzavření smlouvy.
Lze shrnout, že z rozhodnutí soudů nevyplývá, že by zjistily skutečnosti opravňující k závěru, že obviněný J. P. naplnil svou účastí na (všech) dílčích skutcích, jimiž byl uznán vinným, zákonné znaky spolupachatelství na uvedených trestných činech. Byl tak naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tudíž i důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a odvolací soud přesto zamítl odvolání dovolatele.
Nad rámec toho je třeba dodat, že ačkoli není úkolem dovolacího soudu hodnotit důkazy a vytvářet skutková zjištění, je zřejmé, že v otázce účasti dovolatele na jednotlivých skutcích jsou skutková zjištění soudů nejasná a částečně i rozporná a neodpovídající obsahu provedeného dokazování.
Teprve po řádném zhodnocení důkazů, zejména výpovědi svědka A. H., bude možné učinit závěr, jakým konkrétním jednáním se obviněný J. P. podílel na jednotlivých útocích pod body 1 až 4 výroku rozsudku a zda jsou takovým jednáním naplněny znaky spolupachatelství či některé z forem účastenství na uvedených trestných činech.
Závěrem k podanému dovolání
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů z podnětu dovolání obviněného J. P. zrušil ohledně tohoto obviněného napadené usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi jako součást řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné vzhledem k poměrně výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 11. 10. 2017) konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 15. 6. 2018. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák