ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1261.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1261/2018-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného I. S. , nar. XY v XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 6 To 143/2018, který rozhodl jako soud stížnostní v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 81 T 132/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 81 T 132/2017, podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil trestní věc obviněného I. S. (dále jen „obviněný“) Městskému úřadu v Třinci, a to pro skutek spočívající v tom, že
dne 10. 6. 2017 kolem 21:00 hodin řídil ovlivněn omamnou a psychotropní látkou v obci XY , okres Frýdek-Místek, po ulici XY osobní motorové vozidlo tovární značky Hyundai i30, RZ XY , kdy byl kontrolován hlídkou Policie ČR a byla zjištěna v jeho krvi hladina 63 ng/ml metamfetaminu a 2 ng/ml amfetaminu, přičemž se jedná o stav vylučující způsobilost řídit bezpečně motorové vozidlo.
2. V takto popsaném jednání obviněného spatřoval státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku (dále jen „státní zástupce“) v podaném návrhu na potrestání přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud ovšem po dokazování provedeném v hlavním líčení shledal, že uvedený skutek není trestným činem, mohl by však být posouzen jako přestupek.
3. Proti citovanému usnesení podal státní zástupce včas stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 6 To 143/2018, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
4. S takovým rozhodnutím stížnostního soudu se neztotožnil nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) a podal proti němu v neprospěch obviněného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť měl za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. , tedy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, jakož i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Dovolatel ve svém podání nejprve stručně shrnul závěry obou soudů nižších instancí, s jejichž právními názory se ovšem neztotožnil. Poté, citoval zákonné znění skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, uvedl, že pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti. Proto je pro účely trestního řízení nutné v každém jednotlivém případě zjistit, jakou měrou byla užitou návykovou látkou ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovanou činnost. K naplnění znaku tohoto trestného činu se nevyžaduje takový stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikovat, ale postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, která vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohly být ohroženy život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku.
6. Nejvyšší státní zástupce dále připomněl, že pevná kvantitativní hranice pro množství omamné látky v organismu pachatele z hlediska znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky zatím byla judikaturou a rozhodovací praxí stanovena pouze pro případy řízení motorového vozidla po předchozím požití alkoholických nápojů. V případech ovlivnění řidiče motorového vozidla jinou návykovou látkou nežli alkoholem se dosud rozhodovací praxe nesjednotila na obecně akceptované hranici množství jednotlivých druhů těchto látek v tělních tekutinách pachatele, při kterém by již žádný řidič bez ohledu na individuální vlastnosti a schopnosti nebyl schopen motorové vozidlo bezpečně ovládnout. Za této situace tedy nemá ve stávající judikatuře logicky žádnou oporu argumentace stížnostního soudu, podle kterého vymezuje hranici mezi přestupkem a trestným činem podle §274 tr. zákoníku až trojnásobně vyšší koncentrace návykové látky naměřené v krvi pachatele (zde řidiče), než je hodnota, při níž podle nařízení vlády č. 41/2014 Sb. se člověk považuje za ovlivněného touto návykovou látkou (v té souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 4 Tdo 58/2018).
7. Výše uvedené však podle názoru dovolatele nic nemění na tom, že ustanovení §274 odst. 1 tr. zákoníku mezi návykovými látkami nečiní žádný rozdíl. Proto je nutné u jiných návykových látek, než je alkohol, zjišťovat konkrétní stav ovlivnění pachatele návykovou látkou. V tomto směru je tedy potřeba jednak odborné vyjádření či znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, ke zjištění druhu a množství návykové látky. Rovněž se ovšem není možné obejít bez znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který je způsobilý určit, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení a zda se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti. Podle výše uvedených zásad orgány činné v trestním řízení při dokazování v předmětné věci postupovaly, soudy však z učiněných skutkových zjištění nepřijaly adekvátní právní závěry.
8. Nejvyšší státní zástupce akcentoval, že v dané věci byly v krvi obviněného krátce po řízení automobilu zjištěny látky ze skupiny amfetaminů, a to metamfetamin v koncentraci 63 ng/ml a amfetamin v koncentraci 2 ng/ml. Podle závěrů znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byl obviněný v době řízení motorového vozidla při zjištěné koncentraci metamfetaminu ve stavu akutního ovlivnění touto látkou, a tedy ve stavu, který se neslučoval se schopností bezpečně řídit motorové vozidlo. Nedošlo sice k ovlivnění jeho pohybové koordinace, byly všem z objektivního hlediska narušeny jeho schopnosti racionálně vnímat realitu, adekvátně reagovat na situace a koordinovat tak své chování.
9. Dovolatel považoval závěry soudů obou stupňů za rozporné již z toho důvodu, že poukazují na nedostatek objektivního znaku trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího v řízení motorového vozidla ve „stavu vylučujícím způsobilost“, současně však hovoří o nedostatečné společenské škodlivosti činu. Úvahy o aplikaci korektivu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku by přitom přicházely v úvahu pouze v případě zjištění, že formální znaky trestného činu byly beze zbytku naplněny. Především ale dovolatel zdůraznil, že závěry, podle kterých se obviněný nenacházel ve stavu zcela vylučujícím bezpečné řízení motorového vozidla, nemohou ve světle učiněných skutkových zjištění obstát. Podle již citovaných závěrů znaleckého posudku byly schopnosti obviněného bezpečně ovládat vozidlo prakticky odstraněné. Za této situace nemohou obstát závěry soudů obou stupňů o tom, že obviněný sice byl při řízení motorového vozidla ovlivněn návykovou látkou, nikoli však do takové míry, že by se nacházel ve stavu zcela vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. K naplnění znaků trestného činu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje takový stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí, není schopen komunikovat nebo řádně artikulovat nebo kdy jeho chování vykazuje jiné zjevné abnormality svědčící o předchozím požití návykové látky.
10. Nejvyšší státní zástupce doplnil, že závěr o nižší míře ovlivnění řidičských schopností obviněného návykovou látkou nelze opírat o soudy zdůrazňovanou skutečnost, že ovlivnění návykovou látkou se u obviněného neprojevovalo navenek při kontaktu s policisty nebo lékařským personálem. Bezpředmětné jsou též odkazy soudů na zjištěnou koncentraci metamfetaminových látek v krvi obviněného, kterou soudy bez ohledu na závěry znaleckého posudku zjevně nepovažovaly za dostatečně vysokou k tomu, aby mohla u obviněného navodit stav vylučující způsobilost k řízení motorového vozidla. Jak již uvedeno, judikatura v případě jiných návykových látek než je alkohol zatím nestanovila žádná kvantitativní hlediska pro množství těchto látek v tělních tekutinách pachatele, ze kterých by bylo možno vycházet při rozlišení znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a korespondujícího přestupku (opět tu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 4 Tdo 58/2018, a též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 345/2018). V tomto směru dovolatel připomněl, že množství návykové látky v krvi obviněného v kritické době nebylo nijak zanedbatelné, v případě metamfetaminu se jednalo o překročení minimální hodnoty uvedené ve vládním nařízení č. 41/2014 Sb. o 152 %.
11. Pro úplnost nejvyšší státní zástupce dodal, že znalecký posudek samozřejmě jako každý jiný důkaz podléhá hodnotícímu procesu podle §2 odst. 6 tr. ř. Jestliže však soud nabude pochybnosti o správnosti znaleckých závěrů, neopravňuje ho to k tomu, aby sám řešil odborné otázky. V takovém případě je namístě vyžádání vysvětlení od znalce, a nevede-li tento postup k výsledku, přibrání jiného znalce, přičemž ve výjimečných a zvlášť obtížných případech může jít o vyžádání posudku ústavního. K přibrání jiného znalce však soudy nepřistoupily a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpochybnily pouze na základě vlastních hodnotících úvah, značně vágních i z věcného hlediska. Jestliže soudy toliko na základě vlastních hodnotících úvah dospěly k závěru, že obviněný v době řízení motorového vozidla nebyl natolik ovlivněn návykovou látkou, aby to zcela vylučovalo bezpečné řízení motorového vozidla, pak učinily opačné skutkové zjištění, než jaké bylo obsahem provedených důkazů, konkrétně zmiňovaného znaleckého posudku. Pokud za této situace dospěly k závěru, že stíhaným skutkem nebyly naplněny zákonné znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, dostaly se jejich právní závěry do extrémního rozporu s provedenými důkazy.
12. Dovolatel uzavřel, že jednání obviněného vykazovalo všechny formální znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy proto pochybily, když seznaly, že skutek může být posouzen jako přestupek a podle §222 odst. 2 tr. ř. věc postoupily k projednání Městskému úřadu v Třinci. Vzhledem k tomu nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne ze 25. 4. 2018, sp. zn. 6 To 143/2018, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 81 T 132/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a následně aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
13. Dovolání nejvyššího státního zástupce zaslal již soud prvního stupně obviněnému s upozorněním, že se k němu může vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (bylo mu doručeno dne 16. 9. 2018). Obviněný však žádné vyjádření do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu neučinil.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.; §265p odst. 1 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
15. Protože lze dovolání podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněné dovolací důvody. Jak již bylo uvedeno, nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l), f) a g) tr. ř.
16. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí , nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř . Nejvyšší státní zástupce tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, když uvedl, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. , který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí . V jeho rámci dovolatel argumentoval nesplněním podmínek pro postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. ř. jako možného přestupku k projednání příslušnému správnímu orgánu. Uplatnil jej v úzké souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V daném směru rozporoval závěry soudů stran naplnění skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlive návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku.
17. Jádrem uplatněného mimořádného opravného prostředku, ale i celého trestního řízení je otázka, zda se obviněný v době řízení svého vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti, resp. zda byl tento znak skutkové podstaty zmíněného přečinu naplněn. To je zcela jistě problematika právní, byť dovolatel v tomto ohledu významně zpochybňoval také hodnocení provedených důkazů, což pod žádný z uplatněných ani jiných dovolacích důvodů podřadit nelze. Každopádně Nejvyšší soud (s jistou mírou tolerance) vznesené výhrady posoudil, shledal však, že nejsou opodstatněné.
18. Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. K naplnění znaků tohoto přečinu se nevyžaduje, aby pachatel nebyl zcela schopen vozidlo ovládat, např. tím, že upadá do bezvědomí, anebo pokud není schopen komunikace, ale postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, kdy je vyloučena způsobilost vykonávat činnost, při níž by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat, a to již v přípravném řízení i v řízení před soudem, a je nutné zjistit všechny okolnosti, za nichž k jízdě pod vlivem návykové látky došlo, jakož i to, o jaký druh a množství se v konkrétním případě jednalo (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 54/1968 Sb. rozh. tr.).
19. Soud prvního stupně po provedeném dokazování sice zjistil, že obviněný byl v době řízení motorového vozidla ovlivněn návykovou látkou, současně však dovodil, že jeho schopnost takové vozidlo bezpečně řídit nebyla vyloučena. Ani Nejvyšší soud skutkové zjištění obou soudů nižších instancí, že obviněný v kritickém okamžiku řídil osobní motorové vozidlo ovlivněn omamnou a psychotropní látkou (provedeným vyšetřením byla zjištěna v jeho krvi hladina 63 ng/ml metamfetaminu a 2 ng/ml amfetaminu), nikterak nezpochybňuje, ačkoliv obviněný požití takových látek popíral a popírá.
20. Nejvyšší státní zástupce ve svém podání správně připomněl, že žádný zákonný či podzákonný právní předpis nestanoví minimální hodnotu jiných návykových látek (odlišných od alkoholu) v krvi pachatele, od níž by jeho jednání mohlo být (bez dalšího) kvalifikováno jako posuzovaný přečin. Na žádné pevné hranici se dosud nesjednotila ani soudní praxe, a to zejména s ohledem na postoj odborníků z řad lékařů ‒ psychiatrů, podle jejichž většinového názoru je míra ovlivnění každého jedince návykovými látkami individuální, takže žádnou konkrétní limitní hodnotu určit nelze. Proto je nutné v každém jednotlivém případě na základě provedených důkazů zkoumat, do jaké míry návykové látky ovlivnily schopnost určitého obviněného bezpečně ovládat motorové vozidlo (popř. vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při níž by ohrozil život nebo zdraví lidí nebo způsobil značnou škodu na majetku). Mezi hlavní důkazy budou pochopitelně patřit výsledky lékařských a toxikologických vyšetření, rovněž znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, bez významu ovšem nebudou ani důkazy další, jako například výpovědi svědků, kteří s obviněným přišli v rozhodnou dobu do styku. Určitým vodítkem může být také nařízení vlády č. 41/2014 Sb., stanovící minimální množství jiných návykových látek pro posouzení jednání pod jejich vlivem jako přestupek.
21. Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání je třeba zdůraznit, že již soud prvního stupně věnoval objasnění věci náležitou pozornost, když v průběhu hlavního líčení provedl veškeré relevantní důkazy, které v této věci přicházely v úvahu (už v tom je rozdíl mezi věcmi, v nichž Nejvyšší soud v minulosti rozhodoval a které dovolatel ve svém podání citoval). Kromě objektivního zjištění druhu a množství návykových látek v krvi obviněného stály proti sobě na jedné straně důkazy v podobě svědectví zakročujících policistů a výsledky lékařského a toxikologického vyšetření, podle nichž obviněný žádné známky ovlivnění návykovou látkou nejevil, a na druhé straně důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a výslechem znalce MUDr. Milana Karase, z něhož naopak vyplynulo, že stav obviněného se vůbec neslučoval se schopností řídit motorové vozidlo. Za uvedené důkazní situace soud prvního stupně po náležitém zhodnocení všech provedených důkazů – zejména s přihlédnutím ke konkrétnímu množství výše uvedených omamných látek v krvi obviněného a jeho chování jak při silniční kontrole, tak při následném lékařském vyšetření – dospěl k závěru, že obviněný nebyl ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku. S tímto jeho závěrem se v rámci stížnostního řízení plně identifikoval i soud druhého stupně (srov. zejména str. 3 odůvodnění jeho usnesení).
22. Nejvyšší soud je přesvědčen, že oba soudy nižších instancí postupovaly v této trestní věci správně, a to i přesto, že provedené důkazy byly do určité míry rozporné. Nelze totiž přehlédnout velmi obecný charakter znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který nebyl ani výslechem znalce MUDr. Milana Karase v hlavním líčení téměř vůbec individualizován ve vztahu k osobě obviněného, ke specifikům jeho organismu a k jeho aktuálnímu zdravotnímu stavu. Převážnou část jak písemného posudku, tak ústního podání totiž tvořil znalcův výklad o obvyklých účincích pervitinu (metamfetaminu). Svůj poměrně kategorický závěr (srov. č. l. 27 spisu) pak znalec odůvodnil tím, že „pozitivní nález samotného metamfetaminu v krvi řidiče není slučitelný s bezpečným řízením motorového vozidla“, přičemž dále uvedl, že „podmínkou bezpečného řízení motorových vozidel je nulová hladina nealkoholových psychotropních látek a nelze tu stanovit žádnou tolerovanou hladinu, jak je tomu u alkoholu. Z medicínského hlediska jsou rizika i minimálních hladin návykových látek evidentní.“ Stručně shrnuto: podle jmenovaného znalce jakékoliv množství metamfetaminu v krvi jakéhokoliv řidiče vždy vylučuje jeho způsobilost bezpečně řídit motorové vozidlo. Více než o praktický výsledek znaleckého zkoumání s dopadem na konkrétní případ a osobu obviněného tak jde o subjektivní znalcův názor na danou problematiku. Už v tom lze ovšem shledat určitou kolizi jak s praxí soudů, tak s platnými právními předpisy, neboť nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, stanoví konkrétně pro metamfetamin minimální hladinu 25 ng/ml v krvi, aby bylo vůbec možno přistoupit k postihu pro přestupek (tedy pro mnohem mírnější porušení obecně závazných pravidel, než jakým je trestný čin).
23. K tomu je vhodné – v zájmu co nejobjektivnějšího pohledu na řešenou problematiku – dodat, že některé soudy nižších instancí se v obdobných věcech odvolávají na názor obsažený v závěru znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice ze dne 8. 12. 2014, který byl zpracován v trestní věci vedené před Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 6 T 11/2014. Nejvyšší soud se validitou tohoto znaleckého posudku v řadě svých rozhodnutí opakovaně zabýval, přičemž dovodil, že závěry v něm obsažené zdaleka nejsou obecně přijímány odbornou komunitou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 3 Tdo 897/2015, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1019/2015, ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 10/2017, ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 4 Tz 9/2017, ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 4 Tdo 847/2017 aj.). Také poradní sbor ministerstva spravedlnosti pro psychiatrii a sexuologii v písemném vyjádření ze dne 1. 3. 2017 vytýkal zmíněnému posudku vnitřní rozpornost, a jeho autoři mimo jiné uzavřeli, že z odborného hlediska se ani nejeví jako správné stanovení jednotné hranice množství nealkoholové návykové látky, při jejímž dosažení v organismu řidiče by se bez dalšího mělo předpokládat, že řidič byl ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. Sami se pak shodli v názoru obdobnému názoru znalce MUDr. Milana Karase (který ale, jak již bylo výše uvedeno, také není všemi odborníky akceptován), že podmínkou způsobilosti k řízení motorového vozidla je nulová hladina návykových psychotropních látek.
24. Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ lze souhlasit s oběma soudy nižších instancí, že provedené důkazy, které se přímo týkají oné reálné situace, jež se stala předmětem tohoto trestního řízení (tj. konkrétního stavu a jednání obviněného), neumožňují učinit spolehlivý závěr, že by se obviněný nacházel ve stavu vylučujícím bezpečné ovládání motorového vozidla. Je nutno zdůraznit, že oba soudy byly v zájmu dodržení pravidel spravedlivého procesu povinny postupovat v pochybnostech ve prospěch obviněného, a neměly tudíž příliš prostoru shledat jej vinným, jelikož zjištěný skutkový stav takový závěr ve své podstatě neumožňoval.
25. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou dovolatele, že soudy si v případě nesouhlasu se závěrem znaleckého posudku MUDr. Milana Karase měly obstarat znalecký posudek revizní, popřípadě dokonce ústavní. Dovolací soud přitom nezpochybňuje, že znalecký posudek jako každý jiný důkaz podléhá hodnotícímu procesu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a že nabude-li soud pochybnosti o správnosti znaleckých posudků jednoho ze dvou přibraných znalců téže odbornosti, pak není na něm, aby sám řešil pochybnosti v odborných otázkách (srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 40/1972, č. 62/1973 Sb. rozh. tr.), pročež je namístě postup předepsaný v §109, popř. §110 tr. ř., tj. vyžádání vysvětlení od znalce a v případě, že tento postup nepovede k výsledku, přibrání jiného znalce, přičemž ve výjimečných a zvlášť obtížných případech může jít dokonce o vyžádání posudku ústavního. V posuzované věci však se zřetelem ke konkrétní důkazní situaci a obsahu dalších relevantních důkazů nepovažuje za nezbytné z hlediska správného posouzení věci dokazování dále doplňovat podle požadavku dovolatele.
26. Výsledek zkoumání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, je podkladem, nikoliv však jediným, pro to, aby soud posoudil, zda obviněný skutečně byl ve stavu vylučujícím způsobilost, anebo zda byl návykovou látkou ovlivněn v menší míře, která případně zakládá odpovědnost za přestupek. Obdobně jako u alkoholu i u jiných návykových látek platí, že důkazem o míře ovlivnění obviněného těmito látkami a snížení jeho řidičských schopností mohou být např. svědecké výpovědi spolujezdců, policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi o chování obviněného, eventuálně i o způsobu jeho jízdy apod. (srov. přiměřeně č 36/1984, č. 12/1985, č. 26/2008 Sb. rozh. tr.). V tomto duchu také oba soudy nižších instancí v dané věci postupovaly.
27. Ve shodě s nimi je především třeba znovu akcentovat nepříliš vysokou koncentraci 63 ng/ml metamfetaminu v krvi obviněného, která nebyla až tak výrazně vzdálena minimální hladině nutné pro spáchání přestupku (25 ng/ml). V kontextu s výpověďmi policistů a protokolem o lékařském vyšetření obviněného (č. l. 25 spisu) mohly oba soudy konstatovat, že objektivní stránka skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku nebyla předmětným skutkem naplněna, a to aniž by vyvstala nutnost obstarávání a provádění jakýchkoliv dalších důkazů. Jelikož zjištěné množství omamné látky v krvi obviněného bylo dostačující pro případné vyvození jeho přestupkové odpovědnosti, postupoval soud prvního stupně zcela správně, postoupil-li věc podle §222 odst. 2 tr. ř. k projednání a rozhodnutí Městskému úřadu v Třinci. Tímto orgánem by mohl být zažalovaný skutek posouzen jako přestupek [podle §125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů].
28. Pro úplnost je vhodné – v reakci na jednu z námitek dovolatele – dodat, že odůvodnění usnesení obou nižších soudů, podle nichž by pro členění typizovaných drogových deliktů řidičů na přestupky a trestné činy měla koncentrace jiných návykových látek v krvi pachatele odpovídat několikanásobku (podle soudů trojnásobku) hodnoty stanovené tímto nařízením, nemá oporu ani ve výsledcích odborné diskuse, ani v respektované judikatuře soudů. Tento recentní judikaturou soudů nepodložený závěr stížnostního soudu však nemá žádný význam z hlediska celkové věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
29. Dovolateli by rovněž bylo možno přisvědčit v tom, že případné úvahy soudů o aplikaci korektivu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku přicházejí v úvahu pouze v případě zjištění, že formální znaky trestného činu byly beze zbytku naplněny. V dané věci však žádný ze soudů nižších instancí poukazem na toto ustanovení neargumentoval (pouze soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení uvedl, že „jednání obžalovaného nedosahuje škodlivosti trestného činu“ , a stížnostní soud – ve snaze rozlišit trestný čin od přestupku – použil obecnou floskuli, že „škodlivost jednání musí být podstatně vyšší než u přestupku“ ).
30. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zcela zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu