ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1546.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1546/2017-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2018 o dovolání obviněného M. S. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 9 To 382/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 2 T 153/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 2 T 153/2014, byl obviněný M. S. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. l písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný přečinu krádeže podle §205 odst. l písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku dopustil tím, že společným jednáním s již odsouzeným M. M. v Z. (Ukrajinská republika), dne 29. 9. 2014 okolo 18:00 hod. v H., ul. M., okres R., před domem …, na kterém probíhaly stavební práce v rámci zateplování fasády budovy, i ze společných prostor domů … a … postupně vzal 15 ks balíků desek izolační kamenné vlny zn. Knauf Insulation ADE GVN v hodnotě 6 840 Kč, 3 ks krabic s plastovými 100 mm hmoždinkami zn. EJOT H3 235 v hodnotě 4 032 Kč, jednu krabici s 20 ks lišt s tkaninou 9 mm pod omítku v hodnotě 1 200 Kč, 6 ks pytlů lepidlové směsi zn. Weber klasik CZS 710 po 25 kg v hodnotě 1 364 Kč, které společně naložili do vozidla tovární zn. Seat Altea, a vozíku zn. Agados Handy, přičemž při upevňování materiálu k vozíku byli přistiženi obyvateli domu a následně zadrženi přivolanou hlídkou Policie ČR, čímž poškozené společnosti Morez stavební, s. r. o., IČO 29115850, se sídlem v Plzni, Terezie Brzkové č. 1037/27, způsobili škodu ve výši 13 436 Kč.
3. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině a trestu, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 9 To 382/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 9 To 382/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. a namítl, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Poznamenal, že v odvolacím řízení vznesl námitku podjatosti odvolacího soudu, poněvadž měl důvodné podezření, že soud nebude nestranně rozhodovat a bude pokračovat v porušování jeho práva na spravedlivý proces tak, jak tomu bylo v předchozích kauzách, v nichž měl postavení poškozeného či jiného účastníka řízení. Namítal, že podával žaloby na celou řadu soudců Krajského soudu v Plzni a trestní oznámení na soudce rozhodujícího projednávanou věc. Odvolací soud o námitce podjatosti rozhodl tak, že soudci příslušného senátu podjati nejsou. Vrchní soud v Praze pak nevyhověl jeho návrhu, aby věc byla Krajskému soudu v Plzni odňata. Obviněný je přesvědčen, že citovaná rozhodnutí týkající se otázky podjatosti a přikázání věci nejsou správná, jelikož důvody pro vyloučení soudců a pro odejmutí věci byly dány.
6. Dále se domníval, že jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině nelze právně kvalifikovat jako pokus přečinu krádeže. Předmětný stavební materiál se nepokoušel odcizit, měl za to, že se jednalo o zbytkový materiál, který měl být použit na opravu domu jeho syna a jehož odvoz byl domluven. Několikrát předtím odvoz zbytkového stavebního materiálu, který byl následně zaplacen, zajišťoval, přičemž v konkrétním případě se informaci o tom, že se na stavbě v H. nachází zmíněný materiál, dozvěděl zřejmě od J. B., který na stavbě pracoval jako zaměstnanec firmy Morez a jeho synovi pomáhal s opravou domu. Svědek M. M. potvrdil, že mu J. B. sdělil, že si někdo přijede pro stavební materiál. V návaznosti na uvedené sdělení pak obviněnému pomáhal s jeho nakládáním. Když se poté ukázalo, že stavbyvedoucí o ničem neví a že s ním nikdo odvoz materiálu nedomlouval, obviněný s pocitem, že došlo k nedorozumění, chtěl materiál vyložit, v tom mu však bylo ze strany obyvatel domu zabráněno.
7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil (návrh na další procesní postup neučinil).
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
9. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
10. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
11. Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
12. Z obsahu trestního spisu se podává, že výhrada obviněného stran podjatosti odvolacího soudu byla v předchozím řízení, konkrétně v rámci řádného opravného prostředku, již namítnuta. V tomto směru tudíž formální předpoklady pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byly splněny.
13. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
14. Poměr k projednávané věci se může projevit různým způsobem, a to i mimo vedené trestní řízení. Pochybnosti o nestrannosti a objektivitě soudce může vyvolat např. uveřejnění článku v denním tisku, ve kterém se soudce odvolacího soudu před rozhodnutím o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyjadřuje v tom smyslu, zda takový rozsudek je či není správný; poměr k projednávané věci může záležet i v tom, že orgán uvedený v §30 odst. 1 tr. ř. sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Nutno dodat, že poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu.
15. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán zmíněný v §30 odst. 1 tr. ř., který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 374 až 376).
16. Ve vztahu k námitkám obviněného je aktuální rovněž ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“), podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod (nadále jen „Listina“) pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Současně je třeba dodat, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.
17. Ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 451/13). Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury těchto soudů identifikovat na základě hmotněprávního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 475/99, aj.), skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování (srov. usnesení téhož soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 26/2000), či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05).
18. Ústavní soud shodně s Evropským soudem pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Ch. proti České republice, č. 64935/01, ze dne 7. června 2005) považuje za validní kritérium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však Ústavní soud nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem, neboť za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. K této otázce přistupuje realisticky i Evropský soud pro lidská práva, který vyžaduje, aby obava z absence nestrannosti soudce se zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (srov. REPÍK, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, str. 126 a násl.).
19. V posuzované věci bylo o námitce podjatosti Krajského soudu v Plzni, obsažené v doplnění odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně (č. listu 261, 262) a v navazujících podáních, rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 9 To 382/2015, a to tak, že podle §31 odst. 1 tr. ř. nejsou předseda senátu JUDr. Eduard Wipplinger ani členky senátu JUDr. Libuše Chudíková a Mgr. Daniela Jeřábková vyloučeni z důvodů uvedených v §30 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného vedené u tamního soudu pod sp. zn. 9 To 382/2015. Krajský soud po připomenutí, že obviněný poukazoval na své poškození postupem soudů obvodu Krajského soudu v Plzni při řešení jeho problému z devadesátých let, uvedl, že ze spisového materiálu shromážděného ve spise Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 2 T 153/2014 nejsou zřejmé žádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že předseda senátu JUDr. Eduard Wipplinger či členky senátu JUDr. Libuše Chudíková a Mgr. Daniela Jeřábková byli vyloučeni z důvodů uvedených v §30 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného. Konstatoval, že nikdo z členů senátu Krajského soudu v Plzni obviněného nezná, neřešil nikdy žádnou jeho trestní věc ani nebyl účasten jakéhokoliv řízení proti němu vedenému. Stížnost obviněného proti citovanému rozhodnutí datovaná dnem 21. 1. 2016 (č. listu 298, 299) byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 5 To 7/2016, podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítnuta. Vrchní soud v Praze poukázal na přípis obhájce obviněného ze dne 15. 1. 2016, podle něhož se obviněný stížnosti proti označenému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni vzdal (č. listu 296), a zdůraznil, že podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. nadřízený orgán zamítne mj. stížnost podanou osobou, která se jí výslovně vzdala. O návrhu obviněného na odnětí a přikázání věci, jenž byl taktéž obsahem jeho doplnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (č. listu 261, 262) a navazujících podání, pak bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 5 Ntd 5/2016, a to tak, že podle §25 odst. 1 tr. ř. a contr. se trestní věc obviněného Krajskému soudu v Plzni neodnímá. Podle soudu podmínky pro postup podle §25 tr. ř. nebyly splněny, poněvadž nebyl zjištěn žádný důvod pro vyloučení ve věci rozhodujících soudců, přičemž pokud jde o další blíže nekonkretizované soudce Krajského soudu v Plzni, kteří se na rozhodování nepodíleli, námitky podjatosti lze vznášet jen proti soudcům, kteří se na projednávání a rozhodování skutečně podílejí.
20. Nejvyšší soud se se zmíněnou argumentací soudů nižších stupňů ztotožňuje, neboť na základě obsahu trestního spisu nelze ani poměr k projednávané věci, ani poměr k osobám ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. v případě členů senátu rozhodujícího o odvolání obviněného konstatovat. Přesvědčení obviněného o tom, že byl postupem soudů, resp. soudců v obvodu Krajského soudu v Plzni v minulosti poškozen, nezakládá důvod pro automatické vyloučení všech soudců Krajského soudu v Plzni z vykonávání úkonů trestního řízení proti obviněnému vedenému a pro odnětí věci Krajskému soudu v Plzni a její přikázání jinému soudu téhož druhu a stupně. Obviněný ani v rámci řádného opravného prostředku, ani v rámci mimořádného opravného prostředku nespecifikoval, v čem měla spočívat podjatost předsedy senátu JUDr. Eduarda Wipplingera a členek senátu JUDr. Libuše Chudíkové a Mgr. Daniely Jeřábkové. Jestliže se z obsahu trestního spisu nepodává žádná skutečnost svědčící o jejich poměru k trestní věci obviněného, k obviněnému či jeho obhájci a pokud sami uvedli, že obviněného neznají, nikdy v minulosti neřešili žádnou jeho trestní věc a nebyli účastni jakéhokoliv řízení proti němu vedenému, nelze se zřetelem na to, že žádný z nich nebyl explicitně zmíněn v opakovaných stížnostech obviněného (č. listu 269 až 271, 279 až 280, 281, 287 až 288) jako osoba, na niž byla podána žaloba, uvažovat o tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Že obviněný bezprostředně před konáním veřejného zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o jeho odvolání a o jeho námitce podjatosti, podal na předsedu senátu JUDr. Eduarda Wipplingera v návaznosti na jeho domnělou nečinnost v kauze „plzeňská justice – nejnebezpečnější zločinecká organizace v kraji“ trestní oznámení (č. listu 288 až 289), na závěru dovolacího soudu nic nemění. Námitky, jimiž obviněný dokládal existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., má proto dovolací soud za zjevně neopodstatněné.
21. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
22. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
23. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
24. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Z rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 4 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 až 4 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
25. Pro úplnost lze nicméně doplnit, že z provedených důkazů vyplývá, že obviněný neměl odvoz stavebního materiálu s nikým domluven a od počátku jednal s vědomím neoprávněnosti svého počínání. Svědek J. B., montér firmy Morez, který měl obviněnému informaci o existenci zbytkového stavebního materiálu údajně poskytnout, odmítl, že by s ním v této záležitosti jakkoliv komunikoval (č. listu 214). Svědek S. Ř., stavbyvedoucí firmy Morez, který obviněného poprvé spatřil až na místě činu, vypověděl, že odvoz jakéhokoliv stavebního materiálu by musel být domluven s ním, potažmo s jeho nadřízenými, k čemuž v projednávané věci nedošlo (č. listu 200). Vzhledem k tomu, že M. S. ml., syn obviněného, uvedl, že se o nákup materiálu na svou stavbu nebo o jeho odvoz nestará a že vše zařizuje jeho otec (č. listu 219 až 220), nelze s přihlédnutím ke svědeckým výpovědím I. L., V. Ch., V. N. a B. N., obyvatel rekonstruované budovy, kteří popsali chování obviněného a svědka M. M. na místě činu a jejich reakci na sdělení, aby vyčkali příjezdu policie a této vše vysvětlili (č. listu 215-219), a rovněž s přihlédnutím k doznání obviněného v přípravném řízení (č. listu 99) o skutkových zjištění soudů jakkoliv pochybovat.
26. Obviněný svoje přesvědčení o vadné právní kvalifikaci založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů. Dovolací soud se proto posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.
27. Dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 1. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu