ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1606.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1606/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2018 o dovolání obviněné A. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 4 To 181/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 37/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné A. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 4 T 37/2017, byla obviněná A. P. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou, že
dne 11. 10. 2016 v době kolem 00:30 hod. v B. na B., kde byla na návštěvě v bytě poškozeného R. M., si od poškozeného půjčila mobilní telefon značky HUAWEI P9 černé barvy, v ochranném pouzdře Cross Flipbook, s vloženou SIM kartou a přislíbila jej vrátit do 03:00 téhož dne, zapůjčený telefon přenechala za úplatu další osobě, čímž způsobila poškozenému R. M. škodu ve výši 7 163 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byla uznána vinnou trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 89 T 188/2016, který jí byl doručen dne 23. 2. 2017, jí uložil podle §205 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Následně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 89 T 188/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 4 To 181/2017, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněná se ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Martiny Knoppové (v zastoupení Mgr. Janem Růžičkou) podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť měla za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Svým podáním obviněná napadla výrok o vině i trestu, přičemž nesprávné právní posouzení spatřovala v tom, že soud prvního stupně nezískal dokazováním v dané věci spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí. Soudy měly především pochybit v otázce posouzení její způsobilosti k trestněprávnímu jednání. Poukázala na svůj nepříznivý duševní stav, který ji neumožnil rozpoznat trestněprávní důsledky jejího chování. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, který se touto otázkou zabýval pouze okrajově a konstatoval, že „jde o jednoduchou trestnou činnost a i dítě útlého věku ví, že věc, která je půjčená se musí majiteli vrátit“. To označila za značně zobecněné a nepřiléhavé. Uvedla, že trestný čin zpronevěry není jednoduchou trestnou činností, a zopakovala, že nebyla schopna rozpoznat a posoudit, že nevrátí-li telefon neprodleně, dopouští se trestného činu. Rovněž připomněla, že byla silně rozrušena z domnělého špatného zdravotního stavu svého otce, a nemohla se tedy plně koncentrovat na domlouvání podmínek zapůjčení telefonu. Termín jeho vrácení navíc nebyl v řízení spolehlivě prokázán, soudy vycházely pouze z výpovědi poškozeného. Dále zdůraznila skutečnost, že se s poškozeným znala a on znal některé její kontaktní údaje. Jestliže by byla schopna rozpoznat trestněprávní důsledky svého jednání, bylo by od ní takové úmyslné jednání velmi pošetilé, když si musela být vědoma, že bude poškozeným i orgány činnými v trestním řízení snadno ztotožněna.
6. Dovolatelka vyslovila též přesvědčení, že zjištěný skutkový stav byl nesprávně právně posouzen jako úmyslný trestný čin. V řízení totiž nebylo prokázáno, že by držela předmětný mobilní telefon s úmyslem si jej přisvojit a vyloučit poškozeného z dispozice s ním. Krátký časový úsek mezi zapůjčením telefonu a zahájením jejího trestního stíhání jí pak znemožnil vrátit poškozenému jeho mobilní telefon dobrovolně. Namítla rovněž, že jejím jednáním nebyla způsobena škoda překračující hranici škody nikoliv nepatrné. Odůvodnění rozhodnutí obou soudů považovala v tomto směru za nepřesvědčivé. Odvolací soud se s danou otázkou nevypořádal přesvědčivě a řádně nezdůvodnil, proč neprovedl důkazy navržené obhajobou. Trvala na tom, že hodnota zmíněného telefonu, včetně příslušenství, nemohla být s přihlédnutím k jeho stáří a stupni opotřebení taková, jak zjistily soudy obou stupňů. Vzhledem k zásadnímu vlivu hodnoty daného předmětu na právní posouzení otázky, zda se jedná o trestný čin či nikoliv, důrazně požadovala provedení důkazů, které za tímto účelem v průběhu řízení navrhla.
7. S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla (aniž by odkázala na příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se na základě §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání písemně vyjádřila. Úvodem seznala, že některé dovolací námitky (skutkového charakteru) uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají. Blíže se vyslovila pouze k argumentům obviněné vztahujícím se k subjektivní stránce a výši způsobené škody. K prvému tématu uvedla, že soudy nepochybily, když zohlednily jednoduchou povahu jednání obviněné a i s přihlédnutím k její dlouhodobé psychiatrické léčbě uzavřely, že dobře věděla o své povinnosti zapůjčený mobilní telefon vrátit v termínu, který přislíbila. To však neučinila a naopak s ním naložila jako s věcí vlastní, když jej za úplatu přenechala třetí osobě. Soudy tak správně dovodily, že jednala v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitce chybějícího znaku škody nikoliv nepatrné. Přiklonila se k postupu soudů, které na základě §137 věta prvá tr. zákoníku vycházely z odborného vyjádření, jímž došlo k určení časové hodnoty předmětu útoku. Soudy se zabývaly i návrhy obhajoby na doplnění dokazování a odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč je považují za nadbytečné. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla odmítnout dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby tak bylo učiněno podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a vyjádřila souhlas tímto postupem i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
9. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněné (bylo jí doručeno dne 27. 12. 2017). Její případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněnou prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podání dovolatelky je zřejmé, že se rozhodla pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
13. Jako další uplatnila obviněná dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.).
14. V tomto světle je s ohledem na obsah dovolací argumentace zjevné, že uplatněné námitky posléze uvedený dovolací důvod nenaplňují. Obviněná zde totiž pouze polemizuje s hodnocením důkazů ze strany soudů nižších instancí, následně požaduje revizi jejich skutkových závěrů a teprve v přímé návaznosti na to se domáhá též odlišného právního posouzení skutku. Jak bylo uvedeno výše, toto není úloha Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, když tento je povinen respektovat skutková zjištění nižších soudů a nikoliv do nich zasahovat.
15. To v konkrétní trestní věci znamená, že dovolací soud již nemůže měnit jejich (skutkový) závěr o výši způsobené škody, nadto za situace, kdy oba soudy postupovaly zcela správně v souladu s §137 tr. zákoníku a odvolací soud se zcela přesvědčivě se všemi výhradami obviněné zaměřenými do výše škody ve svém rozhodnutí vypořádal. Nejvyšší soud tak neshledal ničeho, co by oběma soudům v tomto ohledu vytkl a z důvodu procesní ekonomie považuje za dostatečné na příslušné pasáže jejich rozhodnutí odkázat (především na str. 2 – 3 usnesení soudu druhého stupně). Nejinak tomu je i stran námitek obviněné o (ne)naplnění subjektivní stránky. Pokud v tomto směru pouze neurčitě uvádí, že nebyl prokázán její úmysl věc si přisvojit a vyloučit ji z dispozice poškozeného, anebo opakovaně proklamuje, že nebyla schopna rozpoznat nepříznivé (trestněprávní) následky v případě, že předmětný mobilní telefon neprodleně nevrátí. Tím se však opět výrazně odchyluje od skutkových zjištění, zejména když jaksi pomíjí tu skutečnost, že zapůjčenou věc nejenže nevrátila neprodleně a ani kdykoliv poté, ale především že ji (vědomě a zřejmě za úplatu) poskytla třetí osobě. Soudy proto logicky dospěly k závěru o jejím úmyslu přímém podle §15 odst. 1 tr. zákoníku. Nepříčetnost obviněné ve formě vymizelých rozpoznávacích schopností odvolací soud striktně vyloučil, což také dostatečně a srozumitelně odůvodnil (proto opět postačuje odkaz na str. 3 odůvodnění jeho usnesení).
16. Již zcela na okraj lze ve stručnosti poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal ani žádné porušení práva obviněné na spravedlivý proces, např. ve formě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry nižších soudů. Koneckonců ani ona sama nic takového nenamítala. Soudy obou stupňů bez výjimky ctily její základní práva, a to včetně základních principů trestního procesu vtělených do §2 tr. ř. Lze tudíž jen zopakovat, že dovolací soud nebyl za dané situace povinen věcně se zabývat námitkami směřujícími do skutkových zjištění nižších soudů.
17. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelky, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 1. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu