ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.335.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 335/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy v právní věci dítěte mladšího patnácti let XXXXX*) zastoupeného opatrovníkem JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem Kladno, Kleinerova 24, vedené u Okresního soudu v Kladně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 4 Rod 13/2017, o dovolání opatrovníka proti usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 13 Rodo 6/2017, takto:
I. Dovolání opatrovníka nezletilého XXXXX se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní státní zastupitelství v Kladně podalo dne 2. 6. 2017 v právní věci dítěte mladšího patnácti let XXXXX (dále též jen „nezletilého“) podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb., popř. z. s. m.“), návrh na uložení opatření, a to napomenutí s výstrahou. Návrh odůvodnilo tím, že policejní orgán usnesením ze dne 22. 5. 2017, č. j. KRPS-120031-30/TČ-2017-010371-KL, které nabylo právní moci dne 31. 5. 2017, podle §159a odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. d) tr. ř. odložil věc podezření ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit nezletilý XXXXX, protože pro nedostatek věku není trestně odpovědný.
2. Předmětného činu jinak trestného se měl nezletilý XXXXX dopustit tím (viz návrh na uložení opatření podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb.), že dne 8. 4. 2017 v 18:55 hodin v K. K., v lesním porostu, poblíž 14. základní školy u ulice E., fyzicky napadl poškozeného YYYYY **), a to tím způsobem, že jej napadl zezadu, kdy mu přetáhl mikinu přes hlavu a následně jej udeřil dvakrát kolenem do oblasti hlavy, v důsledku tohoto poškozený upadl na zem, nezletilý XXXXX si obkročmo stoupl nad poškozeného, ten si bránil rukama obličej, nezletilý ho opakovaně udeřil pěstmi do oblasti hlavy, po tomto vstal, dupl na poškozeného do oblasti trupu a z místa odešel, v důsledku napadení vyhledal poškozený druhý den lékařské ošetření v nemocnici Kladno pro bolest pravé ruky, pracovní neschopnost nenastala.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně, soudu pro mládež, ze dne 23. 6. 2017, sp. zn. 4 Rod 13/2017, bylo nezletilému podle 93 odst. 1 písm. c) zákona č. 218/2003 Sb. uloženo napomenutí s výstrahou. V dalším soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že stát je povinen zaplatit opatrovníku JUDr. Ivu Palkoskovi odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 5 445 Kč včetně DPH.
4. Soud prvního stupně měl za to, že z videonahrávky pořízené mobilním telefonem, v níž je přehledně a nepřerušovaně zachyceno jednání nezletilého, lze bez jakýchkoliv pochybností učinit skutkové a právní závěry ohledně posuzovaného činu. Z této videonahrávky vyplývá, že nezletilý útočí vůči poškozenému v době, kdy poškozený není aktivní, nebrání se a před nezletilým utíká. Ze strany nezletilého, který poškozeného dvakrát udeřil kolenem do oblasti hlavy, obkročmo si nad něj stoupl, opakovaně ho udeřil pěstmi do oblasti hlavy a následně dupl do oblasti jeho trupu, se jednalo o značně intenzivní fyzický útok. S ohledem na charakter napadení poškozeného nebylo možné hovořit o běžném konfliktu mezi školáky, o pouhé klukovské rvačce, nýbrž o činu jinak trestném vykazujícím znaky výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Z videonahrávky se nepodává, že by se nezletilý toliko bránil – že by byl k násilnému jednání donucen z důvodu vlastního ohrožení. Poněvadž soud neshledal, že by se jednalo o méně společensky škodlivé jednání pouze přestupkového charakteru, ze zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále též jen „OSPOD“) zjistil, že opatrovnický spis nezletilého dosud nebyl veden a že nebyly známy negativní zprávy o jeho chování, návrhu státního zastupitelství na uložení napomenutí s výstrahou se zřetelem ke konkrétní závažnosti činu, věku nezletilého, skutečnosti, že šlo o prvé protiprávní jednání nezletilého, i k postoji nezletilého, který projevil u soudního jednání lítost, vyhověl.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl opatrovník nezletilého odvoláním. Usnesením Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 13 Rodo 6/2017, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Krajský soud v Praze, soud pro mládež, dále rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že Česká republika – Krajský soud v Praze je povinen zaplatit opatrovníku JUDr. Ivu Palkoskovi na nákladech odvolacího řízení částku 4 600 Kč včetně DPH.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal opatrovník nezletilého dovolání a namítl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, či otázek, které dosud nebyly Nejvyšším soudem řešeny či byly řešeny odlišným způsobem. Dovolatel měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
7. Uvedl, že s uložením napomenutí s výstrahou nesouhlasil, poněvadž existovaly pochybnosti o tom, zda se skutečně jedná o skutek, který by jinak byl trestný, a rovněž s ohledem na další okolnosti týkající se věci samé, jejího vyšetřování a projednání před soudem.
8. Zdůraznil, že čin nezletilého byl projednán v největší jednací síni Okresního soudu v Kladně za účasti více osob, když nezletilý byl umístěn vedle svého opatrovníka na místě, kde jindy sedává obhájce s obžalovaným, což zjevně vedlo k další traumatizaci nezletilého. Projednávání trestných činů před trestním soudem je běžně zobrazováno ve filmu a v televizi, a dostane-li se nezletilý do stejné situace, kterou zná z televize a z filmu, nabude dojmu, že stojí před skutečným trestním tribunálem a je souzen, přičemž nebude schopen rozlišit, že podle zákona by vůči němu mělo být postupováno mnohem citlivěji a neformálněji než k dospělému obviněnému. Ustanovení §92 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. umožňuje, aby dítě nemuselo být v řízení vyslechnuto, a to tehdy, je-li jednání, v němž je spatřován čin jinak trestný, spolehlivě prokázáno jiným způsobem. V posuzované věci byla uvedená podmínka splněna, neboť podstatná část jednání nezletilého byla zachycena na videozáznamu, který je součástí soudního spisu. Je sice pravdou, že podle zákona musí být názor nezletilého vždy zjištěn. Toto zjištění lze ale provést neformálně při pohovoru v kanceláři soudce apod., a zamezit tak traumatizaci nezletilého. Pokud musel soud přerušit výslech nezletilého s ohledem na jeho duševní stav, měl tuto okolnost promítnout do úvah o uložení opatření.
9. Do úvah o uložení opatření měla být promítnuta rovněž skutečnost, že od samého počátku docházelo k velmi necitlivému přístupu k nezletilému. Policejní orgány vůči nezletilému postupovaly s mnohem větší tvrdostí, než by mohly postupovat vůči osobě starší než patnáct let. Při prvotním výslechu nezletilého dne 13. 4. 2017 neumožnily účast jeho otce s odůvodněním, že postačuje účast orgánu sociálně právní ochrany dětí. V případě mladistvého však §43 zákona č. 218/2003 Sb. dává zákonnému zástupci právo, aby se zúčastnil těch úkonů, kterých se podle zákona může zúčastnit mladistvý. Při výslechu nezletilého by uvedené právo zákonného zástupce mělo být zvláště dodržováno, i když to není v zákoně výslovně uvedeno. Nezletilý, který je od svého rodiče v podobné situaci oddělen, to nese velmi obtížně, pociťuje zvýšenou nejistotu a je traumatizován. Této traumatizaci přitom přítomnost orgánu sociálně právní ochrany dětí nemůže zabránit. Pouhá přítomnost orgánu sociálně právní ochrany dětí nemůže zaručit ani dodržování procesních práv nezletilého. Orgány sociálně právní ochrany dětí mnohdy vycházejí vstříc spíše orgánům činným v trestním řízení a na zájmy nezletilého – na to, aby sebe nebo osoby blízké neobvinil – nehledí. Podle jeho názoru ačkoliv je v zákoně č. 218/2003 Sb. právo na přítomnost obhájce přiznáno toliko mladistvému při úkonech podle trestního řádu, mělo by být analogicky podle zásady a maiore ad minus přiznáno i nezletilému. Je-li ze zákona zajištěno právo mladistvého na přítomnost jeho rodičů u výslechu, mělo by být přiznáno i nezletilému.
10. Dále vytkl, že před soudem prvního stupně namítal, že nebyly zjištěny všechny ve věci rozhodné skutečnosti tak, aby uložené opatření bylo přiměřené povaze a závažnosti spáchaného činu. Navrhoval výslech matky poškozeného a třídní učitelky nezletilého s ohledem na hodnocení školy a vyjádření rodičů. Pokud matka poškozeného oznamovala věc na policii s tím, že syn byl napaden neznámou osobou, což zjevně nebyla pravda, měla být vyslechnuta v postavení svědka. Z úředního záznamu policie vyplývá, že nezletilý se měl poškozenému omluvit, což mohlo mít na uložení opatření vliv. Důkazy nebyly opatřeny odpovídajícím způsobem, vše je založeno jen na úředních záznamech policie. Jestliže opatrovníku nezletilého nebylo umožněno vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti nezletilému a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve prospěch, došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolatel byl přesvědčen, že řízení nebylo vedeno řádně a došlo k porušení procesních podmínek.
11. Konstatoval, že pro posouzení, zda vůbec bylo třeba zahájit řízení o uložení opatření před soudem, je třeba zvážit, zda se jedná o čin jinak trestný podle obecně platných právních předpisů. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž ne každé fyzické napadení na veřejnosti je výtržností. Forma výtržnického jednání musí narušovat občanské soužití hrubě a ve zvýšené míře (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1449/2015, 7 Tdo 224/2002). Důležitou okolností je motivace útočníka, zejména to, zda byl vyprovokován jednáním poškozeného (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 455/2005). V posuzované věci došlo k útoku po předchozím fyzickém napadení nezletilého poškozeným, tudíž vyvstává otázka, kdo a jakým způsobem k činu nezletilého přispěl. Byl-li nezletilý vyprovokován, nelze jeho jednání hodnotit jako zjevně svévolné, vyloženě agresivní a jednostranně útočné. Jako příčinu jeho jednání lze označit předchozí úder nohou poškozeného, který nezletilého zasáhl do oblasti přirození, což je úder bolestivý, který u osoby dostatečně psychicky nevyspělé a nerozumné logicky vede k okamžité odplatě. Nezletilý je ve věku, kdy nelze předpokládat, že by byl schopen se natolik ovládat, aby vše oznámil například ve škole nebo rodičům a odepřel si okamžitou odplatu, jak při jednání uváděla státní zástupkyně. Jde o skutečnosti, které svědčí pro nevyzrálost osoby nezletilého, a jednání nezletilého je vhodné považovat za nerozvážné a neprojevující se výraznějšími prvky, které jsou nezbytné pro posouzení, zda se jedná o kriminální čin. Zákon na tyto situace pamatuje v ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 218/2003 Sb. Podle citovaného ustanovení má být zohledněna rozumová a mravní vyspělost osoby, proti níž se řízení vede.
12. Dovolatel upozornil na materiální korektiv (zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku) a na procesní korektiv (princip oportunity) a na s tím související oprávnění státního zástupce zastavit trestní stíhání z důvodu neúčelnosti podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. či od trestního stíhání odstoupit, a naznal, že není důvod, aby postup uplatnitelný v rámci stíhání osob starších než patnáct let nemohl být uplatněn při posouzení činu jinak trestného, kterého se dopustil nezletilý. Státní zástupce i v případě, že dojde k závěru, že se jedná o čin jinak trestný, by neměl být povinen podat návrh podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. Citované ustanovení je třeba vyložit ve spojení s §90 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., který umožňuje soudu zahájit řízení o uložení opatření z úřední povinnosti. Podle dovolatele je tato možnost soudu dána proto, aby mohl řízení zahájit i tehdy, je-li státní zástupce nečinný, resp. i tehdy, využije-li státní zástupce nedůvodně „odklon“. Je totiž na úvaze státního zástupce, zda postačuje projednání činu jinak trestného přímo před ním samým, či před soudem. Vykládají-li státní orgány ustanovení §90 zákona č. 218/2003 Sb. doslovně a mají-li za to, že se jedná o absolutní povinnost, z níž neexistuje výjimka, je na zvážení případné vypuštění poslední věty z §90 odst. 1 a ponechání státnímu zástupci možnosti, aby s nezletilým čin projednal sám (§93 odst. 10 zákona č. 218/2003 Sb.). Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud řízení o dovolání přerušil a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení poslední věty §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb.
13. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku učinil návrh, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 13 Rodo 6/2017, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (§10a o. s. ř., §96 zákona č. 218/2003 Sb.) shledal, že dovolání bylo v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) podáno oprávněnou osobou (opatrovníkem nezletilého coby účastníka řízení, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1426/2013, uveřejněné pod č. 49/2014 Sb. rozh. tr.). Dále se zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání.
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání shledal dovolací soud přípustným, poněvadž dovolatel vymezil právní otázku, zda, případně za jakých podmínek, je třeba umožnit zákonným zástupcům dítěte mladšího patnácti let účast na procesním úkonu spočívajícím v podání vysvětlení nezletilého ve smyslu §158 odst. 3 tr. ř. před policejním orgánem. Jde o procesněprávní problém, který dosud nebyl v judikatuře Nejvyššího soudu řešen. Třebaže napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jeho vyřešení bezprostředně nezávisí, jde o významnou otázku, týkající se respektování zásad spravedlivého procesu a především ochrany práv dítěte ve fázi řízení zvané prověřování, a proto ji nelze ponechat bez povšimnutí.
IV. Důvodnost dovolání
17. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání je významná otázka, zda při podání vysvětlení nezletilého XXXXX ve smyslu §158 odst. 3 tr. ř. došlo ze strany policejního orgánu, který otci nezletilého neumožnil, aby byl podání vysvětlení nezletilého přítomen, k procesnímu pochybení, jež mělo negativní dopad na závěr o správné realizaci důkazního řízení ve věci jmenovaného nezletilého.
18. Podle §158 odst. 5 věty druhé tr. ř., které je zde relevantní, je-li vysvětlení (viz §158 odst. 3 tr. ř.) požadováno od nezletilého, je třeba o úkonu předem vyrozumět jeho zákonného zástupce nebo opatrovníka; to neplatí, jestliže provedení úkonu nelze odložit a vyrozumění zákonného zástupce nebo opatrovníka nelze zajistit.
19. Zákonnými zástupci nezletilého jsou zpravidla jeho rodiče. Trestní řád v případě nezletilých hovoří o povinnosti předem vyrozumět zákonného zástupce (potažmo opatrovníka) o úkonu v podobě podání vysvětlení. Právo zákonného zástupce (opatrovníka) být podání vysvětlení dítěte mladšího osmnácti let přítomen, však výslovně neupravuje a tuto otázku neřeší ani jiný zákonný předpis. Jakkoliv tuto otázku zákon explicitně neupravuje, ukládá toliko povinnost policejního orgánu předem o provedení tohoto procesního úkonu vyrozumět zákonného zástupce, nelze při výkladu významu splnění této povinnosti pominout její účel. Tím je třeba primárně rozumět ochranu zájmu dítěte. Při sledování tohoto cíle je pak logickým důsledkem splnění povinnosti policejního orgánu nejen vyrozumět zákonného zástupce o tom, že od nezletilého bude požadováno vysvětlení, ale zpravidla mu také umožnit, aby byl podání vysvětlení přítomen. Odepřít přítomnost zákonnému zástupci nelze zcela vyloučit, ale takové opatření by mělo přicházet v úvahu jen výjimečně a mělo by být podloženo vážnými důvody. Zásadně proto policejní orgán umožní zákonnému zástupci přítomnost v průběhu podání vysvětlení, ledaže by to okolnosti projednávané věci znemožňovaly. Takovou situaci může představovat např. strach nezletilého a jeho obava z reakce zákonného zástupce, obava, že by v jeho přítomnosti vysvětlení nepodal, podezření, že rodič nezletilého navádí k protiprávnímu jednání, apod. Je na policejním orgánu, aby v každém jednotlivém případě uvážil, zda jsou dány relevantní důvody pro odepření přítomnosti zákonného zástupce.
20. Z obsahu předloženého spisu se podává, že v posuzované věci byli J. M. a K. M., zákonní zástupci nezletilého XXXXX, o podání vysvětlení svého dítěte, k němuž mělo dojít dne 13. 4. 2017, v souladu s ustanovením §158 odst. 5 tr. ř. vyrozuměni dne 12. 4. 2017 (č. listu 20). Podle úředního záznamu policejního orgánu se J. M. a K. M., rodiče nezletilého, dostavili s nezletilým dne 13. 4. 2017 na příslušný územní odbor Policie České republiky za účelem podání vysvětlení nezletilého. Otec J. M. se přitom dožadoval, aby byl podání vysvětlení svého syna přítomen, čemuž policejní orgán nevyhověl se sdělením, že výslech bude proveden za přítomnosti sociální pracovnice. Uvedené sdělení policejní orgán zopakoval i po emotivní reakci J. M. (st.), který se před synem rozčiloval, že jej nenechá jít samotného, že má právo být u výslechu a že bez něj výslech neproběhne. Poté byl J. M.(st.) informován, že policejní orgán provede výslech bez jeho přítomnosti a že při výslechu bude hájit zájmy dítěte pracovnice OSPOD. Matka nezletilého K. M. uvedla, že souhlasí, aby šel nezletilý na výslech bez otce (č. listu 40).
21. Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále též jen „Nejvyšší soud“), konstatuje, že z výše citovaného úředního záznamu Policie České republiky není zřejmé, že by chování otce J. M. před podáním vysvětlení nezletilého, jeho syna, resp. ještě předtím, než mu bylo sděleno, že se jej nebude moci zúčastnit, naznačovalo, že jeho přítomnost při tomto podání vysvětlení by mohla negativně ovlivnit psychické rozpoložení nezletilého, a být tak z hlediska prověřování věci kontraproduktivní či jakkoliv škodlivá. Jak bylo shora rozvedeno, vyhodnocení vhodnosti či nevhodnosti přítomnosti zákonného zástupce (opatrovníka) při podání vysvětlení je na uvážení policejního orgánu. Takové uvážení však nemůže být svévolné a musí být založeno na střízlivém a objektivním posouzení konkrétní situace. Nelze vyloučit, že v posuzované věci policejní orgán, který byl s rodiči nezletilého před podáním vysvětlení v bezprostředním osobním kontaktu, mohl např. vnímat jisté napětí mezi přítomnými osobami a mohl relevantně usoudit, že by nezletilý v přítomnosti otce nevypovídal bez obtíží, ale tato úvaha nemá žádnou oporu v obsahu spisu. Protože není doložen žádný vážný důvod, který by znemožňoval přítomnost otce při podání vysvětlení nezletilého, nelze postup policejního orgánu označit za správný a bezezbytku sledující zájem nezletilého.
22. Dovolací soud se však ztotožňuje s odvolacím soudem, který na str. 5 a 6 svého usnesení reagoval na výtku dovolatele stran pochybení, k němuž mělo při podání vysvětlení nezletilého údajně dojít. V souladu s jeho argumentací zdůrazňuje, že zpochybňovanému úkonu byla přítomna pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí a matka nezletilého s absencí otce souhlasila. Navíc je zcela zásadní, že tento úkon, resp. jeho výstup v podobě úředního záznamu o podání vysvětlení, je toliko podkladem, který může státní zastupitelství následně uplatnit při podání návrhu na zahájení řízení podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. Postup před zahájením trestního stíhání v případě činu jinak trestného je prováděn výlučně za účelem „předběžného“, pro soud pro mládež nezávazného zjištění, zda lze mít za to, že se dítě mladší než patnáct let dopustilo činu jinak trestného. Před zahájením řízení podle hlavy třetí tohoto zákona lze, je-li dáno důvodné podezření konkrétního trestně neodpovědného dítěte ze spáchání činu jinak trestného, opatřovat a zajišťovat důkazy významné pro rozhodnutí ve věci, ovšem jen v právním rámci daném hlavou třetí zákona č. 218/2003 Sb., občanským soudním řádem a zákonem o státním zastupitelství. Podle těchto předpisů se přitom v procesněprávním smyslu dokazování provádí až v jednání nařízeném soudem po zahájení řízení podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. Toto řízení – na rozdíl od trestního řízení – probíhá výlučně před soudem. Zde soud pro mládež s důkazy shromážděnými policejním orgánem nakládá jako s důkazy listinnými, v zájmu naplnění zásady bezprostřednosti může sám provádět důkazy další, včetně výslechu svědků apod.
23. Pokud jde o otázku přítomnosti advokáta při podání vysvětlení, sluší se dodat, že podle §158 odst. 5 věty první tr. ř. při podání vysvětlení má každý právo na právní pomoc advokáta. Jelikož jde o právo osoby podávající vysvětlení, není policejní orgán povinen právní pomoc advokáta jakýmkoli způsobem opatřovat. Je na tom, kdo podává vysvětlení, aby si advokáta, stojí-li o jeho právní pomoc, pro účely podání vysvětlení zajistil. Je na zákonném zástupci (opatrovníku) nezletilého, aby v případě, chce-li nezletilému zajistit právní pomoc při podání vysvětlení, mu advokáta obstaral.
24. Výtka dovolatele, že přestože v zákoně č. 218/2003 Sb. je právo na přítomnost obhájce stanovena pouze při úkonech podle trestního řádu týkajících se mladistvého, analogicky podle zásady a maiore ad minus je třeba toto právo přiznat i nezletilému, postrádá opodstatnění. Proti nezletilému při specifikovaném procesním úkonu není a nemůže být použito žádných trestněprávních procesních institutů, odkaz na ustanovení §42 odst. 2 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb. (jak měl patrně opatrovník na mysli) je v daných souvislostech nepřípadný. Stejně tak je z týchž důvodů nepřiléhavý i odkaz na ustanovení §43 odst. 1 (část za středníkem) tohoto zákona, podle něhož zákonný zástupce (nebo opatrovník) mladistvého je oprávněn zúčastnit se těch úkonů, kterých se podle zákona může zúčastnit mladistvý.
25. Dovolatel nesouhlasil s právním názorem vyskytujícím se v právní nauce, jakož i v praxi orgánů činných v trestním řízení, podle něhož je podle §90 odst. 1 věty druhé zákona č. 218/2013 Sb. státní zastupitelství povinno podat za zde vyjmenovaných podmínek návrh na uložení opatření dítěti mladšímu než patnáct let. Tato právní otázka již byla Nejvyšším soudem řešena, a to v podstatě následujícím způsobem.
26. Podle §89 odst. 2 tohoto zákona dopustí-li se dítě mladší než patnáct let činu jinak trestného, učiní soud pro mládež opatření potřebná k jeho nápravě, která jsou uvedena v §93 (dále jen „opatření“). Podle odstavce 3 §89 z. s. m. jednání dítěte mladšího než patnáct let, které je jiným protiprávním činem, než je uveden v odstavci 2, se posuzuje a projednává podle obecných předpisů.
27. Podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. dítěti mladšímu než patnáct let, které se dopustilo činu jinak trestného, lze opatření uložit na návrh státního zastupitelství. Zákon ukládá povinnost státnímu zastupitelství podat návrh na uložení opatření bezodkladně poté, jakmile se dozví, že trestní stíhání je nepřípustné, protože jde o osobu, která není pro nedostatek věku trestně odpovědná [§11 odst. 1 písm. d) tr. ř.]. V případě činu jinak trestného tato povinnost nastupuje od okamžiku, kdy je postaveno najisto, že jde o čin jinak trestný, a nikoliv o skutek, který není trestným činem (§159a odst. 1 tr. ř.). Odložením věci podle §159a odst. 2 tr. ř. s ohledem na §11 odst. 1 písm. d) tr. ř. se tato fáze trestního řízení končí. Spisový materiál se v co nejkratší možné době spolu s návrhem na přijetí opatření ve smyslu §93 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., předloží příslušnému státnímu zastupitelství k vypracování návrhu podle §90 odst. 1 z. s. m.
28. Zásadním předpokladem podání návrhu a na něj případně navazující použití opatření podle §93 z. s. m. je spáchání činu jinak trestného dítětem mladším patnácti let, přičemž jediným důvodem toho, že jde o čin jinak trestný, je nedostatek věku dítěte. Musí jít tedy o čin, který naplňuje všechny ostatní znaky skutkové podstaty určitého trestného činu (provinění) a je společensky škodlivý, avšak dopustila se ho osoba trestně neodpovědná. Postih dospělých i mladistvých je vázán na společenskou škodlivost trestného činu, resp. provinění, a vychází z principu subsidiárního uplatnění trestní represe v reakci na spáchané činy. Nelze přijmout takové řešení, aby postupy a řešení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže byly používány vůči dětem mladším patnácti let bez ohledu na společenské dopady jejich činů a bez ohledu na jejich závažnost. Jakkoliv zákon o soudnictví ve věcech mládeže nijak nespecifikuje požadovanou společenskou škodlivost a závažnost činů dětí mladších patnácti let, s ohledem na jejich věk a s ním spojený obecně dosud nízký práh jejich rozumové a mravní vyspělosti lze mít za to, že musí jít o činy společenské škodlivosti a závažnosti alespoň na stejné úrovni, jako je požadována ve vztahu k proviněním mladistvým, spíš by však mělo jít o činy obecně závažnější a škodlivější. Postupy podnikané ve vztahu k dětem mladším patnácti let by neměly pustit ze zřetele, že jde o dosud nevyzrálé jedince vyžadující speciální ohledy už jen pro svůj nedokonaný rozumový a mravní vývoj. Ve vztahu k nim je proto nutno postupovat citlivě a ohleduplně, posuzovat samotné činy je třeba s přihlédnutím ke všem specifikům jejich osobnosti, zvláště pak pokud jde o ojedinělá porušení právních norem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 628/15, shodně ŠÁMAL P., VÁLKOVÁ H., SOTOLÁŘ A., HRUŠÁKOVÁ M., ŠÁMALOVÁ M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, Komentář. 3. vydání. Praha: 2011, s. 701 až 703).
29 . K řešení této problematiky se v minulosti vyjádřil i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1426/2013, jež bylo pod č. 49/2014-II. Sb. rozh. tr. publikováno s právní větou: „Protože zákon o soudnictví ve věcech mládeže nemá pro čin jinak trestný žádnou jinou úpravu než tu, kterou vymezuje ustanovení §2 odst. 2 písm. a) z. s. m., je pro posouzení, zda bude soud pro mládež postupovat podle §89 odst. 2 z. s. m., nutné nejprve vyřešit otázku, zda dítě mladší patnácti let spáchalo čin jinak trestný, což je potřeba posuzovat na základě obecných pravidel a principů stanovených trestním zákoníkem pro trestný čin, o nějž by jinak šlo, pokud by jej nespáchala osoba trestně neodpovědná (srov. č. 10/2009 Sb. rozh. tr.). Proto je třeba nejprve zkoumat, zda by jinak byly naplněny formální znaky konkrétního trestného činu ve smyslu §13 odst. 1 tr. zákoníku, a poté se zabývat i otázkou, zda jde ve vztahu k osobě, která se takového protiprávního jednání dopustila, a okolnostem, za nichž byl čin spáchán, o případ společensky škodlivý ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Při tomto posuzování je nutné proporcionálně přihlížet k souhrnu všech zjištěných podstatných skutečností a okolností (k těm, jež svědčí pro nižší společenskou škodlivost, tak i k těm, které ji zvyšují) a nelze odhlédnout od žádné z nich. Kromě toho je potřebné zvažovat i povahu činu a způsob, jakým byl čin jinak trestný spáchán (např. zda šlo o spolupachatelství, eventuálně o některou z forem účastenství apod.)“. V těchto souvislostech je vhodné pro úplnost dodat, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí se mimo jiné podává, že povinnost zkoumat, zda jde o čin jinak trestný z hledisek stanovených §2 odst. 2 písm. a) z. s. m. i navazující judikatury, mají jak státní zástupce před podáním návrhu, tak i soud pro mládež. Obdobně se k otázce znaků činu jinak trestného vymezil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 514/2008, uveřejněném pod č. 10/2009 Sb. rozh. tr.
30. Z uvedeného také podle již vyslovených závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že není žádoucí, aby státní zástupce ve věcech dětí mladších patnácti let postupoval mechanicky, bez hlubší znalosti okolností případu a osobních poměrů dětí. Naopak, je velice důležité, aby sám před podáním návrhu na uložení opatření dítěti mladšímu než patnáct let ve smyslu §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. nejen posoudil naplnění všech zákonných znaků provinění (trestného činu), o nějž by jinak šlo, pokud by jej nespáchalo dítě mladší než patnáct let, aby pečlivě zvažoval závažnost a škodlivost jejich protiprávních činů a skutečnosti charakterizující jejich osoby, včetně způsobu provedení činu a pohnutek, které vedly dítě k jeho spáchání. Nabude-li přesvědčení, že všechny uvedené podmínky jsou naplněny a ve věci není pochyb o tom, že dítě mladší než patnáct let spáchalo konkrétní čin jinak trestný, může návrh podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. podat. V opačném případě návrh podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. nepodá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1106/2017, 8 Tdo 1077/2017, 8 Tdo 1075/2017, 8 Tdo 1105/2017, aj., přiměřeně též usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 628/15), jak ostatně správně vyvozoval i dovolatel.
31. Nejvyšší soud je přesvědčen, že není dán ani důvod k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem „na zrušení poslední věty v §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb.“ ve smyslu podnětu dovolatele. Podle čl. 95 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. Tak tomu ovšem v posuzované věci není. Soud může přerušit trestní stíhání jen za podmínky, že zákon, „jehož má být při řešení věci použito“, je nezbytné v daném případě nevyhnutelně aplikovat při projednávání nebo rozhodování věci, nestačí jen hypotetické použití takového zákona či jiné širší souvislosti (k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 39/2000, uveřejněné pod č. 39, ve sv. 20 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 20/02, uveřejněné pod č. 42, ve sv. 28 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, aj.). Oprávnění (a současně i povinnost) soudu předložit věc Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy představuje pravomoc, jejíž realizaci může účastník řízení svým podnětem iniciovat, avšak nemůže se jejího užití domáhat. K aplikaci čl. 95 odst. 2 Ústavy může soud přistoupit pouze v případě, dospěje-li k závěru, že ve věci má být použito ustanovení zákona, které je dle jeho úvahy v rozporu s ústavním pořádkem. K úvaze soudu v tomto směru může účastník dát podnět, ovšem nemůže ji nahradit. Utvoření takového názoru je totiž toliko věcí nezávislého soudu – soud dospívá k závěru o ústavnosti či neústavnosti zákonných norem výlučně na základě svých vlastních úvah, nikoli na základě názoru účastníka (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 1025/12, usnesení tohoto soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2173/14, nebo ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 1100/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
32. S ohledem na již vyloženou konkrétní situaci je zjevné, že relevantní důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu neexistuje. Ustanovení §90 odst. 1 věty druhé zákona č. 218/2003 Sb. není v kolizi s ústavním pořádkem, výklad opakovaně zaujatý Nejvyšším soudem ostatně sám dovolatel označil za akceptovatelné „ústavně konformní řešení“.
33. V projednávané věci však pro podání návrhu podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. byly dány podmínky. Soudy nižších soudů, které se s uvedeným návrhem ztotožnily, správně dovodily, že nezletilý XXXXX svým jednáním v jejich rozhodnutích specifikovaném znaky skutkové podstaty činu jinak trestného podle §358 odst. 1 tr. zákoníku naplnil.
34. Přečin (provinění) výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
35. Ustanovení §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Jednání uvedené v §358 odst. 1 tr. zákoníku má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost, přičemž tyto formy jsou upřesněny příkladmým výčtem. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných.
36. Výtržností ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Na rozdíl od hrubé neslušnosti se zpravidla jedná o fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Avšak ne každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, naplňuje skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku, vždy je třeba pečlivě posuzovat, zda jde skutečně o jednání vyznačující se již dříve zdůrazněným zjevně neuctivým a neukázněným postojem pachatele k zásadám občanského soužití (k tomu viz rozhodnutí č. 40/1977, 44/1990 Sb. rozh. tr.). Při posuzování formálních znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu je proto třeba hodnotit, za jakých okolností byl čin spáchán, zda šlo o pohnutku, kterou pachatel projevil aroganci vůči ostatním osobám, nebo zda byl např. vyprovokován a vybočil jen z rámce normální reakce. V této souvislosti je nutno hodnotit i další okolnosti případu, zejména věk pachatele, intenzitu útoku a způsob provedení činu. Důležité je i zhodnocení osoby pachatele a následku jeho jednání, včetně odezvy u veřejnosti (k tomu přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, aj.).
37. Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když tam v době činu nejsou. Čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými (v případě fyzického útoku je mezi tyto osoby třeba zahrnout i poškozeného). Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje čin podle §358 tr. zákoníku úmyslné zavinění (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3322-3324).
38. Podstata jednání nezletilého XXXXX, jež mělo vykazovat znaky činu jinak trestného, spočívala v tom, že nezletilý v podvečerním čase v lesním porostu poblíž základní školy za přítomnosti dalších kamarádů ze školy fyzicky napadl YYYYY, a to tak, že na něj zezadu zaútočil, kdy mu přes hlavu přetáhl mikinu a dvakrát jej udeřil kolenem do oblasti hlavy, v důsledku čehož YYYYY upadl na zem, posléze si nad něj obkročmo stoupl a začal jej opakovaně bít pěstmi do oblasti hlavy, kterou si YYYYY bránil rukama, následně ležícímu YYYYY dupl na trup a z místa odešel; pro bolest pravé ruky způsobené napadením vyhledal YYYYY lékařské ošetření v nemocnici.
39. Z výše uvedeného je zřejmé, že o tom, že incident měl charakter výtržnosti ve smyslu §358 tr. zákoníku, žádné pochyby neexistují. Nejednalo se o pouhou „klukovskou rvačku“, nýbrž o podlý a agresivní útok vymykající se běžnému a tolerovatelnému chování dospívajících chlapců. Nutno zdůraznit, že atak nezletilého XXXXX vůči poškozenému YYYYY byl zcela nečekaný a velmi zákeřný. Nezletilý využil nastalé situace, kdy poškozený odcházel z místa, kde předtím s nezletilým a dalšími osobami trávil čas, a zezadu jej nic netušícího natolik brutálně napadl, že poškozený upadl na zem. Tento atak byl taktéž velmi intenzivní, byl veden opakovanými údery kolene a pěstí a rovněž jedním dupnutím obuté nohy a byl zacílen především na oblasti hlavy a trupu, tj. životně důležité částí lidského těla. O žádném souboji mezi nezletilým a poškozeným nelze s ohledem na pasivitu poškozeného hovořit. Poškozený na napadení nezletilým nikterak nereagoval, resp. nezletilému ani jeden z úderů nevrátil. Jak vyplývá z pořízené videonahrávky (č. listu 53), nejprve se snažil z místa utéct, ale jakmile zjistil, že se mu to nepodaří, snažil se veškerým útokům vyhýbat a krýt si rukama hlavu. Námitka, že poškozený nezletilého k činu vyprovokoval, nemůže obstát. Z výpovědí účastníků události se podává, že k napadení nedošlo v bezprostřední návaznosti na kopnutí do oblasti přirození. Mezi vytýkaným bolestivým kopnutím a posuzovaným útokem uběhla určitá doba, během níž nezletilý stran svého napadení nevyvinul žádnou aktivitu a v přítomnosti poškozeného se choval víceméně standardně. Navíc nelze přehlédnout, že podle sdělení poškozeného (č. listu 41) došlo k inkriminovanému kopnutí do intimních oblastí až v návaznosti na jednání nezletilého − nezletilý měl být tím, kdo poškozeného mezi nohy kopnul jako první.
40. Lze uzavřít, že posouzení jednání nezletilého jako činu jinak trestného bylo naprosto správné. Byly naplněny formální znaky trestného činu výtržnictví a jednalo se i o případ společensky škodlivý ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nezletilý se dopustil agresivního útoku vůči osobě, která o konflikt nestála a snažila se mu vyhnout. Jednal zbaběle, využil momentu překvapení a neustal, ani když viděl, že atakovaný není schopen reakce a v nevýhodné poloze, ležící na zemi, se toliko snaží vykrývat údery. Vzhledem ke způsobu napadení, jeho intenzitě, frekvenci úderů, částem lidského těla, kam byl směřovány, způsobenému zranění a závažnosti hrozících následků a taktéž s ohledem na osobu nezletilého, který vůči poškozenému nevystupoval násilně poprvé (viz výpověď poškozeného YYYYY na č. listu 41 a výpověď svědkyně AAAAA **)na č. listu 29) a který měl t. č. jisté výchovné obtíže i ve škole (viz zpráva třídní učitelky nezletilého na č. listu 47), nutno konstatovat, že společenská škodlivost činu je spíše vyšší. Omluva poškozenému sama o sobě nemůže vyloučit podání návrhu na zahájení řízení podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. a v návaznosti na to ani řízení podle hlavy třetí tohoto zákona. K jednání, jak je patrno z pořízeného videozáznamu, došlo, uvedené jednání, jak výše naznačeno, naplnilo formální znaky činu jinak trestného podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž existují okolnosti svědčící o zvýšené společenské škodlivosti činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/2014-II. Sb. rozh. tr.).
41. Pokud jde o výtku stran údajného neúplného dokazování, je zapotřebí poznamenat, že v projednávané věci byl zásadním a stěžejním důkazem videozáznam, resp. obrazový záznam incidentu pořízený mobilním telefonem, který zřetelně zachycuje napadení poškozeného od začátku až do konce a poskytuje spolehlivý závěr o tom, že byl spáchán čin jinak trestný. V tomto smyslu by byl zcela nadbytečný výslech matky poškozeného k otázce, proč na policii oznamovala, že byl její syn napaden neznámou osobou, a rovněž by byl zcela nepotřebný výslech třídní učitelky nezletilého k otázce chování nezletilého ve škole. Co se týče výhrady vztahující se k výslechu nezletilého před soudem, z obsahu protokolu o jednání je zjevné, že uvedený výslech, resp. zjištění názoru nezletilého ve věci podle §100 odst. 3 o. s. ř., probíhalo nikoliv necitlivě a traumatizujícím způsobem. Podle citovaného ustanovení občanského soudního řádu v řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci. Názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem dítěte. Názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor; přítomnost důvěrníka dítěte, který není jeho zákonným zástupcem a o jehož účast u výslechu dítě požádá, může soud vyloučit jen tehdy, je-li jeho přítomností mařen účel výslechu. K názoru dítěte soud přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti. V projednávané věci přistoupil soud k výslechu nezletilého v návaznosti na přehrání videozáznamu napadení, což lze považovat za postup veskrze logický a umožňující zjištění reálného náhledu nezletilého na jeho závadové jednání a na pohnutky, které jej k tomuto jednání vedly. Nezletilý jakožto dvanáctiletý chlapec byl bezesporu schopen formulovat své názory, přičemž postavení, které v řízení zaujímal – byl osobou, v jejíž věci byl návrh na zahájení řízení podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. podán, osobou, které bylo navrhnuto uložit napomenutí s výstrahou za brutální fyzické napadení jiného – opodstatňovalo přistoupit k výslechu při jednání, resp. nesvědčilo o potřebě volby jiného postupu vzhledem k předpokládané přecitlivělosti vyslýchaného. Navíc nutno akcentovat, že poté, co se nezletilý při zodpovídání dotazu opatrovníka, jenž následoval po dotazu samosoudce a státní zástupkyně, rozplakal, samosoudce výslech ukončil, čímž dal najevo, že reflektuje psychické rozpoložení nezletilého, dbá na jeho zdravý duševní vývoj a šetří jeho nezralou osobnost. K výhradě, že jednání probíhalo v největší jednací síni Okresního soudu v Kladně, lze jen závěrem dodat, že je na možnostech každého soudu, v jaké jednací síni bude jednání v konkrétním řízení probíhat. V úvahu je zapotřebí brát množství probíhajících řízení, počet účastníků (stran) řízení, předpokládanou účast veřejnosti, popř. i očekávanou účast médií, kapacitu jednotlivých jednacích síní a jejich aktuální vytíženost. V přístupu Okresního soudu v Kladně, soudu pro mládež, který jednání ve věci nezletilého nařídil do jednací síně č. 6 (č. listu 65), jistě nelze spatřovat jakoukoliv svévoli či dokonce zlovůli.
42. Protože Nejvyšší soud shledal usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 13 Rodo 6/2017, správným, dovolání opatrovníka nezletilého XXXXX zamítl [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
43. Pro úplnost zbývá dodat, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř.; dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo (netýká se však odměny za poskytnutí právních služeb při výkonu funkce opatrovníka ve smyslu §95 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb.), ostatním účastníkům řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym podle zákona č. 218/2003 Sb.
**) Byl použit pseudonym podle zákona č. 45/2013 Sb.