ECLI:CZ:US:2015:2.US.628.15.1
sp. zn. II. ÚS 628/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele nezl. J. P., zastoupeného zákonnými zástupci, matkou M. P. a otcem J. P., právně zastoupeného JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Rumunská 28, Praha 2, proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého Kraje, Územního odboru Prostějov, Obvodního oddělení Plumlov, v řízení vedeném pod č. j. KRPZ-115607-TČ-2014-141214 ve věci podezření stěžovatele ze spáchání činu jinak trestného, za účasti Policie České republiky a Okresního státního zastupitelství v Prostějově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený na zrušení hlavy III. zákona č. 218/2013 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 3. 2015, se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud konstatoval, že postupem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého Kraje, Územního odboru Prostějov, Obvodního oddělení Plumlov bylo zasaženo do jím chráněných základních práv a svobod podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, 2 a 3 a čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále podle čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. a), b) c) a d), čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a podle čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 2 a čl. 40 odst. 1, odst. 2 písm. b) body I), II) IV) a VII) a odst. 3 písm. b) Úmluvy o právech dítěte. Porušení svých práv stěžovatel, jenž byl prověřován ze spáchání činu jinak trestného (s ohledem na věk stěžovatele však bylo toto trestní řízení odloženo z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání pro nedostatek věku podezřelé osoby), spatřuje především v porušení jeho práva na právní pomoc, práva nahlížet do spisu a v nedoručení usnesení o odložení věci. V ústavní stížnosti pak stěžovatel obšírně napadá též nevyhovující právní úpravu obsaženou v hlavě III. zákona č. 218/2013 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), která náležitě nezaručuje práva dětí mladších 15 let a nereflektuje specifika trestního řízení vedeného proti dětem. Proto stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby celou hlavu III. zákona o soudnictví ve věcech mládeže zrušil pro její rozpor s ústavním pořádkem České republiky.
2. Ještě předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen vždy zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud se ve své činnosti řídí principem uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví [viz čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny], a nemůže tak překročit rámec předpisů, které vymezují jeho působnost a pravomoc. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem. To znamená, že v řízení o ústavních stížnostech rozhoduje Ústavní soud pouze o tom, zda došlo k takovémuto porušení, přičemž pakliže tomu tak bylo, zruší napadené rozhodnutí, nebo, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu pokračovat v porušování práva a přikáže mu, aby obnovil stav před porušením, pokud je to možné.
4. Z konstantní judikatury Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 7/03 ze dne 15. 7. 2004 (N 100/34 SbNU 61) nebo nález sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23)] i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - komentář, C. H. Beck, I. vydání 2001, str. 296 a násl.) zároveň vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Pro vlastní rozhodnutí Ústavního soudu je tak určující, zda zásah do základního práva v době jeho rozhodování trvá, neboť, jak již bylo řečeno, je oprávněn buď napadené rozhodnutí zrušit, nebo zakázat, aby v porušování základních práv a svobod bylo pokračováno. V situaci, kde sice k porušení základních práv a svobod došlo, avšak aktuálně již nedochází, může napadené rozhodnutí zrušit jen výjimečně. Je tomu tak zejména v těch případech, kde s ohledem na okolnosti případu může mít kasační nález konkrétní právní význam, např. v řízení o odpovědnosti státu za škodu, a také, hrozí-li nebezpečí opakování tohoto zásahu [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2578/09 ze dne 8. 12. 2009]. Z žádného ustanovení zákona o Ústavním soudu a především ústavního pořádku však nelze dovodit, že by Ústavní soud byl povolán ke konstatačním tzv. akademickým výrokům. Za situace, kdy stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl tzv. akademickými výroky, jejichž vydáním by se situace stěžovatele nikterak nezměnila, Ústavní soud opakovaně konstatoval, že ústavní stížnost sice plní kromě funkce subjektivní ochrany základních práv a svobod do značné míry i funkce objektivní, nicméně ani tato skutečnost nemůže znamenat, že by mohla důvodně směřovat proti neaktuálním zásahům do základních práv ve výše uvedeném smyslu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 411/05 ze dne 12. 3. 2007 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2935/11 ze dne 9. 11. 2011). "Akademický" výrok je tak smysluplný tehdy, jestliže je způsobilý mít konkrétní praktický význam pro právní postavení stěžovatele.
5. Po prostudování ústavní stížnosti však dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud bez jakékoliv právní funkce ve shora zmíněném smyslu pouze konstatoval a provedl dodatečnou kritiku postupu Policie České republiky a státního zastupitelství, aniž by však byly dány objektivní či subjektivní důvody pro tento postup Ústavního soudu a vydání požadovaného "akademického" výroku. Proto Ústavní soud shledal, že k projednání stěžovatelem podané ústavní stížnosti není příslušný.
6. Ústavní soud dále připomíná, že ústavní stížnosti zabývající se totožnou materií již posuzoval pod sp. zn. II. ÚS 1069/13, II. ÚS 1199/13 a I. ÚS 273/14, v nich rovněž shledal podané návrhy jako návrhy, k jejichž projednání není příslušný, případně je zčásti odmítl jako zjevně neopodstatněné. V těchto rozhodnutích Ústavní soud plně souhlasil s tím, že každému, proti němuž je vedeno řízení, přísluší základní procesní právo být slyšen, stejně tak každému, kdo je trestně stíhán, zásadně přísluší právo nahlížet do spisu, a že zájem dítěte musí být přednostním hlediskem jakékoliv činnosti týkající se dítěte. Tato práva však mají prostor tam, kde je prováděno formalizované řízení vedoucí k formalizovanému rozhodnutí, tj. například v případě řízení o uložení opatření dítěti mladšímu než patnáct let podle ustanovení §89 a následujících zákona o soudnictví ve věcech mládeže, anebo řízení o uložení výchovného opatření podle ustanovení §43 odst. 1 zákona o rodině, ve spojení s ustanovením §13 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, resp. od 1. 1. 2014 podle §925 občanského zákoníku. V těchto řízeních dítě mladší 15 let i jeho zákonní zástupci vystupují jako účastníci a dítěti je pro toto řízení podle ustanovení §91 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže soudem ustanoven i opatrovník, který hájí zájmy nezletilého, přičemž dítě, respektive jeho zákonní zástupci, mají ve své dispozici procesní prostředky k ochraně svých práv. Jelikož však s ohledem na specifický věk nepřichází v těchto případech v úvahu řízení v trestních věcech mladistvých podle ustanovení §36 a následujících zákona o soudnictví ve věcech mládeže, nepřichází ani v úvahu existence přípravného řízení trestního, s nímž by teoreticky a hypoteticky tyto osoby (děti mladší 15 let) mohly spojit svá základní práva, resp. jejich porušení, jak požaduje v ústavní stížnosti též stěžovatel. Na tom nic nemění, pokud jsou děti mladší 15 let vyslechnuty policejním orgánem pro podezření ze spáchání činu jinak trestného.
7. Ústavní soud přitom nemá důvod tyto dříve vyřčené závěry přehodnocovat, neboť argumenty stěžovatele se v mnohém překrývají s argumenty stěžovatelů předestřenými ve shora citovaných případech.
8. Nad rámec již uvedeného Ústavní soud doplňuje, že si je nanejvýš vědom nutnosti specificky přistupovat k ochraně práv a svobod dětí mladších 15 let. Takto ostatně Úmluva o právech dítěte, jíž je Česká republika vázána, již ve své preambuli zdůrazňuje, že dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky a péči. V čl. 3 odst. l pak tato úmluva stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Ústavní soud rovněž ve své judikatuře vyzdvihl, že i dítě samo je bytostí jedinečnou, nadanou nezadatelnými, nezcizitelnými, nepromlčitelnými a nezrušitelnými základními právy a svobodami (čl. 1 Listiny), tedy bytostí, které by se mělo dostat při jejím vývinu toho nejlepšího, totiž toho, aby výše uvedené atributy nezůstaly prázdnými slovy [viz též nález sp. zn. IV. ÚS 695/2000 ze dne 19. 4. 2001 (N 66/22 SbNU 83)]. Proto má stát povinnost ochránit dítě od jakýchkoliv negativních projevů, které by je mohly ohrozit v jeho mravním a duševním vývoji, což obzvláště platí v případech, kdy orgány veřejné moci vystupují vůči dítěti - jednotlivci v nadřízeném postavení.
9. Uvedené se musí zostřeně projevit též v kvazi-trestních řízeních týkajících se dětí mladších 15 let, jejichž smyslem je rychlá a adekvátní reakce na spáchání činu jinak trestného, předcházení jejich opakování, náležitá reflexe potřeb osob jimi poškozených a zvláště pak vytvoření podmínek pro další sociální a duševní rozvoj dětí, které se jich dopustily. Primárním cílem těchto řízení totiž není dítě represivně potrestat, nýbrž na ně výchovně působit a ochránit je před škodlivými vlivy. Proto nejen výsledek těchto řízení před soudem pro mládež, ale též celé řízení musí podněcovat v dítěti přijetí obecně akceptovatelných norem chování, rozvíjet pozitivní prvky jeho osobnosti, posilovat jeho sociálně užitečné svazky, podporovat jeho specifické zájmy či najití si společenského uplatnění odpovídajícího jeho schopnostem a rozumovému vývoji (viz též ustanovení §1 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Proto například zákon o soudnictví ve věcech mládeže v ustanovení §93 odst. 10 stanoví, že soud pro mládež může i upustit od uložení opatření, postačuje-li k dosažení výše uvedeného účelu projednání činu dítěte státním zástupcem nebo před soudem pro mládež.
10. Přesto v případech spáchání činů jinak trestných dítětem mladším 15 let lze považovat za veřejný zájem, aby tyto skutky byly náležitě a v souladu s příslušnými zákony a shora vyloženými principy náležitě vyšetřeny a byla přijata vhodná opatření, která zamezí dalšímu protiprávnímu jednání dotčeného dítěte a negativnímu sociálnímu vlivu na jeho chování. Stát a jeho orgány, které jsou povinny zamezovat páchání trestné činnosti, totiž právě v případě páchání činů jinak trestných dětmi musí vystupovat aktivně ve směru pozitivního působení na dítě a jeho další mravní a sociální vývoj, který byl zjevně alespoň do určité míry narušen. Zde se projevuje důležitá a klíčová pozice soudu pro mládež také jako určitého výchovného orgánu ve shora uvedeném smyslu, který nemá na dítě působit represivně, nýbrž preventivně tak, aby došlo k jeho nápravě. Proto také zákon stanoví, že jakmile se státní zástupce dozví, že trestní stíhání je nepřípustné, protože osobou důvodně podezřelou ze spáchání činu jinak trestného je dítě mladší patnácti let, je povinen podat soudu pro mládež návrh na zahájení řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže, kdy není na jeho volbě posouzení toho, zda se takto zachová či nikoliv. Učinit tak musí i v případě, že současně dospěje k závěru, že plně postačující k naplnění zákona bylo projednání činu dítěte před ním, neboť upustit od uložení opatření je oprávněn pouze soud pro mládež (viz ustanovení §93 odst. 10), který je speciálně připraven na specifika práce s dětskými delikventy.
11. Uvedené však neznamená, že by měl státní zástupce ve věcech dětí mladších patnácti let postupovat mechanicky a bez hlubší znalosti okolností případu a osobních poměrů dětí. Naopak, je velice důležité, aby citlivě zvažoval závažnost a škodlivost jejich protiprávních činů a skutečnosti charakterizující jejich osoby, včetně způsobu provedení činu a pohnutek, které vedly dítě k jeho spáchání. I v těchto případech totiž nadále platí, že jen při spáchání činů jinak trestných lze vůči těmto dětem užít opatření podle hlavy III. zákona o soudnictví ve věcech mládeže, a to bez ohledu na to, že všechny jejich protiprávní činy jsou beztrestné již s ohledem na nedostatek věku (srov. ustanovení §89 odst. 2 a ustanovení §93 odst. 1 citovaného zákona). Takto Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že se musí především jednat o činy společensky škodlivé. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže sice ve vztahu k dětem nijak nespecifikuje požadovanou společenskou škodlivost a závažnost jejich činů, lze nicméně usuzovat na to, že musí jít o činy společenské škodlivosti a závažnosti alespoň stejné úrovně jako je požadována ve vztahu k proviněním mladistvých. Spíše by však mělo jít o činy obecně závažnější a škodlivější než jsou ty, za něž je možné trestně stíhat mladistvé. Zde se opět projevuje již výše vyřčená zásada, že kroky podniknuvší ve vztahu k dětem mladším patnácti let by měly reflektovat, že jde o dosud nevyzrálé jedince vyžadující speciální ohledy již pro svůj nedokonaný rozumový a mravní vývoj. Proto je třeba s určitým nadhledem a s přihlédnutím ke specifikům jejich osobnosti posuzovat i jimi spáchané činy, zvláště pak pokud jde o ojedinělá porušení právních norem. Jestliže tedy zákon stanoví státnímu zástupci v ustanovení §90 odst. 1 věta druhá povinnost bezodkladně podat návrh na přijetí opatření vůči dítěti, které se dopustilo činu jinak trestného, pak je tím míněno, že tuto povinnost má v případech činů minimálně srovnatelných svou závažností a škodlivostí s proviněními mladistvých, spíše však činů závažnějších a škodlivějších, u nichž je jejich projednání před soudem pro mládež opodstatněno i specifickými okolnostmi vztahujícími se k osobě dítěte, které se jich dopustilo, a k okolnostem případu. Přeceňovat naopak není na místě význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, a jeho následky. Citlivý a vyvážený přístup k delikvenci těchto dětí je důležitý zejména proto, aby se před soud pro mládež nedostávaly případy ve své podstatě "klukovin", jejichž projednání by mohlo být doprovázeno stigmatem, které by nevhodně nebo dlouhodobě poznamenalo další vývoj takového dítěte [srov. též Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M., Šámalová: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, 3. vydání. Praha: 2011, s. 701 a násl.].
12. Přesto je však nutno nadále trvat na shora řečeném, že snad vyjma flagrantního zásahu do práv dítěte mladších 15 let (například nedůvodně dlouhý výslech, šikana vyslýchaného dítěte ze strany orgánu provádějícího výslech apod.), není Ústavní soud povolán k přezkumu zásahu do jeho základních práv a svobod ve fázi řízení před podáním návrhu na zahájení řízení dle hlavy III. zákona o soudnictví ve věcech mládeže, neboť zde fakticky není žádné formalizované řízení vedeno a je pouze sledováno, zda byl spáchán čin jinak trestný (respektive zda jsou naplněny jeho znaky, včetně společenské škodlivosti) a zda jej spáchalo konkrétní dítě mladší 15 let. Jakmile je uvedené postaveno najisto, dojde ze zákona k odložení vedeného trestního řízení. Tato zákonná úprava přitom respektuje základní práva a svobody dítěte mladšího 15 let a zohledňuje nutnost specifického přístupu k těmto osobám. Je totiž zřejmé, že i pokud by k určitému zásahu do práva dítěte eventuálně došlo (například by dotčený čin jinak trestný vůbec nesplňoval parametry trestného činu), může se vůči tomuto zásahu dítě (respektive jeho zákonní zástupci) účinně bránit v následném řízení před soudem pro mládež. Není však úkolem Ústavního soudu, aby například posuzoval, zda-li orgány činné v trestním řízení v předchozím neformalizovaném procesním stádiu náležitě vyhodnotily otázku, zda je posuzovaný čin vůbec společensky škodlivý.
13. Jakkoliv si je totiž Ústavní soud vědom nutnosti specifického přístupu k dětem a jejich právům, upozorňuje, že i v případě trestního řízení vůči dospělým odmítá při přezkumu usnesení o zahájení trestního řízení posuzovat tyto okolnosti (typicky společenskou škodlivost činu), když svůj kasační zásah shledává důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) nalézajícího výrazu v naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, jehož rozhodovací důvody jsou konstruovány obecným a povšechným způsobem [usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 615/08 ze dne 16. 7. 2008 (U 8/50 SbNU 443)]. Podobně nemůže být Ústavní soud nadán pravomocí přezkoumávat pouze neformalizovaný postup orgánů činných v trestním řízení v řízeních týkajících se dětí mladších patnácti let, jehož výsledkem je odložení trestního stíhání pro nepřípustnost a postoupení věci soudu pro mládež, který již z pohledu své funkce a odborné vybavenosti jednotlivých soudců spíše zohlední veškerá hlediska spáchání činu jinak trestného, a to též se specifickým zohledněním skutečnosti, že jej spáchalo dítě mladší 15 let.
14. Pouze okrajem pak musí Ústavní soud odmítnout též námitku stěžovatele, že mu nebyl umožněn přístup do inkriminovaného policejního spisu, kdy již ve výše citovaných a skutkově blízkých rozhodnutích zdejší soud konstatoval, že lze považovat za ústavně souladný závěr státního zástupce, že stěžovateli (či jeho zákonným zástupcům) nepřísluší právo nahlédnut do policejního spisu nikoli z důvodu jeho věku, ale procesního postavení. Nadto se dle Ústavního soudu podává, že všechny skutečnosti, jež by mohly mít významný dopad na případ stěžovatele, budou součástí spisu vedeného soudem pro mládež projednávajícího dotčený případ, který také bude rozhodovat o tom, zda byl spáchán čin jinak trestný.
15. Stejně tak Ústavní soud nepovažuje za přiléhavou ani námitku stěžovatele, že mu bylo odepřeno právo na právní pomoc, neboť z příloh ústavní stížnosti se podává, že vyslýchající orgán stěžovatele poučil o možnosti nechat se zastoupit při výslechu advokátem, přičemž stěžovatel tomuto poučení dle svých slov porozuměl. Navíc Ústavnímu soudu není zřejmé, jak mohlo být toto jeho ústavně zaručené právo zasaženo za situace, kdy odmítl před policejním orgánem k dotčené věci jakkoliv vypovídat.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. S ohledem na skutečnost, že ústavní stížnost obsahuje i návrh na zrušení zákona, je k jejímu celkovému odmítnutí kompetentní senát. Proto byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta tímto usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
17. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z procesních důvodů [ustanovení §43 odst. 1 písm. a) - e) zákona o Ústavním soudu], akcesorický návrh na zrušení zákona sdílí procesně její osud [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995 (U 22/4 SbNU 351)]. V důsledku uvedeného Ústavní soud návrh stěžovatele na zrušení hlavy III. zákona o soudnictví ve věcech mládeže odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu