ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.349.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 349/2018-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2018 o dovolání obviněného D. J. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 4 To 210/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 8/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. J. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 2 T 8/2016, obviněné D. J. a R. H. nejprve (poněkud nestandardně) podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutky, v nichž obžaloba spatřovala dílčí útoky přečinu krádeže [u obviněného D. J. podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, u obviněného R. H. podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku] a (u obou obviněných) přečinů poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, to vše ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
2. Dalším výrokem rozsudku tento soud podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil: ve vztahu k obviněnému D. J. výrok o vině a trestu v bodech 1) až 5) rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. 10. 2016, č. j. 11 T 59/2015-433, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2017, č. j. 8 To 541/2016-466, jakožto i všechna další rozhodnutí, která mají ve výroku o vině svůj podklad, a výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. 9. 2015, č. j. 13 T 55/2015-350, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2016, č. j. 8 To 10/2016-376, jakožto i všechna další rozhodnutí, která mají ve výroku o vině svůj podklad; ve vztahu k obviněnému R. H. soud zrušil výrok o vině a trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 8. 2015, č. j. 13 T 60/2015-152, jakožto i všechna další rozhodnutí, která mají ve výroku o vině svůj podklad.
3. Teprve následně (strany 3 až 12 rozsudku) soud uznal oba jmenované obviněné vinnými ze spáchání v odsuzujícím výroku rozsudku přesně definovaných skutků. Jednání obviněného D. J. právně posoudil jako pokračující přečin krádeže , a to v bodech 1 – 7 podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, v bodě 6 ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, vše ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v bodech 9 – 13 podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a v bodech 14 – 15 a 16 – 26 podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku; dále jako pokračující přečin poškození cizí věci , a to v bodech 1, 2, 4, 6, 7 podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v bodech 9 – 13, 14 – 15 a 16 – 26 podle §228 odst. 1 tr. zákoníku; a jako pokračující přečin porušování domovní svobody , a to v bodech 1 a 4 podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v bodech 9 – 13, 14 – 15, 16 – 17 a 19 – 25 podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za jednání v bodech 1 – 7 mu soud uložil podle §205 odst. 3 a §45 odst. 1 tr. zákoníku společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 32 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou; za jednání v bodech 8 – 26 mu pak podle §205 odst. 3, §45 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 50 měsíců, pro jehož výkon jej rovněž podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jednání obviněného R. H. nalézací soud právně kvalifikoval v bodech 3 – 7 jako pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, v bodě 6 ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku; v bodech 4, 6, 7 jako pokračující přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v bodech 4 a 7 jako pokračující přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §205 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Soud prvého stupně rozhodl také o náhradě škody, kdy stanovil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit ve výroku konkrétně určené částky obviněnému D. J. celkem dvaceti poškozeným a obviněnému R. H. třem poškozeným. Další poškozené odkázal s jejich nároky či zbytky jejich nároků podle §229 odst. 1, 2, 3 na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti uvedenému rozsudku podali oba obvinění odvolání. Z jejich podnětu Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 4 To 210/2017, ve výroku pod bodem I. ohledně obviněného D. J. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2) tr. ř. zrušil výrok o uložení společného souhrnného trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že tomuto obviněnému za přečiny v bodech 8 – 26 napadeného rozsudku a za sbíhající se přečiny neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. 10. 2016, č. j. 11 T 59/2015-433, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 8 To 541/2016, uložil podle §205 odst. 3, §45 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 50 (padesáti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Ve výroku pod bodem II. odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2) tr. ř. zrušil ohledně obviněného R. H. výrok o uloženém trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že tomuto obviněnému podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 28 (dvaceti osmi) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
5. Obviněný D. J. (dále též „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Anity Nejedlé jej napadl dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zaměřil se přitom především na body 3 – 6 výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu.
6. Pro úplnost je proto vhodné připomenout, že všechny čtyři zmíněné dílčí útoky (skutky), spáchané společným jednáním obou obviněných, spočívaly ve vloupání do různých objektů a odcizení movitých věcí, případně finanční hotovosti, a to přestože obviněný D. J. již byl mimo jiné i za přečiny krádeže 3x odsouzen v letech 2011 a 2012 k nepodmíněným trestům odnětí svobody, které ve většině případů vykonal. Jednalo se (stručně vyjádřeno) o:
ad 3) vloupání do baru Tipsport K. dne 30. – 31. 3. 2015 → obviněný R. H. hlídal venku, zatímco obviněný D. J. vnikl zadními dveřmi do objektu a odcizil mj. cigarety, alkoholické nápoje, cukrovinky a finanční hotovost, čímž způsobili poškozené L. H. škodu ve výši nejméně 51 850 Kč,
ad 4) vloupání do domu na adrese O. dne 2. – 3. 5. 2015 → obviněný R. H. hlídal venku, zatímco obviněný D. J. vnikl na půdu domu, v podlaze vytvořil otvor, odkud seskočil do prodejny potravin, obviněný R. H. jej následoval a společně v prodejně odcizili cigarety, alkoholické nápoje a finanční hotovost, čímž způsobili poškozenému A. O. škodu odcizením ve výši nejméně 49 841 Kč a poškozením nejméně ve výši 3 000 Kč,
ad 5) vloupání do pohostinství „U Vašků“ na adrese J. dne 10. – 11. 5. 2015 → obviněný R. H. hlídal venku, zatímco obviněný D. J. vnikl oknem od pánských záchodů do pohostinství a odcizil z neuzamčeného šuplíku výčepního pultu poškozenému J. Š. částku 500 Kč,
ad 6) vloupání do obchodu smíšeného zboží COOP J. dne 10. – 11. 5. 2015 → obviněný R. H. hlídal venku, zatímco obviněný D. J. vnikl do kotelny objektu, do samotných prostor prodejny se mu dostat nepodařilo, čímž způsobil škodu spol. COOP Jednota poškozením kovové kliky a sítě proti hmyzu nejméně ve výši 2 630 Kč.
7. Dovolatel ve svém podání popřel svou vinu u výše popsaných skutků, když uvedl, že v té době měl být zásadně omezen na své hybnosti, takže nemohl chodit. Tvrzení spoluobviněného R. H. se prý nezakládají na pravdě a jsou účelově zaměřena proti němu. Mezi obviněnými nejsou dobré vztahy, přičemž R. H. mu způsobil zranění, z něhož má dodnes vleklé zdravotní problémy. Podle výpovědi spoluobviněného se při páchání některých skutků muselo lézt po lešení do značné výšky, což by on (dovolatel) nezvládl. Je zde proto „absolutní další důkazní absence jediného usvědčujícího důkazu“, který by podporoval verzi spoluobviněného. Dokazování se ocitlo v rovině tvrzení proti tvrzení, kdy měla být uplatněna zásada in dubio pro reo.
8. Obviněný dále uvedl, že v některých bodech odsuzující části rozsudku se co do výčtu odcizených věcí doznal pouze částečně. To se mělo promítnout do výroku o vině i náhradě škody, jelikož opět neexistují důkazy, že by tyto věci odcizil právě on. Namítl rovněž, že trest uložený napadeným rozsudkem je příliš vysoký. Ve všech uvedených skutečnostech spatřoval nesprávné hmotněprávní posouzení věci, a proto navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby dovolací soud „napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci“.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného zasláno k vyjádření, Nejvyššímu soudu písemně sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně výslovně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř.
11. Co se týče náležitostí obsahu dovolání předepsaných v §265f odst. 1 tr. ř., ty původní podání dovolatele (doručené dne 28. 11. 2017 soudu prvního stupně) nesplňovalo, neboť šlo o dovolání tzv. blanketní, tedy neobsahující odůvodnění. Tato skutečnost by mohla Nejvyšší soud opravňovat k jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. , tedy z důvodů nesplnění náležitostí obsahu dovolání , jelikož do konce běhu dovolací lhůty (tj. do 4. 12. 2017) nebylo nijak doplněno. Nejvyšší soud ovšem nemohl odhlédnout od ustanovení §265h odst. 1 tr. ř., které v takovém případě ukládá předsedovi senátu soudu prvního stupně povinnost vyzvat dovolatele, aby ve lhůtě dvou týdnů vady obsahu dovolání odstranil. V dané trestní věci tak samosoudkyně Okresního soudu v Prostějově učinila až dne 21. 12. 2017, tedy více než dva týdny po uplynutí zákonné dovolací lhůty. Výzva byla obhájkyni obviněného JUDr. Anitě Nejedlé doručena dne 27. 12. 2017, načež dne 10. 1. 2018 – tedy poslední den určené dvoutýdenní lhůty – soudu prvého stupně doplnění dovolání doručila.
12. V případech jako je tento byl Nejvyšší soud povinen respektovat právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. II ÚS 473/05 (publikovaný pod č. 49/2006 Sb. nál. a usn.), podle kterého: Neobsahuje-li včas podané dovolání obligatorní obsahové náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., který nerozlišuje podstatné a jiné náležitosti, je nutno postupovat podle §265h odst. 1 tr. ř. a odstranění nedostatků dovolání akceptovat v zákonem stanovené dvoutýdenní lhůtě i v případě, že tato lhůta přesáhne zákonnou dvouměsíční lhůtu pro podání dovolání podle §265e odst. 1 tr. ř. Odmítnutí dovolání podle §265 odst. 1 písm. d) tr. ř. je v takovém případě zásahem do právní jistoty dovolatele a do práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod . Klíčovým faktorem v daném směru je, že obhájkyně obviněného v dané věci dodržela dodatečně stanovenou dvoutýdenní lhůtu. Proto je nutno na dovolání jako celek nahlížet jako na podání, které splňovalo náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví), nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
15. Z tohoto vymezení je zřejmé, že ani jedna z uplatněných dovolacích námitek do rámce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezapadá, neboť všechny směřují výhradně do způsobu, jakým nalézací soud hodnotil provedené důkazy. Obviněný tedy na dovolacím soudu primárně požadoval nové hodnocení důkazů a změnu již ustálených skutkových zjištění, a teprve sekundárně se domáhal i jiného (pro něj příznivějšího) právního posouzení skutku. Takto koncipovaná argumentace ovšem nezakládá žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., a Nejvyšší soud tudíž není ze zákona povinen a dokonce ani oprávněn tímto způsobem v dovolacím řízení postupovat.
16. Pouze na okraj je možno poznamenat, že v dané trestní věci nelze žádný prohřešek nalézacího soudu proti principům zakotveným v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. shledat. Ve vztahu ke skutkům pod body 3 – 6 výroku odsuzující části rozsudku důvodně neuvěřil tvrzení dovolatele, že tyto nemohl spáchat z důvodu zásadního omezení na své hybnosti. Obhajoba totiž jaksi přehlédla, že k jednání pod bodem 4 se sám obviněný D. J. doznal. Přitom šlo o skutek nejnáročnější na správné fungování pohybového aparátu, neboť obvinění při jeho páchání vnikli do napadeného objektu přes půdu, z níž seskakovali dolů do prodejny potravin. Nadto další dva skutky (pod body 5 – 6 rozsudku) oba obvinění spáchali pouhých pár dní poté. Zcela správně proto soud prvního stupně vycházel z výpovědi obviněného R. H., který se k předmětné trestné činnosti doznal a usvědčil z ní též dovolatele. Prvoinstanční soud při provedeném dokazování náležitě objasnil také rozsah obviněnými odcizených věcí. Z tohoto důvodu nebyl Nejvyšší soud povinován věcně přezkoumávat další (nutno dodat již zcela nekonkrétní) námitky obviněného k tomuto se vztahující.
17. Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit ani námitku obviněného směřující do výše uloženého trestu. V rámci ustanovení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice lze některá pochybení týkající se ukládání trestu vytýkat, např. pokud soud nesprávně zhodnotí hmotně právní podmínky pro uložení úhrnného, souhrnného či společného trestu. To však dovolatel ve svém podání neučinil.
18. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný ve svém podání explicitně ani neuplatnil) lze napadat uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, či trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. K tomu v této trestní věci nedošlo, jelikož oba soudem uložené nepodmíněné tresty odnětí svobody se pohybují v zákonné sazbě §205 odst. 3 tr. zákoníku, tj. jeden rok až pět let. Zbývá dodat, že nepřiměřená výše trestu pod ani jeden z dovolacích důvodů nespadá, a to dokonce ani v případě, kdyby soud nesprávně vyhodnotil kritéria uvedená v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložil nepřiměřeně přísný nebo naopak nepřiměřeně mírný trest (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
19. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu