ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.650.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 650/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2018 o dovolání obviněného P. S. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 7 To 377/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 1 T 4/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 1 T 4/2013, byl obviněný P. S. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
v době od 3. 2. 2011 do 25. 1. 2012, vyjma částek 300 Kč uhrazených v březnu, dubnu a květnu 2011, 150 Kč uhrazených v červnu 2011, 200 Kč uhrazených v srpnu 2011, 250 Kč uhrazených v červenci, září, říjnu, listopadu a prosinci 2011 a v lednu 2012, na okrese L. ani jinde neplatil výživné na svého syna P. B., ačkoliv mu tato povinnost vyplývá přímo ze zákona o rodině a byla mu stanovena rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích č. j. P 82/94-639 ze dne 28. 11. 2007 ve výši 2 200 Kč měsíčně; za uvedené období tak dluží oprávněnému na výživném částku 23 400 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1, 3 a §63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Podle §63 odst. 2 tr. zákoníku mu současně uložil povinnost uhradit dlužné výživné podle svých sil po dobu výkonu trestu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 7 To 377/2016, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Kutěje dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř .
5. Dovolatel v úvodu svého podání napadl postup policejního orgánu, který neprovedl přípravné řízení a bez něj mu sdělil obvinění. Poté poukázal na pochybení soudu odvolacího, jenž v rozporu se skutečností uvedl, že nebyla realizována povinnost obviněného v rámci uložené náhrady vazby dohledem dostavovat se dvakrát týdně do trestní kanceláře Okresního soudu v Litoměřicích a na probační a mediační službu. Připomenul, že se přitom od 8. 10. 2011 od ledna 2013 na určená místa pravidelně každý týden dostavoval, k tomu ještě k výslechům a soudním jednáním, a to již od roku 2009 do současnosti. Tato omezení jej diskvalifikovala z možnosti získat zaměstnání a nalezení společenského uplatnění, proto shora uvedenou povinnost označil za šikanózní a spatřoval v ní porušení Listiny základních práv a svobod. Soudu vytknul, že se vůbec nezabýval pracovními příležitostmi v rozhodném období (od 3. 2. 2011 do 31. 1. 2012), neprokázal tudíž, že by se (obviněný) vyhýbal práci nebo nějaké zaměstnání odmítl.
6. Soud prvního stupně podle jeho názoru rovněž ničím nedoložil tvrzení, že by se finančně podílel na výchově svých dalších synů A. a D. S.. Jeho závěry ohledně paní R. S., která se stala vlastníkem bytu v panelovém domě, jsou zcela irelevantní, jelikož nijak nesouvisí s jeho majetkovými poměry. Soudem nebylo prokázáno, že by se v bydlišti své bývalé družky zdržoval. To vyplynulo i z trestního řízení vedeném proti R. S., kdy policejním šetřením nebylo zjištěno, že by s ní žil ve společné domácnosti a že by přispíval na její chod (s výjimkou výživy dvou společných synů). Přesto soud jejich majetkové poměry spojil. Naproti tomu Úřad práce v Litoměřicích vydal ve věci R. S. rozhodnutí o jeho vyloučení z okruhu společně posuzovaných osob. Rovněž tvrzení soudu, že R. S. se snažila majetkové poměry své rodiny záměrně zatajovat, nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel dále poukázal na některá nepravdivá tvrzení poškozeného P. B. (případně i svědků M. B. a J. B.), jejichž cílem mělo být co nejvíce jej (svého otce) poškodit a pomstít se mu. Rovněž srovnával životní úroveň rodiny B. a S. a dovodil, že standard první z nich byl neporovnatelně vyšší. Soudu rovněž vyčetl, že nikoho z rodiny S. (tedy jeho dva syny a jejich matku) nevyslechl.
7. Podle dovolatele je tvrzení soudů, že zastírá své příjmy, účelové a naprosto v rozporu s provedeným dokazováním. Připomněl, že čelí pěti exekucím a zcela jednoznačně prokázal své majetkové poměry. Policie i všichni exekutoři svým šetřením dospěli k závěru, že nemá žádný movitý ani nemovitý majetek, žádné účty v bankách atd. Nikdy tedy nebyl v takové ekonomické situaci, která by mu umožnila výživné platit. V rozhodnutí soudů nejsou popsány takové skutkové okolnosti, z nichž by vyplývalo, že se záměrně v přímém úmyslu vyhýbal plnění své zákonné vyživovací povinnosti. V trestním řízení není možné trestní odpovědnost posuzovat na základě potencionality příjmu. Soudy se nezabývaly zásadou zákonnosti ani subsidiarity trestní represe. Nezabývaly se ani ustanovením §64 tr. zákoníku, tedy stanoviskem pachatele a jeho zdravotní způsobilostí při ukládání trestu obecně prospěšných prací, přičemž tento trest se neuloží, je-li pachatel zdravotně nezpůsobilý k soustavnému výkonu práce.
8. Dalším pochybením soudu podle dovolatele bylo, že nevyřešil otázku, jak vysoké bylo výživné, jehož neplacením měl být spáchán posuzovaný přečin. Jelikož jde o posouzení viny obviněného, měl danou problematiku soud vyřešit samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., přičemž nebyl vázán pravomocným rozhodnutím Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 2007, č. j. P 82/94-639, jímž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti platit výživné v částce 2 200 Kč měsíčně. Soud tak ovšem neučinil a znemožnil mu využít účinné lítosti. V souvislosti s tím dovolatel citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 648/2004, kde soud při hodnocení otázky, do jaké výše bylo neplacení výživného trestným činem, akcentoval též majetkové poměry pachatele a jeho reálnou schopnost výživné hradit. K tomu dodal, že nebyl schopen svým závazkům dostát, neboť neměl peníze ani jiný majetek a byly proti němu vedeny exekuce, sám žil pod hranicí životního minima. Soudy podle jeho názoru překroutily důkazní situaci v jeho neprospěch, nedodržely základní principy trestního řízení, důkazy hodnotily svévolně, nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Není zřejmé, z čeho vyvodily přímý úmysl dovolatele, nejsou popsány takové skutkové okolnosti, z nichž by vyplývalo, že se záměrně vyhýbal plnění svých povinností. Z provedeného dokazování naopak vyplývá jeho snaha svému zletilému synovi výživné hradit, částečně tak i konal, a to v maximálních mezích svých možností, více nemohl. Stupeň nebezpečnosti údajného přečinu pro společnost je s ohledem na uvedené okolnosti nižší než nepatrný, resp. nulový. Odvolací soud se nevypořádal se všemi hledisky, která jsou podle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní, a uceleně neposoudil okolnosti, které v řízení vyšly najevo. Za takové situace měl s ohledem na zásadu in dubio pro reo vynést jedině zprošťující rozsudek.
9. Dovolatel proto navrhl (aniž by citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil všechny výroky usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 7 To 377/2016, a též všechny výroky rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 1 T 4/2013, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Zprvu zopakovala nejdůležitější skutková zjištění a konstatovala, že popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě výroku o vině z odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně naplňuje všechny zákonné znaky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Žádné pochybnosti neměla státní zástupkyně ani o výši stanovené vyživovací povinnosti, kterou soudy ve věci činné řádně posoudily za podmínek §9 odst. 1 tr. ř., přičemž dospěly k závěru, že částka výživného ve výši 2 200 Kč měsíčně, která byla dovolateli stanovena rozsudkem civilního soudu, je zcela přiměřená jeho osobním i majetkovým poměrům a že tak bylo v jeho možnostech plnit vyživovací povinnost v této výši. V této souvislosti soudy nemohly přehlédnout, že obviněný nemá status osoby fyzicky nebo mentálně postižené, že se jedná o muže v produktivním věku a že zjištěný způsob jeho života nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o osobu žijící zcela bez příjmů a tím i o osobu bez reálné možnosti plnit zákonnou vyživovací povinnost vůči oprávněnému synovi. Přitom jím namítané postavení osoby, proti které jsou vedena exekuční řízení, není v žádném případě důvodem pro neplnění jeho vyživovací povinnosti. Státní zástupkyně připomněla, že ani skutečnost, že se pachatel, jenž má zákonnou povinnost vyživovat jiného, i přes přiznané sociální dávky nebo jiné příjmy dostal na hranici životního nebo existenčního minima (srov. §2 a §5 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů), sama o sobě nevylučuje trestní odpovědnost za neplnění této povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 33/2016 Sb. rozh. tr.). Stejně tak je v posuzovaném směru nerozhodné, že dovolatelovy další dvě děti z jiného jeho svazku, vůči kterým měl v rozhodné době rovněž zákonnou vyživovací povinnost, žijí v odlišných (podle jeho názoru v méně příznivých) sociálních poměrech než oprávněný P. B. V takovém případě, kdy má povinná osoba vyživovací povinnost vůči více oprávněným, se její rozsah posuzuje zvlášť ve vztahu ke každému z oprávněných. Zohledňují se přitom individuální potřeby každého z oprávněných v kontextu s možnostmi povinného. Trestní odpovědnost pachatele za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku tak nemůže být zpochybněna tím argumentem, že je zatížen ještě další vyživovací povinností k dítěti zplozenému v rámci jiného vztahu.
12. Podle státní zástupkyně neobstojí ani námitka obviněného, že mu bylo znemožněno využití institutu účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku, neboť nepochybně věděl, jaká je výše jeho vyživovací povinnosti vůči oprávněnému. Přitom od zahájení jeho trestního stíhání za citovaný přečin do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně uplynula doba více než tří let, což je doba zcela postačující k dodatečnému splnění jeho vyživovací povinnosti. Pokud tak neučinil, nemůže se domáhat dobrodiní poukazovaného institutu. Pokud jde o dovolatelem zpochybněné úmyslné zavinění, státní zástupkyně konstatovala, že tato nezbytná podmínka trestnosti jeho jednání vyplývá ze všech rozhodných skutkových okolností, zejména pak ze zastírání příjmů s úmyslem vyhnout se vyživovací povinnosti. To vypovídá o tom, že jednal za podmínek §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v úmyslu přímém; přitom důvody, pro které nebyla v této návaznosti aplikována přísnější právní kvalifikace jeho jednání podle §196 odst. 2 tr. zákoníku, jsou ve světle tomu odpovídající judikatury (Nejvyšší soud pod sp. zn. 7 Tdo 294/2017) plně akceptovatelné.
13. Za neopodstatněnou považovala státní zástupkyně i námitku, že nedošlo k použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázala na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, a uvedla, že v případě obviněného nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by uplatnění trestní represe vůči němu vylučovalo. Ostatně ani on sám ve svém dovolání neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jím spáchaného činu. Naopak, povaha a rozsah jeho zásahu do zájmu na ochraně právního nároku na výživu, význam tohoto zájmu a další zjištěné skutkové okolnosti případu svědčí o takové míře společenské škodlivosti přisouzeného jednání, která vyžaduje uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu a tím i trestněprávních důsledků s ní spojených. Navíc, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, „ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
14. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani dovolatelově námitce vůči uloženému trestu obecně prospěšných prací. Není pochyb o tom, že zaujetí stanoviska obviněného k jeho aktuálním možnostem výkonu tohoto trestu je jeho právem. Pokud se však v průběhu řízení před soudem prvního stupně nevyjádří ke své zdravotní způsobilosti a nejsou zde objektivní pochybnosti o jeho schopnosti vykonat uvedený druh trestu, není povinností soudu takové stanovisko od obviněného vyžadovat. Státní zástupkyně však nakonec zdůraznila, že taková námitka vůbec není způsobilá naplnit některý z taxativně uvedených dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným argumentům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
16. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 21. 5. 2018). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
19. Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat. Pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně . Dovolatel se však omezil na pouhý odkaz na toto zákonné ustanovení, aniž by v tomto směru vznesl jakékoliv konkrétní námitky. Lze proto důvodně usuzovat, že šlo z jeho strany o pouhou písařskou chybu a ve skutečnosti tento dovolací důvod neměl v úmyslu uplatnit a ani tak neučinil.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
21. Z právě uvedeného vymezení zákonného rámce tohoto dovolacího důvodu je zjevné, že do něj některé z uplatněných námitek nezapadají. Jde konkrétně o tu část dovolací argumentace, kterou obviněný zpochybňoval závěry soudů nižších stupňů o tom, že měl úmyslně zastírat své příjmy. Tímto napadal v prvé řadě skutkové závěry obou soudů, jejichž změnu následně požadoval promítnout i do právního posouzení předmětného skutku. Shora ovšem bylo zmíněno, že Nejvyšší soud není v dovolacím řízení – a to na základě žádného z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v §265b tr. ř. – povolán k opětovnému hodnocení provedených důkazů a přezkoumávání skutkových zjištění, ustálených v předchozích fázích trestního řízení. V daném případě tedy není oprávněn posuzovat, zda dovolatel své příjmy tajil či nikoliv a je naopak povinen respektovat stanovisko soudu nalézacího (potvrzeného soudem odvolacím), že tomu tak opravdu bylo.
22. Pouze nad rámec tohoto dovolacího řízení je možno doplnit, že k závěru, že dovolatel dlouhodobě zastírá své příjmy, oba soudy nižších instancí dospěly na základě racionálního hodnocení řady skutečností, kterému nelze po logické stránce ničeho vytknout. Mnohé již plyne ze samotného vystupování obviněného v rámci tohoto trestního řízení, kdy pouze opakovaně uváděl, že je zcela nemajetný, avšak se zdráhal svá tvrzení blíže doložit. Informace o svých majetkových poměrech pak on i jeho (současná či bývalá) družka R. S. odmítali sdělit také v předešlém řízení trestním vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 111/2011. Obdobným způsobem tento pár vystupoval i v dalších řízeních, nadto nelze opominout ani jejich dlouhodobou nespolupráci se školou, případně různými dalšími orgány veřejné moci. Pokud dovolatel poukazoval na vyšetřování z roku 2010, podle něhož se neprokázalo soužití ve společné domácnosti s R. S., lze naproti tomu odkázat na policejní šetření z října roku 2011 (tedy období rozhodného pro posuzované jednání), které si soud opatřil pro účely předchozího trestního řízení. Podle něj se dovolatel naopak na adrese A. M. v L. fyzicky zdržoval (č. l. 51 spisu). O tomtéž pak ve své výpovědi v tomto trestním řízení hovořil svědek P. B. (č. l. 167 spisu). S ohledem na zjištěné majetkové poměry rodiny S., jejíž součástí byl evidentně i obviněný, pak soud zcela důvodně uzavřel, že takového standardu (byt v osobním vlastnictví, motorové vozidlo atd.) by nebylo možno dosáhnout pouze ze sociálních dávek R. S., a logicky tak dospěl k závěru o zastírání příjmů ze strany dovolatele.
23. Je proto možno shrnout, že způsob, jakým nalézací soud hodnotil provedené důkazy, byl zcela standardní a především v souladu s požadavky §2 odst. 6 tr. ř. Totéž lze říci také o jím učiněných skutkových zjištěních ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Jeho postup tedy respektoval základní principy trestního řízení a zároveň s tím i ústavně zaručená pravidla spravedlivého procesu. V dané situaci je Nejvyšší soud povinen ze skutkových závěrů nižších soudů bez výjimky vycházet. V podrobnostech je proto možno odkázat na odůvodnění rozsudků Okresního soudu v Litoměřicích nejen v této trestní věci, ale pro „dokreslení situace“ též v předchozí věci sp. zn. 24 T 111/2011.
24. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá ani námitka vztahující se k výroku o uloženém trestu obecně prospěšných prací. Jde navíc o zcela nekonkrétní poznámku, pouhou citaci §64 tr. zákoníku, z níž není úplně jasné, čeho se vlastně obviněný domáhá. Chtěl-li tímto dovolacímu soudu tvrdit, že není zdravotně způsobilý k výkonu tohoto trestu, lze – jen pro úplnost – připomenout, že nic takového v předchozích fázích trestního řízení nenamítal a rovněž neuváděl žádné skutečnosti, které by mohly svědčit o jeho případných zdravotních problémech vylučujících jej z výkonu práce. Naopak při své žádosti o bezplatnou obhajobu tvrdil, že se živí příležitostnými brigádami, obvykle manuálními pracemi ve stavebnictví. V jiné části podaného dovolání pak obvinil Okresní soud v Litoměřicích, že jej diskvalifikoval z možnosti najít si zaměstnání z důvodu stanovené povinnosti pravidelně docházet do trestní kanceláře zmíněného soudu a na probační a mediační službu. Ani v této souvislosti se tedy o žádné zdravotní nezpůsobilosti k výkonu práce nezmínil.
25. Uplatněný dovolací důvod nemohla naplnit ani dovolatelova námitka stran údajně nezákonného postupu policejního orgánu, jelikož v jeho rámci je možno vytýkat pochybení hmotněprávní a nikoliv procesní. Nadto se s daným argumentem již vypořádal odvolací soud (srov. stranu 3 odůvodnění jeho usnesení).
26. Naproti tomu je možno do zákonného rozsahu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zařadit dovolatelovu výhradu, že soudy nevyřešily jako předběžnou otázku výši výživného, jehož neplacením byl spáchán přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. S tímto názorem dovolatele se ovšem Nejvyšší soud neztotožnil. Nepřehlédl zejména, že obviněný i při této své argumentaci zčásti vycházel ze své verze skutkové děje a v této souvislosti odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 648/2004, podle něhož je nutno přihlédnout i k majetkovým poměrům pachatele a jeho praktické možnosti výživné hradit. Lze jen opětovně zopakovat, že v této trestní věci bylo bez důvodných pochybností zjištěno, že (obviněný) měl dostatek finančních prostředků, aby mohl hradit výživné ve výši 2 200 Kč měsíčně, stanovené mu rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 2007, č. j. P 82/94-639. Proto v rámci řešení otázky výše výživného ve smyslu §9 odst. 1 tr. zákoníku postačovalo pouze odečíst drobné částky, které dovolatel oprávněnému P. B. uhradil, od celkové výše výživného stanoveného civilním soudem za rozhodné období. Přesně to nalézací soud v souladu se zákonem učinil, a tudíž i rozsah trestné činnosti obviněného určil správně.
27. Pokud jde o využití institutu účinné lítosti, lze souhlasit se státní zástupkyní, že obviněný měl po dobu od zahájení trestního stíhání do okamžiku před vyhlášením rozsudku nalézacího soudu dostatek času (a nepochybně i finančních prostředků) dluh na nezaplaceném výživném svému synovi uhradit. S jeho výší byl zcela zřejmě seznámen již z rozsudku č. j. P 82/94-639 z roku 2007 a taktéž orgány činné v trestním řízení téměř od počátku několik let trvajícího trestního řízení operovaly právě s částkou 23 400 Kč (srov. například obžalobu ze dne 10. 7. 2013, č. l. 105 spisu).
28. Zcela neopodstatněný je pak požadavek dovolatele na aplikaci principu subsidiarity trestní represe. Je potřeba zmínit, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Tento princip je podrobněji upraven stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012. V jeho bodě II. poslední větě je uvedeno: „ Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. “.
29. V posuzovaném případě není aplikace daného principu na místě. Společenská škodlivost jednání dovolatele je dána již tím, že dlouhodobě neplatil výživné na svého prvního syna, ačkoliv mu v tom žádné vnější okolnosti ve skutečnosti nebránily. To je samo o sobě poměrně typický případ trestného činu zanedbání povinné výživy, o němž nelze v žádném případě konstatovat, že by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům skutkové podstaty §196 tr. zákoníku. K tomu je ještě nutno přičíst, že dovolatel z důvodu neplacení výživného stanul před trestním soudem již potřetí (poprvé využil institutu účinné lítosti a v návaznosti na to byl zproštěn obžaloby, zatímco podruhé byl za přečin podle §196 odst. 1 tr. zákoníku pravomocně odsouzen). Bez významu není ani skutečnost, že dlouhodobě vynakládal poměrně značné úsilí k tomu, aby zastřel své příjmy a plnění svých povinností se vyhnul. To společenskou škodlivost jeho úmyslně protiprávního jednání nezanedbatelně zvyšuje. Dokonce lze uzavřít, že jeho jednání z hlediska společenské škodlivosti převyšuje běžně se vyskytující trestné činy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Proto by uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu než trestního zákoníku v této konkrétní věci bylo naprosto nedostatečné a neúčinné. Je ostatně nutno přiznat, že ani aplikace trestní represe vůči dovolateli v minulosti nevedla k jeho nápravě a nepřiměla jej, aby výživné oprávněnému P. B. řádně hradil.
30. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu