ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.829.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 829/2018-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovoláních obviněných M. H. , a J. D. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 4 To 6/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 6/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. H. a J. D. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 48 T 6/2017, byli obvinění M. H. a J. D. uznáni vinnými, že
1. po předchozí dohodě mezi obžalovanou M. H., obžalovaným J. D. a J. K. (který byl pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 6 T 14/2016, ze dne 16. 12. 2016 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 20/2017, ze dne 6. 4. 2017), že za finanční odměnu J. K. zajistí dívku za účelem provozování prostituce v Rakousku pro obžalované M. H. a J. D., J. K. dne 5. 5. 2016 pod legendou velmi dobrého výdělku výkonem domácích prací v Rakousku, ačkoliv věděl, že ve skutečnosti bude v Rakousku provozovat ve prospěch obžalovaných M. H. a J. D. prostituci, přesvědčil poškozenou S. B., k odjezdu do Rakouska, kdy ještě téhož dne v podvečer společně z Ú. n. O. jeho vozidlem odjeli směrem na B., kdy po příjezdu do L. na parkovišti u prodejny Penny Marketu si od něj poškozenou za slíbenou odměnu 2 000 Euro, která měla být vyplácena týdně po 500 Euro, převzali obžalovaní M. H. a J. D., kteří poškozenou utvrzovali v tom, že v Rakousku bude vykonávat domácí práce za vysoký výdělek, a odvezli ji do B., a následně ji 6. 5. 2016 odvezli do Rakouska do V., 2. městský okres, kde ji proti její vůli nejprve slovně, a to i pod pohrůžkou vytrhání vlasů, což uvedla obžalovaná M. H., oba donutili z auta vystoupit a poskytovat prostituci, následně další den ji oba nutili opětovně k provozování prostituce slovně a obžalovaná M. H. i úderem ruky do obličeje, což učinila za přítomnosti obžalovaného J. D., v důsledku čehož zde poškozená od 6. 5. 2016 ze strachu z obžalovaných opakovaně poskytovala sexuální služby v ceně od 30 Euro, při nabízení sexuálních služeb byla oběma obžalovanými kontrolována, přičemž všechny peníze získané prostitucí musela poškozená odevzdat obžalované M. H., a to až do 7. 5. 2016, kdy poškozená utekla a zkontaktovala policii, za jejíž pomoci se vrátila do České republiky,
2. v blíže nezjištěné době v období od 6. 7. 2016 do 17. 7. 2016 obžalovaná M. H. poškozené XXXXX *) , poskytovala po jejich dohodě bydlení a stravu v místě svého bydliště v B., na ulici V., ačkoliv obžalovaná M. H. a obžalovaný J. D. věděli, že je mladší osmnácti let a je na útěku z výchovného ústavu, za což poškozená provozovala prostituci v bydlišti obžalovaných v B., V., a dalších místech, kdy od zákazníků inkasovala za pohlavní styk v trvání 30 minut částku 1 000 Kč a za 60 minut částku 1 500 Kč, za anální styk účtovala příplatek ve výši 500 Kč, a v tomto bytě byly také pořizovány fotografie poškozené ve spodním prádle a bez oblečení v různých podbízivých polohách a tyto byly vloženy na webové stránky www.amateri.com , kde byly ke shlédnutí všem, kteří prostřednictvím tohoto serveru měli zájem o sexuální služby, a prostřednictvím těchto stránek byli získáváni zákazníci pro poškozenou, kdy všechny peníze získané prostitucí musela odevzdávat poškozená dle dohody obžalované M. H., která blíže nezjištěnou část předávala nepravidelně a nezjištěném množství případů obžalovanému J. D. a dále je v blíže nezjištěné části společně s J. D. použili pro jejich vlastní potřebu ve formě úhrad nákladů na jejich domácnost a jejich stravu, kdy obžalovaný J. D. věděl, že poškozená provozuje v jejich bydlišti prostituci a věděl, že peníze, které mu předávala obžalovaná M. H. a za které byl hrazen chod jejich domácnosti a jejich stravy pocházejí z prostituce provozované poškozenou,
3. v blíže nezjištěné době v období od 18. 7. 2016 do 6. 8. 2016 obžalovaná M. H. dle jejich dohody poskytovala poškozené XXXXX *) , bydlení a stravu v místě svého bydliště v B., na ulici V., za což poškozená provozovala prostituci v bydlišti obžalovaných v B., V., kdy od zákazníků inkasovala za pohlavní styk v trvání 30 minut částku 1 000 Kč a za 60 minut částku 1 500 Kč, za anální styk účtovala příplatek ve výši 500 Kč, přičemž k získávání zákazníků pro poškozenou byly využívány volně přístupné webové stránky www.amateri.com , kam byly postupně vloženy fotografie poškozené v bytě obžalovaných, na kterých je vyfocena nahá nebo ve spodním prádle v různých podbízivých polohách, kde tyto fotky byly ke shlédnutí všem, kteří prostřednictvím těchto webových stránek měli zájem o sexuální služby, kdy všechny peníze získané prostitucí poškozená musela odevzdávat obžalované M. H., která blíže nezjištěnou část předávala nepravidelně a nezjištěném množství případů obžalovanému J. D. a dále je v blíže nezjištěné části společně s obžalovaným J. D. použili pro jejich vlastní potřebu ve formě úhrad nákladů na jejich domácnost a jejich stravu, kdy obžalovaný J. D. věděl, že poškozená provozuje v jejich bydlišti prostituci a věděl, že peníze, které mu předávala obžalovaná M. H. a za které byl hrazen chod jejich domácnosti a jejich stravy pocházejí z prostituce provozované poškozenou.
2. Takto popsané jednání obviněné M. H. soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1. jako zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, v bodě 2. jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a též jako zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, a v bodě 3. jako přečin kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku. Za to jí uložil podle §168 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci – mobilního telefonu Lenovo A2010, včetně SIM karty. Skutek obviněného J. D. soud prvního stupně právně zhodnotil v bodě 1. jako zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, v bodě 2. jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a též jako zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, a v bodě 3. jako přečin kuplířství podle §189 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Za to mu soud uložil podle §168 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Nakonec soud rozhodl i o uplatněném nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy poškozené S. B., bytem S., Ú. n. O., kterou podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali oba jmenovaní obvinění odvolání, která však Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 4 To 6/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Oba obvinění následně podali proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, přičemž tak učinili prostřednictvím společného obhájce JUDr. Petra Nováka jediným podáním, a to z důvodů uvedených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
5. K právní kvalifikaci skutku pod č. 1 výroku rozsudku nalézacího soudu dovolatelé podotkli, že v zásadě nepopírají spáchání přečinu kuplířství. Ohradili se však proti závěru soudu, že by k výkonu prostituce poškozenou S. B. donutili. Shrnuli, že soud v této otázce vycházel především z výpovědi poškozené, jejích rodinných příslušníků a ze zpráv rakouské policie, podle níž policistům „vzniklo silné podezření o nedobrovolném výkonu prostituce z ustrašeného chování poškozené“. Pokud by ovšem toto podezření bylo opravdu silné, není zřejmé, proč rakouská policie nekonala, proč nezadržela oba obviněné a nezabránila v dalším páchání této závažné trestné činnosti (vždyť i Rakousko se na mezinárodní úrovni zavázalo k jejímu potírání). Tento vnitřní rozpor nebyl soudy obou instancí odstraněn, proto za tímto účelem obhajoba navrhovala výslech rakouských policistů.
6. Obvinění dále požadovali vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, ke zhodnocení obecné a specifické věrohodnosti svědkyně (a poškozené) S. B. Její výpověď označili za chaotickou a nelogickou. Prý jen těžko lze uvěřit její verzi, že odcestovala za prací uklízečky, honorované cca 50 000 Kč za dva týdny práce, a myslela si, že tomu tak skutečně bude. Vyzdvihli skutečnost, že tato poškozená se ani nepokusila o útěk, a to ani v době, kdy již i podle své výpovědi musela vědět, jakou „práci“ bude v Rakousku skutečně vykonávat. Údajné nucení k prostituci oznámila až poté, co okradla jednoho klienta, není tudíž možné u ní vyloučit ani motiv k zakrytí vlastní trestné činnosti. Není ani zřejmé, proč toto oznámila až napodruhé, když okolnosti (jí deklarovaný strach z obviněných) se v mezidobí nezměnily. Poškozená má být údajně v současné době ve vazbě pro podezření z trestné činnosti související s prostitucí. Ani jeden z uvedených důkazních návrhů však nebyl soudy akceptován, když odvolací soud přesvědčivě nevylíčil, proč neshledal potřebu doplnit dokazování. Bylo tak porušeno právo dovolatelů na spravedlivý proces, zejména právo navrhovat a nechat provést důkazy ve svůj prospěch.
7. K právní kvalifikaci skutku pod č. 2 výroku rozsudku prvoinstančního soudu dovolatelé připustili, že poškozená XXXXX *) byla z pohledu práva dítětem, ač z hlediska její mravní vyspělosti tomu tak již zřejmě dávno nebylo. Bez důvodných pochybností však nebylo prokázáno, že by oba věděli, že jmenovaná poškozená je nezletilá. Poukázali na fakt, že nabyla zletilosti 11 dní od počátku páchání trestné činnosti a na první pohled se nemusela jevit jako dítě. Ani skutečnost, že utekla z výchovného ústavu, nemusí znamenat, že byla nezletilá, neboť do takového ústavu je možno umístit i osobu do jejích 19 let. Obvinění také připomněli, že tato poškozená v řízení před soudem výrazně změnila výpověď. Nalézací soud hodnotil jako pravdivou její druhou výpověď, jelikož ta korespondovala s pořízenými záznamy z telekomunikačního provozu.
8. Právě na klíčový důkaz, tj. odposlechy, zaměřili dovolatelé svou pozornost. Konstatovali, že soudy jsou povinny zkoumat důvody jejich nařízení a zákonnost takového rozhodnutí. Z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá, že by tak soudy nižších instancí učinily. Odposlech obviněného byl nařízen rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. V 10-6/2015, a byl odůvodněn podezřením, že „J. D. může obstarávat řidiče pro nelegální převoz migrantů po Evropě“. K tomuto zjištění dospěl na základě jím dříve povolených odposlechů osoby S. O. Nicméně toto podezření se nepotvrdilo a dovolatel nebyl za uvedený zločin nikdy ani stíhán. Relevance informací vedoucích k povolení daného odposlechu je tedy přinejmenším sporná. Soud navíc nevylíčil žádné konkrétní skutečnosti a zejména důkazy, o které opřel své domněnky (posléze vyvrácené), že by se obviněný měl takové trestné činnosti dopouštět. Nadto není možné zjistit, o jaký spisový materiál se jednalo, když operativní spis (pokud vůbec ještě existuje a nebyl skartován) nebyl přiložen ke spisu v této trestní věci a zřejmě se nachází stále v režimu utajení. Konkrétní důkazy vedoucí soud k nutnosti nařídit odposlech osoby dovolatele tak zůstávají skryty.
9. Předmětný odposlech proto nebyl povolen zákonným způsobem, když soud řádně neosvětlil později přezkoumatelným způsobem, co jej vedlo k nutnosti jej nařídit, ale pouze se odkázal na neznámý spis s neznámým obsahem. Obvinění pak v obecné rovině zdůraznili, že ústavní pořádek chrání každého před svévolnými zásahy státu do jeho práv a svobod, a to včetně nadužívání odposlechů. Poukázali i na to, že telefonní číslo užívané dovolatelem bylo registrováno na jinou osobu. V této souvislosti citovali též nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06. Závěrem konstatovali, že tímto nezákonným postupem soudů bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces, odposlechy neměly být připuštěny jako důkaz, a tudíž ani výpovědi poškozených s nimi není možné srovnávat.
10. V závěru svého podání oba dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 4 To 6/2018, tak obsahově navazující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 48 T 6/2017, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Souhlasili přitom s projednáním jejich dovolání v neveřejném zasedání.
11. Zároveň oba obvinění navrhli, aby předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž směřují jejich dovolání, a vydal příkaz k jejich propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kde se nyní nacházejí.
12. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ve stručnosti v něm uvedla, že obvinění se v dovolací argumentaci zabývají pouze otázkami skutkovými, které ovšem nespadají pod jimi zvolený dovolací důvod; nadto se jimi v rámci řízení o odvolání náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně. Zdůraznila, že jednání obviněných bylo prokázáno výpovědí obou poškozených, které plně korespondují s dalšími provedenými důkazy, především zaznamenanými telefonickými hovory a SMS zprávami. Státní zástupkyně se tudíž zcela ztotožnila s rozhodnutími nižších soudů a z tohoto důvodu na ně již pouze odkázala. V závěru svého vyjádření pak navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila výslovný souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.
13. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněných (bylo mu doručeno dne 7. 8. 2018). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě dovolání jsou v dané věci podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustná, byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím jejich obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňují též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že se obvinění rozhodli pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
17. Jako další uplatnili obvinění dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
18. Z podaného dovolání je ovšem patrné, že námitky obou obviněných směřují právě do různých aspektů procesu dokazování, konkrétně do způsobu opatření jiných důkazů v přípravném řízení, do rozhodnutí soudů o neprovedení některých (obhajobou navrhovaných) důkazů a do způsobu hodnocení provedených důkazů. Jak ale bylo zmíněno v předchozím odstavci, takto pojatá argumentace, jejímž cílem je v prvé řadě zpochybnit soudy učiněná skutková zjištění a teprve na základě toho sporovat právní kvalifikaci přisouzeného jednání, pod druhý uplatněný (ale ani pod jakýkoliv jiný) dovolací důvod nespadá. Nejvyšší soud taková argumentace dokonce ani neopravňuje k tomu, aby se výhradami tohoto zaměření po věcné stránce vůbec zabýval.
19. Na druhou stranu je však nutno uvést, že zásah do zjištěného skutkového stavu lze v dovolacím řízení výjimečně připustit, a to v případě, vyskytne-li se extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Tímto zároveň dochází k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod, ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je přitom na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Lze doplnit, že Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, kdy k výše uvedenému jevu dochází. Jde o případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy , a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další).
20. Podmínkou, aby Nejvyšší soud posuzoval napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející z hlediska dodržení základních práv a svobod obviněných je rovněž to, že v podaném dovolání je námitka tohoto druhu uplatněna. To dovolatelé učinili zejména ve vztahu k odposlechům telefonu obviněného J. D., obdobně argumentovali také stran zamítnutí konkrétních návrhů obhajoby na doplnění dokazování. Uvedené by tak mohlo odpovídat případům důkazů získaných v rozporu s trestním řádem, případně důkazům opomenutým. V úzké souvislosti s tím též rozporovali hodnocení důkazů soudem prvního stupně, byť v této souvislosti již extrémní rozpor výslovně nezmiňovali. Nejvyšší soud ovšem žádným z těchto výhrad nepřisvědčil.
21. Co se týče odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu , je potřeba v obecné rovině uvést, že tento může být na základě §88 odst. 1 tr. ř. nařízen, je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí nejméně osm let anebo pro další trestné činy v tomto ustanovení zmíněné, a to v případě, že lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené . Podle §88 odst. 2 tr. ř. musí být příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydán písemně a musí být odůvodněn … musí v něm být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele … doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn … v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují . Ustanovení §88 odst. 6 tr. ř. pojednává o podmínkách užití záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v trestním řízení, přičemž v jiné trestní věci může být užit mimo jiné tehdy, je-li vedeno trestní řízení pro trestný čin uvedený v odstavci 1 .
22. Nejvyšší soud shledal, že všechny výše popsané podmínky byly v posuzované trestní věci splněny. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydal Okresní soud v Břeclavi dne 15. 2. 2016, č. j. V 10-6/2015, a to na dobu čtyř měsíců od data rozhodnutí, tj. do 15. 6. 2016 (č. l. 670 spisu). V něm je plně v souladu s §88 odst. 2 tr. ř. identifikováno konkrétní telekomunikační zařízení s tím, že je registrováno na společnost BLU Royal, s. r. o., avšak fakticky jej užívá obviněný J. D. Z odůvodnění předmětného rozhodnutí je zřejmé, že podnětem pro jeho vydání bylo podezření z páchání zločinu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Této trestné činnosti se měla dopouštět „mezinárodní organizovaná skupina osob s rozdělenými dílčími úkoly“, působící v České republice a několika dalších státech, která měla za úplatu realizovat nelegální přepravu migrantů (ze Sýrie, Somálska, Afghánistánu) do Německa a jiných zemí EU. Za organizátora byl ustanoven S. O., kdy on a další podezřelí byli na základě příkazu téhož soudu odposloucháváni již od 17. 12. 2015. Právě z tohoto pramene bylo zjištěno, že jmenovaný podezřelý byl v úzkém osobním a telefonním kontaktu s obviněným J. D. Na str. 2 odůvodnění uvedl soud konkrétní příklad telefonního hovoru ze dne 27. 1. 2016, „ v němž se ozývá hlas J. D., jak dává instrukce ohledně dílčího organizování nelegálního převozu “. Pokud tedy obhajoba namítala, že „soud k odůvodnění odposlechů neuvedl žádné skutečnosti ani důkazy, které jej k podezření a nutnosti nařízení odposlechů vedly“, nezakládá se citované tvrzení na pravdě. Naopak požadavky §88 odst. 2 tr. ř. soud dodržel.
23. Nadto je ve spisovém materiálu vedeném v této trestní věci založena také žádost policejního orgánu o udělení návrhu k vydání příkazu k odposlechu a záznamu z telekomunikačního provozu adresovanou Okresnímu státnímu zastupitelství v Břeclavi ze dne 10. 2. 2016 (č. l. 665 a násl. spisu). V ní je mapovaná trestná činnost podrobně popsaná, včetně opakovaných kontaktů podezřelých osob s obviněným J. D. Kromě výše uvedeného hovoru ze dne 27. 1. 2016 jsou zde zmíněny i telefonické hovory mezi S. O. a jeho pobočníkem V. R., kteří čekají s neupřesněnou činností na dobu, až dovolatel zařídí jakousi v hovorech nespecifikovanou záležitost. Telefonické kontakty ze strany těchto dvou mužů i obviněného J. D. byly vedeny konspirativně, přičemž takto bylo označeno i celkové chování dovolatele.
24. Lze tedy shrnout, že Okresní soud v Břeclavi postupoval plně v intencích ustanovení §88 odst. 1, 2 tr. ř. Ke splnění náležitostí podle §88 odst. 1 tr. ř. lze doplnit, že trestní sazba §340 odst. 3 tr. zákoníku se pohybuje v rozmezí dvou až osmi let a v případě organizované skupiny mohou být odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu bez jakýchkoliv pochybností zdrojem významných skutečností pro trestní řízení s tím, že dosažení sledovaného účelu by jinak bylo (přinejmenším) podstatně ztížené. Pouze z těchto dvou shora zmiňovaných listin, vložených i do spisového materiálu Krajského soudu v Brně sp. zn. 48 T 6/2017, je patrné nejen velice důvodné podezření ohledně účasti dovolatele na převozu ilegálních migrantů, které soud jednoznačně opravňovalo k vydání příkazu ve smyslu §88 tr. ř., ale především (i v souvislosti s právě uvedeným) soulad postupu Okresního soudu v Břeclavi se zákonem. Z toho pak plyne možnost využití záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu, a to na základě §88 odst. 6 tr. ř. i v jiném trestním řízení, jsou-li splněny další zde uvedené podmínky. V posuzované trestní věci tomu tak bylo, jelikož trestní sazba zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 3 tr. zákoníku činí pět až dvanáct let, a jedná se tak o zločin uvedený v §88 odst. 1 tr. ř.
25. Je potřeba zopakovat, že prvotní odposlech obviněného J. D. byl nařízen zákonným způsobem, a jde tudíž o důkaz procesně použitelný v tomto trestním řízení, který hlavně nijak nezasáhl do práva obou obviněných na spravedlivý proces. K danému závěru pak postačovaly dokumenty založené v trestním spisu sp. zn. 48 T 6/2017, aniž by bylo nutno vyžadovat spisový materiál, vztahující se k trestné činnosti podle §340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V návaznosti na to je nutno hodnotit další odposlechy povolené již Krajským soudem v Brně v posuzované trestní věci jako zákonné a ústavně souladné. Z vyhodnocení dosavadního průběhu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dovolatele totiž vyvstalo podezření na páchání trestné činnosti spočívající v obchodování s lidmi (§168 tr. zákoníku), kuplířství (§189 tr. zákoníku) a ohrožování výchovy dítěte (§201 tr. zákoníku), které se kromě něj měli dopouštět i spoluobviněná M. H., M. K. a J. D. Pro účely tohoto řízení je rozhodné, že na základě daného vyhodnocení byla Krajským soudem v Brně dne 15. 6. 2016 jednak prodloužena doba trvání odposlechu obviněného J. D. o další čtyři měsíce (č. l. 682) a též dne 22. 6. 2016 vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu telefonu obviněné M. H. (č. l. 727). Proti těmto rozhodnutím obhajoba již ničeho nenamítala, proto postačuje shora zmíněné konstatování o jejich souladu s právním řádem.
26. Skutkový děj ve všech třech bodech obžaloby i výroku o vině byl tak spolehlivě prokázán nejen těmito zcela objektivními důkazy, nýbrž i důkazy ostatními, které s nimi korespondovaly. Zřejmě proto se dovolatelé snažili zpochybnit i je. Ohledně skutku pod bodem 1. rozsudku vyjádřili své výhrady k výpovědi poškozené S. B. ml., označili ji za nevěrohodnou, a v této souvislosti navrhovali provedení dalších důkazů, které podle jejich názoru měly nepravdivost svědectví poškozené odhalit. Skutečnost, že soudy jejich provedení zamítly, dovolatelé považovali za další zkrácení jejich práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud ovšem ani v tomto směru žádné pochybení nižších soudů (v ústavněprávní ani jiné rovině) neshledal.
27. Trestní řád v ustanovení §2 odst. 5 ukládá orgánům činným v trestním řízení povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Tímto je vyjádřena mimo jiné potřeba opatřovat a provádět takové důkazy, které mohou do projednávané trestní věci přinést relevantní informace, nikoliv tedy povinnost provést všechny stranami navržené důkazy (nic takového ani zákon neukládá). Ve světle judikatury Ústavního soudu je úkolem soudu o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí . Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09).
28. V případě návrhu na výslech rakouských policistů jsou dány hned dva ze tří uvedených důvodů. Je zřejmé, že tehdy zasahující strážci zákona své poznatky již shrnuli do zpráv a úředních záznamů, které byly nalézacím soudem k důkazu provedeny. Lze se proto stěží domnívat, že by po více než dvou letech od předmětného skutku mohli k věci podat jakékoliv nové a zásadní informace. S nejvyšší pravděpodobností by pouze odkázali na obsah jimi sepsaných dokumentů, a vypovídající hodnota jejich svědectví by tak nebyla téměř žádná. Klíčovým faktem ovšem je, že skutkový děj jednání pod bodem 1. výroku rozsudku byl ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. spolehlivě zjištěn z celé řady důkazů, které byly v hlavním líčení provedeny. Jakékoliv další důkazy by tudíž byly nadbytečné. To platí nejen pro výslech vídeňských policistů, ale též pro navrhovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, zaměřený na věrohodnost poškozené S. B. ml., jelikož její konstantní výpověď je podporována dalšími důkazy (odposlechy a záznamy z telekomunikačního provozu, listinami vídeňské policie a státního zastupitelství, výpověďmi rodinných příslušníků poškozené) a o pravdivosti jejích slov tak logicky nevyvstala byť jen sebemenší pochybnost. Ani neprovedením obhajobou navržených důkazů tedy nebylo nijak porušeno právo obviněných na spravedlivý proces.
29. Poslední dovolací námitka obviněných, vztahující se k povědomí obviněných o věku poškozené XXXXX *) , je také skutkového charakteru, v tomto případě však obhajoba nepoukázala na porušení některého z ústavně garantovaných principů spravedlivého procesu. Za této situace, s ohledem na zákonný rozsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a judikaturu Ústavního soudu, nemá Nejvyšší soud ani povinnost ani oprávnění takové výhrady z věcného hlediska posuzovat. Postačuje proto pouze konstatovat, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy nadmíru pečlivě a v důsledku toho dospěl k naprosto logickým skutkovým zjištěním, s nimiž se nelze než ztotožnit. Za této situace dovolacímu soudu nepřísluší závěry nalézacího soudu stran průběhu skutkového děje jakkoliv zpochybňovat a postačuje, aby na hodnotící pasáž odůvodnění jeho rozsudku odkázal (srov. především str. 37).
30. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než těch uvedených v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv obviněných, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
31. Obvinění ve svém podání rovněž požádali o odklad výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. K takovému postupu však neměl předseda senátu Nejvyššího soudu důvod, a to již s ohledem na způsob, jímž bylo o podaném dovolání rozhodnuto.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.