ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.897.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 897/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 9. 2018 o dovolání obviněného Z. N. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 4 To 505/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 125/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. N. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný Z. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 15 T 125/2017, uznán vinným, že
1) od přesně nezjištěné doby roku 2006, jak v místě trvalého bydliště v obci H. a na dalších místech opakovaně vyhrožoval slovně a zasíláním SMS zpráv své manželce M. N., že ji zabije nebo pořeže, a v tomto pokračoval i po 1. 1. 2010 až do 8. 11. 2016, přičemž svoji výhrůžku umocňoval předkládáním uskutečněných vražd na sestřenici poškozené a jejím synovi s tvrzením, že dopadne úplně stejně, což s ohledem na vypjatost vzájemného soužití způsobenou žárlivostí doprovázenou opakovaným snižováním její důstojnosti nadávkami a neustálou kontrolou styků poškozené s okolím vyvrcholilo dne 8. 11. 2016 v době kolem 18.00 hodin, kdy v L. v ulici K. v pátém patře, v důsledku vyhledávání a vymáhání si návratu své manželky M. N. do jejich společného bydliště, nejprve bouchal na dveře bytu svého syna „YYYYY“ *), kam se ukryla z obav před útoky a chováním Z. N., a když nikdo z bytu neotevíral, tak za pomoci doneseného železného sekáče vypáčil vchodové dveře do bytu, dveře otevřel a následně do bytu vnikl, což v poškozené vyvolalo důvodnou obavu o její život, tato musela vyhledat pomoc lékaře a v důsledku chování a jednání obviněného se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha,
2) od přesně nezjištěné doby roku 2006 ve společně obývaném domě v obci H. zčásti fyzicky a zejména psychicky týral své děti „YYYYY“, „AAAAA“ *) a nezletilého „XXXXX“ *), tak, že nejméně dvakrát do měsíce je v nočních hodinách budil, aby udělaly činnosti, které během dne neudělaly, ve frekvencích čtyřikrát do měsíce, v nočních hodinách, po dobu dvou hodin, zcela bezdůvodně a záměrně pouštěl v domě hudbu o takové hlasitosti, že docházelo k narušení spánku dětí, přičemž na nezletilé „AAAAA“ se dopouštěl i opakovaných fyzických útoků fackami do obličeje s četností nejméně jedenkrát za tři měsíce, když v jednom případě ji udeřil pěstí do obličeje takovou silou, že došlo k vyražení předního zubu a částečnému ulomení druhého předního zubu, v takových jednáních pokračoval vůči „YYYYY“ a „AAAAA“ i po dovršení jejich zletilosti až do okamžiku, kdy „YYYYY“ a „AAAAA“ v přesně nezjištěné době roku 2010 opustili společnou domácnost, nicméně v nočním buzení s četností dvakrát do měsíce, pouštěním hlasité hudby o četnosti nejméně čtyřikrát do měsíce, týral nadále nezletilého „XXXXX“, kdy opustil se svojí matkou M. N., společnou domácnost, a v důsledku chování a jednání obviněného se u poškozených nezletilého „XXXXX“ a „AAAAA“ rozvinula posttraumatická stresová porucha,
3) od 6. 1. 2017 do 27. 2. 2017 v L., ve V. n. L. a dalších místech opakovaně a intenzivně vyhledával poškozenou M. N., která s ohledem na vypjatost vzájemného soužití způsobenou žárlivostí doprovázenou neustálou kontrolou jejích styků s okolím a občasnými fyzickými útoky opustila dne 5. 11. 2016 společnou domácnost, v době od 6. 1. 2017 do 21. 2. 2017 ji v 581 případech kontaktoval prostřednictvím mobilního telefonu – voláním a zasíláním SMS zpráv, a když poškozená telefonní číslo obviněného zablokovala, použil k jejímu kontaktování jiného telefonního čísla, dále ji atakoval zasíláním emailů s četností dvakrát denně, opakovaně na ni čekal v zaměstnání, a to postáváním venku a nahlížením do prostor Mateřské školy V. n. L., kde poškozená pracuje, sledoval ji na cestě do zaměstnání i ze zaměstnání s četností třikrát do týdne před místem jejího současného bydliště L., Č., přičemž v jednom případě si opatřil začátkem února 2017 od nezletilého „XXXXX“ a bez jeho vědomí, či vědomí poškozené, klíče od bytu v L., Č., kde nezletilý pobývá se svou matkou, z těchto si pořídil duplikát a po několika dnech se pokusil v únoru 2017 opakovaně vniknout do tohoto bytu, což se mu však nepodařilo, neboť poškozená měla klíče zevnitř zámku, dožadoval se vpuštění dovnitř, což v poškozené vyvolalo, s ohledem na předcházející ataky, důvodnou obavu o svůj život a zdraví, v důsledku toho poškozená podala návrh na vydání předběžného opatření spočívajícího v zákazu kontaktování poškozené a Okresní soud v Lounech vyhověl jejímu návrhu a usnesením pod č. j. 0 Nc 773/2017-18, které nabylo vykonatelnosti dne 28. 2. 2017, vydal předběžné opatření proti odpůrci Z. N.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokračující zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku [pod body 1 a 2 rozsudku], zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku [pod bodem 2 rozsudku], přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku a pokus přečinu porušování domovní svobody podle §21 odst. 1, §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku [pod bodem 3 rozsudku]. Za to mu uložil podle §198 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků za současného vyslovení dohledu nad ním. Současně mu podle §85 odst. 2 tr. zákoníku uložil povinnost zdržet se styku či jakéhokoliv kontaktování M. N.
3. Proti citovanému rozsudku obviněný odvolání nepodal. Učinil tak ovšem státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech v neprospěch obviněného, a to jen do výroku o uloženém trestu. Namítl v něm, že obviněnému uložený trest je nepřiměřeně mírný a že mu měl být uložen trest odnětí svobody ve výměře sice shodné, jak mu uložil soud prvního stupně, ovšem nepodmíněný se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou, neboť obviněný danou trestnou činnost páchal po velmi dlouhou dobu, týral nejen svou bývalou manželku, ale i své děti, a to i v době, kdy byly nezletilé. Krajský soud v Ústí nad Labem o něm rozhodl rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 4 To 505/2017, tak, že z jeho podnětu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §198 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody ve výměře čtyři roky, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
4. S takovým rozhodnutím odvolacího soudu se ale obviněný neztotožnil, a proto proti němu podal prostřednictvím obhájce JUDr. Karla Davida dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. s tím, že jednak proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Nepřípustnost trestního stíhání (přinejmenším ve vztahu k poškozené M. N., dále převážně jen „poškozená bývalá manželka“) dovolatel spatřoval v tom, že tato jakožto jeho manželka v prvotní fázi trestního řízení nedala souhlas k jeho trestnímu stíhání; stalo se tak za situace, kdy skutek pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně byl v době neudělení takového souhlasu kvalifikován jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku, bylo jeho trestní stíhání zastaveno, přičemž následně usnesení o zastavení trestního stíhání bylo Nejvyšším státním zastupitelstvím zrušeno s tím, že je třeba užít jiné právní kvalifikace, jež souhlas jmenované poškozené s trestním stíháním nevyžaduje. Dále k předmětnému skutku namítl, že jeho právní kvalifikace jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku není přiléhavá, a tento skutek měl být kvalifikován jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku, jak tomu bylo původně. V tomto směru vytkl, že popis uvedeného skutku obsahuje toliko slovní výhrůžky, nadávky, kontrolu styků poškozené a vymáhání si jejího návratu do společného bydliště, z čehož nelze dovozovat, že by se vůči ní dopustil týrání, tj. zlého nakládání, jež by se vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, a zdůraznil, že nikdy nejednal s úmyslem poškozené fyzicky či jinak ublížit. Současně namítl, že z popisu daného skutku rovněž nevyplývá, že by poškozená pociťovala jeho jednání jako těžké příkoří, když v tomto ohledu je v něm obsaženo pouze tvrzení, že jeho jednání – vniknutí do jejího bytu – v ní vyvolalo důvodnou obavu o život. Vyjádřil přesvědčení, že v důsledku těchto skutečností nemůže obstát ani výrok o trestu.
6. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně vyslovil obviněný též názor, že byl nesprávně právně posouzen a v souvislosti s tím mu byl nesprávně uložen trest, popřípadě proti němu bylo nepřípustně vedeno trestní stíhání. Namítl totiž, že ani z jeho popisu nevyplývá naplnění znaků zločinu týrání svěřené osoby, neboť buzení hlasitou hudbou čtyřikrát do měsíce jistě nevykazuje vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti, a v případě vyražení zubů nezletilé dceři „AAAAA“ šlo o jednorázovou, nikoliv trvalou, záležitost, svého pochybení si je vědom a omluvil se za ně. Poukázal na to, že tak jako u skutku pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu, nelze ani z popisu tohoto skutku vůbec dovodit, že by děti pociťovaly jeho jednání jako těžké příkoří, naopak jejich vnímání jeho chování v něm zcela chybí.
7. Dále dovolatel uplatnil (bez ohledu na shora uvedené námitky) samostatné výhrady k jemu uloženému trestu. Konkrétně namítl, že odvolací soud se dopustil nesprávného hmotněprávního posouzení spočívajícího v tom, že přihlédl jako k přitěžujícím okolnostem k vlastním znakům zločinů týrání osoby žijící ve společném obydlí a týrání svěřené osoby, a uložený trest odůvodnil mimo jiné tím, že závažnost jeho trestné činnosti zvyšuje intenzita, s jakou k naplnění znaků skutkových podstat těchto zločinů došlo. Vytkl přitom, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, co je míněno onou větší intenzitou, a z popisu skutků v rozsudku nalézacího soudu pak nelze dovodit nijak mimořádnou či nadprůměrně vysokou intenzitu naplnění zákonných znaků skutkových podstat daných zločinů. Poukázal rovněž na to, že obdobně vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody jako v jeho případě je ukládán za podstatně závažnější případy týrání.
8. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak rozsudek Okresního soudu v Lounech, a věc vrátil Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu po rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání předně poukázal na to, že v rámci posouzení přípustnosti daného dovolání je podstatné, že v předmětné věci obviněný nepodal odvolání, a toto podal v neprospěch obviněného toliko státní zástupce, přičemž tak učinil výslovně i obsahově pouze proti výroku o trestu; soud druhého stupně tak nepřezkoumával (a ani nebyl povinen přezkoumávat) výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., vyslovil názor, že za tohoto stavu ani v dovolacím řízení nejsou dány procesní podmínky pro přezkoumávání výroku o vině, a tudíž námitky obviněného, které jsou obsahově zaměřeny pouze proti tomuto výroku, jsou obsahově nepřípustné a nelze se jimi vůbec zabývat.
10. Ve vztahu k námitkám obviněného o nepřípustnosti jeho trestního stíhání pro nedostatek souhlasu poškozené, která byla v době spáchání činu jeho manželkou, státní zástupce uvedl, že obviněný tyto primárně odvíjí od námitek proti výroku o vině, když má za to, že jeho jednání nenaplnilo znaky přisouzených skutkových podstat zločinů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku a týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku. Přestože je tak tato námitka odvozená od nepřípustné námitky směřující do výroku o vině, jenž však již v dovolacím řízení nemůže být přezkoumáván, státní zástupce považoval za možné ji samu o sobě posoudit jako přípustnou; současně ji však neshledal jakkoli opodstatněnou. Zdůraznil, že v daném případě bylo pod obviněným namítanými body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně (byť po jistých procesních peripetiích) vedeno trestní stíhání pro trestné činy, pro které není souhlas poškozeného s trestním stíháním nutný, neboť nejsou uvedeny v taxativním výčtu obsaženém v ustanovení §163 odst. 1 tr. ř., a tak nemohla být dána nepřípustnost trestního stíhání obviněného pro nedostatek souhlasu poškozené.
11. K námitkám obviněného směřujícím proti výroku o trestu státní zástupce především upozornil na to, že proti předmětnému výroku lze zásadně brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný nejenže neuplatnil, ale v jeho případě ani zjevně není dán. Tento dovolací důvod totiž nenaplňují námitky pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Uvedl, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby podle §198 odst. 2 tr. zákoníku rozhodné pro ukládání úhrnného trestu ve smyslu §43 odst. 1 tr. zákoníku, takže jím předestřené námitky představují prostou polemiku s výměrou uloženého trestu, což však žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídá. Státní zástupce dodal, že oproti názoru obviněného má za to, že odvolací soud svůj odlišný náhled na výměru a konkrétní formu uloženého trestu sice relativně stručně, ale jinak věcně adekvátně odůvodnil, přičemž poukázal na rozhodné zjištěné skutečnosti vztahující se ke kritériím povahy a závažnosti přisouzené trestné činnosti, zejména spáchání více trestných činů, více osob zasažených jednáním obviněného a skutečnost, že jednou z poškozených osob bylo dítě. Přestože tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí ne zcela výstižně zmínil i okolnosti tvořící obsah objektivní stránky přisouzené skutkové podstaty, nemá tato formulační nepřesnost na správnost výroku o trestu žádný vliv, když navíc je třeba zohlednit i obsahové limity dovolacích námitek ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř.
12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém je lze považovat za přípustné a v jakém obsahově odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 31. 7. 2018). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Podle §265a odst. 1 tr. ř. totiž lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští (v druhém odstavci tohoto ustanovení je pak uveden výčet rozhodnutí, jimiž se rozumí „rozhodnutí ve věci samé“). V této souvislosti je velmi významný mimo jiné i rozsah, v jakém soud druhého stupně napadené rozhodnutí soudu nalézacího věcně přezkoumával. Této problematice je věnován §254 tr. ř. Jeho první odstavec uvádí, že odvolací soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání , i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou v odvolání vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání .
16. V posuzovaném případě (jak již bylo zmíněno výše) se proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu odvolal pouze státní zástupce, a to výhradně do výroku o trestu. Odvolací soud tedy napadený výrok ve smyslu ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, aniž bylo nutné, aby se věcně zabýval jakýmkoliv jiným výrokem (postupem podle §254 odst. 2 tr. ř.), a pouze o něm také svým rozsudkem rozhodl.
17. Podle konstantní judikatury totiž platí, že pokud odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
18. V dané věci je tudíž zřejmé, že dovolání obviněného sice bylo podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné , avšak mohlo směřovat jedině proti výroku o trestu , který odvolací soud obviněnému uložil.
19. Z tohoto pohledu je zjevné (jak správně shledal již státní zástupce ve svém výstižném vyjádření), že ty dovolací námitky obviněného, jež směřovaly proti správnosti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, nejsou přípustné, a Nejvyšší soud se jimi nemohl jakkoli zabývat. Pro úplnost je vhodné uvést, že o takové výhrady se jednalo v případě, pokud obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutků uvedených pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu jako pokračujícího zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku s tím, že z popisu těchto skutků nevyplývá naplnění znaků skutkových podstat daných trestných činů (a to týrání jako zlého nakládání, jež by se vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a které by poškozená bývalá manželka a poškozené děti pociťovaly jako těžké příkoří), přičemž vyslovil názor, že tyto skutky měly být právně kvalifikovány jako přečiny nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku. Obdobný charakter pak měly i jeho navazující námitky, jež do výše uvedené argumentace zakomponoval, že v důsledku zmíněných vad mu byl nesprávně uložen i trest, případně proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné.
20. Proti výroku o trestu obviněný brojil ve svém dovolání i dalšími výhradami. Namítl, že odvolací soud pochybil v hmotněprávním posouzení i stran tohoto výroku, neboť při rozhodování o trestu jednak přihlédl jako k přitěžujícím okolnostem k vlastním znakům daných zločinů, a dále neuvedl, v čem spatřoval větší intenzitu, s níž k naplnění znaků předmětných skutkových podstat mělo dojít. Poukázal přitom na to, že obdobně vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody jako v jeho případě je ukládán za podstatně závažnější případy týrání.
21. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda taková námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Z tohoto důvodu není tato námitka představující pouhou polemiku s výměrou uloženého trestu (jak konstatoval rovněž státní zástupce ve svém přiléhavém vyjádření), podřaditelná pod citovaný dovolací důvod. Jen pro úplnost lze dodat, že takovou námitku nepřiměřenosti uloženého trestu by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
22. Nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud poznamenává, že zmíněná námitka obviněného je navíc nedůvodná. Odvolací soud ve svém rozhodnutí (srov. jeho stranu 4) jak formu, tak výměru ukládaného trestu odnětí svobody řádně a přesvědčivě odůvodnil, přičemž poukázal zejména na to, že obviněný spáchal více trestných činů, v případě skutků pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchal čin nejen na dvou, ale na čtyřech osobách, těžkou újmu na zdraví způsobil nikoliv jedné, ale třem osobám, jednou z poškozených osob bylo i dítě, a trestnou činnost páchal po dobu deseti roků.
23. Konečně obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo pro nedostatek souhlasu poškozené (jako tehdejší) manželky nepřípustné.
24. Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státního zástupce považuje za potřebné předně uvést, že takovou námitku samu o sobě lze považovat za přípustnou, přestože i tato je primárně odvozená od jeho výhrad k výroku o vině, tj. je podmíněna požadavkem na jinou právní kvalifikaci jeho jednání (jako trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku), než k jaké dospěl soud prvního stupně. Současně však Nejvyšší soud shledal, že jde o námitku neopodstatněnou. V dané věci je rozhodné, že proti obviněnému bylo – co se týče skutků pod jím namítanými body 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně – vedeno trestní stíhání pro trestné činy týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku a týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku, pro které není souhlas poškozeného s trestním stíháním nutný, neboť nejsou uvedeny v taxativním výčtu v ustanovení §163 odst. 1 tr. ř., a tudíž z důvodu nedostatku souhlasu poškozené (bývalé manželky obviněného) nemohla být nepřípustnost jeho trestního stíhání dána.
25. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 9. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym podle zákona č. 45/2013 Sb.