ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.112.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 112/2019-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné A. C. , narozené XY, bytem XY, právně zastoupené JUDr. Jindřiškou Hillovou, advokátkou se sídlem ve Studénce, nám. Republiky 653, proti povinnému D. C. , narozenému XY, bytem XY, za účasti manželky povinného K. C., narozené XY, bytem jako povinný, obou právně zastoupených JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem v Bílovci, Wolkerova 1140/2, pro 738 496,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 56 EXE 1263/17, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2018, č. j. 66 Co 145/2018-58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému a jeho manželce na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 263 Kč k rukám JUDr. Karly Návedlové, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 1. 2018, č. j. 56 EXE 1263/2017-45, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2018, č. j. 56 EXE 1263/2017-48, jimiž byla pro promlčení (§268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) zcela zastavena exekuce, vedená pod sp. zn. 56 EXE 1263/2017 pro částku 793 016,10 Kč, oprávněné bylo uloženo zaplatit povinnému na nákladech řízení o zastavení exekuce 34 365 Kč k rukám advokátky a zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Jíchovi na nákladech exekuce 7 865 Kč. Současně odvolací soud uložil oprávněné zaplatit povinnému a jeho manželce na nákladech odvolacího řízení 11 263 Kč k rukám advokátky. Exekučním titulem v projednávané věci je usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 2. 2001, č. j. 15 D 1556/99-26, které nabylo právní moci 29. 3. 2001 a vykonatelnosti 2. 4. 2001 a kterým soud schválil dohodu o vypořádání mezi dědici. Exekuční řízení bylo zahájeno 8. 6. 2017. Soud tedy uzavřel, že vymáhaná pohledávka byla podle §110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. promlčena již v roce 2011. Námitka promlčení v dané věci ani není výrazem výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, neboť soud neshledal nezbytnou výjimečnost případu odůvodněnou zvláštními okolnostmi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010). Ačkoli oprávněná měla dostatečně dlouhou lhůtu k uplatnění nároku, bez zásadního důvodu tak neučinila. Za takový důvod rozhodně nelze považovat změnu poměrů a uspořádání vztahů k rodinnému domu, ve kterém oprávněná žije (nastalou až po uplynutí promlčecí doby).
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním. Namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i od některých nálezů Ústavního soudu. Nesouhlasí s tím, že v její věci soud neshledal takové výjimečné okolnosti, pro které je uplatnění námitky promlčení povinným považováno za rozporné s dobrými mravy (odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 64/2008, 28 Cdo 4613/2009, 30 Cdo 57/2011). Soud podle ní měl takto posoudit blízký příbuzenský vztah účastníků s ohledem na další okolnosti. Dovolatelka si byla vědoma toho, že povinný neměl - až do prodeje svého spoluvlastnického podílu na nemovitosti sestře - prostředky k zaplacení vymáhané pohledávky. Považovala za nemorální uplatňovat svou pohledávku, protože případná exekuce na jeho zděděný podíl na nemovitosti by znamenala pro něj ztrátu práva dům užívat. Poukázala na nálezy ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a dále ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, v němž Ústavní soud řešil obdobnou otázku ve vztahu mezi matkou a synem a apeloval na to, že právě mezi rodiči a dětmi se dobré mravy jako poctivost, čestnost a vzájemná úcta k rodičům musí nejen předpokládat, ale hlavně formovat, důsledně vyžadovat a kultivovat a orgány veřejné moci k tomu musí svými rozhodnutími přispívat. Nadto dovolatelka vytýká, že se odvolací soud její námitkou dostatečně nezabýval a nevypořádal se s ní. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud rozhodl, aniž nařídil jednání, postupoval tak v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1329/2003 a 20 Cdo 4579/2017, jelikož rozhodné skutkové okolnosti pro zastavení exekuce byly v projednávané věci mezi účastníky sporné, čímž soud oprávněné odňal možnost jednat před soudem. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení krajského i okresního soudu a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Povinný a jeho manželka k dovolání uvedli, že rozhodnutí soudů považují za správná, že námitka týkající se promlčení byla řádně vyhodnocena a že mezi účastníky došlo v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke komplexnímu vypořádání, pročež povinný nemá důvod cokoli oprávněné plnit. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že není vyloučeno, aby i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, byl shledán v rozporu s dobrými mravy a byla mu proto soudem odepřena právní ochrana. Postup soudu podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, však má místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud opakovaně vyslovil též závěr, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2208/2013, rozsudek uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry akceptoval Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04).
V usnesení ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010, uveřejněném pod číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že i v řízení vykonávacím (exekučním) mohou nastat situace, kdy uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil (viz též nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95). I pro exekuční řízení tedy platí, že obecně (zásadně) námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není; ve zcela výjimečných případech odůvodněných zvláštními okolnostmi však její uplatnění může být shledáno v rozporu s dobrými mravy. Přitom nelze opomenout, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2208/2013).
Soud v projednávané věci vyšel ze zjištění, že vymáhán je závazek z usnesení o schválení dohody o vypořádání mezi dědici, vykonatelného k 26. 2. 2001. Touto dohodou povinný (syn oprávněné) nabyl spoluvlastnický podíl ve výši 7/8 na nemovitostech (rodinný dům s garáží a přilehlými pozemky) a jeho nezletilá sestra zbývající podíl ve výši 1/8 s tím, že povinný se zavázal k úhradě nákladů pohřbu k rukám oprávněné, pohledávky oprávněné z titulu vypořádání společného jmění manželů a nedoplatku úvěru u České spořitelny a. s. Oprávněné současně bylo k nemovitostem zřízeno právo doživotního užívání. Povinný nemovitosti zhodnocoval a užíval i s oprávněnou, avšak poté, co v roce 2016 svůj podíl prodal sestře za kupní cenu 1 240 000 Kč, se z domu odstěhoval. Teprve dopisem ze dne 9. 5. 2017, jenž se vrátil odesílatelce jako nepřijatý, oprávněná povinného vyzvala k plnění dle exekučního titulu. Dovolatelka na svou obranu uvedla, že svůj nárok vůči synovi neuplatňovala s ohledem na jeho věk, majetkové poměry, dosavadní soužití „ve shodě“ a v přesvědčení, že s ním a jeho rodinou prožije spokojené stáří a že syn se o ni postará. Ten se však později rozhodl podíl na nemovitostech prodat bez ohledu na to, jak oprávněná bude s novým vlastníkem vycházet.
Uváděné okolnosti rozhodně nejsou natolik výjimečné, resp. nedosahují takové intenzity, aby soud mohl považovat námitku povinného stran promlčení vymáhané pohledávky za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Potud se rozhodnutí odvolacího soudu nijak neodchýlilo od judikatorní praxe Nejvyššího soudu.
Pokud dovolatelka vytýká, že se odvolací soud některými jejími námitkami nedostatečně zabýval, případně že nenařídil ve věci jednání, nutno připomenout, že dovolací soud k případným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží jen v případě, je-li dovolání přípustné. Tento předpoklad v dané věci nebyl splněn. Samotný poukaz na možnou vadu řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání, nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3058/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014). Nadto je vhodné zdůraznit, že odvolací soud v projednávané věci neměnil, ale potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně, vydané po nařízeném jednání, a o žádné ze skutkových okolností, na nichž oba soudy své závěry založily, fakticky nebylo mezi stranami sporu.
Protože dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu