ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2208.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 2208/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného J. L. , zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti povinné M. S. , zastoupené JUDr. Věrou Krejbichovou, advokátkou se sídlem v Podbořanech, Potoční 877, pro 1.195.827,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 39 Nc 678/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2010, č. j. 16 Co 428/2010 - 71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 15. 1. 2010, č. j. 39 Nc 678/2007 - 44, zastavil exekuci nařízenou k návrhu oprávněného, doručenému soudu dne 7. 5. 2007, usnesením téhož soudu ze dne 13. 11. 2007, č. j. 39 Nc 678/2007 - 17, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2009, č. j. 16 Co 179/2009 - 38, podle vykonatelného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. 6. 1997, č. j. 6 Cm 60/95 - 42, k vymožení pohledávky oprávněného v částce 1.195.827,73 Kč s 25 % úrokem od 4. 10. 1995 do zaplacení, nákladů exekuce a nákladů oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny, a to prodejem zástavy - objektu bydlení na stavební parcele č. 99 a parcel 100/1 a 100/2 zapsaných na LV č. 20, vedeném u Katastrálního úřadu pro hl. m. Praha, obec P., kat. území S., jejímž provedením byla pověřena soudní exekutorka JUDr. Jana Škofová, dále rozhodl o náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce a o nákladech exekuce. Soud prvního stupně z exekučního titulu a z nalézacího spisu zjistil, že v nalézacím řízení se mezi účastníky jednalo o obchodní závazkový vztah a že splatnost pohledávky nastala dne 28. 4. 1994 a dne 30. 6. 1995. Námitku promlčení vznesenou povinnou proto posuzoval podle §408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a dovodil, že desetiletá promlčecí doba u práva na plnění závazku počala poprvé běžet podle §392 odst. 1 obch. zák. ode dne, kdy měl být závazek splněn. Dospěl k závěru, že podal-li oprávněný návrh na nařízení exekuce dne 7. 5. 2007, je vymáhaná pohledávka promlčena. Je proto dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
K odvolání oprávněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 12. 2010, č. j. 16 Co 428/2010 - 71, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s poukazem na §408 odst. 1 a §392 odst. 1 obch. zák. a dále na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 20 1290/2003, sp. zn. 20 Cdo 316/2005, 20 Co 179/2006, 20 Cdo 1595/2002) dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že uplynula-li promlčecí doba nejpozději dne 1. 7. 2005 a podal-li oprávněný návrh na nařízení exekuce dne 7. 5. 2007, je vymáhaná pohledávka promlčena, což je důvodem k zastavení exekuce podle 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že oprávněný v odvolání namítal, že i kdyby námitka promlčení byla důvodná, je v rozporu s dobrými mravy, jelikož postižení majetku povinné (označených nemovitostí, na nichž vázne zástavní právo oprávněného) bránila od 4. 3. 2003 jiná probíhající exekuce prodejem totožných nemovitostí, takže případná exekuce k jeho návrhu před uplynutím promlčecí doby by nemohla být úspěšná, a proto takovýto návrh nepodal, nýbrž dne 9. 9. 2004 přihlásil svoji vykonatelnou pohledávku do exekuce probíhající, v rámci níž ovšem k prodeji nemovitosti nedošlo, městský soud doplnil dokazování listinnými důkazy - usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 25 Nc 10716/2003, jímž k návrhu tehdejší oprávněné České spořitelny, a.s. nařídil exekuci na majetek povinné, přihláškou oprávněného do této exekuce s pohledávkou ve výši 2.027.689,35 Kč podle stavu ke dni 31. 12. 2000 a usnesením soudního exekutora Mgr. Richarda Bednáře, Exekutorský úřad Praha 10, ze dne 12. 8. 2004, č. j. EX 99/03 - 31, o určení ceny nemovitostí, které jsou „postiženy“ zástavním právem oprávněného. Při posuzování námitky oprávněného vyšel z §3 odst. 1 obč. zák. a z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. jeho rozsudky sp. zn. 25 Cdo 2905/99, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, sp. zn. 25 Cdo 4579/2008 a sp. zn. 33 Cdo 126/2009), jejíž závěry citoval, a dovodil, že „okolnosti uplatněné námitky nebyly natolik výjimečné, že by bylo možné považovat námitku za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Povinné naopak vznesení námitky umožnilo zabránit pro ni nevýhodné exekuci prodejem nemovitosti a nelze důvodně dovozovat, že by pro ni byl tento účinek bez významu a že by tuto námitku vznesla pouze v úmyslu poškodit oprávněného“. Podle odvolacího soudu nelze též přehlédnout, že v době, kdy oprávněnému byly výše uvedené pohledávky postoupeny (dne 23. 6. 2004), byla část pohledávky promlčena a nejméně rok již bylo vedeno exekuční řízení, jež postihovalo předmětné nemovitosti, a oprávněný si musel být vědom, že k uspokojení jeho pohledávky nemusí z těchto důvodů dojít či že jejich vymahatelnost bude ztížena. Z okolností, že probíhalo jiné exekuční řízení a následně došlo k jeho zastavení, aniž přihlášená pohledávka oprávněného byla uspokojena (v řízení tato skutečnost prokázána nebyla), nelze dovodit, že by v daném případě bylo vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z „§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.“, a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a namítá, že námitka promlčení osoby povinné ze závazku vždy sleduje cíl způsobit jeho nevymahatelnost v soudním řízení, že těžko si lze představit situaci, kdy jí tato námitka k tomuto účelu neslouží, neboť pro ni má vždy příznivé důsledky. Jen z toho, že tato námitka pro povinnou příznivé důsledky měla, jak uvedl odvolací soud, však ještě nelze dovodit, že není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti dovolatel cituje judikaturní závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle nichž „uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu, přičemž na úmysl poškodit tohoto účastníka právního vztahu je možno usuzovat jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna“. Odvolací soud se však nezabýval konkrétními okolnostmi, za kterých byla námitka promlčení povinnou uplatněna, a řešil pouze to, zda námitka promlčení měla nebo neměla pro povinnou příznivých důsledků; z toho dovozuje, že odvolací soud se neřídil ustálenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Oproti závěru odvolacího soudu má dovolatel za to, že „postup povinné byl jednoznačně šikanózní s cílem znemožnit mu vykonání jeho soudem přiznaných nároků, a to za zneužití situace, kdy před uplynutím promlčecí lhůty nebylo pro oprávněného (z důvodu na straně povinné) účelné vlastní návrh na nařízení exekuce podávat, a tato účelnost vznikla až po jejím uplynutí“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. a s §130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí odvolacího soudu [v posuzované věci napadenému usnesení odvolacího soudu kasační rozhodnutí odvolacího soudu nepředcházelo a dovolatel tudíž nesprávně dovozuje přípustnost dovolání z §237 odst. 1 písm. b)], přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních majících zásadní význam (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy [vyjma případu - o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel - kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ (ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních)] jen dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil a ani na základě námitek obsažených v dovolání k tomuto závěru nelze dospět.
Otázka aplikace §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu ke vznesené námitce promlčení již byla dovolacím soudem řešena. Nejvyšší soud zastává názor, že není vyloučeno, aby i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, byl shledán v rozporu s dobrými mravy a byla mu proto soudem odepřena právní ochrana. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. však má místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud opakovaně vyslovil též závěr, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002, jehož závěry akceptoval Ústavní soud v nálezu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, usnesení Nejvyššího ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, rozsudek tohoto soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, usnesení dne 21. dubna 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, či rozsudek ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999). Jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (šikanu) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým č. 126). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a ze dne 27. května 2010, sp. zn. 25 Cdo 4579/2008). Všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. 6. 2000 jsou přístupná na www.nsoud.cz).
V usnesení ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010, uveřejněném pod číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud (vycházeje ze závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2010, sp. zn. II ÚS 3168/09, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. 25 Cdo 4579/2008, podle nichž ustanovení §3 obč. zák. platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení), dále vyslovil, že není důvod činit jiný závěr pro řízení exekuční (vykonávací), v němž je námitka promlčení uplatňována v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce. Dovodil, že i v tomto řízení mohou nastat situace, kdy uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil (viz též nález Ústavního soudu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95). I pro exekuční řízení tedy platí, že obecně (zásadně) námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není; ve zcela výjimečných případech odůvodněných zvláštními okolnostmi však její uplatnění může být shledáno v rozporu s dobrými mravy. Uzavřel, že „i v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) platí, že námitka promlčení může být výrazem výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.)“.
Z námitek v dovolání nelze na zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce usuzovat. Odvolací soud totiž svůj závěr o tom, že okolnosti uplatněné námitky promlčení nebyly natolik výjimečné, že by bylo možné považovat tuto námitku za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nezaložil jen na úvaze, že vznesení námitky promlčení umožnilo povinné zabránit pro ni nevýhodné exekuci prodejem nemovitosti, ale současně vyslovil, že nelze důvodně dovozovat, že by pro ni byl tento účinek bez významu a že by tuto námitku vznesla pouze v úmyslu poškodit oprávněného. Rovněž správně akcentoval, že v době, kdy oprávněnému byly vymáhané pohledávky dne 23. 6. 2004 postoupeny, byla jedna z nich promlčena a že nejméně rok již bylo vedeno exekuční řízení, jež postihovalo předmětné nemovitosti, z čehož dovodil, že oprávněný si musel být vědom toho, že k uspokojení jeho pohledávky nemusí z těchto důvodů dojít či že jejich vymahatelnost bude ztížena. Taktéž poukázal na to, že z okolností, že probíhalo jiné exekuční řízení a následně došlo k jeho zastavení, aniž přihlášená pohledávka oprávněného byla uspokojena (přičemž však tato skutečnost nebyla v řízení prokázána), nelze dovodit, že by v daném případě bylo vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Jinak řečeno, dovolatel v dovolání zpochybnil jen dílčí úvahu odvolacího soudu, že námitka promlčení vymáhané pohledávky měla pro povinnou příznivé důsledky, a nikoliv jeho (celkové) právní posouzení věci, na němž založil svůj závěr o nedůvodnosti tvrzení oprávněného, že vznesení námitky promlčení povinnou je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněný s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu nemá právo a povinné v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu