ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1442.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 1442/2019-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného P. N. , narozeného XY, bytem v XY, proti povinnému J. H. , narozenému XY, bytem v XY, za účasti manželky povinného H. H. , narozené XY, bytem jako povinný, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, pro 365 545 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 EXE 82/2017, o dovolání manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 6. 2018, č. j. 15 Co 167/2018-229, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 6. 2018, č. j. 15 Co 167/2018-229, a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 3. 2018, č. j. 4 EXE 82/2017-188, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 15. 3. 2018, č. j. 4 EXE 82/2017-188, jímž okresní soud zamítl návrh manželky povinného, jímž se domáhala částečného zastavení exekuce přikázáním z účtu manželky povinného č. XY dle exekučního příkazu JUDr. Stanislava Pazderky, Exekutorský úřad Písek, ze dne 30. 3. 2017, č. j. 117 EX 965/17-19. Šlo o v pořadí již druhé rozhodnutí okresního soudu o tomto návrhu, neboť předchozí usnesení ze dne 6. 6. 2017, č. j. 4 EXE 82/2017-34, bylo zrušeno usnesením krajského soudu ze dne 19. 10. 2017, č. j. 15 Co 288/2017-122, a vráceno k dalšímu řízení se závazným pokynem.
Odvolací soud uvedl, že okresní soud se opět nezabýval námitkou, že vymáhaný dluh není součástí společného jmění manželů (dále též jen „SJM“), a nehodnotil ani vědomost manželky povinného o vzniku pohledávky, avšak nešlo s ohledem na §143a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník , dále též jen „obč. zák.“ a §262a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“, ve znění do 31. 12. 2013 (tj. ve znění v době vzniku dluhu), o skutečnost právně významnou. Soud zjistil, že manželé uzavřeli smlouvu o zúžení SJM v roce 2004, ta byla zapsána do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu v roce 2016 a vymáhaný závazek vznikl dne 31. 7. 2009. Vzhledem k datu zahájení exekučního řízení (1. 3. 2017) soud rozhodoval podle exekučního řádu a občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 139/2015 Sb. a účinné od 1. 7. 2015. Protože oprávněný nesouhlasil s přihlédnutím k obsahu smlouvy o zúžení SJM, nebylo možno postupovat podle §42 odst. 1, 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, dále též jen „e. ř.“, ale podle §42 odst. 3, 4 e. ř. Přípustnost postižení majetku v SJM nebo majetku manžela povinného posuzoval s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, podle předpisu účinného v době vzniku vymáhaného závazku. Soud uzavřel, že oprávněnému nebyl znám obsah smlouvy o zúžení SJM (§143a odst. 4 obč. zák.), přičemž se vyžaduje objektivní průkaz vědomosti oprávněného, nestačí pouhá možnost se s obsahem smlouvy seznámit při vynaložení obvyklé péče (20 Cdo 812/2005, 22 Cdo 1593/2004). Nepovažoval tedy za relevantní, že smlouva byla dne 25. 10. 2004 pod č. V-2666/2004-304 zapsána v katastru nemovitostí. Protože prostředky na účtu manželky netvoří součást SJM jen v důsledku smluvní modifikace zákonného režimu SJM, lze je exekučně postihnout. Důvod k zastavení by byl podle §262b odst. 2 o. s. ř. dán, kdyby na účtu byly uloženy výlučně prostředky, které netvoří součást SJM z důvodu některé z výjimek uvedených v §143 odst. 1 obč. zák., nic takového ale manželka povinného netvrdí. Důvod pro navrhované částečné zastavení exekuce tedy není dán.
Usnesení odvolacího soudu napadla manželka povinného dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky vlivu dohody o zúžení SJM na možnost postihu majetku ve vlastnictví manžela povinného, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ohledně možnosti využití §262b odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §143a obč. zák.), respektive která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena (co do výkladu použitelnosti §42 e. ř.). Předně poukázala na to, že soud se nezabýval námitkou, že vymáhaný dluh není v SJM z důvodu výluky stanovené zákonem (uvedl totiž, že toto posouzení netřeba s ohledem na zjištěné okolnosti). Dále soud nerespektoval judikaturou ustálený názor (prezentovaný např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5236/2015, 20 Cdo 4714/2016, 21 Cdo 608/2014, 21 Cdo 4936/2014, 20 Cdo 1701/2016) a nezjišťoval, zda manželka povinného věděla o závazku manžela, a zda tak vůbec mohla věřitele s dohodou o zúžení SJM seznámit. V dané věci přitom vyšel najevo opak, manželé léta nežijí ve společné domácnosti a manželka pobývá od roku 2005 v zahraničí. Pokud by se soud neodchýlil od ustálené praxe, musel by přihlédnout k dohodě o zúžení SJM a uzavřít, že její výlučný majetek (bankovní účet) nelze v této exekuci postihnout. Soud podle dovolatelky pochybil, protože posuzoval věc podle §42 e. ř. ve znění novely, provedené zákonem č. 139/2015 Sb., ačkoli zde jde o dohodu o zúžení SJM z roku 2004 a závazek z roku 2009. Tím vyložil možnost postihu věci v exekuci ve znění novely, která je pro manželku nepříznivější, a to jen s odkazem na den zahájení exekučního řízení. Nejvyšší soud podle dovolatelky dosud neřešil, zda se na dohodu o zúžení SJM a závazek, jež vznikly před novelou e. ř. provedenou zákonem č. 139/2015 Sb. a možnost postihu majetku, jenž v důsledku takto uzavřené dohody náleží výlučně jednomu z manželů, použije §42 e. ř. ve znění před uvedenou novelou či po její účinnosti. Pokud by se mělo použít nové znění, nabízí se otázka, zda je dosavadní judikatura k §42 e. ř., §262b o. s. ř. a §143a obč. zák. použitelná i na §42 e. ř. ve znění zákona č. 139/2015 Sb. Závěrem vytkla odvolacímu soudu, že odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1593/2004, které podle jejího názoru vůbec nedopadá na daný případ, a navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a sám nově rozhodl tak, že se exekuce co do postižení účtu manželky povinného zastavuje a přiznal dovolatelce náhradu nákladů řízení, případně po zrušení obou rozhodnutí vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud při posouzení otázky vědomosti oprávněného o existenci a o obsahu smlouvy o zúžení společného jmění povinného a jeho manželky nezohlednil, případně nezjišťoval, všechny právně relevantní skutečnosti, věc posoudil neúplně a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové však z obsahu spisu nevyplývají.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, přijal a odůvodnil závěr, že návrh manžela povinného na zastavení exekuce je třeba projednat podle ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř. ve znění novely občanského soudního řádu č. 139/2015 Sb. bez ohledu na to, kdy byla dosud pravomocně neskončená exekuce zahájena. „Zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř., na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (respektive právní předpis účinný v době, kdy vznikl samotný závazkový právní vztah - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 180/2019).
Nejedná se tedy o otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou, jak namítá dovolatelka, která nadto směšuje právní úpravu, podle níž soud projednává příslušný procesní návrh, a právní úpravu, podle níž zkoumá rozsah exekučně postižitelného majetku v dané věci. Je pak logické, že příslušné znění právní úpravy, aplikované na tu kterou otázku, současně předurčuje i aplikovatelnou judikaturu.
Proto odvolací soud v projednávané věci postupoval správně, pokud o návrhu manželky povinného rozhodoval podle exekučního řádu a občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 139/2015 Sb. a účinné od 1. 7. 2015 (srov. též Čl. II a IV, Přechodná ustanovení, zákona č. 139/2015 Sb.), avšak možnost a rozsah postižení majetku posuzoval podle předpisů účinných v době vzniku závazku povinného (za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013).
Dovolatelka předně vytkla soudu, že se nezabýval tvrzením, že vymáhaný dluh netvoří SJM v důsledku zákonného režimu (v odvolání uvedla, že předmětný dluh je zjevně mimo běžné poměry SJM, příp. že nevznikl běžným hospodařením povinného). Oba soudy však tuto otázku (správně) nepovažovaly za relevantní (srov. §262a odst. 1 o. s. ř. a obdobně §42 odst. 1 e. ř., ve znění účinném v době vzniku vymáhané pohledávky, podle nichž platilo, že jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze k jeho úhradě postihnout majetek patřící do SJM; přitom za takový se považuje také majetek, který netvoří součást SJM jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM). Bez ohledu na výsledek právní kvalifikace, zda závazek povinného spadá do SJM či nikoli, právní řád umožňuje k uhrazení (výlučného) závazku manžela postihnout majetek náležející do SJM (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2977/2018).
Dovolatelce je však třeba přisvědčit v tom, že soud měl zohlednit skutečnost, zda manželka povinného věděla, že se manžel zavazuje, a zda vůbec mohla věřitele (oprávněného) s dohodou o zúžení SJM seznámit. Podle §143a odst. 4 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 se manželé mohou vůči jiné osobě na smlouvu o zúžení SJM odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám. Odvolací soud se sice otázkou vědomosti třetí osoby o zúžení SJM zabýval (přitom poukázal mimo jiné na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1593/2004, podle nějž za „jinou osobu“ je třeba považovat osobu, jíž se obsah smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění může v jejím právním postavení nějak dotknout, resp. může zkrátit její práva, což oprávněný v této věci bezesporu je), avšak současně již pominul, že přitom musí zjišťovat, zkoumat a zohlednit nejen to, zda v době vzniku pohledávky oprávněný znal obsah smlouvy o zúžení společného jmění povinného a jeho manželky, ale též to, zda manželka povinného věděla o budoucím závazku svého manžela a zda tedy měla možnost nejpozději do vzniku závazku manžela oprávněného s obsahem smlouvy o zúžení společného jmění obeznámit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4936/2014, usnesení ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5236/2015). K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil též ve svém usnesení ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 180/2019.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při posouzení otázky vědomosti oprávněného o existenci a o obsahu smlouvy o zúžení společného jmění povinného a jeho manželky nezjišťoval, případně nezohlednil, všechny právně relevantní skutečnosti, nemůže dovoláním napadené rozhodnutí obstát. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §243e odst. 1, 2 věty druhé o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (viz §243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [viz ustanovení §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu