ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1504.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 1504/2018-1102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné CASPER CONSULTING a. s. , se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, identifikační číslo osoby 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti povinným 1) K. K. , narozené XY, bytem XY, 2) V. L. , narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, a 3) M. L. , narozené XY, bytem XY, prodejem nemovitých věcí pro 2 013 453,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 E 227/99, o dovolání povinných 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2017, č. j. 20 Co 433/2017-1035, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2017, č. j. 20 Co 433/2017-1035, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. října 2017, č. j. 1 E 227/99-1021, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve shora označené věci Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. 10. 2017, č. j. 1 E 227/99-1021, rozhodl, že na místo povinného V. L., který zemřel dne 31. března 2014, vstupují do řízení M. L., narozená XY, K. K., narozená XY, a V. L., narozená XY, neboť usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 1. 8. 2017, č. j. 25D 365/2014-651, na ně přešlo výlučné vlastnické (jakož i spoluvlastnické) právo zemřelého k dotčeným nemovitým věcem - pozemku č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, a pozemkům č. XY, č. XY a č. XY, jehož součástí je garáž bez č. p. /č. e., zapsaným na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovité věci“). Výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí byl nařízen usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 3. 1999, č. j. 1 E 227/99-10, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 1999, č. j. 23 Co 274/99-64, podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 9. 1998, č. j. 7 Cm 32/96-24.
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 12. 2017, č. j. 20 Co 433/2017-1035, usnesení soudu prvého stupně změnil tak, že do exekučního řízení vstupují na místo povinného V. L. K. K. a V. L. (výrok I.); rozhodl dále o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). V odůvodnění uvedl, že nemovité věci byly ve výlučném vlastnictví zemřelého, přičemž povinná M. L. není jeho procesním nástupcem, jestliže z této pozůstalosti nedědila (nadále však zůstává účastníkem řízení, neboť je vlastníkem nemovitých věcí postižených výkonem rozhodnutí po zániku společného jmění manželů).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly dovolání povinné 1) a 2), předkládající shodně k posouzení otázku, zda je soud při rozhodování o procesním nástupnictví po zemřelém povinném povinen zabývat odpovědností dědiců (procesních nástupců) za dluhy povinného. Přípustnost dovolání dovolatelky vymezují podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) tak, že napadené usnesení odvolacího soudu se odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016, sp. zn. 26 Cdo 2213/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 31 Cdo 1170/2012. Podle zmíněných rozhodnutí se soudy musí zabývat rozsahem odpovědnosti dědiců po zůstaviteli (včetně soudů v rámci exekučního řízení), přičemž omezení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele je třeba procesně vyjádřit zastavením řízení v rozsahu té části věřitelovy pohledávky, za niž dědic s ohledem na cenu nabytého dědictví neodpovídá. Povinná 1) následně vznáší další otázky - zda může odvolací soud rozhodovat o nákladech odvolacího řízení osoby, která odvolání nepodávala, zda může odvolací soud uvádět rozdílnou výši jistiny než v předchozím průběhu řízení, zda je možné pominout dovolatelem namítané pochybení soudu prvního stupně a zda může odvolací soud uvádět v rozhodnutí odlišně popis stavu věci, než jak jej uvedl soud prvního stupně.
Ve vyjádřeních k oběma dovoláním oprávněná považovala odkazovanou rozhodovací praxi dovolacího soudu za nepřípadnou, neboť v tomto řízení dovolatelky vstoupily do povinností zůstavitele toliko v rozsahu výkonu prodejem nemovité věci, tj. za dluhy zůstavitele jsou odpovědné pouze do této výše (a nikdy nad rámec podílu). Napadená rozhodnutí považuje za správná a navrhuje, aby byla dovolání zamítnuta.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (účastnicí řízení ve smyslu §255 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a je přípustné (viz §238a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je i opodstatněné.
Podle ustanovení §107 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odst. 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (odst. 2). Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (odst. 4). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (odst. 5).
Podle §1475 odst. 2 zákona č. 89/2012, Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (ke dni úmrtí zůstavitele - viz §3096 o. z.), dále jen „o. z.“, pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.
Podle §1701 odst. 1 o. z. přecházejí dluhy zůstavitele na dědice, ledaže zákon stanoví jinak.
Podle §1704 o. z. neuplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele v plném rozsahu. Neuplatnilo-li výhradu soupisu více dědiců, hradí dluhy zůstavitele společně a nerozdílně.
Podle §1705 o. z. provedení soupisu nemá právní účinky pro rozsah povinnosti k hrazení dluhů u dědice, který výhradu soupisu neuplatnil.
Podle §1706 o. z. uplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví. To platí i v případě, že soupis pozůstalosti nařídil soud v zájmu osoby pod zvláštní ochranou.
Podle §1707 o. z. každý z dědiců, který uplatnil výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele společně a nerozdílně s ostatními dědici, věřitel však může po každém dědici vyhradivšímu si soupis požadovat plnění jen do výše odpovídající jeho dědickému podílu.
Podle §2009 odst. 1 o. z. smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem.
Pro úplnost Nejvyšší soud nejprve připomíná, že před přijetím usnesení dovolacího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 31 Cdo 1170/2012, uveřejněném pod číslem 30/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „R 30/2015“), z judikatury dovolacího soudu vyplývalo, že při rozhodování o procesním nástupnictví není místa pro řešení otázek spojených s rozsahem odpovědnosti dědice za dluh, který je vymáhán, rozsah odpovědnosti povinného za vymáhaný dluh zůstavitele se může stát toliko předmětem řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (§268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 2169/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 20 Cdo 982/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 245/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 20 Cdo 2315/2007).
Na straně druhé Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3/2011 pod číslem 32, uzavřel, že neodpovídá-li dědic za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem buď vůbec (protože zůstavitel nezanechal majetek nebo protože zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, který byl v řízení o dědictví vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb), nebo odpovídá-li jen omezeně (protože zůstavitel sice zanechal majetek, avšak pasiva dědictví přesahují cenu nabytého dědictví), neumožňuje povaha věci pokračovat v řízení o celé pohledávce a soud proto podle ustanovení §107 odst. 5 věty první o. s. ř. zastaví řízení (zcela či zčásti) v takovém rozsahu, v jakém dědic za dluh zůstavitele neodpovídá.
Velký senát Nejvyššího soudu následně ve zmíněném R 30/2015 uvedený rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu odstranil (a překonal tím dosavadní rozhodovací praxi postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) přijetím závěru, že ten, kdo (jako dědic) nabyl dědictví, neodpovídá za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, v plném (neomezeném) rozsahu, nýbrž že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele (přebírá zůstavitelovy dluhy) - a za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele - jen omezeně, a to do výše ceny nabytého dědictví (zásada pro viribus hereditatis ); je-li více dědiců, odpovídají za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s jeho pohřbem podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (srov. §470 odst. 1 a 2 občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále „obč. zák.“, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009). V případě, že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem jen omezeně, neboť zůstavitel sice zanechal majetek, avšak pasiva dědictví přesahují cenu nabytého dědictví, je nepochybné, že některé pohledávky zůstavitelových věřitelů, popř. část těchto pohledávek, zůstanou neuhrazeny. Jestliže rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem odůvodňuje závěr, že bude (má být) splněna jen část pohledávky zůstavitelova věřitele, má zůstavitel procesního (a právního) nástupce jen v takovém rozsahu, v jakém dědic odpovídá za zůstavitelův dluh . V rozsahu neuspokojované části pohledávky nemá zůstavitel procesního nástupce, pročež povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení o celé pohledávce a soud proto podle ustanovení §107 odst. 5 věty první o. s. ř. zastaví řízení v takovém rozsahu, v jakém dědic za dluh neodpovídá.
Z posledně citovaného usnesení dovolacího soudu lze dovodit požadavek procesní reflexe odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele (a za přiměřené náklady spojené s pohřbem) nikoliv až ve fázi částečného zamítnutí nebo odmítnutí žaloby, ale již při rozhodování o zastavení řízení v rozsahu té části věřitelovy pohledávky, za níž dědic s ohledem na cenu nabytého dědictví neodpovídá. Míru (rozsah) odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele (a za přiměřené náklady spojené s pohřbem) je nutné zásadně zkoumat v souvislosti s řešením otázky, zda a s kým bude v řízení pokračováno (podle ustanovení §107 o. s. ř.), nikoliv až při rozhodování o věci samé. Posouzení rozsahu odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem se totiž neprojevuje jako okolnost, která by byla významná pro rozhodnutí ve věci samé, ale již v rámci zkoumání podmínek řízení (posléze vyjádřené rozhodnutím o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, který ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení). Shodný závěr (co do způsobu, jakým je v probíhajícím řízení nutné zohlednit rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem) je ostatně zastáván rovněž odbornou literaturou (srov. např. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 724, nebo Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 374).
Podle názoru dovolacího soudu je nezbytné výše uvedené závěry aplikovat také do řízení ve věci výkonu rozhodnutí (exekuce), neboť i v tomto řízení se omezení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele (v posuzovaném případě vycházející z úpravy o. z.) musí promítnout již při rozhodování o procesním nástupnictví povinného, nikoliv až ve fázi rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 o. s. ř. Rovněž ve vykonávacím (exekučním) řízení je totiž nutné zkoumat podmínky řízení v souvislosti s procesním nástupnictvím, a proto v rozsahu té části věřitelovy pohledávky, za niž dědic s ohledem na cenu nabytého dědictví neodpovídá, nemá zůstavitel (povinný) procesního nástupce, přičemž i zde platí, že neumožňuje-li povaha věci pokračovat ve vykonávacím (exekučním) řízení o celé pohledávce, soud podle §107 odst. 5 o. s. ř. řízení zastaví v takovém rozsahu, v jakém dědic za dluh neodpovídá (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016, sp. zn. 26 Cdo 3549/2015, a dovolatelkami znamenané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016, sp. zn. 26 Cdo 2213/2015).
Oproti právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, podle které dědic bez dalšího odpovídal za dluhy do výše ceny nabytého dědictví (srov. §470 a §471 obč. zák.), však dochází podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 k přechodu povinnosti k úhradě dluhů v plném rozsahu, tj. dědic je povinen uhradit zůstavitelovy dluhy i nad rozsah nabytého dědictví (tzv. i ze svého výlučného majetku), není-li zákonem stanoveno jinak (srov. §1701 o. z.).; proto dědic, byť z dědictví ničeho nenabyl, odpovídá za dluhy zůstavitele, nebylo-li jeho postavení dědice jinak zákonným způsobem modifikováno. Z toho plyne, že soud je povinen při rozhodování o procesním nástupnictví přihlédnout zejména ke skutečnosti, zda dědicové (či některý z nich) uplatnili výhradu soupisu ve smyslu §1706 o. z., popřípadě zda zde neexistuje jiný - zákonem stanovený - důvod pro úpravu rozsahu odpovědnosti jednotlivých dědiců za dluhy zůstavitele.
Jelikož se soudy v předchozích stupních otázkou rozsahu odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele nikterak nezabývaly a odchýlily se tak od závěrů relevantní judikatury Nejvyššího soudu (především od shora citovaného R 30/2015 či od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016, sp. zn. 26 Cdo 2213/2015), je jejich právní posouzení prozatím neúplné, a tudíž nesprávné.
Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a rovněž soudu prvního stupně (pro který platí stejné kasační důvody) ruší podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (viz §243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 věta první ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 4. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu