ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1567.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 1567/2019-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněných a) P. N. , narozeného dne XY, a b) A. N. , narozené dne XY, obou bytem XY, obou zastoupených Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 10, Murmanská č. 1475/4, proti povinnému J. J. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova č. 2243/7, pro 717 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 EXE 349/2017, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 26 Co 303/2018-106, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 26 Co 303/2018-106, a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. srpna 2018, č. j. 4 EXE 349/2017-79, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 2. 8. 2018, č. j. 4 EXE 349/2017-79, zamítl „návrh povinného na zastavení exekuce nařízené pověřením Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 3. 2017, č. j. 4 EXE 349/2017-17“. Soud prvního stupně zjistil, že exekučním titulem je v projednávané věci vykonatelný notářský zápis Mgr. Davida Borského ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. NZ 252/2015, na jehož základě je vedena exekuce na majetek povinného k vymožení pohledávky ve výši 717 00 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 0,5% denně z částky 717 000 Kč od 24. 3. 2016 do 28. 2. 2017, že předmětem notářského zápisu je uznání dluhu povinného, který vznikl na základě smluv o zápůjčkách ze dne 8. 8. 2015, 11. 5. 2015 a 18. 3. 2015, uzavřených mezi právním předchůdcem oprávněných a) a b) P. N. a povinným. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky neexistoval závazkový vztah a notářský zápis by byl zastřeným právním úkonem, proto není dán důvod pro zastavení exekuce.
K odvolání povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2018, č. j. 26 Co 303/2018-106, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dospěl k závěru, že právním titulem pohledávky oprávněných a) a b) je dohoda o novaci, kterou právní předchůdce oprávněných a) a b) P. N. a povinný uzavřeli dne 23. 9. 2015, nahrazující závazek ze smluv o zápůjčkách ze dne 18. 3. 2015, 11. 5. 2015 a 8. 8. 2015, o této dohodě byl sepsán notářský zápis se svolením k vykonatelnosti a povinný v rámci notářského zápisu uznal svůj dluh vůči právnímu předchůdci oprávněných a) a b) P. N., čímž došlo k přenosu důkazního břemene na povinného. Odvolací soud uzavřel, že povinný neunesl důkazní břemeno a navrženými listinnými důkazy neprokázal, že ve dnech 18. 3. 2015, 11. 5. 2015 a 8. 8. 2015 nemohl převzít peněžní prostředky od právního předchůdce oprávněných a) a b) P. N.; odvolací soud neprovedl z důvodu nadbytečnosti a neúčelnosti navržené výslechy povinného a manželky povinného, neboť dovodil, že navržený důkaz účastnickým výslechem povinného by měl v kontextu provedených důkazů nízkou důkazní hodnotu, a provedení důkazu výslechem manželky povinného je nadbytečné, neboť skutečnosti, které povinný navrhl výslechem manželky povinného prokázat, nejsou pro posouzení věci s ohledem na zjištěný skutkový stav relevantní. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou dány podmínky pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že v předcházejícím řízení opakovaně namítal, že mezi ním a právním předchůdcem oprávněných a) a b) P. N. nikdy nedošlo k předání peněz či k bezhotovostnímu převodu sjednané částky, právní vztah ze zápůjčky mezi stranami nevznikl a šlo o zastřený právní úkon. Povinný tak zpochybnil pravost a pravdivost předmětných smluv o zápůjčce jako soukromých listin, u kterých nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky, proto následně nastoupila důkazní povinnost oprávněných a) a b), aby prokázali, že smlouvy o zápůjčce byly platně uzavřeny, tedy že na jejich podkladě došlo k reálnému plnění. Vzhledem k tomu, že „v hypotéze normy upravující zápůjčku je vyjádřena skutečnost o přenechání peněz (do dispozice povinného)“ a povinný tuto skutečnost zpochybnil, břemeno tvrzení a důkazní břemeno je třeba přenést na oprávněné a) a b). Odvolací soud však přenesení důkazního břemene ohledně reálnosti zápůjček na oprávněné a) a b) nepřipustil a dovodil existenci vymáhaného nároku pouze s odkazem na dohodu vtělenou do notářského zápisu, aniž by přihlédl k ustálené judikatuře dovolacího soudu, dle které je důvodem k zastavení exekuce vedené na základě notářského zápisu skutečnost, že oprávněný podle hmotného práva nemá nárok na vymáhané plnění. Povinnému k úspěšnému uplatnění obrany založené na popření žalobních tvrzení postačuje úspěšné provedení protidůkazu, které spočívá pouze ve zpochybnění pravděpodobnosti existence skutkových okolností, na nichž stojí uplatněný nárok, pod hranici praktické jistoty. Odvolací soud společně se soudem prvního stupně však tyto závěry nerespektoval, neprovedl povinným navržený důkaz, neumožnil povinnému nést důkazní břemeno opaku a nepřipustil přenesení důkazního břemene na oprávněné a) a b). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu společně s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je z podstatné části koncipováno jako výtah z teoretických pojednání a ustálené judikatury vztahujících se důkaznímu břemeni a k podstatě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Dovolatel v rámci dovolání vysvětluje, co rozumí pod pojmem protidůkaz a za jakých obecných okolností podle něj má dojít k přenesení důkazního břemene. Takové obecné úvahy samy o sobě nesměřují k formulaci konkrétního dovolacího důvodu, ani k řádnému vymezení předpokladu přípustnosti dovolání.
Z dovolání se dále podává, že podle dovolatele odvolací soud postupoval nesprávně, jestliže na základě uznání dluhu, k němuž došlo v rámci předmětného notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, uzavřel, že je na povinném, aby vyvracel, že k zápůjčkám ze dne 8. 8. 2015 (kdy bylo zapůjčeno 217 000 Kč), 11. 5. 2015 (kdy bylo zapůjčeno 250 000 Kč) a ze dne 18. 3. 2015 (kdy bylo zapůjčeno 250 000 Kč), a na jejich základě ke vniku dluhu v úhrnné výši 717 000 Kč skutečně došlo. Povinný naopak namítá, že poté, co zpochybnil pravost svého podpisu na smlouvách o zápůjčkách a to, že údajně zapůjčené částky převzal, bylo na oprávněných a) a b), aby existenci zápůjček a na jejich základě zachyceného a vymáhaného dluhu popsaného v notářském zápisu prokazovali. Oprávnění a) a b) by podle názoru povinného měli prokazovat jak pravost a pravdivost soukromých listin zachycujících předmětné smlouvy o zápůjčkách, tak okolnost, že došlo k předání peněz. S tímto názorem povinného se však dovolací soud neztotožňuje, neboť uznání dluhu ve smyslu §2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“, zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle §133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sen. zn. 29 ICdo 154/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001 sp. zn. 29 Cdo 633/2000). Ani tato námitka povinného tedy nezakládá přípustnost dovolání, protože odvolací soud dovolatelem nastolenou právní otázku posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatel však kromě shora uvedeného namítá, že i kdyby pokládal za správný právní závěr odvolacího soudu, že je na něm, aby prokázal, že dluh z předmětných smluv o půjčce, který je zachycen v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, ve skutečnosti neexistuje, odvolací soud mu nedal prostor k unesení tohoto jeho údajného důkazního břemene. Dovolateli je třeba dát za pravdu, že nebyl-li mu ze strany odvolacího soudu svévolně poskytnut prostor k unesení důkazního břemene, šlo o zásadní vadu, která vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces, což je samo o sobě způsobilým dovolacím důvodem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4579/2017, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Dovolací soud proto i v právě uvedené souvislosti přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného je opodstatněné.
Z dovoláním napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud (a ani soud prvního stupně) neprovedl výslech povinného a jeho manželky (návrhy na doplnění dokazování jejich výslechem povinný navrhl již před soudem prvního stupně v rámci podání ze dne 31. 7. 2018), přestože povinný tyto důkazní prostředky označil za účelem prokázání svého tvrzení, že smlouvy o zápůjčce z 18. 3. 2015, 11. 5. 2015 a 8. 8. 2015 nikdy nepodepsal a peníze v nich uvedené nikdy nepřevzal. Odvolací soud svůj postup odůvodnil tím, že důkaz výslechem povinného pokládá za nadbytečný pro jeho nízkou důkazní hodnotu, neboť v tvrzeních povinného je „příliš mnoho náhod a omylů“ a povinný si ve svých vyjádřeních „protiřečí“. Důkazní prostředek navržený účastníkem však nelze opomenut pouze z důvodu, že se předběžně jeví jako nevěrohodný, protože k úplnému posouzení jeho věrohodnosti může dojít až poté, co bude skutečně proveden (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4636/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4362/2011). Vysvětlení odvolacího soudu o neprovedení důkazu výslechem povinného tedy neobstojí za situace, kdy povinný neunáší břemeno prokazování skutečností ve svůj prospěch z jiných už provedených důkazních prostředků (srov. ustanovení §131 odst. 1 o. s. ř.).
Výslech manželky povinného je podle odvolacího soudu nadbytečný proto, že podle tvrzení povinného nebyla s věcí seznámena. Ani s tímto vysvětlením se dovolací soud neztotožňuje, protože ze skutkových zjištění samotného odvolacího soudu vyplývá, že v době údajného uskutečnění zápůjčky dne 8. 8. 2015 měl být povinný společně se svou manželkou na několikadenním pobytu v Bratislavě. Stejně tak by manželka povinného mohla být zdrojem informací o tom, kde se povinný nacházel dne 18. 3. 2015 mimo dobu, kdy byl po převážnou část dne (do 19.00 hod.) hospitalizován pro zdravotní obtíže, a zda tedy mohl nebo nemohl v ten den podepsat smlouvu o zápůjčce částky 250 000 Kč a peníze od právního předchůdce oprávněných a) a b) P. N. převzít. Není rovněž zcela vyloučeno, že by manželka povinného na základě mimořádné události, k níž mělo dojít dne 11. 5. 2015 (povinný si v ten den měl převzít správní rozhodnutí v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi) měla vědomost, kde se povinný v tento den zdržoval a zda tedy bylo možné, aby během dne podepsal smlouvu o zápůjčce částky 250 000 Kč a peníze převzal.
Jestliže odvolací soud postavil své rozhodnutí na tom, že povinný neunesl důkazní břemeno svých tvrzení, že k zápůjčce v předmětné dny nedošlo, a současně bez řádného důvodu odmítl provést povinným navržené důkazní prostředky, u nichž není vyloučeno, že by jejich prostřednictvím povinný unesl své důkazní břemeno (výslech manželky povinného a povinného), opomenul důkazní prostředky nabídnuté povinným, čímž porušil právo povinného na spravedlivý proces.
Ze shora uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je postaveno na neúplném dokazování, přičemž tato neúplnost spočívá v porušení práva povinného na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Mělníku) k dalšímu řízení (srov. §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2019
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu