ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1580.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 1580/2019-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s. , identifikační číslo osoby 61860069, se sídlem v Praze - Novém Městě, Klimentská 1216/46, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinné Ž. M. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 128 060 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 21 EXE 1514/2017, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 27 Co 282/2018-179, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 27 Co 282/2018 179, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. června 2018, č. j. 21 EXE 1514/2017-129, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 6. 2018, č. j. 21 EXE 1514/2017-129, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené soudní exekutorkou Mgr. Marcelou Petrošovou, Exekutorský úřad Břeclav, pod sp. zn. 160 EX 3060/17. Vyšel ze zjištění, že exekučním titulem je v posuzované věci rozhodčí nález ze dne 21. 1. 2016, č. j. Va 48-60/2015-16, vydaný rozhodkyní JUDr. Evou Vaňkovou, jímž byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 152 160 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky ode dne 23. 11. 2015 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 5 124,28 Kč, další smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně za každý den prodlení s úhradou 118 008 Kč ode dne 19. 11. 2015 do zaplacení a na nákladech rozhodčího řízení částku 19 298,40 Kč. Vymáhaná pohledávka oprávněné vychází ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 18. 7. 2012, č. 9100594633, podle níž byl povinné poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 60 000 Kč s výpůjční úrokovou sazbou 94,99 % ročně na období 36 měsíců.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 11. 2018, č. j. 27 Co 282/2018-179, k odvolání povinné usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že rozhodci svědčila pravomoc k vydání rozhodčího nálezu, tj. rozhodce byl určen podle transparentních pravidel a nejednalo se ani o zjevnou ekonomickou závislost, resp. podjatost (s odkazem např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 329/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, uveřejněné pod číslem 101/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Odvolací soud rovněž zdůraznil, že v exekučním řízení nelze přezkoumat exekuční titul z hlediska jeho věcné správnosti, neboť v případě, kdy by exekuční soud zjišťoval rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (i s ohledem na výši smluvní pokuty či smluvní úrok) či jiné relevantní faktory, jednalo by se o obcházení zákona. Přestože si je vědom aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež reaguje na judikaturu Ústavního soudu, nadále platí, že exekuční titul (rozhodčí nález) „ nemůže být v exekučním řízení přezkoumáván, nelze zde dovozovat neplatnost rozhodčí doložky a nelze obcházet včas a řádně (zákonem předvídaným způsobem) nerealizovanou ochranu spotřebitele v představě, že tak jako tak lze ochranu nalézt v následném exekučním řízení “.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, ve kterém předně rozporuje závěr o nemožnosti exekučního soudu přezkoumat věcnou správnost exekučního titulu a zabývat se platností úvěrové smlouvy z titulu ochrany spotřebitele (s odkazem nález Ústavního soudu ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, nález Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Hledisko přípustnosti dovolání dovolatelka spatřuje v tom, že napadené usnesení odvolacího soudu se výslovně (a vědomě) odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které je pro určení (ne)platnosti úvěrové smlouvy (způsobující neplatnost také rozhodčí doložky, včetně nedostatku pravomoci rozhodce) nezbytné zkoumat judikaturou dovolacího soudu vytýčená kritéria okolností uzavírání smlouvy, včetně vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (s odkazem např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 3844/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008). Otázkami procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od výše uvedené rozhodovací praxe, jsou a/ zda je exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, a b/ zda exekuční soud může na základě věcného přezkumu exekučního soudu exekuci zastavit postupem dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a to s odkazem na „jiný důvod“.
Napadené usnesení rovněž závisí na vyřešení otázky procesního a hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), případně která - s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu - nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to c/ zda exekuční soud může na základě zjištění, že „podkladem rozhodčího nálezu byla úvěrová smlouva, podle níž věřitel uplatnil nároky, které by nemohly být soudem v nalézacím řízení přiznány, neboť jsou nepokrytě lichvářské, tedy nemravné, a proto neplatné“ exekuci zastavit postupem podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to s odkazem na „jiný důvod“.
Podle názoru dovolatelky doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny další právní otázky, konkrétně d/ zda je neplatná úvěrová smlouva, pokud věřitel s odbornou péčí neposoudil úvěruschopnost dlužníka, e/ zda exekuční soud může přezkoumávat, jestli věřitel posoudil s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka, f/ zda exekuční soud může na základě zjištění, že věřitel neposoudil s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka zastavit exekuci postupem dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to s odkazem na „jiný důvod“, g/ zda je nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu, jestliže má soud posoudit míru indicií podporující závěr o ekonomické provázanosti rozhodce s oprávněnou, přičemž neprovede důkazy navrhované povinnou k prokázání dané provázanosti, aby tak byly objasněny rozhodné skutečnosti, h/ zda je neplatná rozhodčí smlouva, která má stanovit pravomoc rozhodce pro řešení sporu ze smlouvy, která v době uzavření rozhodčí smlouvy ještě nevznikla, a i/ zda je neplatná rozhodčí smlouva pro obcházení zákona, pokud byla uzavřena se spotřebitelem dříve než smlouva o úvěru, z níž měly případné spory vzniknout.
Uvedené otázky dovolatelka argumentačně uzavřela tak, že exekuční soud může (musí) přezkoumávat exekuční titul i z pohledu správnosti (z pohledu dobrých mravů), v případě rozporu s dobrými mravy musí být neplatností postižena smlouva o úvěru i rozhodčí smlouva, a pokud věřitel neposoudil s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka, měla by být exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena. Doplnila, že se soudy nedostatečně vypořádaly s posuzováním relevantních indicií týkajících se ekonomické závislosti rozhodce a že nelze platně uzavřít rozhodčí doložku, jestliže tomu nepředcházelo uzavření úvěrové smlouvy, jejíž případné spory by měly být podle dané rozhodčí smlouvy posuzovány.
Oprávněná ve svém vyjádření poukázala na předchozí procesní pasivitu povinné, jež s předloženými námitkami přichází až ve fázi exekučního řízení. Zachována by měla být doposud platná zásada, podle které v exekučním řízení není možno exekuční titul věcně přezkoumat, neboť exekuční řízení neslouží k autoritativnímu nalézání práva a případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012). Kromě toho nebyly povinnou tvrzeny natolik extrémní okolnosti, které by vedly k závěru, že úvěrová a rozhodčí smlouva se jako celek příčí dobrým mravům (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“.; po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu k tomu oprávněnou osobou (účastnicí exekučního řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť při řešení otázky možnosti exekučního soudu zkoumat za účelem posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu spolu s dalšími okolnostmi i neplatnost úvěrové smlouvy jako celku pro rozpor s dobrými mravy se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, dospěl bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinné na zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (uložením veškerých výše popsaných povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 44/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 399/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 2869/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 2150/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017, a další).
Dovolací soud dále ve své rozhodovací praxi objasnil, že byť přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není zásadně v exekučním řízení přípustný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014), není současně vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3283/2018). Ačkoli neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“).
Nejvyšší soud již také vymezil základní kritéria, kterými je nezbytné se v exekučním řízení zabývat, a to přiměřeností výsledku rozhodčího řízení, a to zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty a na smluvní úrok z poskytnuté částky) s přihlédnutím k možnému zneužití finanční tísně spotřebitele. Zohlednit je třeba rovněž způsob ustanovení rozhodce, míru a odůvodněnost pasivity povinné - spotřebitelky, která své námitky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i to, proč hmotněprávní výhrady k plnění, které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesla již při podpisu rozhodčí smlouvy, nebo v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018, sp. zn. 20 Cdo 4206/2018). Toto zkoumání je třeba provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i komplexně v celkovém úhrnu. Argumentací a maiori ad minus pak nelze než dovodit, že tentýž způsob posouzení je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018).
Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud měl v projednávané věci za účelem úsudku, zda je namístě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., mimo jiné posoudit i mravnost rozhodčím nálezem přiznaných dílčích plnění ze smlouvy o úvěru (zejména smluvních úroků, smluvních pokut a částky, která má být zaplacena za poskytnutí úvěru), která byla rozhodčím nálezem přiznána, a to nejen samostatně, ale i v jejich celkovém úhrnu. Jestliže takové posouzení neprovedl s odůvodněním, že exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat exekuční titul (a s ním spojenou úvěrovou smlouvu) z hlediska jeho věcné správnosti, je jeho právní posouzení podle shora uvedené judikatury dovolacího soudu prozatím neúplné, a tudíž i nesprávné.
Se zřetelem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení a rovněž usnesení soudu prvního stupně, pro které platí tytéž kasační důvody, podle ustanovení §243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ruší (aniž bylo nutno zabývat se dalšími námitkami dovolatelky) a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (viz §243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [viz ustanovení §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu