ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2205.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2205/2018-500
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné H. Š. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Marcelou Polcarovou, advokátkou se sídlem v Žatci 1110, proti povinnému L. E. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem v Lounech, Sladovnická 21, pro 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 EXE 3415/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. ledna 2018, č. j. 8 Co 320/2017-479, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Ve shora označené věci Okresní soud v Lounech (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 21. 8. 2017, č. j. 11 EXE 3415/2016-430, částečně zastavil exekuci v rozsahu pohledávky oprávněné ve výši 10 000 Kč (výrok I.), zamítl návrh povinného na zastavení exekuce ohledně vymáhaných 390 000 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení resp. exekuce (výroky III. a IV.). Vyšel ze zjištění, že exekučním titulem v dané věci je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, sepsaný notářkou v Žatci JUDr. Ivanou Demutovou dne 22. 10. 2013, č. j. N 640/2013, NZ 563/2013, kterým se povinný zavázal uhradit oprávněné částku 400 000 Kč. Soud prvního stupně předmětnou exekuci částečně zastavil z důvodu, že k zaplacení 10 000 Kč mělo dojít ještě před sepisem notářského zápisu; ve zbývající části však dospěl k závěru, že k řádnému splacení dluhu vymáhaného exekucí nedošlo.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 1. 2018, č. j. 8 Co 320/2017-479, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci zastavil rovněž pro částku 245 630 Kč (výrok I.) a oprávněné uložil povinnost zaplatit povinnému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 30 068,50 Kč (výrok II.) a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 313 Kč (výrok III.), jakož i soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 3 630 Kč (výrok IV.). Odvolací soud po doplněném dokazování uzavřel, že (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004) je nutno povinnému na úhradu dluhu započíst také platby, u nichž není explicitně určeno, který z více dluhů jimi splácel (podle zásady přednostního vyrovnání pohledávky zajištěné notářským zápisem, která jako jediná byla již vykonatelná a prodlení s jejím splněním by pro povinného představovalo nejtíživější následky); daný princip však neuplatnil u neidentifikovaných plateb obchodní korporace, která jimi splácela své vlastní dluhy vůči oprávněné.
Povinný v podaném dovolání předně namítá, že odvolací soud měl aplikovat zásadu priority (tj. přednostní započtení plateb na splacení dluhu vzniklého na základě notářského zápisu) i v případě úhrad, které vůči oprávněné provedla obchodní korporace, neboť ta na základě §332 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zákoník“), ve spojení s §1936 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), plnila dluhy ve prospěch dlužníka, jenž byl jejím jediným společníkem a jednatelem. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs „o. s. ř.“) dovolatel vymezil tak, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak “, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 1454/2010.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Zároveň se musí jednat o odklon nikoli zdánlivý, ale dovolatelem předložená rozhodnutí dovolacího soudu musí být objektivně schopná vytvořit rozpor s právními závěry v napadeném rozhodnutí.
V projednávaném případě dovolatel odkázal na rozsudek dovolacího soudu, podle kterého projev vůle, jímž dlužník plní dluh svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu ustanovení §34 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, přičemž takovým právním úkonem je i projev vůle, jímž třetí osoba plní dluh dlužníkovu věřiteli se souhlasem dlužníka ve smyslu §332 odst. 1 obch. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011); zmínil dále usnesení, podle kterého poskytne-li věřiteli plnění se souhlasem dlužníka třetí osoba, závazek dlužníka v rozsahu poskytnutého plnění zaniká (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 1454/2010). Uplatnitelnost těchto rozhodnutí vychází z požadavku, že z projevu vůle osoby – ať už fyzické či právnické – musí být zřejmé, ve prospěch kterého subjektu jej daná osoba činí (srov. §546 a §556 odst. 1 a 2 o. z.). Stěžejním důvodem neúspěchu dovolatele před odvolacím soudem byla neprokázaná skutečnost, že obchodní korporace konkrétní platbu (platby) provedla ve prospěch povinného, nikoli že by odvolací soud nerespektoval dovolacím soudem přijatou (a povinným odkazovanou) judikaturu, podle níž je-li postaveno najisto, že třetí osoba plní ve prospěch dlužníka (povinného), je věřitel (oprávněný) povinen takovou platbu přijmout. Ostatně sám odvolací soud připustil možnost úhrady dluhů povinného obchodní korporací, pokud by z identifikace jednotlivých plateb bylo dostatečně zřejmé, že platba je k úhradě dluhů povinného určena. Jestliže však dovolatel neunesl důkazní břemeno ke svému tvrzení a neprokázal, že obchodní korporace plnila v jeho prospěch, nelze konstatovat rozpor napadeného rozhodnutí s výše uvedenou judikaturou, neboť se obsahově míjejí.
Domáhal-li se současně dovolatel, aby vyřešená právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, přičemž jeho požadavek zjevně neplyne z odlišného právního názoru, nýbrž směřuje toliko k jinému (nadto skutkovému) výsledku řízení před soudy nižších stupňů, nelze tím přípustnost dovolání založit. Nejvyšší soud připomíná, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. způsobem, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je uplatnitelná v situacích, ve kterých dovolatel spatřuje potřebu odklonu (změny) od právního názoru, který dovolací soud v dané věci doposud zastával; k tomu je zapotřebí poukázat na doposud přijímanou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a předložit relevantní argumenty odůvodňující její modifikaci. Dovolatel předestřeným způsobem přípustnost dovolání nevystihl, což je příznačné i tomu, že zvolil současně dvě hlediska přípustnosti, která se z povahy věci navzájem vylučují.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. bez jednání (viz §243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu