ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2690.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 2690/2019-522
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné ZEMTEX stav SK s. r. o. , se sídlem v Bratislavě, Klincová č. 37/B, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 46073671, zastoupené Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská č. 531/12, proti povinné Slaten s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Slavníkova č. 2357/9, identifikační číslo osoby 29008441, pro 6 964 168 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 EXE 1202/2017, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2019, č. j. 39 Co 26/2019-485, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 22 251,90 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Blažka, advokáta se sídlem v Praze 5, Na Březince č. 1232/16.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze potvrdil v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 38 EXE 1202/2017-448, kterým byla zastavena exekuce vedená na základě exekutorských zápisů sepsaných dne 19. září 2012 JUDr. Antonínem Dohnalem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad v Jeseníku, sp. zn. EXz 222/12 a sp. zn. EXz 223/2012. Exekuce byla zastavena, neboť soudy obou stupňů dospěly k závěru, že vymáhaná pohledávka nikdy neexistovala, protože dílo (v exekuci byla vymáhána cena za provedení díla) není možné považovat za předané a převzaté, a tedy ani za provedené.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, podle něhož: „Nebylo-li v dané věci sjednáno, že sepsání předávacího protokolu je hmotněprávní podmínkou předání díla, ale předávací protokol měl sloužit jen jako důkaz o předání díla, odvolací soud pochybil, dovodil-li, že žalobkyně nemá nárok na doplacení ceny díla, nebyl-li sepsán předávací protokol mezi účastníky, jako smluvními stranami smlouvy o dílo“.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Soud prvního stupně uvedl, že bylo-li v čl. XIII. bodu 5 stranami obou smluv o dílo mimo jiné dohodnuto, že o předání a převzetí díla jsou zhotovitel i objednatel povinni sepsat protokol, v jehož závěru objednatel prohlásí, zda dílo přejímá nebo nepřejímá, a pokud ne, z jakých důvodů, bylo předání díla vázáno na protokolární zápis obou smluvních stran a existence takového protokolu je pak hmotněprávní podmínkou předání a převzetí díla. Odvolací soud dospěl k témuž závěru.
Oproti situaci uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaného dovolatelkou tak v nyní řešené věci ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že bylo nezbytné, aby dílo bylo předáno protokolárně. Napadené usnesení odvolacího soudu proto není v rozporu s dovolatelkou citovaným rozhodnutím a dovolání tak není přípustné.
Nejvyšší soud již naopak opakovaně vysvětlil, že vyplývá-li ze smlouvy, že podmínkou předání a převzetí díla (ve smyslu §548 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013) je podpis protokolu o předání a převzetí díla v písemné formě, tvoří existence takového protokolu hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. dubna 2010, sp. zn. III. ÚS 1821/09, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006).
Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jestliže dospěl k závěru, že oprávněné nevzniklo právo požadovat zaplacení ceny dle smluv o dílo.
Ve zbytku dovolání (včetně jeho doplnění ze dne 21. května 2019) dovolatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. Nadto ani netvrdila skutečnosti rozhodné pro dovolací řízení, když podstata jejích námitek spočívala v nesouhlasu dovolatelky se skutkovými závěry soudů obou stupňů a s hodnocením provedených důkazů. Co se týče namítaného porušení práva dovolatelky na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud tvrzený extrémní rozpor závěru odvolacího soudu o neexistenci pohledávky s provedenými důkazy neshledal.
Ohledně tvrzení dovolatelky, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu jí nebylo řádně doručeno, Nejvyšší soud uvádí, že ze spisu se podává (viz č. l. 491), že dané usnesení bylo doručeno do datové schránky právního zástupce oprávněné dne 22. března 2019.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání oprávněné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 9. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu