ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2706.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 2706/2019-479
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné AB – CREDIT a. s., se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 40522610, proti povinnému Z. J., narozenému XY, bytem XY, za účasti manželky povinného D. J., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolská 1788/60, pro 17 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 22 Nc 1566/2008, o dovolání manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. ledna 2019, č. j. 58 Co 194/2018-432, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Ve shora označené exekuční věci Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 4. 2018, č. j. 22 Nc 1566/2008-398, zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce nařízené usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 9. 2008, č. j. 22 Nc 1566/2008-25, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2010, č. j. 12 Co 185/2009-82 (výrok I.); současně zamítl návrh manželky povinného na odklad a částečné zastavení exekuce (výroky II. a III.). Vyšel ze zjištění, že exekučním titulem je v trestním řízení vydaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2008, č. j. 2 To 9/2008-1131, kterým byla vedle výroku o vině a trestu povinnému uložena povinnost (společně a nerozdílně s druhým obžalovaným J. P., narozeným dne XY) zaplatit oprávněné na náhradě škody částku 17 000 000 Kč, a to z důvodu porušení smlouvy o úvěru ze dne 27. 9. 1995, kterou oba obžalovaní uzavřeli a úvěr posléze vyčerpali bez jeho splacení.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 1. 2019, č. j. 58 Co 194/2018-432, rozhodl tak, že odvolání manželky povinného proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně odmítl (výrokem I. odvolacího soudu), usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrokem II. odvolacího soudu), v části výroku III., o zamítnutí návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekuce, usnesení zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrokem III. odvolacího soudu), ve zbylé části výroku III., o zamítnutí návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekuce z důvodu špatného zdravotního stavu její a povinného dcery (dále rovněž „dcera“) a nepřiměřeného způsobu vedení exekuce, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrokem IV. odvolacího soudu). Odvolací soud zdůraznil, že i s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu dcery není exekuce prodejem nemovitých věcí ve vlastnictví manželky povinného - pozemků parc. č. st. XY, č. XY, č. XY a rodinného domu č. p. XY v katastrálním území XY (dále jen „nemovité věci“) - přiměřená či nepřiměřeně vedená s ohledem na výši vymáhané a dosud vymožené pohledávky oprávněné a absenci jiné perspektivy vymožení dlužné částky. V průběhu řízení sice bylo prokázáno, že dcera je osobou se středně těžkým až těžkým mentálním postižením, neschopná samostatného života, závislá na bezbariérově upravených prostorách, u níž každé „vykolejení“ z obvyklého způsobu života „vede k dramatickému zhoršení zdravotního stavu“, prodej nemovitých věcí je však „jediným způsobem, jak alespoň částečného uspokojení nároku oprávněné a nákladů exekuce dosáhnout“; následky exekuce jsou tedy i v posuzovaném případě běžné.
Proti výrokům III a IV usnesení odvolacího soudu podala manželka povinného dovolání, jehož předpoklad přípustnosti ve smyslu §237 zákona č. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „o. s. ř.“), vymezila tak, že napadené usnesení „ závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dle povinné dosud řešena, resp. vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak “. Těmito otázkami jsou: 1/ „ zda absolutní ochrana oprávněného (věřitele) je v souladu se zásadou spravedlnosti, a to i na úkor druhého manžela a dítěte povinného“, a 2/ „zda v takovém konkrétním případě , kdy oprávněnou je akciová společnost (se základním kapitálem 500 mil. Kč), povinným je soukromá osoba a exekuce se dotýká třetích osob – manžela povinného a těžce postiženého dítěte, je třeba upřednostnit zásadu efektivnosti (efektivně v co největší míře vymoci exekvovaný dluh) nebo zásadu přiměřenosti a dobré mravy“ . Podle názoru dovolatelky je provedení exekuce prodejem nemovitých věcí nepřípustné a odporující dobrým mravům, neboť tímto způsobem exekuce může být ohroženo zdraví nemocné dcery (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14 /N 218/79 SbNU 503/). Dovolatelka rovněž nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu ohledně perspektivy vymoci alespoň podstatnou část dluhu jinými způsoby než dražbou uvedených nemovitých věcí a rovněž dalších exekučně postižených pozemků v katastrálním území XY. Prodejem nemovitých věcí za nejvyšší podání v dražbě 3 726 000 Kč totiž nebylo dosaženo ani jedné pětiny vymáhané pohledávky oprávněné. Postup soudního exekutora, jenž přikročil k prodeji nemovitých věcí, aniž by využil jiných způsobů provedení exekuce, je proto nesprávný (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 609/2013). V neposlední řadě manželka povinného namítala nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost usnesení soudu prvního stupně (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, a nález Ústavního soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11 /N 126/61 SbNU 831/).
Oprávněná ve svém vyjádření sdělila, že napadené usnesení odvolacího soudu považuje za správné, a navrhla „zamítnutí podaného dovolání v celém rozsahu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz §36 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/, a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť v daných souvislostech nebyla otázka zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. dovolacím soudem dosud řešena, dospěl bez jednání (viz §243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. bude výkon rozhodnutí (a tedy i exekuce - srov. §130 ex. řádu) zastaven, jestliže je nepřípustný, protože tu je jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že z komparace znění tohoto ustanovení s ustanoveními §268 odst. 1 písm. a/ až g/ o. s. ř. plyne, že zatímco důvody zastavení exekuce uvedené pod písmeny a/ až g/ jsou definovány konkrétně, důvod pod písmenem h/ je formulován obecně, jelikož jeho účelem je umožnit, aby exekuce byla zastavena i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2000, sp. zn. 20 Cdo 1508/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 4776/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2019, sp. zn. 20 Cdo 31/2019).
Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou, se typicky spojují: a/ s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost zakládající důvod zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), b/ s pochybeními při nařízení exekuce, c/ s rušivými okolnostmi při provádění exekuce, případně d/ se specifickým jednáním povinného (způsobí-li například započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí) - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005, sp. zn. 20 Cdo 1962/2004. Z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení exekuce) musí přitom jít o takové okolnosti, pro které je další provádění exekuce způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je exekuce jakožto procesní institut vybudována (srov. §268 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/ a f/ o. s. ř.), anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit efektivní splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného titulu (srov. §268 odst. 1 písm. e/ a g/ o. s. ř.). Aby exekuce byla nepřípustná, musí nastat takové okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, poskytované povinnému, která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sp. zn. 20 Cdo 1134/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 373/2019).
Na úrovni uvedeného právního rámce je nutné posuzovat konkrétní dovolací argumentaci manželky povinného, jakož i jí odkazovaná rozhodnutí dovolacího soudu (případně i Ústavního soudu), která ostatně z předestřených právních závěrů vychází a neocitá se tudíž s vylíčenou a zároveň ustálenou rozhodovací praxí v kolizi. Exekuce již z povahy věci představuje nucený výkon povinnosti stanovené povinnému v exekučním titulu, který s sebou nezřídka přináší negativní dopady (různé intenzity) promítající se do životního standardu povinného i jeho okolí. Přestože Nejvyšší soud vnímá specifičnost posuzovaného případu spojenou s osobou dcery povinného a jeho manželky, nelze bez dalšího uzavřít, že se jedná o okolnost vyznačující se odpovídající relevancí, a to takovou, aby další vedení exekuce bylo (jednou provždy) nepřípustné ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Argument dovolatelky (byť podpořený lékařskými zprávami), kterým je „možnost zhoršení zdravotního stavu jejich dcery“ v důsledku provedení exekuce, nemůže naplnit hypotézu důvodu pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť se jedná o okolnost vycházející z trvale nepříznivého zdravotního stavu dcery, jejíž negativní účinky má, měla by a může minimalizovat péče rodiny, vhodný a včasný postup rodičů postižené dcery při výběru a zařízení náhradního bydlení, pomoc státu v sociální oblasti, citlivý přístup při samotném vyklizení nemovité věci (rodinného domu) či přiměřený postup postupného navykání dcery na nové prostředí (v souladu s doporučeními k tomu určených odborníků, zejména specializovaných lékařů). Konkrétní pozice oprávněné společnosti (především její prosperita či majetkové poměry, na něž dovolatelka poukazuje) předchozím zjištěním nekonkuruje. Opačný závěr, jenž by dovozoval důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vždy vzhledem k možným (byť i pravděpodobným) psychickým či zdravotním komplikacím povinného či osob jemu blízkých, by představoval nepřiměřený exces od naprosto fundamentální zásady exekučního řízení, tj. od přirozeného smyslu exekuce, jímž je její provedení, a nikoli zastavení.
Právní závěry rozhodnutí uvedených dovolatelkou nejsou pro posuzovaný případ (vyjma obecných principů, od nichž se odvolací soud neodchýlil) aplikovatelné, jestliže vycházejí z odlišných skutkových zjištění (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, týkající se šikanózních exekučních návrhů, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012, zabývající se nepravostí podpisu povinného na směnce, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, zkoumající směnečný platební rozkaz).
Se zřetelem k výše uvedeným úvahám dovolacího soudu není opodstatněná ani námitka dovolatelky, že soudní exekutor postupoval při provádění exekuce nepřiměřeně, nutno-li přihlédnout (ve shodě s odvolacím soudem) k výši dosud vymoženého a nadále vymáhaného dluhu, jakož i k jiným (neefektivním) možnostem způsobu provedení exekuce. Otázka nedostatečného odůvodnění usnesení odvolacího soudu (k poslední námitce dovolatelky) není v rozporu s dovolatelkou odkazovanou judikaturou, konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 609/2013, či s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, případně nálezem Ústavního soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11, a nejde rovněž - ve vztahu ke znamenaným okolnostem zkoumané věci - o otázku z hlediska přípustnosti dovolání rozhodnou.
Ze všech výše uvedených důvodů je usnesení odvolacího soudu správné a Nejvyšší soud proto dovolání manželky povinného podle §243d odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (srov. ustanovení §87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 11. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu