ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2747.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 2747/2019-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné J. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, proti povinné TRIPEX s. r. o. , sídlem v Holešově, Grohova 698, identifikační číslo osoby 18188044, zastoupené Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, 1. máje 741, pro 2 187 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 32 EXE 1435/2017, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2019, č. j. 59 Co 44/2019-119, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Ve shora označené věci Okresní soud v Kroměříži (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 12. 2018, č. j. 32 EXE 1435/2017-95, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 EX 43970/17. Vyšel ze skutečnosti, že exekučním titulem je v dané věci usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2014, č. j. 50 Cm 104/2012-163, kterým byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 2 187 000 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na vypořádací podíl ve společnosti povinné. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně uzavřely účastnice dne 21. 9. 2011 Dohodu o způsobu řešení sporných nároků (dále jen „Dohoda“), v jejímž článku IV. bodu 7 s názvem „Vyřešení nároku J. D. na vypořádací podíl“ ujednali, „ že i v případě sporného doplatku na přesnou výši vypořádacího podílu (viz odst. 3 tohoto článku), který bude stanoven dohodou nebo soudním rozhodnutím, je J. D. oprávněna případně přisouzenou částku požadovat zaplatit výlučně ve splátkách, a to ve stejné výši, jako uvedeno v článku IV odst. 4 se sjednanou ztrátou výhody splátek dle odst. 5 “. Soud prvního stupně dovodil, že uzavřením Dohody nedošlo ke změně splatnosti pohledávky stanovené exekučním titulem, tudíž neshledal důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „o. s. ř.“).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. března 2019, č. j. 59 Co 44/2019-119, k odvolání povinné usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že splatnost pohledávky určená soudním rozhodnutím (exekučním) titulem lze dohodou stran měnit pouze dodatečně, tj. po vydání exekučního titulu. Odvolací soud uzavřel, že na posuzovaný případ nedopadá odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 4289/2013, uveřejněné pod číslem 75/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „R 75/2014), „ ve které byla jako rušivá okolnost při provádění exekuce řešena závaznost a právní důsledek dohody, jíž se oprávněný zavázal před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) tento svůj záměr povinnému oznámit a projednat s ním důvody tohoto svého záměru “. Nadto ze skutkových tvrzení povinné ani z předložené smlouvy nic nesvědčí tomu, že by předmětná dohoda mohla přivodit změnu splatnosti exekučního titulu (vydaného až po jejím uzavření). Zkoumané ujednání Dohody (článek IV. bod 7) odvolací soud označil rovněž (nad rámec uvedených závěrů) za neplatné pro nesrozumitelnost a neurčitost stanovení (případné) splatnosti splátek (§37 odst. 1 ve spojení s §41 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013).
Povinná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovolání spatřuje ve skutečnosti, že se odvolací soud při řešení návrhu na zastavení exekuce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od zmíněného R 75/2014. Nařízení exekuce povinná považuje za nedůvodné, neboť doposud svůj závazek vůči oprávněné plnila v souladu s Dohodou (tedy ve splátkách), přičemž ve smyslu výše uvedeného usnesení dovolacího soudu dohoda uzavřená před vydáním exekučního titulu, v níž byl popsán i způsob úhrady dluhů vzniklých také v budoucnu formou splátek, představuje rušivou okolnost, pro kterou je exekuce nepřípustná, a proto vedoucí k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Oprávněná se k dovolání vyjádřila tak, že situaci v nyní projednávané věci považuje za skutkově odlišnou od situace v namítaném usnesení dovolacího soudu. Navrhla dovolání povinné odmítnout, mimo jiné z důvodu, že exekuce již zanikla v důsledku úplného vymožení pohledávky.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/, a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
- dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
Podstatou dovolatelkou namítaného R 75/2014 je právní závěr o povinnosti oprávněného, vycházející z dohody účastníků uzavřené před či po vydání exekučního titulu, oznámit před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) svůj záměr povinnému a projednat s ním důvody tohoto svého záměru, přičemž neučiní-li tak, jedná se ve svém důsledku o rušivou okolnost při provádění výkonu rozhodnutí (exekuce), pro niž je výkon rozhodnutí nepřípustný podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jinak vyjádřeno to znamená, že se oprávněný může s povinným (mimo jiné) dohodnout, že své právo nebude po určitou dobu nebo trvale vymáhat výkonem rozhodnutí (exekucí), případně že se takového práva vzdává, a není důvod, aby taková dohoda, zní-li na určitou dobu, nebyla respektována; jestliže byl před jejím uplynutím přesto návrh na nařízení exekuce podán a exekuce nařízena (ať byla dohoda uzavřena kdykoli), je přiměřené, aby exekuce byla zastavena podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 3915/2018). Dodatečná ujednání uvedeného typu totiž nejsou nikterak v kolizi s exekučním titulem (ať už vydaným před či po uzavření takovéto dohody), neboť jimi oprávněný „pouze“ dobrovolně omezuje právo přiznané mu exekučním titulem dočasně či trvale (ne)vykonat podle dohodnutých podmínek.
Zásadní odlišnost pro projednávaný případ tkví v tom, že posuzovaná Dohoda uzavřená před vydáním exekučního titulu spočívala nikoli v povinnosti zdržet se po určitou dobu nebo trvale vymáhání exekučním titulem přiznané pohledávky či v povinnosti před podáním návrhu na nařízení exekuce jednat určitým způsobem, nýbrž v odlišném určení způsobu a doby splatnosti dluhu. Nejvyšší soud sice v usnesení ze dne 22. září 2005, sp. zn. 20 Cdo 1962/2004, vyslovil právní závěr, že i ohledně pohledávky již přiznané vykonatelným rozhodnutím lze uzavřít dohodu, jíž si účastníci sjednají, že dluh bude splněn ve splátkách, a taková dohoda o změně splatnosti stanovené původním exekučním titulem je způsobilá být důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; uvedený závěr však dopadá toliko na dohody uzavřené až po vydání exekučního titulu, nikoli na dohody uzavřené před ním. Jestliže nalézací soud provedl důkaz již v té době existující Dohodou a exekučním titulem autoritativně určil povinnému dobu splatnosti jeho závazku vůči oprávněnému (byť odlišně od znění v Dohodě), nepředstavuje tato skutečnost rušivou (pro účastníky překvapivou) okolnost, pro niž by exekuce měla být podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena.
Není-li z těchto důvodů dovolatelkou označená rozhodovací praxe dovolacího soudu v rozporu s napadeným usnesením odvolacího soudu a nepředložila-li dovolatelka jiné námitky, jimiž by předpoklady přípustnosti dovolání vymezila, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu