ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2764.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2764/2018-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné KANTE ZK s. r. o. , se sídlem v Koutu na Šumavě 320, identifikační číslo osoby 25206044, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, Msgre. B. Staška 62, proti povinným 1) A. S. , narozené dne XY, bytem ve XY, a 2) J. V., narozené dne XY, bytem XY, oběma zastoupeným obecnou zmocněnkyní H. H., narozenou dne XY, bytem XY, pro 840 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 90 EXE 998/2017, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2018, č. j. 12 Co 508/2017-55, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2018, č. j. 12 Co 508/2017-55, a usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 31. července 2017, č. j. 90 EXE 998/2017-32, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 28. srpna 2017, č. j. 90 EXE 998/2017-42, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31. 7. 2017, č. j. 90 EXE 998/2017-32, zastavil exekuci vedenou soudní exekutorkou Mgr. Lenkou Černoškovou, Exekutorský úřad Prostějov (dále „soudní exekutorka“), pod sp. zn. 18 EX 2899/17 (výrok I.), současně odložil provedení exekuce do pravomocného skončení řízení o návrhu na její zastavení (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladu řízení (výrok III.) a oprávněné uložil, aby zaplatila soudní exekutorce náklady exekučního řízení (výrok IV.) vyčíslené samostatně v usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 28. 8. 2017, č. j. 90 EXE 998/2017-42. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že exekučním titulem je vykonatelný notářský zápis sepsaný notářkou v Brně JUDr. Evou Čiernikovou dne 6. 11. 2012 pod sp. zn. NZ 190/2012, N 271/2012. Vzniklá pohledávka (včetně příslušenství) byla dne 14. 8. 2014 postoupena na oprávněnou a následně, dne 8. 4. 2015, účastnice uzavřely dohodu o splácení dluhu (dále rovněž „dohoda“), obsahující dále citovaná ujednání:
„6. Dlužníci svůj výše popsaný dluh vůči věřiteli uznávají podle §2053 občanského zákoníku co do důvodu i výše a zavazuje se svůj dluh vůči věřiteli (jistinu včetně příslušenství) splnit nejpozději do 31. 12. 2030. …
7. Smluvní strany se dohodly, že skutečnost podle bodu 6 nemá vliv na nároky vzniklé z prodlení dlužníků, které nastalo dne 07. 02. 2013, a že věřitel je oprávněn požadovat úhradu dluhu i před 31. 12. 2030.“
Soud prvního stupně dospěl k závěru o předčasnosti vedení exekuce, neboť výkladem výše uvedených ustanovení dohody byla ve prospěch povinných sjednána odložená splatnost jistiny a jejího příslušenství (tj. smluvních úroků z půjčky) v souladu s ustanovením §1962 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále rovněž „o. z.“). Jelikož tím byla nahrazena splatnost původního závazku a povinné jsou oprávněny plnit nejpozději do 31. 12. 2030, soud prvního stupně exekuci zastavil podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs „o. s. ř.“).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. ledna 2018, č. j. 12 Co 508/2017-55, rozhodnutí soudu prvního stupně - s korekcí ve výroku o náhradě nákladů exekučního řízení - potvrdil (výrok I.) a uložil oprávněné povinnost nahradit povinné náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II.). Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně výkladu ujednání bodu 6. dohody, odkládajícího ve prospěch povinných lhůtu plnění, připustil však, že interpretace bodu 7. není zcela určitá, neboť prostřednictvím jazykového výkladu nelze dospět k jednoznačnému závěru, zda je věřitel oprávněn požadovat i před 31. 12. 2030 pouze sankční nároky vzniklé v důsledku prodlení povinné či zda může požadovat úhradu celého dluhu (jistiny a příslušenství). Podle názoru odvolacího soudu nebylo ve smyslu §556 o. z. - na základě jazykového výkladu a bez rozumných pochybností - možno dovodit úmysl stran v okamžiku uzavírání smlouvy, proto podle §1812 o. z. upřednostnil výklad pro povinnou příznivější, neboť mezi účastnicemi je vztah podnikatelky a spotřebitelů.
Oprávněná v dovolání proti usnesení odvolacího soudu namítá, že podle §237 o. s. ř. závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného práva (výkladu právního jednání podle úpravy účinné od 1. 1. 2014), při jejímž řešení se odvolací soud odklonil od rozhodovací praxe dovolacího soudu s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016. Podle názoru dovolatelky je úmysl účastnic naprosto jednoznačný, což dokumentuje dřívější chování povinných, jednajících způsobem, jako by byla dovolatelka oprávněna požadovat splacení celého dluhu i před 31. 12. 2030. Odvolací soud za této situace nesprávně uplatnil ustanovení §1812 o. s. ř. a dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil, případně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podala oprávněná osoba (účastnice exekučního řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud napadené usnesení přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) se závěrem, že dovolání je opodstatněné.
Podle §556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
Podle §556 odst. 2 o. z. se při výkladu projevu vůle přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Podle §1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, usnesení ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, či usnesení ze dne 29. května 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018) jsou výkladová ustanovení pojímána v tom smyslu, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III, §419-654, Praha: Leges, 2014, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Při zjišťování tohoto úmyslu je pak třeba vycházet také z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
Je evidentní, že na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“)], právní úprava účinná od 1. 1. 2014 a pro posuzované jednání účastnic rozhodná opouští - jak vyplývá i z důvodové zprávy k o. z. - důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem pro interpretaci je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, který má přednost před doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením. Ohledně vztahu §556 a násl. a §1812 odst. 1 o. z. Nejvyšší soud již opakovaně vyložil, že jestliže způsob vyjádření účastníků žádnou pochybnost stran srozumitelnosti nezavdává, jinak řečeno, pokud vůle, kterou účastníci právním jednáním projevili, je jednoznačně formulována, nepřichází jiná interpretace projevené vůle v úvahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. 33 Cdo 5598/2017, rozsudek ze dne 9. března 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009, rozsudek ze dne 27. května 2014, sp. zn. 33 Cdo 30/2013, rozsudek ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, a usnesení ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 33 Cdo 4802/2015).
Promítnuto do poměrů posuzované věci je z citovaných závěrů zjevné, že odvolací soud se dostatečně skutečnou vůlí smluvních stran v okamžiku uzavření citované dohody nezabýval, omezil-li se pouze na konstatování, že „ z jazykového vyjádření obsaženého v bodě 7 dohody účastníků nelze ani jeho výkladem (556 o. z.) bez rozumných pochybností dovodit, jaký byl úmysl stran v okamžiku uzavírání posuzované smlouvy “. Z odůvodnění napadeného usnesení se již nelze dobrat toho, na základě jakých konkrétních skutečností odvolací soud dospěl k nejednotné (počáteční) vůli stran, tj. zda takový závěr čerpal i z jiných prostředků než toliko za pomoci „jazykové“ intepretace dohody o splácení dluhu, která s ohledem na primát skutečné vůle před formální stránkou projevu sama o sobě k řádnému výkladu úmyslu jednajícího nepostačuje. Odvolací soud se nezabýval ani kritérii obsaženými v §556 odst. 2 o. z., přestože dovolatelka v odvolání poukazovala na předchozí chování povinné, jímž měla dát najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládá. Na základě výše uvedeného je posouzení skutečné vůle účastnic dohody prozatím neúplné a závěr odvolacího soudu o nutnosti aplikace ustanovení §1812 o. z. se jeví jako předčasný, a proto i nesprávný.
Jelikož nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a současně usnesení soudu prvního stupně, pro které platí tytéž kasační důvody, podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušuje a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm je zásadně (prvořadě) nezbytné zkoumat úmysl účastnic hlediskem jejich vůle k ujednání nové doby plnění z původního závazku nebo k uzavření závazku nového (novaci), neboť takové rozlišení bude pro další průběh exekuce zcela podstatné.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodovat ve zvláštním režimu [viz §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 3. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu