ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1714.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1714/2019-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. D. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova č. 46 proti žalovanému INTERPAX Central Europe, s. r. o. se sídlem v Praze 10 - Strašnicích, Srbínská č. 1373/18, IČO 29008191, zastoupenému JUDr. Janem Szewczykem, advokátem se sídlem v Praze, Kaprova č. 15/11, o zrušení zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 204/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. února 2019, č. j. 26 Co 31/2019-172, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2019, č. j. 26 Co 31/2019-172 bylo posouzeno Nejvyšším soudem jako dovolání zjevně bezdůvodné (srov. ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. ).
Za zjevně bezdůvodné je třeba považovat takové dovolání, jehož přípustnost má zakládat otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), dále otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (k právní úpravě občanského soudního řádu ve znění účinném po 31. 12. 2013 srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2699/2018), či otázka, jejímž řešením je zcela zjevně bezúspěšné uplatnění práva, tedy takové uplatnění práva, kdy je již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, které bylo uveřejněno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, roč. 2014, pod číslem 67).
O jmenovaný případ jde i v této věci. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce se domáhá, aby soud (konstitutivně) rozhodl „o zrušení zástavního práva na nemovitostech…zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY…“. Toto zástavní právo vzniklo, jak vyplývá ze zjištění soudů, na podkladě zástavní smlouvy, uzavřené dne 14. 6. 2002 mezi žalobcem jako zástavcem a Komerční bankou a. s. jako zástavním věřitelem k zajištění pohledávky za panem S. Vznik zástavního práva je tedy důsledkem smluvního ujednání, tedy soukroprávního aktu (srov. ustanovení §156 odst. 1 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku); žalobou se žalobce snaží dosáhnout toho, aby (formou ingerence soudu do tohoto závazku) došlo ke „zrušení zástavního práva“.
Princip autonomie vůle je jedním ze základních principů demokratického právního řádu; jeho podstatou je subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Obecné soudy si při interpretaci jednoduchého práva musejí počínat tak, aby formalistickým výkladem právních norem nezasáhly do práva jednotlivce činit vše, co mu zákon výslovně nezakazuje, a nebýt nucen činit, co zákon výslovně neukládá (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 3033/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, který byl uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, roč. 2013, pod číslem 39). Důsledkem je minimalizace ingerence soudu do těchto volních projevů, tedy např. důsledné dodržování zásady potius valeat actus quam pereat. Je tedy ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a mimo jiné i jaký typ smlouvy subjekty pro konkrétní případ zvolí. Důležitým momentem při uzavírání smluv je pak předvídatelnost, a to případně nepříznivých právních následků pro účastníky, resp. některého z nich, jestliže se po právu chovat nebudou (důsledky plynoucí ze zásady pacta sunt servanda) – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 55/2004.
Má-li soud povinnost ctít ujednání smluvních stran a může-li do nich zasáhnout pouze tehdy, jde-li o ujednání v rozporu se zákonem, či ujednání zákon obcházející, pak tím méně může zasáhnout do stavu, který je právním důsledkem takového (dokonce tvrzeně platného) ujednání a takový právní stav „zrušit“ bez zákonného zmocnění (argument a minori ad maius).
Závěr odvolacího soudu, že pokud hmotné právo neumožňuje „zrušení zástavní smlouvy“ rozhodnutím soudu, nelze se ani takového rozhodnutí domáhat, je tak zcela správný; dovolání je zcela zjevně nedůvodné (a to i při pominutí absurdity žalobního žádání v situaci, kdy zástavní právo již v době rozhodnutí soudu prvního stupně na nemovitostech ve vlastnictví žalobce nevázlo).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu