ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.177.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 177/2019-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci zástavní věřitelky MONTAKO s. r. o. se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Vodárenská č. 732, IČO 25123017, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova č. 172/3, proti zástavním dlužnicím 1) H. K. , narozené dne XY, bytem v XY, a 2) H. S. , narozené dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem v Bořicích č. 65, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 101/2017, o dovolání zástavních dlužnic proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. května 2018 č. j. 23 Co 23/2018-98, takto:
Dovolání zástavních dlužnic se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavních dlužnic proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 5. 2018 č. j. 23 Co 23/2018-98 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. při obdobné právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy v ustanoveních §200y–§200za o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4377/2009 nebo již ve vztahu k právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy obsažené v ustanoveních §353a–358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (ve znění pozdějších předpisů), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4421/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2155/2016 a v nich vyjádřený právní názor, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto) a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné; soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo doloženo zástavní právo k zástavě a jím zajištěná pohledávka, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo, jinak se prostor pro uplatnění neplatnosti smluv vytvoří až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy, bude-li zástavním věřitelem podán návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) [k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nebo v již uvedených usneseních Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4421/2015 a ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2155/2016].
Důvod neplatnosti smlouvy vychází z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo tehdy, pokud je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, nelze-li jej věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a nevyžaduje-li potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 z. ř. s., neumožňuje soudu provést dokazování k takovým sporným tvrzením (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2786/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3466/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1809/2017).
V souladu s uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud vypořádal s námitkami zástavních dlužnic (uplatněnými v jejich odvolání podaném proti usnesení soudu prvního stupně), podle kterých „postupník byl uveden zástavním věřitelem v omyl“, jestliže „zástavní věřitel při sepisování smlouvy o postoupení pohledávky neinformoval postupníka Z. S. dostatečně a jasně o dlužné částce 3 062 603 Kč“, kterou „měl zástavnímu věřiteli dlužit M. T., jehož závazek postupník převzal“. Prostor pro posouzení opodstatněnosti těchto námitek se (vzhledem k jejich povaze) vytvoří až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy, bude-li zástavním věřitelem podán návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce); k povaze uvedených námitek srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010 sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, podle kterého podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.).
V části, ve které dovolání zástavních dlužnic směřuje proti výrokům usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavních dlužnic podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Jsou-li dány důvody pro odmítnutí dovolání, není projednatelný ani akcesorický návrh, aby dovolací soud „přiznal podanému dovolání odkladný účinek do doby, než o věci rozhodne“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16). Nejvyšší soud se proto tímto návrhem dovolatelek nezabýval.
O nákladech řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 114/06, kde Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy (§200y až 200za o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013) současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 68/16).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu